Váš příběh:
Dlouhá cesta k ujasnění priorit

Již dvakrát jste měli možnost se začíst do příběhů čtenářů stránek Ronnie.cz (Já nezůstanu tlustá a Oheň, který nevyhasl), dnes se s Vámi o střípek ze svého života podělí Tomáš. Chcete-li i Vy přispět nějakým zážitkem, veškeré informace načerpáte v informacích o cyklu Máte i Vy svůj příběh? Autor dnešního povídání obdrží doplňky z našeho e-shopu ve výši 1200 Kč dle svého výběru.

Příběh Toma začíná jako velice časté povídání o nadváze, lenivosti a touze zhubnout. Jistě však mnozí z Vás stáli před podobným problémem, který řešil po začlenění posilovny do svého života i on, jak seřadit priority, jak si sestavit svůj denní cyklus, jak uspořádat život, abyste stihli vše, co byste rádi, a nezanedbávali nic podstatného. Někdo se rozhodne lépe, někdo hůře. Třeba po přečtení jeho příběhu najdete inspiraci, možnost řešení, důvod k zamyšlení...

Tomáš zaslal také jednu svou fotografii, která je stará pár měsíců. Doufám, že se Vám příběh bude líbit.

Následující příběh není smyšlený, ale můj vlastní, je to jedna z výrazných etap mého života. Jmenuji se Tomáš, měřím 200 cm a odmalička jsem trpěl nadváhou, neustálou chutí k jídlu a intenzivní leností. Kdykoliv jsem byl nucen provádět jakoukoliv aktivitu, příčilo se mi to jako vedoucímu pracovníku ekonomické firmy kydat hnůj. Z naprosté lenosti a nechuti sportovat jsem dokonce sabotoval své příchody a účasti na hodinách tělocviku. Zkrátka, byl jsem malej, tlustej, deprimovanej a kynoucí.

Moje tloušťka měla docela značný vliv na můj společenský život, většinu základní školy jsem prožil v tichosti, seděl jsem v lavici a záviděl útlým klukům, jak se dvoří našim krásným spolužačkám, málokdy byli neúspěšní. Absolutně jsem netušil, co mám se sebou dělat, toužil jsem po přítelkyni, chtěl jsem si v létě vyjít jen tak v tričku a připadat si dobře, prahnul jsem i po tom, aby návštěva bazénu se třídou pro mě přestala být doslova utrpením v podobě opovržení plného posměšků a pohledů jako na odpad. Jak to změnit, říkal jsem si. Netušil jsem, že se blíží doba radikálních změn nejen trávení volného času, ale i změna ve způsobu života, v určité filozofii.

Od třinácti mě fascinovali svalnatí, krásní muži. Stačilo se jen trochu poodhalit a kolem vás bylo tolik krasavic, že mi z toho šla hlava kolem. Posilovny, svalovci, ženský, to bych chtěl, napadalo mě skoro denně. A tak jsem jednou na zahradě naší chalupy řekl mámě: „Asi začnu chodit do posilovny.“

Než jsem se ale odvážil vstoupit do chrámu těla, chvilku to trvalo. Mé první kroky k přeměně fyzické schránky probíhaly dost improvizovaně, bez hlubších znalostí, ovšem s velkou touhou, s odhodláním a cílem. Břišní svaly jsem například cvičil tak, že jsem si opřel nohy o peřiňák a přitahoval hlavu ke kolenům. Dále jsem dělal kliky a dřepy, ale pořád jsem hodně jedl. Postupem času mi rodiče kupovali časopis Muscle&Fitness, který se mi stal bezednou studnicí informací o jídle, pití, o čase, strategiích apod.

Po pár měsících domácí amatérské přípravy jsem se odhodlal vejít do fitka. Byl jsem nervózní, bál jsem se a netušil, co bude. Sličná slečna mi po zaplacení podala klíč od šatny a já směle vyrazil. Absolvoval jsem zahřívačku a vyrazil k činkám. „Dám si pořádně zabrat!“ řekl jsem si. Uchopil jsem tehdy asi sedmikilové jednoručky, usadil jsem se na lavici a rozjel to. V tu chvíli se mě zmocnil pocit zcela neznámý. Celým tělem mi projížděla nádherná bolest, pocit, jak jsem zjistil později, orgastický, a nechtělo se mi nikdy přestat. Slečna v recepci, zároveň místní trenérka, mě musela krotit a se slovy, abych to nepřehnal, mi pomohla pomalu položit činky na zem. Postupně jsem si odcvičil série na dalších cca pěti strojích, pokaždé jsem prožil malý duševní orgasmus a s naprosto novými pocity vyjel domů.

Posilování mě naprosto pohltilo, cvičil jsem šestkrát týdně. Postupem času jsem získával vlastní nářadí pro domácí užití a posilovnu jsem navštěvoval stále častěji a pravidelně. Spolužáci ve třídě si začali všímat drobných změn a ptali se, jestli jsem nějak nezhubnul, nebo co se se mnou děje. „Co, ty posiluješ?“ Kecáš, to ti nevydrží!“ To byly nejčastější reakce z řad spolužáků, nikdo mi nevěřil, ale já o sobě nepochyboval a spokojeně jsem si doplňoval znalosti a pomalu, ale jistě rostl do šířky, jak jsem si přál.

Dokončil jsem základku a nastoupil na střední školu, kde jsem byl od prvního dne zapsán jako „ten, co posiluje“, byl jsem mohutný a chtěl jsem víc. Najednou přišlo to, co mi tolik chybělo. Lépe jsem zapadal do kolektivu, bavil se s lidmi a naopak, nebyl jsem přehlížen a hledělo se na mě s jistým respektem.

Postupně přicházely i první vztahy, první sex a další věci, které jsem dělal poprvé. Po rozchodu s první slečnou, šlo o dálkový vztah, jsem si našel přítelkyni tady v Praze. Všechno šlo vcelku hladce, měli jsme se rádi, ale nastal problém. Najednou vyvstala potřeba vídat se s někým a přeložit trénink na jindy, nutnost vzdát se oné nabyté pravidelnosti. Musel jsem se rozhodnout, přítelkyně, nebo posilovna. Zpočátku jsem zvládal oboje, ale milá se po pár měsících začala ptát, proč se nemůžeme vidět ve středu nebo v pátek, všichni mají volno, jen ty máš to svoje cvičení. A víte co? Já jsem přítelkyni postavil na druhé místo, nejdřív práce a pak zábava, tak jsem to bral. Po čase jsme se rozešli a přicházely další a další slečny, resp. nové slečny a tytéž problémy.

Navíc jsem ještě zjišťoval, že ztrácím kamarády, společnost kolem sebe. Pokaždé, když zazvonilo a skončilo vyučování, ani jsem se neohlížel a běžel na metro, abych byl brzy doma, udělal si jídlo a mohl cvičit. Kvůli snížení časového schodku jsem na každé zastávce metra popošel o jeden, dva vagony vpřed, abych na Kačerově vystoupil hned u eskalátorů.

Roky plynuly a já byl oblíbený, měl jsem lásku, maturita ještě daleko, ale nějak jsem zase cítil, že něco není v pořádku. Studoval jsem střední školu, obor knihkupectví, kde bylo třeba hodně, hodně číst. Tak jsem četl povinnou literaturu a stále jsem ještě sledoval časopisy o kulturistice, na nejmenovaném serveru jsem si prohlížel bleskovky, krátké zprávy ze světa kulturistiky, sledoval světově proslulé soutěže a borce a byl jsem tím světem doslova pohlcen. Co ale bylo špatně?

Myslím, že Arnold to byl, kdo řekl něco jako že „život existuje i mimo posilovnu a neměli bychom na něj zapomínat“. Já si to uvědomoval a v tom byl problém. Začalo mi docházet, že posilování teoreticky a prakticky je fajn, že mě baví, ale že možná chci mít priority jinde. Byl jsem naprosto zmatený a netušil, co dál.

Tehdy, bylo mi 19 let, jsem měl už asi dva roky teoreticko-praktického posilování za sebou a bylo to znát. Dokonce jsem vyzkoušel účinky kreatinu, který jsem po dvou měsících prodal. Byl tu totiž ještě další problém než jen rozhodování mezi životem „kulturisty“ a jiným, řekněme společenštějším životem.

V docela raném věku jsem podstoupil asi osmnáctiměsíční lázeňskou léčbu kvůli rozpadu kyčelního kloubu. Během těchto měsíců jsem byl upoután na lůžko bez možnosti chůze a pak jsem se učil znovu chodit o berlích a postupně i sám. V prváku na střední jsem přijel s rodiči na několikátou kontrolu do téhož zařízení, doktorovi se něco nezdálo, a tak nás odkázal na kontrolu k ortopedovi do Motola. Ten konstatoval, že kloubní jamka je nejspíš vlivem razantní výšky špatně srostlá a bude potřeba operace. Ihned mi bylo řečeno, že nabírání na svalové hmotě je nežádoucí, protože by kyčel nemusela vydržet tlak, prasknout a v lepším případě bych skončil s kloubní protézou.

Od prváku do maturity jsem absolvoval zhruba 8 operací menších i větších, ale pokaždé tamtéž. Nyní je má kyčel ve stavu, kdy občas bolí a jindy ne, ale, podle slov doktora, lepší už to nebude a s cvičením bych měl být hodně opatrný.

V současné době chodím na vysokou a studuji umělecký obor. Dilemata, která jsem měl, a rozhodnutí, jež jsem kdysi dělal, jsou dnes docela legrační, ale tehdy jsem netušil, co se sebou. Bylo příliš lákadel a nechtěl jsem se vzdát ani jednoho. Dospěl jsem a naučil se dělat kompromisy. Oddal jsem se z větší části životu umělce, s nadšením studuji a píši poezii, prožívám deprese a radosti, coby samotář jsem často zahloubán v myšlenkách a vzpomínám na to, co bylo. Cvičení jsem se ale nevzdal. Pořídil jsem si nějaké nové nářadí, vymyslel si pro sebe vlastní, kyčli i mně vyhovující trénink a cvičím, pokud možno, čtyřikrát týdně, ale v případě, že je něco důležitějšího, výlet s přítelkyní, posezení s kamarády nebo něco jiného, odsunu trénink a cvičím jiný den.

Víte, byla to dlouhá a nerovná cesta, než se mi podařilo urovnat si část svého života a příslušné aktivity tak, jak to mám dnes. Je mi dvacet, cvičím, cítím se dobře a zdravě, nepohrdnu občas nějakým tím alkoholem a posezením s přáteli, ani přítelkyni neodsunuji na „volné dny“, mám kamarády. Všechno tohle mám a nemusel jsem se vzdát ničeho. Z nadšeného kulturisty se tak během pár let stal docela jiný člověk. Možná lepší, možná horší, nebo jiný, to ať posoudí ostatní. Je to vyváženost mezi fyzičnem a duchovnem, jako bych dospěl k určité rovnováze, za což jsem posilování velmi vděčný, nebýt toho všeho, mých začátků v posilování, navštívených posiloven, ztracených a nalezených přítelkyň a kamarádů, vůně potu a pocitu dobře vykonané práce, asi bych nikdy nebyl tam, kde jsem dnes.

Závěrem vzkaz pro věčné bojovníky s nadváhou, s komplexy atd., věřte, že když to vydržíte, tak se vám odvděčí nejen tělo, ale i duše a váš život pak bude mnohem krásnější, uvidíte. :-)