Pod minulým článkem s jídelníčky Katky a Víti se objevila debata o uvolněnosti výživového plánu našich svěřenců, nicméně je to opravdu rozjezdový jídelníček, aby to pro ně nebyl takový šok a vydrželi, pokud někomu dáte ihned striktní omezení všeho, co se najednou nesmí, s největší pravděpodobností nebude mít správná životospráva dlouhého trvání...
Podle mých zpráv se oba zatím drží plánu tréninkového i výživového, ale nechme už promluvit přímo je...
Káťa...
První jarní dny máme za sebou a pro mě tedy byly poměrně rušné. Ve škole bylo potřeba dohnat zameškané projekty, v práci na mě také čekal úkol a mého přítele Péťu navíc čekala operace - vyndávání šroubů ze zlomené ruky, takže jsem většinu svého volného času trávila v nemocnici s ním místo zábavného rýsování (to se raději odsunulo na neurčito).
Nicméně vám musím vylíčit svůj první jarní běh (snad ne zároveň i poslední). V pondělí jsem si ráno dala trénink v posilovně a na odpoledne jsem si naplánovala běhání.
Oprášila jsem kecky a vyrazila. Jako cíl jsem si zvolila přeběhnout Ladronku od vysílače směrem k Vypichu, tam přeběhnout křižovatku a vydat se směrem k letohrádku Hvězda a zpět. Odhadem 6 km.
Když jsem vyběhla, užívala jsem si paprsky sluníčka, vůni jara, záviděla jsem kamarádovi, že bydlí hned u Ladronky, a moc jsem sama sebe chválila za dobrý nápad. Po prvním kilometru mě začal bolet kotník. To vydržíš, říkala jsem si. Po druhém kilometru mě začalo bolet rameno. Asi si ťukáte na čelo, proč mě bolelo rameno… Taky nevím. :) Naštěstí mě čekala velká křižovatka, kterou bylo nutné přeběhnout, a já jsem děkovala bezohledným řidičům, že nepouštějí chodce a já si mohla vydechnout. Bohužel mě po chvilce jeden řidič pustil a zase jsem musela běžet… Záviděla jsem dětičkám v kočárkách, že ještě nemusejí běhat, důchodcům, že můžou jen tak sedět na lavičkách a klábosit, pejskům, že mají tolik energie… Jenom kamarádovi bydlícímu poblíž jsem už nezáviděla. Všimli jste si někdy, jak se letohrádek Hvězda tváří, že je blízko brány a přitom běžíte, běžíte a pořád nejste u něj? Bolelo mě celé tělo, naštěstí jsem ale k letohrádku doběhla, ovládla jsem chuť se svalit na vyhřátý trávník, otočila jsem se a vydala se na zpáteční cestu. Chytila jsem lehoučký druhý dech a cesta zpátky mi kupodivu utekla rychleji. Když mě ale asi 500 m před autem začala dřít bota, už jsem neměla síly. Ten poslední kousek jsem už došla, prostě mě opustila morálka.
Stejně jsem na sebe ale byla pyšná, že jsem napoprvé uběhla tááákovou dálku a cítila jsem se dobře. Ještě ale nejsme u konce… Druhý den se ozvala rýmička, kašlíček, bolení v krku a celková únava taková, že jsem ještě ve středu cítila, že ranní trénink by mě nejspíš zabil. Dokázala jsem se akorát doplazit na tramvaj a podniknout velký výlet do nemocnice za přítelem Péťou. Cestou jsem se ještě stavila koupit mu objednanou čokoládu, kterou jsem v obchodě do košíku strčila až po důkladném rozhlédnutí, jestli mě někdo nekontroluje, vždyť čokoláda by byla hřích. :)
Teď ke konci týdne už snad rýma zažehnána a já si můžu jít nastavit budík na šestou ráno, abych byla v 7.00 nastoupená v plné síle v posilovně.
Mějte krásný týden! :)
Víťa...
Přijde mi, že to nějak rychle utíká. Zvlášť ten minulý týden prolétl světelnou rychlostí. To asi díky tomu krásnému počasí. Trénink i jídelníček, se kterým jste se mohli na webu již seznámit, se zatím nemění. Vše dodržuji a cítím se čím dál lépe. Hmotnost moc neřeším, řídím se pohledem do zrcadla a tam se to začíná pomalu měnit tím správným směrem. Stejně tak se i cítím pohodlněji v oblečení.
O víkendu jsem se byl podívat na kamaráda v Mladé Boleslavi na extraligovém semifinále florbalu. Teda, ty kluky obdivuji, musí mít parádní fyzičku. Tohle by nebyl sport pro mě.
Zatím se potýkám se změnou času, nemám tyhle přechody rád. Vždy mi trvá, než si na to zvyknu. Ale ono to půjde. Už se těším na další týden proměny a trénink.
Partneři projektu:
