Váš příběh: Sportem
ku zdraví, či trvalé invaliditě?

Doufám, že Karla uvidíme v budoucnu na mnoha strongmanských kláních... "Sporty byly, jsou a vždy budou u mě na prvních místech v životě. Nedovedu si bez nich život představit a jsem rád, že u nich procvičím své tělo, seznámím se i s dalšími super lidmi, kteří se věnují tomu, co já, a tak vznikají nová přátelství a kamarádství. Protože dělat něco bez přátel je hodně těžké. A já děkuji těm svým, že se mnou dokáží trénovat."

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem.

Můj sportovní život se začal psát v roce 1998, kdy jsem vstoupil do fotbalového klubu v naší malé vesnici. Fotbal, to bylo to jediné, co mě tenkrát zajímalo. Všechna odpoledne po škole jsme trávili s kamarády venku kopáním do toho kulatého nesmyslu. Léta plynula a já přestoupil z 5. třídy na gymnázium. Bohužel (bohudík) jsem již neměl tolik času na fotbal, protože ta změna byla celkem velká a musel jsem se naučit novému systému. Na gymnáziu s námi zacházeli jako s „velkými“ ve všech předmětech, takže při hodině tělocviku jsme se poprvé dostali i do posilovny.

Do té doby to byla pro mě velká neznámá. Jenže náš profesor, který má strašně rád tabulky a porovnávání silových či vytrvalostních disciplín, mě pro železnou hru nadchl a já se jí začal poctivě věnovat. Ve škole jsme dělali různé testy na počet shybů, maximální a poloviční bench, sedy-lehy za 1 nebo 2 minuty atd. Zpočátku jsem patřil k tomu lepšímu průměru, ale nijak jsem nevynikal, což mě vyburcovalo, abych začal doma klikovat a dělat sklapovačky. Tak to šlo každý večer, den co den. A najednou jsem se z průměrných výkonů dostal na výsluní našeho třídního kolektivu.

Hodně mi to pomohlo i ve fotbale, který jsem stále hrál, ale už jsem nebyl zapálen jen pro něj. Jak šel čas, tak jsem se z 30 kliků za večer dostal na 200 a druhý den jsem nic necítil. V tu dobu jsem věděl, že to chce asi změnu. Posilovna. Ano, to bude určitě ono, něco jsem natrénoval a teď se budu zlepšovat tady. Začal jsem navštěvovat místní fitcentrum a jako 15letý kluk se vrhnul na kladky a různé mašinky, co tam byly. V té době jsem ještě doma neměl internet a nemohl se dočíst, že kladky jsou poměrně zbytečná věc. Ale to mi v tu dobu nijak nevadilo, pořád jsem se zlepšoval a výsledky byly na mně vidět. Pak jsem se spřátelil s jedním stejně starým klukem v posilovně a začali jsme spolu opravdu tvrdě cvičit. Ale nejen kladky a stroje, ale i bench, mrtvý tah, dřep. To vše jsme se dočetli na internetu a začalo nás to hodně bavit.

Po roce cvičení jsem sebral odvahu a chtěl jít zkusit svou první soutěž v kulturistice. Připadal jsem si velký, mohutný. Tak se také stalo. Našel jsem trenéra, který mě jakž takž připravoval na závody. Přihlásil mě na mistrovství České republiky mladšího dorostu v roce 2007. V té době mi bylo 15 let. Přijeli jsem do Prahy, kde se soutěž konala, a já si vylosoval své startovní číslo. Pak jsem se začal připravovat, jak jsem odkoukal od ostatních. Ale v tu chvíli mi došlo, že tady nemám co dělat, že na tyhle kluky prostě nemám. Naštěstí mě trenér přemluvil, že když už jsme tady, že si to mám jít zkusit. Nakonec se do mé kategorie spolu se mnou přihlásil jen jeden závodník, takže na pódiu to byl souboj jeden proti jednomu. Svou sestavu jsem měl na hudbu Eye of Tiger z Rockyho a nešťastnou náhodou jsem zvítězil. Sice jsem byl první ze dvou, ale ten pocit, na ten se nedá zapomenout. Když jsem dostal zlatou medaili na krk a diplom, tak jsem tomu stále nemohl uvěřit. Byl to jeden z nezapomenutelných zážitků v mém životě. Sice jsem pak byl hodně kritizován, jak jsem tam vypadal, že jsem neměl vyhrát a podobně. Možná měli pravdu, ale já vyhrál a tohle mi nikdo nevezme.

Život šel dál a já trénoval pořád tvrději a pořád z většími vahami. V 16 letech stojí možná za zmínění můj bench 100 kg. V 17 letech jsem se doslechl, že ve městě je jiná posilovna a že stojí podstatně méně než ta, kterou jsem dosud navštěvoval. Tak jsme se tam s pár přáteli přihlásili a chodíme tam dosud. Jenže co tomu nechtělo, můj sparing partner musel změnit školu a naše trénovací duo se rozpadlo. Až postupem času se ke mně přidali další kluci a já netrénoval úplně sám. Cvičil jsem a stále cvičím 3x, někdy 4x týdně různé silové rutiny. Kulturistika a závratné objemy jdou mimo mě, mým cílem je vytrénovat se na takovou úroveň, abych se mohl někdy v budoucnu zúčastnit strongmanských amatérských soutěží.

V prosinci r. 2009 jsem se zúčastnil soutěže Olomoucký silák, což je soutěž v bench-pressu. Začal jsem se na ni připravovat celkem pozdě a co bylo pro mě nejhorší, potřeboval jsem shodit asi 3 kg, ale aby mi stále síla zůstala, nebo se dokonce zvětšila. Nakonec se to povedlo a při ještě tréninkových pokusech v posilovně se mi povedlo odbenchovat 135 kg při váze 79 kg. Radost jsem z toho měl obrovskou a zopakovat tohle na soutěži či přidat 5 kg nahoru byl můj sen. Bohužel jen sen. Na soutěž jsem dorazil ve 12 hodin a šel se vážit asi jako pátý s tím, že jsem navážil 77,9 kg! Pak jsem jel do města na pořádný „dlabanec“ a vrátil se ve 14 na místo konání. Převlékl jsem se a šel hledat rozcvičovnu. Po chvilkovém znejistění jsem ji našel a začal se protahovat. Ve 14:15 ke mně dorazil můj dnešní podavač činky. Začali jsem kecat a já se dozvěděl pár informací od hlavního rozhodčího. V rozcvičovně lehce do 110 kg a šel jsem nahlásit základ 120 kg (pro jistotu). Ještě jsem si od jednoho soutěžícího půjčil bandáže na zápěstí a šlo se na to.

V 15 hodin začaly první pokusy a já s klidem zvedl 120 kg. Poté proběhla malá porada a šli jsme na 130 kg. Bohužel, tento pokus byl hodně na krev, ale dostal jsem ho 3:0. Jenže já už věděl, že můj cíl nad 135 kg bude v trapu. Nechal jsem si na poslední pokus naložit 135 kg a činka zůstala v mrtvém bodě. Bohužel, ale vždycky to nejde. Byl jsem hodně zklamaný, protože jsme měl těch 135 natrénováno, ale nevadí. Jak jsem se dozvěděl výsledky, tak to zase nebylo tak špatné. Umístil jsem se na 7. místě z 15 účastníků.

Jenže co osud nechtěl, 20. ledna se mi při fotbale stala taková nešťastná věc. Zlomil jsem si lýtkovou kost a částečně i kotník. Takže následovala operace, do nohy mi bylo navrtáno 6 šroubů + přidána ocelová destička. Takže mám teď v noze takové malé železářství. Naštěstí už je to mnohem lepší a pomalu začínám chodit už o jedné berli. Fotbal teď na nějaký čas, ne-li úplně opustím, ale stále je tu posilovna. Ta mě drží nad vodou. I když nemůžu zatím provádět všechny cviky, tak alespoň vymýšlím nové, při kterých mi noha nebrání v pohybu, a také se teď můžu hodně zaměřit na svoji přednost, což je bench-press.

Možná stojí za uvedení ještě moje maxima při váze 83 - 85 kg:

• bench-press - 140 kg
• mrtvý tah - 210 kg
• dřep - 170 kg

Život si bez posilovny nedokážu představit. Je to pro mě droga, kterou prostě musím mít. Když jsem byl po operaci a nemohl jsem ještě vůbec cvičit, tak to pro mě byla celá věčnost. Tenhle sport ke mně patří a já patřím k němu. Jen to chce silnou vůli, vytrvalost a trochu toho štěstí. A taky se řídit heslem: "Co nejde silou, jde jedině ještě větší silou." Všem, co můj příběh čtou, přeji hodně zdraví (což je pro jakýkoliv sport nejdůležitější) a spoustu úspěchů, jak na poli sportovním, tak životním.