V roce 1989 se Zdeněk Lhota poprvé postavil jako závodník v kulturistice na soutěžní pódia, o 8 let později začal soutěže v kulturistice pořádat a s jedinou výjimkou (v roce 2005) pokračoval až do roku 2006, kdy byl zvolen do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Je mi jasné, že rozhovor s poslancem týden před volbami (ve kterých bude navíc opět kandidovat) nemusí být některými čtenáři sportovně zaměřeného serveru přijat s nadšením, na druhou stranu Zdeněk Lhota v minulosti pro kulturistiku odvedl takový kus práce, že je namístě, aby mu to náš malý sport alespoň částečně vrátil. A navíc, té politiky v následujících řádcích zase tolik nenajdete…
Zdeňku, pamatuješ si, kdy jsi stál poprvé na pódiu jako závodník?
Vzpomenout si není těžké, na pódiu jsem stál totiž dvakrát. Poprvé to bylo na přeboru východočeské oblasti v Nechanicích v roce 1989. Při své premiérové účasti v kategorii do 70 kg jsem obsadil druhé místo. Svalstva jsem tehdy moc neměl, kamarád Miloš Hofman z Hradce Králové mě ale připravil tak, že jsem na sobě neměl ani gram tuku, v detailu a snad i estetice ze mne vyrazil, co jen šlo. Napoprvé moc dobrý výsledek!
A kdy to bylo naposledy? A možná také, proč to bylo naposledy?
Podruhé a naposledy to bylo o rok později, tedy v roce 1990. V rodných Hořicích, kde jsem skončil v kategorii do 80 kg šestý. Váhový skok v kategorii o 10 kg byl velký. Navíc i do vyrýsování jsem šel s rezervou, takže s ohledem na vše kolem - odpovídající výsledek.
Proč naposledy? To bych se musel vrátit o rok zpět. Když jsem tehdy držel v ruce medaili, velmi dlouho a velmi intenzivně jsem přemýšlel, je-li to skutečně to, co jsem hledal. Celé mi to přišlo jako do té doby nepoznaná životní zkušenost. A bez nejmenších pochybností. Něco jako: „Máš-li svůj sen, věnuješ-li mu to, co mu náleží a je-li postaven na správných základech, můžeš dokázat i to, co se zdá být na první pohled absolutně nemožné.“ Jednalo se o poznání tak silné, že jen málokde lze poznat stejně intenzivní jako v přípravě na závody v kulturistice. Jsme si tím jist. V mnohém se jednalo o základ, o němž si myslím, že z něj čerpám do dnešních dnů. Současně jsem cítil, že zmíněná medaile není ten můj sen, že mé sny jsou někde jinde. Díky tomuto poznání, které se při mém druhém závodu potvrdilo a za které vděčím nenahraditelné zkušenosti, se tento závod stal zároveň posledním.
Potom jsi začal soutěže pořádat…
Ano, kdybych měl popsat důvody, byly v zásadě dva. Prvním, určitým spouštějícím mechanismem bylo, že jsem si plnil další ze svých snů. Konkrétně vybudováním fitness centra v rodných Hořicích. I když jsem se po několika letech rozhodl jít dál a fitko kvůli tomu opustil, funguje dodnes. V době jeho vzniku jsem přemýšlel, co by se dalo udělat pro zpopularizování odvětví, které, jak jsem cítil, skýtalo neuvěřitelné možnosti. Zároveň však muselo bojovat s jakýmsi nepochopením a nesmyslnými předsudky. Závody v kulturistice mi připadaly jako jedna z vhodných forem propagace.
A důvod druhý?
Před chvílí jsem zmínil, co přineslo soutěžní pódium mně. Nejvýznamnějším důvodem bylo, že za to, co kulturistika a soutěžní pódium daly mně, jsem se chtěl docela jednoduše odvděčit i ve vztahu k dalším lidem. Kvalitativně vytvořit o poznání širší a lepší úroveň. Nevím, nakolik to odpovídá realitě dnešních dnů, ale dobré oplatit druhým ještě lepším bylo pro mě primárním cílem.
Prvními závody se tedy stalo Mistrovství Čech staršího dorostu v roce 1997. O rok
později následovalo Mistrovství severních, středních a východních Čech v kulturistice mužů. V roce 1999 dokonce už i Mistrovství Čech mužů, žen a párů. To už bylo totéž jako se ocitnout na vrcholu samotného Olympu. Až na jednu pauzu v roce 2005, kdy nám nebyl žádaný závod přidělen, jsme pořádali závody až do roku 2006.
Věděl jsi na pódiu v roce 2006, že tam jsi na dlouhou dobu naposledy?
Rok 2006 byl rokem parlamentních voleb. Sám jsem se stal jedním z předních kandidátů na kandidátní listině za ODS. Věděl jsem, že mé šance na zvolení jsou vysoké, vše, i ve vazbě na předchozí aktivity a úsilí, se stalo cestou k novým výzvám, o něž jsem velmi stál. Bylo mi jasné, že v případě úspěchu se mnoho věcí změní. Na mnohé jsem byl připraven, na celkový rozsah změn se za daných okolností dohlédnout nedalo. Mým vnitřním přáním tedy bylo být zvolen. Současně, když do něčeho dáš kus svého srdce, vlastního života a navíc to máš rád, chceš v tom pochopitelně pokračovat dál. To platilo i pro pořadatelství závodů. Nicméně vím, že když člověk dělá mnoho věcí najednou, nemůže zákonitě nic z toho, co dělá, dělat odpovídajícím způsobem - pořádně. To považuji za naprosto špatné! Mé přání jsem tady zmínil. Mou zásadou je: raději nedělat nic, než něco flákat a navíc u toho předstírat zápal. Všechno bylo tudíž mírně pootevřené a tak trochu jsem čekal na to, kam mne nasměruje vítr osudu.
Protože jsem na soutěže do Hořic pravidelně jezdil (a pravidelně se na ně těšil), musím se zeptat: nebylo to „naposledy“ navždy, že ne?
Vítr osudu rozhodl. V roce 2006 jsem byl zvolen poslancem. Nebylo to snadné, ale pochopil jsem, že co se týká rozhodování, není de facto na výběr a musím se rozhodovat rychle. Hodně lidí si v takové situaci nechá pootevřená (nebo otevřená?) zadní vrátka. Sám jsem si položil dvě jednoznačné otázky: Buď se s využitím všech sil soustředím na práci v novém prostředí a budu mít snad alespoň naději, že svým jednoznačným postojům dostojím. Nebo své úsilí rozmělním a budu mít jistotu, že z toho, oč mi vždy šlo, se mi nemůže zaručeně nic povést. Takže v průběhu prvních dvou měsíců jsem, jak jen to bylo technicky možné, zcela ukončil veškeré vlastní podnikatelské a jiné aktivity. Jedinou výjimkou se stal návrat k intenzivnímu studiu a práce na dalším rozšíření svého vzdělání. Jakýmsi doplňujícím zastřešením dosavadní práce se stalo založení vlastního nadačního fondu s názvem Modrá Niké. Říká se, nikdy neříkej nikdy. A já stále považuji vše, co jsem popsal, za základ nového začátku, v němž si moc přeji pokračovat.
Jak moc Ti zvolení do PSP obrátilo život vzhůru nohama?
Už předchozí odpovědi dávají tušit, že změny jsou mnohonásobně větší, než by si kdo mohl vůbec představit. Smím-li být hodně otevřený, vzpomínám, jak jsem po jedné z prvních schůzí opustil sněmovnu. Koupil jsem si lahváče, uprostřed Malostranského náměstí jsem si sedl na obrubník a zapálil si cigáro. Nechci v této části něco dělit na politiku, nicméně názorová bezcharakternost a sprostota některých levičáků mi přišla tak neuvěřitelná, že jsem se cítil být naprosto a nepopsatelně otřesen. Do toho jsem začal vnímat změny v blízkém okolí, mezi lidmi, kteří byli mými přáteli. Než jsem byl ve sněmovně, byl jsem pro ně docela normální kámoš Zdeněk. Bohužel i některými známými mi začalo být předhazováno, že už nejsem tím, kým jsem býval. V mém nitru se nezměnilo nic, do sněmovny jsem šel za lidi. Věřím, že mé hodnoty zůstaly ukotvené a já sám jsem zůstal stejný. Ovšem část mého okolí se začala měnit a centrum vidění se začalo stáčet do úplně jiného úhlu pohledu. Mnohé už jsem zažil a u některých přátel bych to nečekal. Než jsem byl zvolen, pracoval jsem hodně, ale večer jsem byl doma s rodinou. Dnes ji vidím jenom o víkendu. A to byl teprve začátek změn. Máte-li kolem sebe opravdu správné lidi, časem zjistíte, co vám stojí za trápení a co ne. A připravíte své síly k další nové invenci.
Ve veřejných funkcích jsi ale působil už od roku 1998, takže politika pro tebe zase taková novinka nebyla, nepletu se?
Úplný začátek se dá datovat do roku 1995. Tehdy jsem se stal členem ODS. V roce 1998 jsem byl zvolen do městského zastupitelstva. Působím v něm dodnes, jedná se vesměs o dobrovolnou činnost. V letech 1997 až 2001 jsem dělal manažera ODS pro oblast Jičínska, pro niž od roku 2001 dodnes působím jako předseda ODS. Z pracovního hlediska by se dalo říct, že jednou byla profesí nějaká práce, včetně podnikatelských aktivit - na straně jedné. Na straně druhé to byla činnost v oblasti veřejného života, která mi byla koníčkem. Jindy se zase koníček veřejného života měnil v profesi a profese, spojená převážně se sportem, se změnila v koníček. Hranice mezi tím, co pro mne bylo koníčkem a co profesí, byla téměř mizivá. Takto to šlo až od zmíněného roku 1995. Skutečným profesionálním politikem jsem se ale poprvé stal až v okamžiku zvolení do sněmovny. To znamená jedenáct let poté, co jsem se začal angažovat. Nemůžu však říct, že by se jednalo o nějak promyšlenou cestu. Když se ohlédnu zpět, na začátku snad každé nové angažovanosti byl moment naštvání, s nímž jsem se nebyl ochoten smířit a vyrazil jsem do boje. To mi de facto přineslo i zvolení v roce 2006.
V soukromí nebo v „normální“ práci má člověk nějaký cíl, za ním si jde a je-li důsledný, také ho dosáhne. Jak je tomu ve sněmovně? Měl jsi svoje cíle, se kterými jsi tam šel a dosáhl jsi jich?
Dobrá a zajímavá otázka. Mnoho „velkých“ politiků často mluví o tom, že zatímco na komunální úrovni za sebou člověk vidí konkrétní výsledky, ve sněmovně toto postrádají. Už jen touto myšlenkou jsou sami sobě víc než objektivním kritikem. Sám něco takového totiž necítím. Musím ale uznat, že pokud má někdo vidinu, že hned v prvním období prosadí vše, co si umane, je to přinejmenším velká iluze. Jeden ze spřátelených ekonomů mi proto doporučil, abych si vytyčil asi tři až pět cílů, jejichž smyslem bude zabránění některému z nesmyslů, jichž se ve sněmovně rodí jak hub po dešti. Současně, abych se pokusil nějaký nesmysl odbourat, případně něčemu smysluplnému pomoci. Pokud se mi to prý povede, můžu to považovat za úspěch.
Sám jsem se specializoval na snižování administrativní zátěže pro podnikatelské prostředí. Prvním výsledkem, který jsme měli v programu, se stalo zabránění plánovanému zavedení registračních pokladen pro živnostníky. Druhým, z kterého se stal boj na téměř tři roky, se stal „nápad“ jednoho kolegy, který si usmyslel, že všichni hospodští budou muset „povinně“ stavět stavební příčky, aby oddělili kuřáky od nekuřáků. Přišlo mi to asi stejně nápadité, jako když na jednoho provozovatele fitnessu a solárka přišla kontrola a požadovala po něm, aby používal ručníky (jako je tomu v sauně). Nebo když, a to byl můj osobní zážitek, u zrodu fitka bylo vyžadováno na podlaze linoleum s tím, že cokoli jiného bude považováno za překážku v kolaudaci.
Kdyby se podařilo takový zákon prosadit, mohlo to znamenat konec pro stovky restaurací. Výsledkem je jediná povinnost, a to pouze v označení. Na každém provozovateli bude, kdo co a jak bude provozovat, a na každém zákazníkovi, jaké zařízení se rozhodne navštívit. Třetí věcí je zrušení snad nejvíce kritizovaného „papírování“. Mám na mysli knihu jízd, kterou lze u malých a středních podnikatelů nahradit určitým paušálem.
Později se mi podařilo dané úsilí rozšířit i o oblast silniční a letecké dopravy. I zde se povedl kousek, který předčil všechny předchozí. Musím uvést a poděkovat, že i tyto výsledky se podařily díky spolupráci s celou řadou kolegů. Promítnu-li si je do konkrétních osudů a přičtu-li k tomu desítky investic, jež mají vliv na tzv. prorůstová opatření, bez fandění si říkám: „Mohl jsem si jako nováček mezi mazáky a levicovými teoretiky přát víc?“
Byly mezi těmi cíli i některé spojené se sportem?
V tomto ohledu jsem před více než dvěma lety založil již zmíněný nadační fond Modrá Niké. Jeho krédy jsou: povzbuzujeme talent, podporujeme potřebné, pomáháváme si navzájem. Je zaměřen na sociální sféru, mezilidskou a mezigenerační solidaritu. Nejvýznamnějším zaměřením je samozřejmě podpora sportovních a zájmových aktivit a organizací. Určitou zajímavostí je symbol vítězství - soška antické bohyně Niké, která byla věnována vítězům mistrovství v kulturistice pořádaných v Hořicích. S těmito historickými kořeny pokračuje touto formou svou další cestu a jako symbol fondu putuje i do dalších sportovních odvětví. Někdy jako povzbuzení talentu, někdy za sportovní výkon, jindy za celoživotní práci. Často dobrovolnou, bez níž je sport takřka nemyslitelný. Více o těchto aktivitách uvádím na stránkách www.modranike.cz.
Zdeňku, sleduješ aktuální dění kolem financování českého sportu a s tím spojené problémy, které sportovním svazům vznikají?
Martine, nedá mi to. Sport sice není politika - nedávno jedna levicová politička prohlásila, že poslední desetiletí učinilo ze sportu odvětví, z něhož se stala záležitost jenom pro hrstku majetných a tím pouze privilegovaných jednotlivců. Před vlastní odpovědí mi dovol, abych podobné hlášky, kterým se často dostává „potlesku“, alespoň trochu uvedl na pravou míru. Nemůžu totiž nevidět, kolik se staví sportovních hal, bazénů a venkovních sportovišť. Když jsem sám začínal s posilováním, existovaly v podstatě jenom sklepní posilovny. Ti, kteří je navštěvovali, byli označováni málem za podivná individua. O proteinech jsme mohli jen snít nad zahraničními časopisy (naše generace si těžko obstarávala i tzv. „krmný“ sušený bílek z Velkých Pavlovic u Brna). U nás mimochodem existovala jedna ročenka. Taková tehdy byla realita. O rozmachu, ke kterému zde došlo za posledních dvacet let jenom v odvětví fitness, jsme si mohli nechat jen zdát. To je krátký exkurz a „drobné“ připomenutí k obdobným výpadům.
Abychom se alespoň trochu přidrželi určité míry racionality, celou věc bych rád rozdělil na tři okruhy. Prvním je mix stát - svazy - soukromý sektor, druhým jsou obce a třetím rodina. Jsou situace, kdy dochází k určitému průřezovému prolnutí.
Když odhlédnu od mnoha rodin, kde jsou děti závislé na počítačích a jiných technických vymoženostech, když odhlédnu od mnoha samospráv, kde si uvědomují význam pohybových aktivit, kde dochází k rozmachu jako nikdy v minulosti, tvá otázka míří nejspíše na okruh první, se zaměřením na svazy.
V tomto smyslu nelze nevzpomenout výstavbu obří O2 Areny, jejíž splácení polyká většinu příjmů ze Sazky, jež byly pro ČSTV hlavním příjmem, potažmo pro svazy a další organizace. Tento příměr by měl být mezi sportovci určitým varujícím mementem, do jakých závěrů se řítíme, když určitá míra rozvahy vezme za své. Ano, o tomto problému samozřejmě dobře vím a stejně jako mnoho dalších situací jej prostě nelze nevidět!
Vidíš na obzoru nějaké řešení?
Kdybych měl nyní mluvit o našem programu, jednou z priorit je pro nás prosazení zákona o podpoře sportu a nového systému financování sportovních aktivit. Jeho hlavní pilíř spočívá v tom, že by se sport stal „veřejně prospěšnou činností“. To znamená, že by měl být financován více zdroji. Prvním zdrojem by mělo být zvýhodněné investování ze soukromých zdrojů. V případě druhého zdroje se jedná o samostatnou kapitolu veřejného rozpočtu. Jednou z příjmových částek by se měly stát odvody ze sázkových a jiných obdobných her a její účelové vymezení pro oblasti podpory (například na mládež). Ostatně něco obdobného funguje u výherních automatů na úrovni obcí. Jednou z absolutně neodmyslitelných součástí sportovních a tělovýchovných aktivit jsou dobrovolnické aktivity. Program tedy konečně pamatuje také na systém podpory a ocenění dobrovolníků, kteří aktivně a prospěšně investují čas ve prospěch společnosti. Ve všech ohledech, s předpokladem odstranění nejrůznějších duplicit, by orgán státní správy zajišťoval legislativní a ekonomickou podporu sportovního prostředí. Na jeho řízení a kontrole se mají podílet zástupci sportovního prostředí. To je jenom stručný přehled návrhů, se kterými jsem měl dosud možnost se osobně seznámit a v nichž spatřuji velmi slušnou perspektivu, jak se z vyvstalých problémů vyhrabat.
Co říkáš na návrh Jiřího Paroubka přesunout sport pod úřad vlády?
Martine, ty sám víš (a také jsme o tom hovořili), že jsem deset let pořádal závody. Budu-li mluvit z vlastní zkušenosti, prosím: všechno, jenom tohle ne! Pokud bych to měl zdůvodnit, věř mi, že jsem jako pořadatel mnoha mistrovství v lokalitě našeho města oběhal raději padesát podnikatelů, než jít za někým z vedení města. Mimochodem, i to byl jeden z velmi zásadních důvodů, proč jsem jako předseda sportovní komise při městském zastupitelstvu inicioval vznik grantových pravidel. Pravidla se podařilo prosadit, na dohadování podpory konkrétních záměrů se účastní zástupci všech organizací na území města. Všichni vědí, jaké jsou možnosti, shromáždí se náměty. Věř mi, nebo ne, nakonec se vždy všichni a rozumně domluví. Vše v podstatě bez nějakých vážnějších komplikací velmi dobře funguje. Proč to takhle popisuji? Měl jsem totiž zkušenost, kdy mi jeden z bývalých starostů věnoval na závody tři tisíce korun. Samozřejmě, že ne on, vždy se jedná o příspěvek z peněz všech daňových poplatníků. Ono se ale stává, že dotyčný jedinec má za to, že jsou to jeho peníze. Velmi rychle má za to, že je to vlastně on, bez koho by se ve městě nic nedělo. Dochází to tak daleko, že když mu vytvoříš náležité obletování, víš, jak to myslím…, tak si třeba opět něco vyjednáš. Ale nedej, bože, abys přestal zapadat do nějakých her, to už si ani neškrtneš. Jak říkám, to raději padesát podnikatelů… A když se zamyslím nad touto a předchozí otázkou, cosi mi z toho vyplývá. Samozřejmě, že to nemusí být pravidlo, ale věř mi, tohle opravdu ne!
Stojí za to si připomenout, že produktivní sféra včetně všech služeb je tvořena ani ne 34 % obyvatel. Všechno ostatní je na ní závislé a od ní odvislé. Pokud se nestane něco ve prospěch jejího rozšíření, můžeme to tady všichni a se vším zabalit. Proč to zmiňuji? Všechno souvisí se vším, všechno se od něčeho odvíjí - i financování potřebných činností bylo důvodem, proč jsem se na prvním místě začal zajímat o stav produktivní sféry. Místo vymýšlení blbostí (jako centralizace sportu v rukou několika „bafuňářů“) by raději měli přemýšlet nad tím, co je pro další vzestup a kvalitu sportu skutečně potřebné.
Kandiduješ v nadcházejících volbách do dalšího funkčního období, máš pro něj vytyčené nějaké plány?
Jak vidíš, některé z předchozích odpovědí byly poměrně obsáhlé. Kdybych měl plně odpovědět i nyní, asi bychom tady museli přenocovat. Jinými slovy, nápadů je mnoho. Spíše jde tedy o to vybrat si, na co se nyní zaměřit. Kolik z daných myšlenek je možné z časových a dalších kapacit reálně dotáhnout.
Je v těch plánech i něco spojeného se sportem?
Kdybych si měl promítnout náš rozhovor, mimo sněmovnu chci rozhodně pokračovat v práci nadačního fondu. Kdybych si opět ve svém nitru mohl něco přát, jako jednu z priorit bych nepochybně uvedl účast na tvorbě popisovaného zákona na podporu sportu a nového systému financování sportovních aktivit.
Teď sice odbočím, ale nejde se nezeptat: dostaneš se v současnosti ještě do posilovny?
Tomu říkám otázka na tělo. Snažím se využít každou možnost. Něco jako náhradní program, najde-li se chvilka, jdu si lehce zaběhat nebo zaplavat. V létě „dám“ rád ještě brusle, v zimě saunu. Když je příležitost, v zimě lyže, v létě potápění. Zhruba v polovině loňského roku jsem si řekl, že bych mohl po několika letech zkusit opět posilku. Mám totiž zafixováno, že posilování vyžaduje pravidelnost. A tu jsem cvičení, i kdybych se rozkrájel, fakticky dát nemohl. To byl jediný důvod takového výpadku. Následovalo ovšem zděšení. To když jsem si dal dřepy, váhu, se kterou jsem byl zvyklý se zahřívat. Tedy ne, že bych býval nějaký extra silař, ale to, že mne s pouhými čtyřiceti kily na čince chytnou po několika opakováních křeče, spolu s pocitem, jako by mi z kolen vylétla všechna pérka, to jsem fakt nečekal, naprosté zděšení. Pak se mi podařilo se asi na tři měsíce k určité pravidelnosti vrátit. Jak se říká, nějaká „svalová“ paměť existuje a prvopočáteční bolest se opět měnila v radost. Pravidelnost je ale opět pryč. Proto, když nic lepšího, jedu opět alespoň zmíněný náhradní program…
Pro zajímavost, kolik sis naložil naposledy na bench-pressu?
To mi připomíná doby, kdy jsem všechno kolem uzpůsoboval tomu, abych mohl mít co nejvíce na čince. Dnes by mi bohatě stačilo mít na čince tolik, kolik potřebujete jako přípravku na pracovní cíle. V těchto dnech pracuji na volební kampani. Zpravidla začínám v osm ráno a nekončím dřív než v jedenáct večer. Podobně je tomu i o víkendech. To jsou ty základy z přípravy na závody, vzpomínáš? Zkušenost, kterou ti už nikdo nevezme! To všechno opět provází určité očekávání, kam mne osud zavane. O tom rozhodnou fanoušci…
I s větším počtem opakování jsem vůbec nepřemýšlel o váze, hmotnost, se kterou jsem si dobře zacvičil, se pohybovala někde okolo šedesáti kilogramů. Důležité je, abys všechno, co děláš, dělal s dobrým pocitem. To bych rád popřál i tobě, Martine, a všem, co sportují, všem, co chtějí hrát fér. Ve fitness to platí dvojnásob!
11:59
