Váš příběh: Přes břicho
jsem měla 116 centimetrů

Co o sobě říká Katka, která dnes přispěla svým příběhem? Ještě než jsem měla děti a rodinu, mohla jsem si po práci jít zacvičit kdykoliv. Večer do kina, do divadla nebo jen posedět s kamarády. Ani jsem si toho možná nevážila. Jasně, že bych svoje děti nevyměnila a už si to bez nich nedovedu představit. Přece jen se ale těším, až zas budu mít čas na sebe a na svoje cvičení. Mimochodem - jsme čerstvě přestěhovaní - poprvé v životě bydlím mimo Prahu - a brzy mi sem naši přivezou i moje kolo. Tak se těším, až budu jezdit mezi poli.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem.

Která žena by to neznala. Po devíti měsících mlsání a různých „těhotenských chutí“ je najednou miminko na světě. V mém případě miminka hned dvě. První dny se točíte stále jen kolem nich… a pak se jednoho dne zastavíte - a podíváte do zrcadla… A zděsíte se. To břicho už mám asi napořád. Před porodem jsem si měřila břicho a měla jsem „v pase“ 116 centimetrů. Teď mám asi necelých sto. Připadám si jako hroch. Ne, nebylo moudré dívat se do zrcadla.

Ano, byly časy, kdy jsem mívala šedesát kilo, třikrát týdně uběhla osm kilometrů a na legpress zvedla až dvě stě kilo. A dokonce jsem se svou postavou byla spokojená! Jenomže to je dávná historie. Teď zvedám akorát tak moje několikakilová dvojčátka, případně tu starší, dvouletou dceru. A obaluji si nervy. Čokoládou, koláči, rozinkami, sladkými jogurty. Tři malé děti dají zabrat a nervy mám přece jenom jedny. :-)

Stále nosím své těhotenské kalhoty, i když už jsem měsíc po porodu. Vždyť tam byly dvě děti, tak holt asi chvíli potrvá, než břicho oplaskne. Všude se píše, jak maminky při kojení hubnou, ale můj případ to rozhodně není. Tělo se nedá obalamutit a „výdej“ způsobený mlékotvorbou si dokáže vynahradit. Bohužel hlavně sacharidy. Četla jsem, že mimi v tom věku, v jakém jsou ty moje, vypije šest set mililitrů mléka za den. Takže vyprodukuji skoro litr a čtvrt? Připadám si jako Madeta :-), prsa mám jak Pamela Anderson… Akorát nechápu, že ta kila nejdou dolů. Prý bych neměla běhat, aby ze mě nepadal tvaroh…

Kamarádka mi říkala, že kojením začala hubnout až tak po třech měsících. Tak zkouším vyčkat. A občas cvičit na eliptikalu, ale při běhání kolem dětí už mi naprosto nezbývá energie, tak je to spíš takové sváteční cvičení. Jakmile lehnu na balón, že začnu dělat leh sedy, dvouletá dcera mi sedí na břiše a náramně se baví.

Opatrně se znovu zkouším dívat do zrcadla. Tři měsíce už máme za sebou. Našla jsem mé staré tričko Uncle Sam, se kterým jsem kdysi „honila vodu“. No, teď už toho asi moc nechytnu. Na boku díra a vespod se klube to vytahané břicho. S tím se přece musí něco udělat! Nechápavě si prohlížím sama sebe. Pořád sedmdesát dvě kila. To už se jich jako nezbavím? No, mohlo by to být i horší, jsou i tlustší maminy, ale to pro mě není argument. Takže co s tím? Razantní změnu udělat nemůžu, to by asi miminkům moc nechutnalo. Doplňky a spalovače taky ne. Těžko říct, co bych mohla. Vlákninu? CLA? Karnitin? Asi leda proteiny… Musím to zjistit. A tak zatím lovím motivaci a inspiraci na mých bývalých oblíbených webech, na Ronnie.cz a uvažuji o předplatném časopisu Fitness. „Já vám rozumím,“ říkala mi dnes prodavačka v trafice, jediné, kam dojde má dvouletá dcera (delší trasy odmítá chodit). „Nějaké jsme tu měli, ale už jsou vyprodané,“ říká mi. „Tak já se stavím v květnu,“ říkám, ale nemohu se spokojit s tím, že ta vysněná motivace bude až tak pozdě.

A tak mi to šrotuje v hlavě a já, místo abych využila, že děti spí, a šla si taky lehnout, než půjdu kojit, tak tady datluju do počítače svůj příběh a doufám, že se na sebe konečně naštvu a začnu. Tentokrát doopravdy. Ne jako včera, předevčírem, před týdnem, před měsícem…

Chtělo by to co nejvíc bílkovin a omezit cukr. Když vydržím týden bez čokolády, tak pak vydržím i déle. Když budu mít chuť na sladké a vezmu si proteinovou tyčinku, mám skoro vyhráno. A nebudu jíst, když nemám hlad. No, to se ale řekne! A budu pomalu kousat, neházet to do sebe. A budu jíst víckrát denně, ale pravidelně. Zvládnu to? Možná je mi motivací právě to, že svůj příběh zveřejním. A za čas vám napíšu, jak to dopadlo s tou čokoládou, a tím ostatním. A cvičit začnu, třeba mi to energii dodá. Samozřejmě pozvolna. Brácha má za dva měsíce svatbu, tak aby neměl na fotkách takovou opuchlinu. Třeba to tentokrát opravdu zvládnu. Cvičit jsem začínala právě s ním. Spolu jsme byli prvně v posilovně, spolu jsme trénovali doma, smáli se nad bench-pressem nebo při leh sedech, protože když si pořádně máknete, jste pěkně vysmátí. Ale to určitě moc dobře znáte. Na to se těším nejvíc. Jenom si ještě chvíli počkám, než přestanu kojit.

Hlavně klid, neobalovat nervy, a ono to půjde. Možná by stačilo jíst s takovou pravidelností jako moje děti - ovšem s výjimkou těch nočních jídel. :-) Tak mi držte palce!

Dodatek po pár dnech:

P. S.: Zatím jsem pátý den bez čokolády a s omezeným příjmem sacharidů, což je na mě opravdu rekord. Od porodu prostě na sladkém ujíždím. Cítím se docela dobře. Vlčí hlad zaháním semínky, oříšky nebo rozinkami, případně ovesnou kaší jen se lžičkou cukru. Ta ráno, po prokojené noci, docela bodne. Mimochodem, zjistila jsem, že Státní zdravotní ústav povoluje C.L.A. i těhotným a kojícím ženám, a dokonce dětem od tří let, tak o ní budu vážně uvažovat. No a časopis Fitness jsem nakonec také sehnala. Paní prodavačka měla radost, když viděla, jak mě potěšila. Teď už opravdu je vydržet.

P. P. S.: A hádejte, co si za odměnu v e-shopu Ronnie.cz vyberu? Jasně! Proteinové tyčinky. :-)