Váš příběh: Co je pro mě
opravdu důležité?

Jako malý kluk jsem hodně sportoval a navštěvoval různé kroužky, ale časem, jak jsem byl starší, jsem byl také línější. Od všech svých zálib jsem nakonec upustil. Ale teď, když jsem dostudoval a jsem bez práce, mě znova chytl elán se sebou konečně něco dělat a začít opravdu žít. Také díky posilování a přátelům.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov "váš příběh" do našeho vyhledávače.

Když jsem se jednoho dne probudil, ještě jsem nevěděl, že se mi změní život. Zpočátku to byl den jako každý jiný. Tak nudný a stereotypní. Prostě můj obvyklý den. To se však mělo změnit. Usedl jsem ke svému šálku teplého kakaa a díval se na televizi. Jako vždy v ní nic nebylo. Proto mě zaujal jeden nejmenovaný časopis ležící na stole. Se zájmem jsem si prohlédnul úvodní stránku, na které pózoval nějaký vyumělkovaný chlápek obklopený dvěma krásnými slečnami. V hlavě mi hned blesklo, že chlapy s obřími svaly to s ženami mají prostě jednoduché. Jim prostě stačí zatnout biceps a hned jim skáčou kolem krku. V rychlosti jsem prolistoval celý časopis, který byl napěchovaný dalšími velmi podobnými fotkami. Při pohledu na ty fotky mi v hlavě přeskakovala myšlenka, že by vůbec nebylo špatné vypadat podobně jako oni. Třeba by o mě byl i větší zájem mezi ženským pohlavím.

Tenhle nápad se mě však držel jen několik desítek minut, než jsem si našel novou, ještě nudnější aktivitu. Bylo to hraní počítačových her. Tato aktivita se mě držela už delší dobu, navykl jsem si na ni hned po dokončení školy. Bylo to nejspíš hlavně kvůli nedostatku pracovních příležitostí. Touto jedinou činností jsem si dokázal vyplnit svůj přebytečný čas, kterého bylo mnoho. Bylo to se mnou čím dál tím horší, postupem času jsem si vybudoval menší závislost na online hrách a můj život začínal být v troskách. O ženu jsem nezavadil, jak byl rok dlouhý, a s přáteli to bylo podobné. Jediní přátelé byli ti virtuální. S těmi jsem vydržel brouzdat smyšleným světem her desítky hodin denně. Začínal jsem mít dokonce problémy i s příjmem potravy. I když jsem při hraní her měl hlad, jídlo jsem si nepřipravil, vždy jsem si akorát řekl "až za chvíli". Takto to postupovalo dál a dál, až si toho začalo všímat mé okolí.

Jednoho dne u mě zazvonil soused s prosbou, jestli bych s ním na chvíli nešel do posilovny, že mu onemocněl sparing partner. Jelikož jsem zrovna odešel od počítače a neměl jsem co dělat, nápad se mi zalíbil. Při vstupu do posilovny na mě dýchla zvláštní atmosféra námahy. Pro mé ochablé svaly to nebyla vůbec dobrá zpráva, jelikož tušily, že soused asi bude chtít, abych posiloval s ním. Nemýlily se. Hned po příchodu a protažení na mě nahodil základní váhy. Zpočátku jsem se snažil dělat, že cvičení je pro mě všední zábava a že s ním nemám problém. Bohužel se po několika sériích ukázal pravý opak. I základní váhy pro mě byly velkým problémem. Při sousedových přestávkách jsem se nestačil ani rozkoukat a už na se na mě valily další a další váhy. Po půl hodině tohoto drilu jsem fyzicky úplně odpadl. Zničen jsem se posadil do kouta a s mírným nadšením jsem pozoroval ostatní cvičence, kteří si nakládali čím dál tím těžší závaží. Nechápal jsem, jak to dokážou. Proč oni stále ještě můžou a já jen sedím v koutku? Na tuto otázku jsem prostě nedokázal odpovědět! Po další půlhodině strávené lámáním si hlavy nad cvičenci, jsme se konečně odebrali domů. Totálně vyčerpán jsem ulehl do postele a snažil se usnout. Bohužel to však nešlo. Stále mi v hlavě vrtala otázka nad mým svalstvem: „To jsem vážně taková nula, že nezvládnu ani hodinu v kuse makat?“ odpověď byla jasná: „Jsem!“ Noc strávená tímto rozjímáním ve mně probudila hlad po svalech. Byl jsem rozhodnut konečně se sebou něco dělat. Věděl jsem ale, že to bude tvrdý boj. A navíc jsem se měl vzdát svého milovaného počítače. Byla to ta nejtěžší bitva mého života. Ale vidina svalů ve mně zachovávala optimismus.

Díky svému nadšení jsem absolvoval návštěvu u mého souseda a sjednal si další návštěvu posilovny. Tentokrát jsem byl rozhodnutý dát do toho vše. Už žádné ulívání. Jen tvrdá dřina. Svaly se pro mě staly prioritou. Druhá návštěva posilovny dopadla mnohem lépe než ta první. Přišel jsem totiž na to, že s nadšením jde všechno líp. Nadšení mě neopouštělo ani při odchodu z posilovny. Už ten den jsem byl domluvený na další návštěvu. V noci se mi spalo taky mnohem lépe než po první posilovně. Cítil jsem únavu celého těla, což mě těšilo. Říkal jsem si, že co bolí, to roste. S tímto mottem jsem cvičil delší dobu a výsledky se pomalu dostavovaly. Posilování mě natolik nadchlo, že jsem se vzdal i svého milovaného počítače. Byla to asi ta největší oběť, jakou jsem mohl podstoupit. Já ji však podstupoval rád a s nadšením. K počítači jsem usedal jen tehdy, když jsem hledal nové tréninkové postupy nebo si sestavoval nový jídelníček. Jídlo se také stalo mou novou součástí života. Dříve nepravidelná strava s malým příjmem živin se nyní změnila v propracovaný systém příjmu živin na celý den.

Když se nyní ohlédnu za svým životem před posilováním, tak zjišťuji, že jsem vlastně ani nežil. Den, kdy jsem pročítal časopis s těmi namakanými chlapy, se mi stal osudným. Nejspíš i díky tomuto časopisu jsem si uvědomil, že život se dá prožít i jinak než u počítače. A že i já můžu dokázat něco v normálním životě. A ne jen ve světě her.

Díky posilování jsem se zbavil závislosti na počítači a konečně změnil svůj životní styl. Našel jsem si nové přátele a i slečny se mi už nevyhýbají. Pokud jste dočetli tento příběh až do konce, tak bych všem chtěl vzkázat, že život je boj. A proč ho nevyhrát? Stačí jen chtít. Já jsem svůj boj vyhrál a cvičím i nadále a stále mě to těší. Teď je to jen na vás, jestli vyhrajete.
Tak bojujte!