Váš příběh: Komplikovaná
cesta ke kulturistice

Tomáš mi o sobě do emailu na mou prosbu napsal také něco o sobě... "Po nelehkém období, kterým jsem si prošel - nedokončená škola, alkohol, i hazard (ten jsem v článku ani nezmiňoval), jsem se konečně vzpamatoval a jdu si tvrdě za svým cílem: postavit se na závodní prkna. Tomuto sportu jsem propadl. Neříkám, že chci celý život závodit (zkusím to a uvidím), ale vím, že cvičit a zdravě jíst chci stále. Prostě takový ten celkově zdravý životní styl, to je něco, čeho bych se chtěl držet celý život. V poslední době mě baví trénovat mladé kluky, kteří to se změnou postavy myslí vážně, radit jim, jak ve cvičení, tak ve výživě. Baví mě to o to víc, protože jsem v našem fitnessu jediný trenér, který rád poradí a pomůže zadarmo. Situace je bohužel taková, že trenéři vidí lidi špatně cvičit, ale bez zaplacení neporadí. Nevím, jak je to jinde, ale v těch dvou fitkách, kde trénuji, to takhle probíhá. Také přecházím z extrému do extrému. Buď se tomu sportu věnuji na 100 % a podřídím mu vše (jako nyní), nebo naopak necvičím, nejím zdravě, nehýbu se…"

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem.

Už jako malý kluk jsem prošel mnoha sporty. Nejvíce jsem si zamiloval stolní tenis, kterému jsem se věnoval závodně asi 7 let na docela slušné úrovni. Láska k tomutu sportu postupem času ovadla a pohltila mě kulturistika. Začal jsem cvičit v posledním ročníku na gymnáziu, ale opravdu vážně jsem to začal brát až na vysoké škole. Sice jsem neměl v té době ambice závodit, ale kulturistický život mě bavil a věděl jsem už v té době, že to chci dělat celý život.

Bohužel se, jak už to v životě bývá, vyskytlo mnoho překážek. Tou největší, která mě provázela celé čtyři roky studia na vysoké škole, bylo časté přerušení tréninku a stravy. Hlavním důvodem, že jsem chvíli cvičil a správně jedl a chvíli zase ne, bylo studium tělesné výchovy v Plzni. Kdo má tělesnou výchovu také vystudovanou, ví, o čem mluvím. Pravidelné a hlavně povinné týdenní kurzy jednou nebo dvakrát za semestr, lyžařské kurzy, vodácké kurzy aj., to se pak špatně drží správná strava. Navíc když všichni studenti okolo vás žijí úplně jinak, tak si říkáte, jestli to má vůbec cenu. Možná si hodně z vás teď říká, že si tělo alespoň týden odpočine a pak zase najedete na trénink a stravu. Jenže když pak vylezete po týdnu kurzu na váhu a máte o pět kilo méně, tak vás to prostě dostane a říkáte si, že veškerá dřina byla k ničemu. Pak se špatně najíždí opět na trénink, když víte, že za dva měsíce jste na dalším povinném kurzu. Negativní věcí v nabírání svalové hmoty byly také praktické zápočty z plavání a atletiky. Nejde cvičit objemový trénink, když u toho musíte chodit plavat a běhat, abyste zvládli zápočty. Už v té době jsem věděl, že jsem si školu moc dobře nevybral. Kdybych zvolil lékařskou fakultu - obor výživa člověka, udělal bych určitě lépe. Ale přeci jenom jsem si řekl, že když jsem to už začal, tak to dokončím.

A výsledek všeho? Prakticky za čtyři roky studia jsem nepřibral ani kilogram svalové hmoty. Nejhorší bylo, když kluci ze školy, kteří nikdy necvičili, byli větší než já. Docela smutné.

Přesto všechno jsem věděl, že kulturistiku miluju a chci něco v tomto sportu dokázat. Tak jsem se rozhodl udělat radikální krok. Udělal jsem si trenérský kurz v Praze, která mě okouzlila, takže jsem se rozhodl se do Prahy přestěhovat, najít si práci, nové bydlení (kde budu sám a nikdo se na mě nebude blbě koukat, že jím pořád kuře a rýži). Kurz trenéra jsem v pohodě zvládl, jelikož jsem předměty jako anatomie, fyziologie a zdravotní tělesná výchova měl na škole v Plzni. Během týdne jsem si sehnal v Praze i bydlení a práci ve fitnesscentru. Bylo to v době, kdy jsem byl v posledním ročníku a čekaly mě státnice. Chyběly mi poslední dva předměty, abych k nim mohl jít, takže jsem v tom neviděl problém, odstěhoval jsem se a jednou týdně dojížděl do Plzně na přednášky. Najednou se mi začalo dařit, měl jsem peníze a mohl si dovolit kulturistickou stravu a doplňky výživy, na které jsem dříve neměl peníze.

Jenže dlouhé trvání to nemělo, už jsem se pomalu chystal na státnice, byl jsem šťastný, že už za dva týdny budu mít diplom a budu se moct věnovat pak jen práci a cvičení, chyběla mi poslední zkouška, aby mě k nim pustili. Ale co se stalo, se moc často nestává a dodnes nad tím kroutím hlavou. Poslední zkoušku jsem ani na třetí pokus neudělal, i přesto, že učitel věděl, že když mi to dá, budu moct jít ke státnicím. Byl konec. Čtyři roky studia na škole a úplně k ničemu. Tenkrát se mi úplně zhroutil svět. Nemluvě o rodičích, kteří mi financovali školu a věřili, že ten titul mít budu. Na druhou stranu, když si to dnes promítám v hlavě, možná jsem to až moc prožíval, protože na světě jsou horší věci než nedokončená škola. Každopádně v ten den mi „kulturistický život“ skončil, dva týdny jsem v podstatě nejedl. Postava šla samozřejmě do háje a cvičení na pár měsíců stranou. Rodiče mi pak pořád vyčítali, že jsem se se stěhováním do Prahy za prací unáhlil a měl jsem nejdříve v klidu dokončit školu. Nechtěl jsem se smířit s tím, že nebudu mít vysokou, a tak jsem zkusil soukromou tělovýchovu tady v Praze. Vyšli mi tu maximálně vstříc, uznali mi většinu předmětů, co jsem měl v Plzni, a vzali mě hned do třetího ročníku. To bylo loňský rok v září. Nastoupil jsem tedy dálkově jen na jeden rok, takže letos v červnu, když to vše dobře dopadne, mě čekají státnice.

Nakonec jsem z toho vyšel tedy poměrně dobře, jen jsem si prodloužil rok studia. Horší věc je finanční stránka. Přeci jen soukromá škola nestojí málo. Navíc za jednu nesplněnou zkoušku je to fakt hodně. Výsledkem bylo, že jsem se maximálně zadlužil, kulturistika mě najednou tolik nebavila a v postatě celý podzim jsem sice pracoval, ale na druhou stranu se po nocích flákal po barech a na kulturistiku neměl ani pomyšlení. Pořád jsem měl v hlavě to, co se stalo, nic mě nebavilo, ani o ženy jsem neměl zájem. Začal jsem pít víc a víc, vyvrcholilo to na Silvestra, který si v důsledku nadměrné konzumace alkoholu téměř nepamatuji.

Prvního ledna jsem si promítal, jak jsem poslední měsíce žil, a došel jsem k závěru, že to tak nechci, že takový život není pro mě. Víkend jsem si nechal ještě volný a od 4. ledna jsem začal. Všechno jsem změnil. Napsal jsem si jídelníček, začal postupně zase cvičit, koupil jsem si protein a gainer. I když jsem věděl, že jsem hodně zadlužený a že cvičení a vše kolem něj nebude stát málo, řekl jsem si, že to zvládnu. Našel jsem si ještě k práci ve fitku brigádu, takže chodím ještě obden po nocích pracovat, rozepsal jsem si svůj měsíční výdej, příjem a rozepsal jsem si, za jak dlouho chci tu školu rodičům splatit.

A začalo to všechno nanovo, práce, cvičení, osm pořádných jídel denně, vstávám na jídlo i v noci. Výsledkem bylo, že jsem od Silvestra přibral šest kilo a neskutečně se mi za těch 5 týdnů zvýšila síla. Na to, že spím v průměru tak pět, šest hodin denně, tělo skvěle reaguje a cítím se dobře. Do toho píšu bakalářskou práci, učím se na zbývající zkoušky, které mi chybí, makám na postavě a pracuji. V listopadu bych chtěl zkusit kulturistické závody. Je těžké vše skloubit a stíhat, ale když člověk po něčem touží, jde všechno.