Tereza Lukešová:
"Rány se nebojím."

Jméno:	Tereza Lukešová
Datum narození:	19. 9. 1986
Znamení:	panna
Bydliště:	Plzeň
Sport:	box
Výkony:	3x stříbro na MČR
	3x bronz na MČR
	2005 - mezi 10 nejúspěšnějšími sportovci Plzně
	2006 - účast na ME ve Varšavě
	2010 - účast na GP v Ústí nad Labem

Ti, kteří pravidelně navštěvují náš web a jsou ještě navíc fanoušky bojových sportů, Terezu Lukešovou jistě znají. Ano, mám na mysli Terezu Lukešovou - boxerku. Když byla malá, navlékli ji sice rodiče do balerínek a vyslali na hodiny baletu, to ji ale neměli brát na boxerské zápasy! Zřejmě neměli tušení, jaké to bude mít následky. „Jaké to asi je?“ začalo vrtat Tereze hlavou a tajně si začala snít o boxerských rukavicích. A když něco chcete, opravdu chcete, tak k tomu tak nějak zvláštním způsobem směřujete, jako by vám karty přímo nahrávaly do ruky. Někdo tomu říká náhoda. Takže Tereza se nakonec opravdu do boxerského ringu postavila. Nejdříve tajně, časem obměkčila i taťku, který byl původně proti. A nejen obměkčila, ona si z něj dokonce udělala trenéra! O tom, jak se to všechno událo, mi Tereza společně s tátou - trenérem - povyprávěla stylově, v boxerské tělocvičně TJ - Areál Jezírko v Plzni.

Táta mi na tebe prozradil, že ty jsi jako malá dělala balet a ještě k tomu v Austrálii. Jak ses dostala k baletu a jak do Austrálie?

Tereza: Do Austrálie jsme se dostali, když mi byly asi 3 roky, ale upřímně, jak jsem se dostala k baletu, to si moc nepamatuji.

Otec: To bylo tak, že naše známá měla dvě dcery, které chodily na balet, a nám se to líbilo, tak jsme Terezu přihlásili také.

Jak dlouho jsi u baletu vydržela?

Tereza: Jenom jako malá. Když jsme se vrátili do Čech, tancovala jsem sice dál, ale to už byly spíš takové disko formace.

Balet a box, to jsou dvě značně odlišné aktivity. Jak tě vůbec napadlo s boxem začít?

Tereza:My jsme se vrátili do Čech, když mi bylo 10 - 11 let, a v Plzni se tehdy pořádala boxerská utkání. S tátou jsme se chodili dívat a mně se to hrozně líbilo. Zajímalo mě, jaké by to asi bylo. A pak svou roli sehrála náhoda. Chodila jsem cvičit tae-bo, to je takový aerobik s prvky boxu a kick boxu. Líbilo se mi to, protože se cvičilo na hudbu, ale nebavilo mě mlátit jen tak do vzduchu. No a na druhé straně tělocvičny trénovali boxeři. Dlouho jsem po nich jen pokukovala a pak jsem jednoho dne přešla tělocvičnu a zeptala se, jestli bych se k nim mohla přidat. Překvapilo mě, že vůbec nebyli proti.

Byla jsi tam jediná holka?

Tereza: Byla, pak už tam byli jen samí velcí a těžcí chlapi. Mně tehdy bylo 15.

Tak to jsi měla odvahu! Od té doby jsi už chodila pravidelně?

Tereza: Pravidelně a tajně.

Rodiče o tom nevěděli?

Tereza: Už dřív, když jsem chtěla chodit na nějaký bojový sport, jsem se doma nesetkala s velkým nadšením, a tak jsem věděla, že by se jim to nelíbilo. No a výhoda byla, že tréninky boxu se konaly ve stejný čas jako hodiny tae-bo, tak to nebylo tak nápadné.

A jak se to nakonec provalilo?

Tereza: Nevěděla jsem, že táta se s trenérem zná. A pak jsem jednou byla nemocná, delší dobu jsem chyběla, a když trenér tátu potkal, zeptal se, co se mnou je.

Táta: Já už přesně nevím, jak to bylo, jen si pamatuji, že mě bývalá manželka prosila, abych jí to dovolil. Ještě před prvním zápasem jsem ji ale přemlouval, ať to dělá jen rekreačně.

Tereza: Jenže pro mě by to bez motivace nemělo smysl.

Takže na první zápas tě připravil zdejší trenér?

Tereza: Ano, ale to už o tom táta věděl. Nejdřív z toho nebyl moc nadšený, ale po prvním roce a po prvním zápase se to u něj zvrátilo a začal být docela fanda. Také se začal zajímat o to, jak trénuji, nebo co jím.

Jak to, že jste najednou tak změnil názor?

Otec: Ono mě to postupně nějak vtáhlo. Já jsem do té tělocvičny chodil zvedat železa a ono to tak nějak nejde tam cvičit a nezajímat se o box. A pak, Terezin trenér byl dobrý psycholog. Postupně mě do toho nabaloval a nabaloval, až si ve mně možná vychoval svého nástupce.

Pamatuješ si, Tery, na svůj první zápas?

Tereza: Ano, pamatuji se docela dobře. Byl nádherný, vyhrála jsem.

Fakt jsi vyhrála?

Tereza: Ano, ale když jste začátečník, tak k vám vždy vybírají soupeřky, které mají také nejvýše 5 zápasů. O své tehdejší soupeřce jsem věděla, že má už za sebou jeden zápas, a tak jsem byla dost nervózní. Dopadlo to ale hezky. Poprvé jsem slyšela potlesk a výkřiky „umí“, což bylo příjemné.

Takže si závody užíváš?

Tereza: Neužívám, jsem totiž strašný nervák a hodně to na mě doléhá. Takže když vlezu do ringu, ťuknu si se soupeřkou rukavicemi a hodnotím ji, jakou má asi sílu. Přitom jsem pekelně nervózní. Ale pak padne první úder a já mám černo a je mi to jedno. Ve druhém nebo třetím kole už jsem v ringu jako doma.

A ty se nebojíš rány? Nebojíš se bolesti?

Tereza: Nebojím se ani tak rány, jako spíš role favoritky. Nemám ráda ten tlak, pocit, že nemůžete prohrát. Ale rány - on vám adrenalin při zápase tak vystoupá, že ne, že byste je necítili, ale víc to bolí až tak druhý, nebo třetí den.

Přesto, nestáhneš se po ráně, nejsi pak opatrnější?

Tereza: Ne, já boxuji do konce. Udělala bych si ostudu sama před sebou, kdybych se začala bát. Samozřejmě, že trochu se bojím, to je základní pud, ale do ringu vstupuji s tím, že praštím já soupeřku a ne ona mě.

Nebojíš se, jako holka, že boxem nějak utrpí tvůj obličej?

Tereza: Toho se bojím, ale zatím nemám zlomenou jedinou kostičku. Snažím se dělat tenhle sport tak, abych se pokud možno nezranila a zatím mám docela kliku.

Kdy jste se dopracovali k tomu, že tě začal trénovat taťka?

Tereza: Tak před 6 roky.

Box jste sám nikdy nedělal, jak jste tedy věděl, jak Terezu trénovat?

Otec: No, snažil jsem se to odkoukat, kde se dalo. Samozřejmě jsem dělal spoustu chyb a chyby dělám dodnes. Ale já jsem prostě Terezce tak nějak zbyl. Každý vždycky sliboval: „My z tebe uděláme šampiónku“ a pak skutek utek´.

Tereza: Jelikož dělám chlapský sport, má každý trenér spíš zájem o pořádného chlapa. A i když vám někdo něco naslibuje, když pak přijde na věc, každý vycouvá. Takže u nás to začalo tak, že jsem nejdřív chodila s tátou trénovat fyzickou kondici, postupně jsme spolu začali trénovat i s lapy. Navigovala jsem ho, jak je má držet, opravovala jsem ho a postupně jsem si ho vytrénovala.

Takže sis vyučila svého trenéra...

Tereza: Vyučila jsem si svého trenéra. A on si to odkoukal i jinde a učil se sám.

Jaké jsou hlavní rozdíly mezi ženským a mužským boxem?

Otec: Rozdíly jsou v délce a počtu kol. Chlapi mají zápas 3x 3 minuty, ženy 4x 2 minuty. Co se týče vybavení, ženy používaji povinně helmy a chrániče zubů, dobrovolně pak chránič hrudníku.

Silou se ženské boxerky samozřejmě mužům vyrovnat nemohou, technikou ano?

Otec: Různé testy dokazují, že nejkvalitnější ženy dosahují úrovně nejkvalitnějších kadetů. Jak fyzicky, tak technicky. Tedy až na výjimky, jakou je třeba Katy Taylor, mistryně světa.

Ty, Terezo, asi většinou trénuješ s kluky. Jak tě berou? Nemají ostych s tebou trénovat, nebo nešetří tě zbytečně moc jako holku?

Tereza: Vždycky mám jako sparingy kluky. Když jsem začínala, bylo vidět, že mi nechtějí ublížit, ale teď už rozhodně rozpačití nejsou. Už jsem tu totiž dost profláknutá a snad tu není nikdo, kdo by mě tu alespoň párkrát neviděl.

Taťka říkal, že jsi několikrát chtěla skončit. Jaké jsi k tomu měla důvody?

Tereza: No, těch bylo víc, ale podstata byla vlastně stejná - bylo to házení klacků pod nohy, pomluvy, negativní reakce lidí. Pak byly momenty, kdy mě napadlo skončit také kvůli neuspokojivým výsledkům. To jsem si pak dala ultimátum, že když tentokrát nevyhraji, s boxem končím. Jenže vždycky, když jsem si tohle řekla, tak jsem vyhrála, což mě znovu nakoplo k dalšímu tréninku. Ono v boxu to není jednoduché, tam totiž bolí i výhra. Druhý den po zápase cítíte snad každý sval, klepete se, ale když si můžete alespoň říct, jo, vyhrála jsem, byla jsem lepší, tak to jde. Ale když prohrajete, tak vás bolí nejen tělo, ale ještě i ta dušička a to je fakt špatný.

Hodně s tátou po zápase rozebíráte, kde jsi dělala chyby?

Otec: No, jéžiš!

Tereza: No, jasně. Ono mít tátu trenéra je na jedné straně výhoda - vykope vás na trénink, hlídá stravu. Ale jinak, běžný trenér by s vámi rozebral zápas, sprdnul by vás za chyby a tím by to končilo, zatímco u nás se to rozebírá měsíc, dva, tři.

Otec: Jenže u jiného trenéra bys 3x - 4x za sebou prohrála, rozebírali byste to, nebylo by žádné zlepšení, a tak by tě odsunul.

Máš k tátovi jako k trenérovi dostatečný respekt, když sis ho vlastně musela vychovat?

Tereza: To mi nevadí. Já mám spíš respekt, že se toho tolik naučil, že u toho vydržel a že ho to pořád baví. Navíc, když trénuji s ním, vidím zlepšení, takže úctu určitě mám.

Otázka na taťku - Vám nevadilo, když Tereza třeba na chvíli trénovala s někým jiným?

Otec: Ne, to bylo vždycky po vzájemné domluvě. Takže Tereza boxovala i za jiný oddíl, ale dá se říct, že během té doby šla výkonnostně strašně dolů a v průběhu roku nevyhrála v Čechách jediný zápas.

To muselo být psychicky velmi náročné.

Tereza: Bylo a byl to také jeden z těch mezníků, kdy jsem si říkala, že bych měla skončit.

Otec: Já jsem ji záměrně netrénoval, protože jsem si říkal, že se svými zkušenostmi jí nemohu dát tolik, jako je schopen její nový trenér. Ale byl to vlastně krok zpátky. Když jsem ji zase začal trénovat já, její výkonnost šla opět nahoru. A nechci tím říct, že bych byl lepší trenér než ten druhý, jen Terezce prostě neseděl jeho styl.

Tereza: Každý potřebuje něco jiného a trenér by to měl poznat a podle toho pracovat. Já třeba nemám lehké nohy, jsem spíš silový typ, ale zase mám vlastnosti, které se nedají natrénovat a to je to srdce a vůle.

To jsou obě velmi důležité vlastnosti pro sport a pro takovýhle obzvlášť.

Tereza: Přesně, když nebudete mít srdíčko… To už jsem viděla při zápase kolikrát. Přišel kluk, výborně technicky připravený a dokud utíkal, vyhrával. Jak ale dostal jeden tvrdší úder, najednou úplně změnil styl boxu a prohrál.

Vyžaduje box určitou inteligenci, musí se u boxu přemýšlet?

Otec:Musí. Velmi dobře se pozná chytrý a hloupý boxer. A proto jsem se na Terezu kolikrát zlobil. Ona je chytrá, ale byly zápasy, kde boxovala hloupě. Jako kdyby neviděla a neslyšela..

Tereza: Ale to jsem teď myslím trochu zlomila.

Jak vypadá tvůj trénink? Jak trénuješ a jak často?

Tereza: Pokud mám před nějakou důležitou soutěží, tak trénuji dvoufázově, 2 hodinky ráno, hodinu a půl večer, hodně sparingy, k tomu doplňkově ještě běhání, posilovna, plavání, když není dobré počasí, běhám po schodech, což je opravdu dobrý trénink na nohy. A když se udržuji, nebo se připravuji jen na nějaké oblastní kolo, tak trénuji asi 4x - 5x do týdne.

To zní hodně intenzivně, přesto dost chlapů má k ženskému boxu despekt. Četla jsem vyjádření nejmenovaného boxera, který řekl: “Ať se holky perou, když je to baví, ale podívat bych se na to nešel, připadalo by mi to vtipný.“ Co ty na to?

Tereza: Ať si říká, co chce.

V té souvislosti mě ještě napadá, že na olympiádě v Londýně v roce 2012 bude poprvé zařazen ženský box a ozývají se hlasy, že základna ženského boxu není dostatečně velká a že zápasy na olympiádě nebudou mít úroveň.

Tereza: To píší laici. Kdyby někdo z těch, kdo tohle píše, byl třeba teď na GP v Ústí nad Labem, kde boxovaly v jedné kategorii dvě mistryně světa, tak by se asi divil. I někteří chlapi by byli biti. Takže fraška to určitě nebude. Samozřejmě druhá olympiáda bude ještě lepší, konkurence vzroste, ale už i teď musí mít každá boxerka, která se chce na olympiádu dostat, obrovské kvality a bude se muset porvat o to, aby tam mohla startovat.

Máš nějaký svůj vzor?

Tereza: Boxerský? Ten by se asi také našel, ale já spíš obdivuji třeba Michaela Jordana, jak se prosadil poté, co ho vyhodili z basketbalového týmu, protože nebyl dost dobrý. Nebo Terry Fox, to byl bojovník! Ten překonal vůbec to nejhorší, co mohl. Tak to jsou pro mě opravdoví frajeři. A pak samozřejmě táta. Zůstal sám s holkou na krku a skvěle se s tím porval.