Váš příběh: Mé malé putování posilovnou a životem

Už jsme se v našich příbězích snažili hubnout, hubli, přibrat svalovou hmotu, bojovali s anorexií či pošramoceným zdravím... Přichází čas na povídání Pavla o jeho neustálých návratech do posilovny, jeho život trochu připomíná vlnovku - chvíli do fitka chodí, chvíli zas ne a ničí se v práci. Myslím, že v podobném sledu událostí se pozná mnohý z Vás.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

K posilování jsem si poprvé přičichl v 15 letech, kdy jsem zatoužil mít rukáv trika vyplněn bicepsem a vůbec mít na sobě horu svalů a budit respekt, lámat dívčí srdce - no prostě plán byl jasný. Se stejně motivovaným kamarádem jsme navštívili místní fitness, převlékli se a… A co teď? Po chvíli jsme od ostatních okoukali pár činností a zkoušeli jsme je napodobit, protože naše znalosti obnášely pouze benč a bicepsový zdvih. Na tyto dva cviky jsme také později zaměřili naše úsilí, protože „nějak se začít musí, ne, a kozy a bicák zatím stačí“. A na nohy stejně nikdo nekouká. Chodívali jsme 2x týdně a volné dny vyplňovali radostným očekáváním z výsledků. Protože když už mě týden bolí ruce, tak to asi musí růst, ne? No, zkrátím to. Po měsíci jsme zjistili, že je to pěkná dřina, bolí to a výsledky nikde. Tak jsme to zabalili. Já se smířil s tím, že žádný svalovec nikdy nebudu.

Pak přišla škola, noví kamarádi, holky, diskotéky atd. Po škole vojna a pak první práce. Po celou tu dobu jsem závistivě pošilhával po každém, kdo měl na sobě pár kilo svalů a říkal si, že bych to měl přeci jen zase zkusit a pořádně se do cvičení opřít. Vždycky jsem však našel nějaké „ale“, kterým jsem odůvodnil svou lenost. Měl jsem taky pocit, že vynechám-li jedinou pařbu nebo rande, do konce života už to nedohoním.

Až ve svých 22 letech jsem se opět odhodlal, že to zase zkusím. Začal jsem chodit sám, nabušený vědomostmi a odhodláním. Odhalil jsem, že existuje něco jako správná výživa, bílkoviny, sacharidy, minerály, aminokyseliny, rozcvičování, strečink, regenerace atd. Z internetu jsem si opsal pár tréninků a šel na to. První dny byly spíš o seznamování se s kilogramy závaží, jelikož jsem vůbec neměl představu, kolik bych mohl zvedat. Ať jsem počítal, jak jsem chtěl, tak například na bench jsem víc jak 50 kg nenaložil. Mé nadšení dostalo první ránu a chtěl jsem jít domů, ale naštěstí jsem to „rozchodil“ a vydržel. První týdny a měsíce byly jistě plné chyb a prazvláštních technik, ale chodil jsem 3x týdně poctivě a vcelku rozumně se stravoval. Asi jako většina začátečníků jsem zprvu začal relativně rychle růst a sílit a během půl roku si začalo všímat i okolí. A to byla pro mě sladká odměna.

Vydržel jsem do mých 26 let a za tu dobu udělal spoustu pokroků. Vybudoval postavu, za kterou už jsem se nestyděl, na benči se přehoupl přes „magickou“ stovku a vůbec jsem byl sám se sebou spokojený. Přestal jsem se bát cviků jako mrtvý tah a dřepy a pochopil, že bez nich to dál prostě nepůjde.

V nejlepším se o slovo přihlásil rodinný život a v dubnu se nám v mých 26 letech s manželkou (tenkrát ještě přítelkyní) narodil krásný a zdravý kluk. Pak šlo vše stranou, vše se točilo okolo toho malého tvorečka, já poznal, jaké to je měsíc se pořádně nevyspat, a spoustu dalších radostí a starostí s tím spojených. Návštěvy posilovny byly stále častěji odkládané a já zase přestal chodit úplně. Zprvu jsem se utěšoval, že menší pauza mi jen prospěje, ale vždy se našlo něco důležitějšího. Změnil jsem zaměstnání a další téměř 2 roky se věnoval budování kariéry. Školení, porady, jednání, služební cesty - to vše mě zaměstnávalo natolik, že jsem byl rád, když jsem dorazil domů před 22. hodinou. Najíst, vykoupat, spát. A ráno znova. To vše se začalo podepisovat na mém celkovém stavu. Málo spánku, věčný stres, stravování odbyté a nepravidelné. Bolest zad z dlouhých cest a vysedávání za počítačem… Vydřená postava se ztrácela, já přibral pár kilo kvalitního tuku a denní dvacítka cigaret a litry kávy taky nebylo úplně to pravé. Začal jsem nad tím vším dost přemýšlet a rovnat si v hlavě priority. Bylo mi jasné, že takhle to dál nepůjde. Až se mi naskytla nabídka na novou práci s volnějším režimem, ale lepším platem, a kde veškeré mé dosavadní zkušenosti naplno využiji. Samozřejmě jsem přijal. Najednou jsem domů z práce začal jezdit zase za světla, trávil konečně volný čas s rodinou a ne za počítačem či v autě a celkově si užíval.

Usoudil jsem, že nastal správný čas vrátit se i k železu. Jak to tak bývá, první týden byl celkem tragický. Sice jsem už věděl, co bych asi tak měl dělat, ale nebyla síla ani výdrž. To jsem v podstatě předpokládal. Pomalu jsem se tím vším zase prokousával, ale tentokrát byl návrat k původní formě o poznání rychlejší. Zaměřil jsem se na tréninky celého těla, snažím se nic neodbývat. Rád cvičím Korteho, Ivanova apod. Našel jsem si sparinga, ze kterého se časem vyklubal i fajn kamarád, a celkově se posunul na úroveň, ve kterou jsem dřív ani nedoufal. Současné výkony jsou pro představu benč 140 kg, dřep 175 kg a mrtvý tah 190 kg. Pro někoho z Vás možná žádná sláva, ale já jsem spokojen. Nikdy jsem neměl vedle sebe nikoho zkušeného, takže jsem spoustu věcí jel stylem „pokus-omyl“ a jistě i dodnes dělám chyby, ale tak to prostě je. Snažím se z nich poučit. Dost informací jsem čerpal z internetu, techniku okoukával z videí. Spoustu věcí jsem našel i na místním fóru, hlavně z oblasti stravy, a mám pár oblíbenců, jejichž logy mě inspirují. Z doplňků využívám protein, kloubní výživu a vitamíny. Cvičím 3x týdně.

Před pěti měsíci se nám narodil druhý syn, takže pořád je co dělat, ale tak nějak si to všechno víc užívám. Manželka je naštěstí rozumná (díky), takže dostávám 3x týdně propustku na budování kultu těla.

Co na závěr? Musím říct, že cvičení jako takové mě dost velkou měrou změnilo. A nejen fyzicky. Také mě naučilo disciplíně. Došlo mi, že cvik sice můžu odfláknout, ale pak jsem sám proti sobě a to taky můžu jít rovnou domů. Jsou i dny, kdy se člověku nechce, nebo se to prostě nehodí. Ale jde to. Musí… Funguje to i jako výborný relax, člověk pročistí hlavu a nemyslí pak na blbosti. Tak snad mi to dlouho vydrží.

Doufám, že se to dalo číst a třeba se v tom někdo z Vás i poznal. Díky za přečtení.

Přeju Vám všem spoustu sil, odhodlání a úspěchů.