Váš příběh: Proč...? Respekt!

A co nám o sobě kromě příspěvku Pepa napsal? Miluji sport! Život bez sportu si nedokáži představit. Myslím si, že je dobré vyzkoušet si od každého něco, když už nemůžete být v něčem nejlepší. Docházím do třetího ročníku na gymnáziu, rozhodně ale nejsem studijní typ. Únik do posilovny je jednou z možností k odreagování se od každodenního stresu, kterému jsme ve škole vystaveni. Bodybuilding je jediný "sport", u kterého jsem vydržel, i když mám "trénink" třeba 5x týdně! Takováhle treninková oddanost mě v jiném sportu zatím nepotkala. Neříkám, že občas nestagnuji, ale to většinou vyřeší třeba dvou, třídenní pauza... Poslouchám hip-hop a zbožňuji akční filmy se zmíněnými "hrdiny"...

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem.

Odjakživa jsem miloval akční filmy se silnými chlapíky v hlavních rolích. Kdybych měl jmenovat, řekl bych kupříkladu: Predátor, Terminátor, Krvavý sport apod. Ostatní filmové žánry u mne v dětském věku nijak zvlášť nebodovaly, neuspokojovaly mne. Postupem času se však všichni stáváme moudřejšími, a tak je naprosto normální, že měníme svůj názor na některé věci, jako třeba právě na filmy. A proto, abych Vám dokázal, že nejsem nějaký fanatik, v současné době bych mohl do své „knihovny“ oblíbených filmů zařadit i filmy, ve kterých se nelámou na potkání ruce a nohy, či netečou potoky krve (Zelená míle, Temný rytíř, Vykoupení z věznice Shawshank...). Nýbrž se v nich myslí hlavou, a dokonce při jejich sledování občas ukápne i nějaká ta slza.

Ptáte se, proč jsem se tuze rád díval na výše zmíněné filmy? Odpověď je prostá. Hlavní postavy těchto filmů byly zároveň i mými hrdiny. Ať už se jednalo o hvězdného Arnolda či snad Van Damma, Stallona nebo Lundgrena... všichni tito chlápci byli mými vzory, na které jsem nikdy nedal dopustit. Zkrátka pro mne byli něčím, co by se dalo nazvat dokonalými muži. Nemuseli se řídit zvláštními rozkazy, vše dělali tak, jak se jim zrovna zachtělo. Všichni do jednoho vypadali vskutku úžasně. A především měli RESPEKT!

V době, kdy jsem Arnieho obdivoval sledováním jeho „akčnáků“, jsem vůbec nevěděl, že existuje nějaká kulturistika. Je to dávno. Už si přesně nevzpomínám, ale myslím, že jsem tenkrát prostě a jednoduše neřešil, kde a jak k těm svalům vlastně přišel. Prostě je měl. Byl nejlepší a to mi stačilo!

Od nějakých 8 let jsem cvičil s tátou. Cvičili jsme asi 2x do týdne, trénink se skládal ze tří cviků: kliků, dřepů s výskokem a sedů-lehů. Všechno jsme dělali společně, při sedech-lezích jsme si navzájem drželi nohy apod. Mohl jsem zvládnout 3 - 4 série po 15 - 20 opakováních. Táta dělal daleko víc, i v 30 letech se stále udržoval v kondici. V té době jsem ke cvičení cítil obrovskou nenávist, kterou jsem přenášel i na svého otce, jenž mne do cvičení „nutil“. Dnes bych mu za to mohl jenom poděkovat! Poté, co se rodiče rozvedli, se otec odstěhoval, a tak byl s cvičením s ním konec.

Asi bych měl říci, že patřím mezi „veliké“ sportovce. Prošel jsem ve svém životě spoustami sportovních klubů s různým zaměřením. Měl jsem štěstí. Především po otci jsem zdědil sportovní nadání na všelijaké sporty. Ve čtyřech letech jsem začal hrát hokej a fotbal ve sportovních klubech města. S fotbalem jsem skončil velice záhy, poněvadž jsem šikovný především na své pravé straně. A jak je známo, jednonohý fotbalista má oproti tomu „dvounohému“ velikou nevýhodu. U hokeje jsem vydržel až do 14 let. Už to prostě dál nešlo, neměl jsem na hokejistu ideální parametry. I mých současných 174 cm na 66 kg váhy je pro kontaktní sporty zdaleka nedostačujících. Příležitostně si někde „plácnu“ basketbal a volejbal. Dále hraji na trochu vyšší úrovni stolní tenis a přes léto oblíbený tenis. Táta vždycky říkal, že jsme nejlepší - mezi amatéry - (avšak nemůžeme být mezi profesionály). :)

Moje probuzení, co se týče posilování, nastalo někdy ve 14 letech. Doma jsem si často udělal pár kliků a někdy i shybů. Zkoušel jsem i výmyky. Už si nejsem jistý, jestli jsem kráčel za nějakým cílem, nebo zatím ještě ne. Cvičit s cílem jsem začal o pár měsíců později. Můj děda tehdy dělal ředitele zimního stadiónu, na kterém jsem ještě minulou sezónu působil jako hřáč a kde se udělala nová posilovna. Nic extra, ale bylo tam všechno, co začátečník potřebuje. Tento moment považuji za začátek svého nového života. Života, ve kterém jsem pyšný na svou postavu a jsem ochotný pro to udělat všechno (skoro všechno).

Roku 2007 jsem byl přijat na gymnázium v Praze, dostal jsem se do sportovní třídy. Toto považuji za druhý důležitý bod svého nového života. Proč? Ve škole se nachází volně přístupná posilovna se vším, co je na posilování potřebné. A především s milovaným bench-pressem. Obrovské štěstí jsem měl také na většinu kolektivu ve třídě, myšleno kluky, kteří měli podobné smýšlení jako já. Jeden z nich už do posilovny chodil dříve, zbytek začal chodit teď. A tady jsem také poznal tu obrovskou sílu kolektivu, stejnou jako třeba u cyklistického pelotonu. S kluky jsme se začali navzájem hecovat. Překonávat maximálky na benči. Kdo to nezná, nedovede si představit, jak je všechno snazší, když necvičíte sami někde zavřeni, odděleni od společnosti. Když vidíte, že někdo vedle vás dře stejně jako vy, nebo víc. Když dře víc, tak prostě přidáte taky, až na krev. Pokud se spokojíte s tím, co máte a nehodláte se dále zlepšovat, za cenu bolesti a spousty potu, tak můžete rovnou skončit.

Ještě bych se chtěl vrátit k tomu, proč jsem začal posilovat. Především kvůli již zmíněnému respektu! Nikdy jsem nebyl rváč. Neměl jsem kilogramy na to, abych si mohl na někoho dovolovat. A ani to nemám v povaze. Ctím to, že rozepře by se měly řešit především hlavou, ne pěstmi. Ještě nikdy jsem se nemusel z nějakého důvodu o něco prát. A neplánuju to ani do budoucna.

Respekt:

1) Od vybudování svalové hmoty a vzhledu bodybuildera si slibuji to, že si mě spouta „borců“ radši dvakrát změří pohledem, než si se mnou vůbec začnou nějakým stylem vyměňovat rozličné názory.

2) Respekt lidí okolo k mé postavě, popřípadě „obdiv“. Respekt k tomu, že jsem se svou postavou dokázal něco udělat. Samozřejmě, zlepšení image s sebou nese spoustu výhod, které není potřeba jmenovat.

3) Respekt rodiny.

Dále je tu známá hra s egem. Ovšem, že se chci líbit také sám sobě. Záleží mi na tom snad víc, než když mne někdo jiný pochválí za to, jak vypadám. Takže když se líbím sám sobě, roste moje ego. S egem přichází i velice důležitá sebedůvěra.

V současné době posiluji 5x týdně. Cvičím ve škole nebo doma, protože nemám finance na to, abych mohl pravidelně navštěvovat řádnou posilovnu. Doma mám benč, rovnou osu (závaží 90 kg), jednoručky + hrazdu a bradla. S tím, co mám, si naprosto s klidem vystačím. Nepotřebuju stroje! Myslím, že je určitě lepší pracovat se železy, než cvičit na všemožných „superstrojích“. Také mám svůj tréninkový plán (vlastní výroby). A od ledna roku 2010 si dovolím tvrdit, že tomu opravdu rozumím. Vím všechno podstatné o výživě, mám veliký zásobník cviků se železy a především správnou techniku provedení. Znám také dobře anatomii člověka. Viděl jsem Arnieho Pumping Iron. Pro mne velice důležitý motivační film. Dále pak některé filmy Ronnieho Colemana a Kevina Levrona. Také jsem přečetl pár knih o posilování.

Ještě by se slušelo říct, že jsem strašně rád, že jsem se k posilování dostal, protože nevím, co bych jinak ve svém volném čase dělal. Asi bych se někde cpal hamburgery a čokoládou. Taky bych chtěl dodat, že jsem na sebe v určitém slova smyslu pyšný. Jsem perfekcionalista. Nikdy se sebou nebudu spokojen, ale zas na druhou stranu... Z pohublého chlapce, který si svůj názor mohl nechat tak maximálně sám pro sebe, se stal štíhlý svalnatý muž. Muž, který má osobnost.

- výška: 174 cm
- váha: 65 kg
- max. (benč): 90 kg