Váš příběh:
Pryč s vykukujícími žebry!

Dost často můžete u příběhů čtenářů číst, že jste podobnou věc jistě již zažili... U textu Michala mi nezbývá než jen doufat, že valná většina z Vás nic takového nezažila. Michal se se svou nemocí popral, jak nejlépe mohl, a já mu držím palce, ať mu to jde i dál.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem.

Ahoj, jmenuji se Michal, ale kamarádi mi říkají Lope. Je mi 22 let a stejně tak starý je i můj příběh, který stále nekončí.

Po třech měsících mého života mi lékaři zjistili poruchu srážlivosti krve. No a tím tehdy všechno začalo. Nemohl jsem si naplno hrát s ostatními dětmi, natož provozovat nějaký sport. Musel jsem mít u sebe neustále nějaký dohled, kdyby se něco stalo. No a když se něco stalo, tak jsem musel okamžitě dostat injekci s léky, nebo zůstat na pár dnů či týdnů v nemocnici. A jak jsem tak nic nedělal a jen se doma učil, nebo se díval na televizi, tak jsem vypadal, jak jsem vypadal. Bylo to i kvůli tomu, že jsem tím pádem neměl hlad a nic nejedl. Reklama na Dachau jak vyšitá (všimněte si těch žeber na fotce). :-D

V předškolním věku mi to samozřejmě ještě tolik nevadilo, ale když jsem nastoupil na základku, už mi to tak jedno nebylo. Tělocvikáři se mnou nechtěli mít nic společného, protože se báli, co kdyby se něco stalo. Tak jsem pokaždé jen koukal na spolužáky, jak se baví pohybem. Po škole jsem si sice občas zahrál fotbal nebo hokejbal s kluky „za barákem“, ale musel jsem na sebe dávat pozor, aby se mi nic nestalo. Tak to bylo vždycky takové poloviční.

O letních prázdninách a v lednu jsem naštěstí mohl jezdit na týdenní pobyty s dětskou klinikou Fakultní nemocnice Olomouc. Tam jsme se mohli vydovádět o něco víc, protože jsme byli pod neustálým lékařským dohledem. Ale jak se říká: „Vocamcaď, pocamcaď.“

Na střední už to bylo o něco lepší, protože jsem už nebyl takové to malé nechápavé děcko, tak jsem si v rámci možností a jak jsem se cítil, mohl dovolit o něco víc. V prváku nebo ve druháku jsem dostal multifunkční stroj na posilování, na kterém jsem cvičil každý školní den. Cvičil jsem podle přiloženého cvičebního plánu, tehdy pořád totéž a jinak jsem se o cvičení nezajímal.

Naprostý přelom přišel až na začátku čtvrťáku. Měl jsem už po osmnáctinách a na vlastní zodpovědnost jsem mohl začít chodit na tělocvik. Hodně často jsme měli první hodinu nějakou kolektivní hru a druhou jsme trávili v posilovně. Většina spolužáků se tam jen tak poflakovala, ale já jsem tam začal pořádně žít. S cvičením nám pomáhal tělocvikář, takže když jsem potřeboval poradit, tak jsem se měl na koho obrátit. Pak jsem dokonce zjistil, že v úterky odpoledne bývá otevřena školní posilovna. Začal jsem tam chodit a čekal, jak se to bude vyvíjet.

První trénink si pamatuji dodnes. Tělocvikář, který nás měl na starosti, si vzal nás, amatéry, stranou a nejdřív udělal teoretickou část - rozehřátí, protáhnutí - a pak každému řekl, co máme cvičit. Mně ten den „naordinoval“ hrudník a biceps. Po první sérii na bench-presu jsem pochopil, že posilování je o něčem jiném než o tom, co jsem cvičil doma. První příjemná bolest, první pocit napumpování (pokud se tehdy tomu tak dalo říkat) …úžasné! Když jsem pak po tréninku scházel schody, cítil jsem, jak je můj mini hrudník zpevněný a strašně těžký. Ruce jsem nemohl ani zvednout, a když mi pak začal zvonit mobil, musel jsem ho u ucha držet oběma rukama a stejně mi spadl. :-D

Od té doby jsem začal číst všelijaké články, všechno konzultovat s tělocvikářem a hlavně pořádně makat. Ale protože provoz školní posilovny byl velice omezený, řekl jsem si, že začnu chodit do normální, pořádné, komerční posilovny. Obcházel jsem tak olomoucké posilovny, až jsem se zastavil v takové jedné trošku menší, ale o to příjemnější posilovně u Hejčína. Hned jsem si zaplatil vstup a běžel se převléct do šatny.

Tenkrát jsem do fitka chodil třikrát týdně a až na nějaké výjimky mi to zůstalo dodnes. Po pár týdnech jsem si všechno ještě jednou nechal ukázat od tamního trenéra, který mi sestavil můj první pořádný tréninkový plán. V téhle posilovně to bylo stokrát lepší než v té školní, tak jsem začal chodit jenom tam. Na internetu jsem četl všechno, co jsem našel, všechno konzultoval s Martinem - trenérem a už jsem se v tom začal pomalu orientovat.

No a jak odedřené měsíce v posilovně běžely, zkušenosti a znalosti nabíhaly, tak jsem se v klidu mohl soustředit na to, co je pro mé tělo nejvhodnější. Bylo to úžasné. Vždycky jsem se nemohl dočkat, až vlétnu do posilovny a začnu tahat železo. Na posilování jsem se stal opravdu závislým. Nedokážu si představit, kdyby mi ho někdo vzal, protože to byla první věc, kterou jsem mohl sám začít dělat i přes svoji nemoc, a nikdo mi za to nenadával. Dokonce mě lékaři i chválí. I když říkají, ať to nepřeháním… ale bez toho přehánění to nejde. Koho by to pak bavilo. :-) Teď to budou tři roky, co pravidelně cvičím, a doufám, že to nikdy neskončí.

A ještě jsem si na doplnění před 1,5 rokem koupil nové horské kolo, na kterém jsem brázdil lesy křížem krážem, když jsem měl čas navíc. Minulý rok jsem absolvoval svůj první amatérský závod. Orgasmus. :-) Ještě přikládám své současné foto. Vím, nic extra, ale je na tom hodně dřiny.

P. S.: Přeji všem, co mají nebo nemají zdravotní problémy, ať mají pevnou vůli, nikdy nepolevují a hlavně… nikdy to nevzdávají! NIKDY!