Váš příběh: Stávám se mužem

Lukáš sportoval poprvé ve svých 5 letech, kdy již stál na bruslích. Od 7 let hraje fotbal a sport miluje nade vše. Lukáši, přeji ti, ať ti to vydrží, ať je takových nadšenců co nejvíce a ať koleno drží!

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem.

Nejspíš každý z nás někdy viděl nějaký ten akční film. I já jsem jeden takový viděl. Bylo mi teprve devět let, když mě okouzlil Arnold a jeho mohutné svaly. Ve filmu Komando prostě vypadal Arnold fantasticky. Viděl jsem ho snad stokrát a pokaždé jsem s nadšením sledoval, jak zatíná ten obrovský biceps. Dosud nemůžu zapomenout na den, kdy jsem tento film zhlédl poprvé. Byl to den, kdy jsem se rozhodl stát se stejně silným. Byl to snad mladický rozmar, ale já věřil, že dosáhnu jeho slávy. Začal jsem proto posilovat. Byly to jen kliky, sklapovačky, dřepy a zdvihání 4kilové jednoručky. Na můj věk to byl celkem slušný záběr. Bohužel mé snažení celkem brzo polevilo s návalem nových aktivit. Začal jsem hrát fotbal, hokej a dělat další chlapecké sporty, ve kterých jsem vyčerpal všechnu svou energii.

Má snaha o vybudování svalové hmoty se znovu probudila až v pubertálních letech. Byl jsem doslova vyžle. Všechny nadbytečné kalorie, všechen nadbytečný tuk, který jsem si pracně vybudoval, mizel hned při prvním kopnutí do míče. Jen to kopání do míče, které mě tolik duševně uspokojovalo, mi nyní zůstalo. Fotbal byl můj životní styl a já s tím nehodlal nic dělat. Byl jsem na tom po fyzické stránce skvěle, dalo by se říct, že bych uběhnul maraton. Ale svaly jsem neměl žádné. Převlékání na tělocvik pro mě začínalo být čím dál tím těžší, jelikož moji vtipní spolužáci pro mě vymysleli parádní přezdívku. Říkali mi žebro. Bylo to vážně vtipné, ale já jsem se nikdy nesmál. Cítil jsem se spíš trapně. Devátá třída pro mě byla přímo peklem. Všichni mí spolužáci začínali mužnět, jen já jsem zůstal reklamou na hlad. Začali si toho všímat i slečny, se kterými bylo navazování vztahů velkým problémem. Ty, do kterých jsem byl zamilován už od školky, by si o mě neopřeli ani kolo. Bylo to velmi deprimující a já byl rozhodnutý s tím bojovat.

Začal jsem studovat všechnu literaturu, ve které byla i jen zmínka o posilování. Dokonce jsem byl natolik odhodlán stát se silným, že jsem navštívil posilovnu. Stres, který mě obklopil při nahlédnutí do místnosti se stroji, byl jako běžet nahý přes Václavské náměstí. Byl jsem zde sám a neměl jsem pomoci. Nevěděl jsem, co dělat, kde začít. Bylo to jako bych neuměl plavat a snažil se přeplavat kanál La Manche. Začal jsem tedy s jednoručkami, které jsem už kdysi dávno držel v ruce. Sáhl jsem po 8kilové čince a trhaně zvedal nahoru a dolů. Byla až děsivě těžká na to, jak málo kotoučů na ni bylo naloženo. Zdálo se mi, že mě z bench-pressu pozoruje jeden mladík. Vypadal už celkem slušně. Měl dokonce naloženou stejnou váhu, jakou jsem momentálně na svém těle disponoval já. Bylo to něco kolem 70 kg. Já jsem jen nevěřícně pozoroval, jak to může zvedat. Nejspíš si taky všiml, že ho pozoruji. Proto po dokončení série pomalým krokem došel za mnou a zeptal se mě: „Ty jsi tu poprvé?“ S radostí, že mě oslovil, jsem ze sebe vyhrkl, že „ano“, naše konverzace dále pokračovala a já se dozvěděl spoustu nových informací ohledně posilování. Z tréninku jsem odešel nadšený a natěšený na mou další návštěvu posilovny. Probuzení další den ráno už nebylo tak slavné. Celé tělo mě bolelo, já si však říkal, „co bolí, to roste“. S tímto heslem jsem vydržel ještě hodně dlouho, než přišel můj nešťastný zápas.

Byl to jeden ze dnů, který by každý velmi rád vymazal ze vzpomínek. Zezačátku to vypadalo jako obyčejný zápas, který jsem hrál už tolikrát. Pak však přišel souboj, který se na mě značně podepsal. Při skluzu jsem se střetl s protihráčem a narazil si koleno. Vypadalo to jako naražení, pro jistotu jsem však střídal. Koleno jsem ochladil a myslel, že je vše v pořádku.

Druhý den ráno jsem však přišel na to, že mi koleno velmi oteklo. Nemohl jsem se ani postavit z postele, jak strašně mě bolelo. Po návštěvě doktora jsem byl zděšen. Otok mi způsobil potrhání vazů v koleně a zhatil všechny mé ambice ve fotbale i posilování. Zničen touto zdrcující zprávou jsem se odebral k velmi zahálčivému způsobu života. Můj den se skládal pouze ze školy a sezení u počítače. Byl jsem na tom špatně fyzicky, ale ještě víc psychicky. Internet zaplavený mužnými těly a já stále vypadal jako vyžle. Nicnedělání mě ničilo, ale bojoval jsem. Stále jsem však žil s nadějí, že jednou zase vstoupím do posilovny.

Po několika měsících tohoto utrpení, kdy jsem nemohl s kolenem nic dělat, jsem se konečně odhodlal znovu vkročit do posilovny. S bázní jsem se odhodlal dělat lehké cviky s menšími vahami. Bolest ze začátku byla k nesnesení, ale se změnou cviků a vah jsem konečně začínal naplno posilovat. Koleno jsem šetřil, ale ostatním partiím jsem dával zabrat.

Nyní posiluji druhý měsíc po zranění kolena a konečně si splňuji svůj sen. Konečně začínám nabírat tu těžce vydřenou svalovou hmotu. Těším se z každého přibytého gramu na váze a věřím, že jednou budu stejně silný jako Arnold. Že se konečně nebudu stydět za svá vystouplá žebra, že snad budu mít i trochu napnuté tričko, prostě že se konečně budu cítit jako muž.

Já budu dál bojovat a věřím, že i ostatní s podobnými problémy udělají totéž. Že se všichni ti, kteří vypadají jako reklama na hlad, postaví těm posměváčkům a ukážou jim, že i oni můžou mít nějaké to svalstvo. Já se snažím dál a těším se na léto, kdy se budu moct konečně pochlubit svou novou postavou na bazénech, na které jsem se doposud styděl přijít.

Proto všem vřele doporučuji posilování, jelikož vám změní život k lepšímu.