Michal Mašek: "Posilovna
mě vrátila do života."

Jméno:	Michal Mašek
Datum narození:	17. 9. 1980
Znamení:	panna
Bydliště:	Praha
Úspěchy:	četné úspěchy na mezinárodních klavírních soutěžích
	vydání pěti hudebních CD

Celé jeho dětství bylo zasvěcené klavíru. Cvičil hodiny a hodiny, bavilo ho to. Jeho talent byl zřejmý. K talentu dostal do vínku i pracovitost, vůli a ctižádostivost - vlastnosti vítězů - a on neochvějně směřoval k tomu stát se skvělým klavíristou. Jenže osud se mu rozhodl ukázat, že ne všechno máme v rukou my sami..

Váš hudební vzestup neúprosně na dlouhou dobu přerušil silný zánět šlach v rukou. Nezaznamenal jste tehdy žádné počáteční varovné signály?

Ne. Takové příznaky, jako že by mě bolely ruce, tam nebyly... byla to spíš celková únava organismu.

Není se čemu divit, Vy jste totiž opravdu dřel. Můžete našim čtenářům nastínit, jak vypadá taková příprava, když se člověk chce stát profesionálním hudebníkem?

Je to podobné, jako když se někdo chce stát profesionálním fotbalistou, nebo hokejistou. Prostě se začne od malička a trénuje se. Mě to ke klavíru odjakživa táhlo. Vše mi tak nějak přirozeně šlo. Pak v 6 - 7 letech nastoupili ctižádostiví učitelé a tehdy mi začala opravdu škola. Ve 12 letech jsem už hrál např. kolem 8 hodin denně. Pamatuji se, že tenkrát jsem si řekl, že budu vstávat ve 4 hodiny, abych mohl cvičit 2,5 hodiny před vyučováním a zbytek po škole, abych to měl rozdělené. Časem jsem přijal za své, že tvrdý dril je jediná možná cesta a díky své obrovské ctižádosti jsem neviděl, neslyšel a úplně do toho spadl.

To je pro mě nepředstavitelné...

No, když chce člověk něčeho dosáhnout… a pak, neměl jsem žádné srovnání, žádnou možnost alternativy.

Tak nesmírně ctižádostivý a pracovitý jste byl už jako dítě?

Ano, mám takovou povahu a hraní mě také bavilo. Ale ještě mě velmi zajímala věda a technika, nicméně později vše ustoupilo a já si nedovedl představit, že bych se věnoval něčemu jinému než klavíru.

Jenže pak přišla dlouhá nemoc a Vy jste najednou hrát nemohl. Tehdy Vás určitě muselo napadnout, co byste dělal, kdybyste se nemohl živit hudbou.

To víte, že mě to taky napadlo. Ale tenkrát mi bylo 19 a já si dlouho myslel, že se to brzy srovná. Jenže ono se to nelepšilo, spíš naopak. Dostal jsem navíc ještě pořádnou chřipku, takovou, co Vás úplně skolí, čtyřicítky horečky... a opět se mi to vrazilo do rukou. Ani tehdy jsem se myšlenky, že budu hrát, nevzdával, ale začal jsem se bát. Co jiného bych mohl dělat? Nic jiného jsem neuměl, celý můj život byl zaměřený jedním směrem. Ono, když ruce tolik neslouží, může člověk taky třeba učit, pracovat v rozhlase, nebo tak něco. Jenže já ještě k tomu po nějakých lécích začal špatně slyšet a to bylo mé úplné dno.

Ale Vy jste se od toho dna dokázal odrazit…

No, já tenkrát pořád polehával, navštívil desítky doktorů, navíc jsem měl stále nějaké virózy, a tak jsem si jednou řekl "dost". Nikdo jiný mi nepomůže, musím si pomoci sám a začnu hned. Moje maminka odjakživa sportovala a tak jsme měli doma rotoped. A mě napadlo, že bych se na něm mohl trochu rozhýbat. Nejdřív jsem si naordinoval hodinu denně, tu jsem vždycky musel dodržet, přes to prostě nejel vlak. Když jsem si trochu zlepšil kondici, dostal jsem jednoručky činky a začal cvičit. A to mě chytlo. Uvědomil jsem si, že i když možná nebudu moct už nikdy hrát, nechci prožít život tak, že budu ležet doma v posteli a budu se bát, co se mnou bude.

Takže je možné, že kdybyste nebyl nemocný, ke cvičení byste se vůbec nedostal?

Určitě. Musím říct, že jsem za to všechno špatné, co jsem zažil, vděčný. Bez těch zkušeností bych totiž dneska nebyl, kde jsem. Nejen, že bych možná necvičil, ale také bych neměl svému publiku tolik co říct.

Co Vám dalo cvičení a posilovna v době, kdy jste nemohl hrát?

Mně to dalo úplně všechno, protože já jsem tím začal žít.

Jaké ale byly Vaše začátky? Nikdy dříve jste nesportoval...

To víte, ze začátku to bylo těžké. Měl jsem křivá záda, křivá ramena, nedokázal jsem ani rovně udělat dřep nebo stáhnout kladku za hlavu. Taky jsem dělal spoustu chyb. Třeba jsem jednou udělal tak špatně dřep, že jsem si poranil dva obratle a museli mě odvézt do nemocnice. Ale snažil jsem se o cvičení zjistit, co se dalo. Četl jsem všechny Muscle&Fitness, studoval jsem fyziologii a anatomii, všechny knížky zaměřené tímto směrem jsem doslova hltal. Také jsem byl jedním z prvních návštěvníků Ronnie.cz. Všechno, co jsem četl, jsem si na sobě hned také otestoval, vyzkoušel jsem tenkrát snad všechny typy tréninků…

Takže Vy jste vlastně své totální nasazení pro hudbu přenesl do posilovny.

Řekněme. A tak jsem samozřejmě dobře znal i přetrénování, kdy jsem nemohl v noci spát. Do posilovny jsem totiž chodil jeden čas i 7x v týdnu, někdy i dvakrát denně. Jindy jsem zase testoval tréninky Mikea Mentzera Heavy duty. Také jsem si udělal trenérský kurz a ve 24 letech začal zvažovat studium medicíny. Nakonec jsem si ale řekl, že je příliš pozdě s něčím takovým začínat.

Vy jste ale nakonec s ničím novým začínat nemusel, mohl jste se vrátit k hudbě. Najdete si čas zajít do posilovny i nyní?

Cvičím neustále, i když jsem měl např. zlomeninu ruky, rok jsem chodil cvičit jen nohy. Teď se dostanu do posilovny tak 2x týdně, udržuji se v kondici, rekordy nelámu. Jsem spokojený tak, jak jsem.

Když si nyní můžete dopřát pouze dva tréninky týdně, určitě se je snažíte využít co nejefektivněji. Jak cvičíte?

Mám ověřené své věci, které vím, že na mě fungují. Nedělám žádné zbytečnosti, jen základní cviky jako dřepy, shyby, bench-press apod., stroje nepoužívám skoro vůbec. Trénuji podle pocitu, když cítím, že bych něco neměl dělat, tak to prostě nedělám, nelámu to přes koleno.

To je rozumný přístup. Jinak Vy jako klavírista si musíte dávat pozor na ruce. Jste tím nějak limitovaný při tréninku?

Jsou určité cviky, kterým se vyhýbám, nejcitlivější je zejména zápěstí, když se moc ohýbá, ale jinak, když cvičíte rozumně a máte správnou techniku, nemělo by se nic stát. Samozřejmě ale používám trhačky, háky a mám řadu vychytávek.

Cvičíte se sparingpartnerem?

Ne, nikdy jsem s nikým netrénoval. Málokdy se totiž najdou dva lidé, kteří mají podobnou sílu a cíle. Neříkám, že je špatné cvičit ve dvou, ale když to někdy vidím v posilovnách - jeden je v pohodě a druhý se s tím pere, div neumře. Prostě každý jsme jiný... Navíc já nikdy nebyl na kolektivní věci, třeba kolektivní sporty mě nikdy nezajímaly. Mě fascinují individuální výkony, kde jste sám za sebe.

Protože Vy asi vedle sebe nemůžete mít člověka, který by Vám výkon třeba pokazil, nebo by do toho nedal tolik, co Vy.

Nebo by byl třeba i lepší, já totiž nemám moc dobré dispozice pro růst svalů… Ale mě ve sportu fascinuje, nebo i v hudbě, že tam se nedá nic ošidit. Tam nepomůže protekce nebo koupený titul na právech. Na jeviště prostě přijdete a jste tam sám za sebe. Je ticho, všichni na Vás koukají a Vy musíte podat výkon. A neexistuje, že by někdo přišel a udělal to za Vás. Vy sám musíte ukázat, jestli na to máte, nebo ne.

To je pravda. Sportovci si mohou ale dopřát alespoň malou výpomoc ve formě sportovních suplementů. Používáte nějaké?

Dřív jsem vyzkoušel všechno možné, v noci jsem se dokonce budil na amina nebo glutamin, ale zjistil jsem, že většina z těch věcí je totálně nanic. Věřím pouze proteinu, což je jedna z živin. Ovšem bílkoviny v hovězím jsou pro mě stejně nejlepší.

No, vidíte a spousta lidí si myslí, že bez nejrůznějších sportovních suplementů pořádných výsledků nikdy nedosáhnou...

Ono je to všechno především v hlavě. Jak píše třeba Arnold ve svých knížkách, pokud si v hlavě nedovedete představit, že máte velké svaly, tak je nikdy mít nebudete.

To platí asi všude. Teď ale koukám, Vy máte na ruce pořádnou jizvu. Kde se vezme taková jizva na ruce klavíristy?

Tak to byly moje sportovní aktivity. Jednou se mi podařilo přesvědčit několik kluků z AMU, aby se mnou šli do posilovny a pak večer jsme si dali páku. Nejprve pravou rukou, to nebyl problém a pak levou, no a ta to nevydržela.

To jste měl nějakého dobrého soupeře?

Ani ne. Ale fakt jsme to neskutečně rvali, bylo to tam a sem i se stolem. Jenže já měl tenkrát tak zmáklou psychiku, že jsem to v hlavě prostě nepustil. A přesně si pamatuji okamžik, kdy se překročila hranice. Cítíte to, ale jinak už nevnímáte nic, jen ta hlava nepustí… no a pak jako když rupne trám. Rána a vaše ruka i s tou soupeřovou letí.

Bolelo to moc?

Ani tolik ne. Rozhodně to nebyla taková bolest, jakou jsem měl na duši třeba v těch 19 letech, kdy jsem začal špatně slyšet. To se vůbec nedá srovnat. Takže tehdy jsem celkem v klidu vytáhnul telefon, zavolal si sanitku, zatímco se mi druhá ruka houpala ve vzduchu. V nemocnici mi ale řekli, že to není tak zlé a že mám přijít další den. Dva doktoři na pohotovosti nepoznali, že je zlomená a potrhala kompletně celý sval. Nakonec bylo velké štěstí, že zlomená kost nepřeřízla přes noc ještě i radiální nerv, to bych rukou dnes nehýbal. Ale i tak byla nějakou dobu ochrnutá a rehabilitace trvala rok.

To jste měl opravdu velikou kliku!

Měl jsem štěstí, ale i tak mám ruku tak o 50 % slabší.

Přesto, ještě že to dopadlo, jak dopadlo. Ve Vašem vyprávění mě ale velmi zaujala pasáž, kde jste vyprávěl, že jste vlastně tu páku nepustil v hlavě. Takovou sílu vůle jste měl vždy, nebo se to dá i nějak natrénovat?

Od přírody mám povahu, že neznám hranic a nedbám varovných signálů. Co všechno lze ale dokázat silou vůle, jsem si plně uvědomil v nemocnici a během měsíců strávených v posilovně. Tam mi došlo, že to opravdu funguje. Vždycky před cvičením jsem si řekl, co budu trénovat a kolik ten den zvednu a ono se mi to vždy podařilo. Povedlo se mi tu činku nejprve zvednout psychicky a pak doopravdy. Samozřejmě se musí rozumně, nemohu si přidat 30 kg na bench najednou. A tak to bylo i u té páky, jenže tam to tak dopadlo proto, že já mám prostě silnější mysl než tělo.

Takže sport Vám pomohl vypěstovat silnou vůli, pomohl Vám nějak i v hudbě?

Ano a hlavně v životě. Když přijdete do posilovny a zvednete 10x činku a další týden se Vám to podaří už 12x, je to velké vítězství a není důležité, jakou tam máte váhu. Nebo když děláte dřepy, potíte se, div u toho nepadnete, cítíte, že už to dál nejde, a přesto se překonáte… to dává člověku sílu a pomáhá mu to podle mě pak úplně všude.

Jak se na Vaše sportovní aktivity dívají Vaši hudební kolegové?

No, oni se na to koukají trošku svrchu a nejen mí kolegové, ale i ostatní „intelektuálové“. A to mě mrzí. Vždyť je to blbost! Oni na to hledí tak, že my v posilovně si jen pěstujeme nějaké ego…

Vám ale posilovna pomohla dát se zase do kupy a nyní již můžete opět koncertovat. Co Vás vlastně na koncertu nejvíc baví?

Koncertní sál je jako aréna, kde cítíte kontakt s publikem a kde se může stát cokoliv. A to mi připadá úžasné.

To Vás baví? To napětí?

To mě baví, ale když se daří, samozřejmě. (úsměv) Fascinující je, že Vy vlastně nikdy dopředu nevíte, jak to půjde. Můžete být maximálně připraven a přece se pak může stát cokoliv. A ta atmosféra, tu úplně cítíte! Když pak přijde inspirace, je to ticho najednou úplně jiné, takové, že by se dalo krájet, čas plyne jinak… Najednou jste v úplně jiném čase a úplně jiném světě. A když vám třeba něco je, máte horečku, bolí v krku, cokoliv, když vejdete na pódium, vše vás přestane bolet, nic Vám není a vy ze sebe vydáte všechno. Adrenalin je tak obrovský, že po koncertě usínám třeba až ve 3, 4 hodiny ráno, jak jsem nabuzený.

Tušíte, jak daleko se ještě jako hudebník můžete dostat, kde jsou Vaše limity?

Nevím. Několikrát jsem si už myslel, že jsem na stropu, ale pořád jdu dál. Už asi neobjevím nějakou zázračnou možnost technického cvičení, ale co se týče zážitků, emocí a vidění souvislostí, člověk se pořád učí, stále se vyvíjí… No a vůbec nejtěžší je zvládat ty nervy.

Zvládáte nervy před koncertem?

To víte, že zvládám. Kdysi jsem měl ale strašné trémy. Ona je jedna věc zahrát doma v obýváku a jiná zahrát před obecenstvem ve velkém sále. Totéž platí určitě i ve sportu. Podat špičkový výkon na soutěži je docela něco jiného, než předvést jej v tělocvičně. Člověk se nesmí nechat unést emocemi, musí zůstat v klidu a využít adrenalin ku prospěchu výkonu. Prostě musíte mít pevné nervy a pak samozřejmě také zdraví. Protože můžete mít všechno, ale když nemáte zdraví, nezmůžete nic.

Trénink a fotografování probíhalo v posilovně I´M FIT.

Trénink Michala Maška: