Jana je mladá a sympatická holčina, která se nebojí ani trochy toho adrenalinu a fakt, že je na vozíku, jí v tom očividně nebrání. Když jsem za ní přišla do Rehafitu, abych ji „vyzpovídala“, seděla pohodlně u motomedu a celou dobu našeho rozhovoru poctivě šlapala. No, vlastně motomed šlapal za ni, protože má plegické obě dolní končetiny. Jana Pitelková je, co se týče klasifikace postižení, paraplegik. Většinu běžných denních aktivit tedy zvládá sama, mechanický vozík však ke své lokomoci potřebuje. Po svém zranění se ale neuzavřela sama do sebe, naopak se snaží využívat každé nové možnosti, jak se zapojit do života. K srdci jí přirostl florbal na mechanickém vozíku, cvičení v posilovně, kde se zúčastnila i místní soutěže o nárůst svalové hmoty. Ale nebrání se ani raftu či divoké jízdě na čtyřkolce.
Jano, mohla bys nám trochu nastínit svoje dětství, kdy jsi ještě nebyla na vozíku? Co taková holka jako ty ráda dělala?
Já pocházím z Benešova u Prahy, kde bydlím doposud s rodiči. Máme rodinný dům a je i trochu bezbariérově přizpůsobený, takže se tam můžu bez problémů pohybovat. Jako malá jsem moc ráda lezla po stromech a hodně jsem blbla s kluky při fotbale, ale i různých jiných dětských hrách. Jinak jsem moc nesportovala.
Říkala jsi, že tě bavilo lézt po stromech, není to trochu nebezpečné?
Je. Právě při tom se mi stal úraz, kdy jsem spadla na záda a poranila si páteřní míchu. Asi třikrát mě operovali, protože došlo ke krvácení do míchy. No, nakonec se z toho vyklubalo poranění v úrovni dolní hrudní páteře (Th11 - Th12), takže úplné ochrnutí dolních končetin. Prostě je necítím, občas jen brnění. Po nějaké době se mi taky do jedné nohy dostalo trochu povrchové čití, ale jen na pravé noze. Jinak nic.
Stačí opravdu málo a člověku se úplně změní svět. Někdo se uzavře do sebe, ale tobě se podařilo se přes to všechno přenést a žiješ hodně aktivním životem. Dokázala by sis tedy ještě vzpomenout, co ti asi tak nejvíc pomohlo vyrovnat se s následky zranění?
Mně bylo asi čtrnáct, když se mi stal ten úraz, takže jsem byla dost mladá. A asi to bylo i tím, že jsem se hned na půl roku dostala do nemocnice a pak na stejně dlouhou dobu do rehabilitačního střediska v Kladrubech, takže jsem ani neměla moc času se nějak uzavřít do sebe. Sestřičky mě tam hodně motivovaly a říkaly: „Jo, jsi mladá. To dáš! To zvládneš!“ a já se s nimi docela skamarádila. Chtěla jsem jim proto ukázat, že na to mám. Že to zvládnu! Abych se sama oblékla, abych nemusela pořád zvonit na zvonek, že potřebuji obyčejnou ponožku, že je mi zima a potřebuji přikrýt, abych prostě nebyla na obtíž. Nějakou dobu to samozřejmě trvalo, ale pomalu a postupně se mi dařilo tyto běžné denní aktivity zvládat.
Ve čtrnácti jsi byla ještě na základní škole, jak jsi studovala dál?
Základku jsem dokončila a pak se vyučila květinářkou, to bylo na tři roky.
Věnuješ se svému oboru?
Ne, ne. Já poté pracovala asi devět let pro jednu malou soukromou firmu, která se zaměřovala na prodej součástek do aut. Jenže před rokem přišla ekonomická krize, takže firma zkrachovala. Teď jsem tedy zatím necelý rok bez práce… no, alespoň užívám ještě volna. (úsměv)
Tak snad se brzy něco objeví. Jsme teď spolu v rehabilitačním centru Rehafit a ty sem, tuším, pravidelně chodíš. Jak ses vlastně o tomto místě, včetně posilovny, dozvěděla?
Já hraji závodně florbal za QUICKIE TEAM a Lenka Honzátková z Centra Paraple nám doporučila právě fyzioterapii v Rehafitu. Bylo potřeba, abychom také cvičili a posilovali, a tím získali i větší sílu pro florbal. Tak jsem sem začala docházet nejen na rehabilitace, ale právě i do posilovny.
A vzpomněla by sis ještě na svůj první trénink tady? Jaké to pro tebe bylo?
Jasně. (úsměv) To bylo fajn. Přišli jsme asi tři z florbalového týmu a nic moc jsme o strojích v posilovně nevěděli, takže Pavlína Zvelebilová (pozn. red.: fyzioterapeutka a vedoucí rehabilitačního centra pro zdravotně postižené) nám všechno ukázala. Ona se snaží, abychom se naučili zapojovat co nejvíce svalů a celých svalových skupin, proto nám sundává všechny zarážky a opěrky na vozíku. Tím nás nutí k větší stabilizaci trupu.
Máš nějaký svůj tréninkový plán, nebo si cviky řadíš podle sebe a „podle nálady“?
Cviky řadím různě, střídám je. Třeba dám jeden na záda, pak na prsa nebo biceps a pak zas na záda. Ale cviky na biceps moc ráda nemám, no… to k holce moc nepatří. Naopak prsní svaly posiluji ráda třeba na peck-decku. Jinak teď už zvládnu u každého cviku vždycky tři série po třiceti opakováních. Pak ještě břicho, do toho se mi nikdy moc nechce, ale nějak ho musím cvičit. Většinou tedy na zemi na žíněnce nějaké ty sedy-lehy, zkracovačky a tak.
Používáš také při cvičení nějaké další pomůcky? Overball, gumu na cvičení nebo třeba i různé druhy pomocných úchopů, které tu máte k dispozici?
Úchopy nepoužívám, to nepotřebuji. Ale s overballem a gumou cvičím, to jo.
A mohla bys tak orientačně přiblížit, jaké váhy zvedáš?
Začínala jsem na 5 nebo 10 kg, podle toho, na kterém stroji. Ale teď někde zvládnu i 25 kg, třeba na stroji, kde dělám přítahy k tělu s opěrou.
Tak to máš v každém případě můj obdiv! (úsměv) Teď jsem si všimla, že na nástěnce zrovna nad tebou visí výsledky nějaké soutěže a tvoje jméno je mezi vítězi, prozradila bys, co to bylo za akci?
Byla to soutěž Kodiak Challenge. Proběhla v loňském roce a trvala přibližně půl roku, kdy jsme se snažili v jednotlivých kategoriích o nabrání svalové hmoty. Jen jsme prostě chodili cvičit, stravu jsme ani nijak moc neupravovali. V prosinci pak proběhlo vyhodnocení a já jsem obdržela 2. místo za nárůst asi o 2 nebo 3 cm. No, akorát mě předběhnul jeden kluk, ale to vůbec nevadí. (smích)
Zmínila jsi tu stravování, jak jsi na tom s jídlem? Dodržuješ nějaký jídelníček, nebo sníš, jak se říká, na co přijdeš?
Občas si dám třeba nějakou tu dietu, jako je dělená strava, ale že bych to dodržovala nějak moc, to ne. Většinou si dám to, na co mám chuť. Myslím, že zatím moc hubnout nepotřebuji, takže jídlo moc nehrotím. Přiznám se, moc nesnídám, to je chyba, já vím. Pak nějaký ten oběd a večer si občas dám víc zeleniny. Ale fakt moc životosprávu nedodržuji.
Po celou dobu, co tě tu zpovídám, pilně šlapeš na rotopedu…
To je motomed. On vlastně šlape za mě a pohybuje tak mýma nohama. Je to takové pasivní cvičení pro uvolnění.
Kdybychom se teď dostaly tedy ke tvému druhému koníčku, kterým je florbal… Proč sis vybrala na vozíku zrovna tenhle sport? Co tě k němu vedlo?
Asi před pěti lety jsem byla na týdenním sportovním kurzu v Parapleti, kde byla možnost vyzkoušet si různé sporty, např. plavání, lukostřelbu, jízdu na čtyřkolce, handbike a právě i florbal. A mě zaujal florbal. Asi hlavně tím, že je to kolektivní sport a ti kluci, co nám to tam ukazovali, se zdáli fajn. Tak jsem se rozhodla, že to zkusím. Napřed se náš tým jmenoval jinak, ale pak jsme sehnali sponzora, takže hraji za QUICKIE TEAM. Je tam příjemná parta lidí a celkově teď florbal takhle hraje dost týmů, třeba Jánky, Most, Plzeň... my za Prahu.
Vyrážíte i na nějaké zápasy?
Jasně. Většinou jsou přes sobotu, neděli. Hráli jsme teď v polovině dubna i play off v České florbalové FORTUNA lize, kde náš tým skončil druhý. Hm, chtěli jsme být mistři (úsměv), ale nevyšlo to. Tak snad příště. Pak jsou také různá vyhodnocení typu nejlepší hráč, nejlepší brankář, útočník, střelec, nováček a teď byla zařazena i nová kategorie miss sympatie. A já jsem vyhrála první cenu jako nejlepší hráčka ligy 2010, tak jsem moc šťastná! Docela jsem se zlepšila a hraji celkem dobře. Podařilo se mi dát i šest gólů v jednom zápase a dařilo se mi v celé sezóně, takže to byla cena zasloužená. (úsměv)
Júú, tak to ti moc blahopřeji! To je krásné! Kolik je vás v týmu při zápase?
Normálně je nás asi dvanáct, třináct, ale když je zápas, tak většinou přijede méně. Někdo třeba ten daný víkend nemůže, protože má tenis, někdo zase marodí, ale takových sedm lidí se sejde.
A hraješ se stejně handicapovanými?
Hraji s lidmi se stejnými postiženími. Ale je nás tam méně holek, i když jsou to smíšená družstva, převažují kluci. Pravidla se trochu liší od běžného florbalu. Je to ale jako jakákoli jiná kolektivní hra. Třeba se nesmí „vysokou holí“, když dáš faul, tak „jdeš na dvě minuty“. Branky máme klasické, co jsou na florbal. Občas s námi hrají někteří kluci, kteří mají i ruce postižené. Jsou to většinou rozštěpy páteře už od narození, nebo úrazy. Při hře s námi hraje většinou tak jeden, takže je v brance.
Určitě máte pro florbal i upravené vozíky. Nebo hraješ na tom, na kterém jezdíš běžně?
Ne, ne, to bych snad ani neuhrála. Máme na to zvláštní sportovně upravené vozíky, které mají šikmá kola a vpředu takový rám. Tyhle sportovní vozíky také něco stojí, ono je to všechno o penězích a o sponzorech. Sponzora žádného nemám, tak jsem si podala žádost na Konto Bariéry. SKV (pozn. red.: Sportovní klub vozíčkářů) také něco přispěl, takže to vystačilo přesně na ten vozík.
Co třeba jízda na handbiku? Já v tom chvíli také jezdila a jen si vzpomínám, že jak přišel nějaký terén lehce do kopečka, tak jsem měla co dělat, abych to rukama utáhla. A to chodím pravidelně do posilky!
Já handbike zkoušela taky. S Centrem Paraple jsem byla asi na čtyři dny na kurzu. Tenkrát jsem ale měla čerstvě jizvu, tak jsem se nechtěla moc přepínat. Jo, šlo mi to a docela i bavilo, ale raději teď jezdím na čtyřkolce. Právě s kluky z Adrenalinu vyrážíme třeba na rafty nebo na čtyřkolky. Tyhle akce mám ráda, je to vždycky zážitek!
Hm, ty se tedy nezdáš! (úsměv) Zvládáš řídit vozík, čtyřkolku… a co auto? Jezdíš?
Auto využívám, vozík si do něho zvládnu naložit a vyložit. Mám jej předělané na ruční řízení, takže se dostanu většinou všude sama a nemusím být na nikom závislá. Pokud tam tedy nejsou schody. V takovém případě bohužel smůla, no, nedá se nic dělat, jede se pryč.
Ještě nám prozraď, co máš v plánu na léto? Kam bys chtěla vyrazit?
Na léto jsem si dala žádost do Kladrub, tak nevím, doufám, že mě vezmou. Chtěla bych tam na rehabilitaci. Pak možná na začátku července zas s kluky na rafty. Jezdíme do kempu nedaleko Českých Budějovic a tam je to fajn, protože kemp má bezbariérový záchod a sprchu. Kousek jsou stany a taky tam jezdí hodně „choďáků“, kteří pomůžou.
No, tak ti držím všechny palce, aby ti to vyšlo podle tvých představ! Děkuji moc za příjemný rozhovor a přeji hodně dalších gólů v brance a úspěchů v tvém životě.
Fotogalerie
18:29
