Váš příběh: Už nebudu tím,
kdo zůstane ležet na hřišti

Tomáš mi na moji prosbu napsal něco málo o sobě: Už jako mladý kluk jsem zjistil, že fotbal je hra, kterou chci hrát navěky. Věnoval jsem mu všechno, ale bylo to málo, jelikož jsem neměl takové svalstvo jako ostatní. Naštěstí jsem nastoupil na Střední průmyslovou školu ve Vsetíně, která celkem hodně podporuje posilování, čehož využívá i můj spolužák, takže mi poradil, ať to zkusím taky. Díky tomu jsem našel svoji novou vášeň a zlepšil své výkony i v jiných sportech. Mimo jiné jsem dvojnásobným mistrem ČR v atletice v žákovské kategorii, také začínající myslivec a dobrovolný hasič.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem.

Můj příběh začal už při prvním kopnutí do míče. Už to první kopnutí ve mně vyvolalo hráčskou vášeň. Bylo mi teprve šest, ale už tehdy jsem věděl, že fotbal je mým životem. Léta plynula jako voda a čím jsem byl starší, tím větší úsilí jsem vynakládal do každého zápasu. Bohužel však ztroskotávalo na mé postavě. Nebyl jsem žádný „tlouštík”, právě naopak. Při mé výšce 200 cm a váze 83 kg jsem si nikdy netroufl na urostlejšího obránce, a když už ano, tak to většinou skončilo tak, že já chtěl jít dál, ale mé tělo po kontaktu s obráncem zůstalo ležet na hrací ploše. To můj post útočníka značně hendikepovalo. Proto jsem se rozhodl, že já už nebudu tím, kdo bude ležet na hřišti.

Usoudil jsem, že nabrání nějaké té svalové hmoty je jediným prostředkem jak se postavit těm urostlým obráncům, a oprášil jsem činky, které se už chvíli povalovaly na půdě. Byly to tytéž činky, které před lety zvedal můj táta a já jen nevěřícně sledoval, jak dokáže zvednout takovou tíhu. Nyní jsem se na ně konečně odhodlal i já. Pevně jsem je uchopil a mírně trhanými pohyby se pustil do dalšího zápasu. Takto jsem se trápil asi dva týdny, než jsem požádal o radu svého spoluhráče, který posiluje už nějaký ten pátek. Poradil mi, ať si zkusím pročíst Ronnie.cz, že tam najdu vše a že i on tam našel, co potřeboval. Poslechl jsem jeho radu a hodiny jsem pročítal všechny články o posilování. Dočetl jsem se až na konec posledního článku a vrhnul se na posilování. Byl jsem obohacen o spoustu nových poznatků a snažil se je využít v praxi. Domácí posilování mi už nestačilo, neboť jsem zaznamenal menší pokroky. Nikdy dřív jsem si nestěžoval na svoji postavu, snad jsem si i myslel, že jsem ve slušné formě, když jsem dokázal dva roky po sobě vystoupit na stupně vítězů v republikové atletické soutěži. Bohužel to byl velký omyl. S nově nabytými informacemi jsem zjistil, že mám ještě velké rezervy. Proto byla posilovna jediné možné řešení. Naštěstí jsem měl spolužáka, který chodil do místní posilovny a s radostí mě vzal sebou. Hned při prvním vstupu mě ze stěn pozorovalo spousta „železných hrdinů”, kteří, stejně jako já, někdy museli začít. Jenže to bylo až neuvěřitelné. Připadalo mi, že oni nikdy nemohli vypadat jako já. Skoro jsem to vzdal s myšlenkou, že já nikdy nemůžu vypadat stejně veliký. Nakoplo mě však odhodlání vyrovnat se těm urostlým obráncům ve fotbalu. Díky té myšlence jsem se dal do zvedání těžkého železa. Byla to ta největší dřina, jakou jsem doposud poznal. Můj trénik byl složen ze tří dnů posilování a pak dvou dnů volna. Dny posilování byly vždy jako jeden menší osobní zápas, ve kterém jsem procvičil všechny svalové partie. Cena za vítězství byla většinou celkové vyčerpání po následující dva dny. Tuto daň jsem však rád platil za každé kilo svalové hmoty navrch. Svůj trénink jsem doplňoval i o řádnou stravu, jako jsou ovesné vločky, kuřecí maso, tvarohy, vajíčka a po tréniku banán. Dokonce jsem si vytvořil i svůj vlastní „nabuzovací” nápoj, který jsem si připravoval z banánu, tvarohu, mléka a cukru, vše jsem spolu rozmixoval. Nápoj je chutný a já po něm vždy při tréninku rád sáhnu.

Asi po sedmi týdnech tvrdé dřiny se začaly projevovat větší pokroky. Váhy, se kterými jsem začínal, jsem v pohodě zvládal, dokonce jsem se začal drát i k větším. Shyby, které dřív nešly bez pomoci, jsem najednou zvládal sám. Techniku jsem snad také celkem zvládl podle reakcí mých starších kolegů, kteří mě už neupozorňovali na chyby. Dokonce se pohnula i ručička na váze. Mně to však nestačilo a chtěl jsem víc. Investoval jsem proto do několika suplementů. Zezačátku do sacharidů a poté do kreatinu. Má dřina stále nepolevovala a já se cítil den ode dne silnější. Do posilovny jsem chodil s nadšením a také jsem s ním i odcházel. Po svém prvním měření jsem dokonce zjistil, že mé zlepšení není jen mým snem, ale holou skutečností. Skoro na všech svalových partiích přibyl nějaký ten centimetr v obvodu. To posílilo mé sebevědomí a burcovalo mě to k ještě větší dřině.

V tomto tvrdém režimu jsem pokračoval přes tři měsíce, než měla konečně přijít ta pravá zkouška. Zbývaly dva týdny před začátkem fotbalové sezóny. Věděl jsem o svém zlepšení, vždyť jsem se dostal na 91 kg, ale projeví se to i při zápase? Nejsou ti obránci stále silnější? Tyhle otázky se mi promítaly v hlavě celé dva týdny před zápasem. Jedině v posilovně jsem si vzpomněl, že na ně mám. Jedině tam, když jsem měl nad hlavou naložených 70 kg na bench, jsem si uvědomil, že já svůj boj vyhrávám pokaždé, když jdu do posilovny, pokaždé, když zvednu tu těžkou činku, jsem vítěz já, a proto neprohraji ani v souboji s nimi.

Nadešel den zápasu a já byl perfektně připravený vydat ze sebe všechno. Obouval jsem si kopačky a v duchu jsem si říkal, že na to mám, že kvůli dnešku jsem tolik dřel, ano, vše kvůli dnešku. Neustále jsem si to opakoval. Zápas začal a já na svém obvyklém postu stál a čekal na svůj okamžik. Číhal jsem na svoji příležitost... a ona přišla. Od naší brány ke mně letěl míč, byl jsem na soupeřově půlce a s přehledem zpracoval na prsa, potáhl na střed hrací plochy, kde už na mě čekali dva obránci. Většina spoluhráčů už tušila, že se budu zase zvedat z trávníku, jak bylo zvykem. Já však překvapil, první obránce, který do mě naletěl jako utržený ze řetězu, se svalil na trávník poté, co jsme se střetli rameny. Já ale pokračoval dál. Druhého obránce jsem obelstil vtipnou kličkou a řítil se proti brankáři. Svaly byly vypjaté, ale pracovaly na 100 procent. Ladným pohybem jsem vyslal prudkou střelu k tyči a brankář neměl šanci. Připadal jsem si jako hrdina. Byl to jeden z těch šťastných dnů.

Svůj zápas jsem sice vyhrál, ale do posilovny jsem nepřestal chodit a těším se z každých nových úspěchů. Pokaždé, když zvedám větší činku, jsem sám sebou nadšen. Pokud i vy máte svůj zápas, postavte se mu jako já, vyhrajte!