Váš příběh: „Nic není nemožné!”

Milan se řídí mottem: „Budoucnost patří těm, kteří věří v sílu svých snů.” Co více o sobě prozradil? Posilování beru jako svůj hlavní koníček a myslím, že bych bez něj už nedokázal žít. Je to velmi prospěšná věc pro tělo i ducha - narozdíl od varianty nonstop sezení u počítače a hraní her, kterou preferuje mnoho mladých. Člověk prostě může na chvíli vypnout, odreagovat se a zapomenout na problémy. Proto jsem velmi zavázán lidem, kteří mě k tomuto sportu přivedli, radili mi a chtěl bych jim prostřednictvím tohoto článku poděkovat.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem.

Troufám si říci, že můj příběh je inspirativní, silně motivující a spoustě mladých kluků by mohl něco dát. Proto bych se s Vámi o něj rád podělil.

Sportům jsem se díky velké snaze mých rodičů věnoval už od útlého věku. Chodil jsem do mnoha zájmových kroužků a později sportoval i vyšší úrovni. Od 7 let jsem se už jako malý kluk učil hrát s ostatními dětmi tenis. Byl to takový první sportovní impuls v mém životě a vydrželo mi to asi tři roky. Zkoušel jsem hrát i fotbal, na který jsem bohužel fyzicky nestačil, jelikož jsem měl poměrně silnou alergii a mírné astma, se kterým jsem byl v nemocnici. Poté jsem se stal brankářem v házenkářském oddílu našeho města. Ještě teď si pamatuji svůj první trénink. Trenér mě chtěl na pozici útočníka, ale já za každou cenu chtěl být brankářem, což se mi také povedlo. Od 10 let jsem tedy poháněn obrovským nadšením a zápalem pro věc chytal v našem týmu. Jednou se mi dařilo, podruhé zase ne. Hlavní ale bylo, že mě to ohromně bavilo. Podařilo se nám dostat se na mezinárodní turnaj do Prahy, kde jsme porazili několik zahraničních týmů, ale do hloubi turnaje jsme se bohužel nedostali. S přibývajícími roky se mi házená z pohledu brankáře zdála čím dál více nebezpečná. Každá střela najednou měla pekelnou razanci a já to častokrát velmi nepěkně schytal do obličeje. Po 5 letech jsem ji opustil.

Uběhl 1 rok a já byl nejslabší ze třídy. Neprovedl jsem ani jeden shyb a stěží jsem udělal 15 kliků. Kvůli tomu jsem byl v hodinách tělocviku často terčem posměchu a nechápavých pohledů ostatních spolužáků. I náš profesor mi dával dost psychicky i fyzicky zabrat. Aby toho nebylo málo, trpěl jsem ještě skoliózou (z důvodu častého sezení u počítače). Došlo to dokonce až tak daleko, že jsem pravidelně navštěvoval fyzioterapeutku, která se mě snažila dát dohromady.

V tento moment, v mých 16 letech, jsem se rozhodl, že s tím něco udělám! Že dokážu ostatním, ale především sám sobě, že nejsem žádná suchá, pokřivená a slabá sračka. A tak jsem začal poctivě 3krát týdně trénovat s jednoručními činkami a s vlastním tělem. Můj trénink byl zpočátku velmi jednoduchý - série kliků, sedů-lehů a řada cviků na procvičení vršku těla s jednoručními činkami. Asi po dvou měsících mě oslovil spolužák, zda bych s ním nezašel do posilovny. Souhlasil jsem a bylo to.

Při mojí první návštěvě jsem se cítil nesvůj, neznal jsem většinu strojů a neměl jsem absolutní ponětí jak pořádně cvičit. Naštěstí mi pomohl kamarád, který sice také necvičil zrovna dlouho, ale alespoň už něco málo znal. Později jsem hledal na internetu, sháněl informace a četl mnoho článků o posilování. S rostoucími znalostmi jsem zkoušel provádět i složitější cviky, kde jsem se soustředil na naučení a zafixování správné techniky cvičení, což považuji za velmi důležité a jsem rád, že jsem si na to dával pozor. Snažil jsem se ji odkoukat od ostatních a hlavně z videí na internetu. Domů jsem si koupil benchovací lavici s velkou činkou a dokoupil k ní litinové kotouče.

Můj první těžší trénink jsem prováděl dřepy, tlaky a mrtvé tahy s pouhými dvaceti kilogramy na čince. Na konci jsem se klepal jako osika a druhý den mě neuvěřitelně bolelo celé tělo. Další tréninky už byly jen lepší a lepší. Díky správnému tréninku jsem se zlepšoval velmi rychlým tempem. Po dalším měsíci jsem konečně udělal svůj první shyb. Byl jsem nesmírně šťastný a získal ještě větší motivaci k tréninku. Začal jsem zkoušet i pokročilejší tréninkové rutiny a postupy okopírované z internetu.

Jednoho dne jsme ve škole opět dělali silové, vytrvalostní testy a tělocvikář nevěřil vlastním očím, když jsem se třikrát přitáhl na hrazdě. Na dalších testech o půl roku později jsem zaznamenal další obrovský skok dopředu, když jsem dokázal provést jedenáct opakování. Dál a dál jsem s vervou trénoval a neustále se zlepšoval. Něco jako vynechat trénink pro mě neexistovalo - dával jsem do toho vše. Tak se stalo, že z nejslabšího kluka ze třídy jsem se stal jedním z nejsilnějších.

V současné době trénuji 3krát až 4krát týdně, střídám trénink celého těla a trénink rozdělený do partií. Jsem kondičním cvičencem a dělám to, protože mě to baví. Nemám žádné vyšší nároky. Mým cílem je nabrat ještě něco kolem deseti kilogramů, celkově zesílit, vypadat dobře a hlavně si hlídat zdravý životní styl. Nedávno jsem při tréninku boxu dostal srdeční arytmii a kvůli tomu teď podstupuji sérii vyšetření. Naštěstí se prý nejedná o nic vážného. Doktor mi navíc zjistil vysoký krevní tlak, a proto jsem se začal poctivě věnovat aerobnímu tréninku, na který jsem poměrně dobře vybaven. Doma máme rotoped, Orbitrek a navíc jsem si dokoupil ještě švihadlo. Zhruba 2krát týdně si jdu zaběhat, popřípadě se projedu na kole nebo si zatrénuji doma.

Celkově jsem během dvou let přibral něco přes 14 kilogramů hmoty, provedu patnáct opakování shybů na hrazdě a své maximum na bench-press jsem zlepšil z 30 na 90 kilo. Svoje záda jsem si narovnal a momentálně si nejvíce cením zvednutých 190 kilogramů při váze 78 kg, paradoxně v mrtvém tahu. Alergii ani astma už skoro nepamatuji. Svět železa mi dal spoustu dobrého a zcela mě pohltil.

Na závěr chci pozdravit své přátele a všechny ty, kteří mi ochotně pomáhali a radili. Také bych rád Vám, čtenářům, chtěl poděkovat a vzkázat, že nic není nemožné. Zjistil jsem, že ať už se rozhodnete pro cokoliv, tak z 90 % vše závisí na Vaší motivaci, psychice a silné vůli jít kupředu. Trénujte tvrdě, snažte se a především - dělejte to, co Vás baví a naplňuje. Moje cesta rozhodně nekončí, ba naopak.