Reklama:
AKCE: Smart Whey protein 1+1
Nově v moderním sáčkovém balení!
Více zde.

Juraj Višný - rozhovor (I.)

Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Osobnosti

Architekt s tělem diskobola, kulturista s cejchem písmena „S“ na prsou a věčný elegán s duší dobrodruha. Takový je dnes již 72letý Ing. arch. Juraj "Ďuro" Višný, který kam přišel, zanechal nesmazatelnou stopu.

Když jsem si připravoval materiály pro rozhovor s Jurajem, setkal jsem se s názory, že "stará generace kulturistů" by již neměla oproti dnešním borcům žádnou šanci. Snad?! Na druhou stranu mě napadá otázka: "Proč je například v souvislosti s tradiční olympijskou disciplínou - maratónem stále připomínán heroický výkon posla Feidippida, jenž ve starém Řecku uběhl zhruba 39 kilometrů, aby přinesl zprávu o vítězství nad Peršany a posléze vyčerpáním zemřel?" Ten člověk asi neměl běžecké tretry, intenzivní tréninkový plán pod lékařským dohledem s přesně stanovenou stravou a všemi možnými doplňky výživy. Zřejmě by se opravdu nemohl rovnat svým výkonem dnešním rekordmanům. Je to ale smyslem samotné legendy? Ať už je historický výklad této události jakýkoli, bez lidí jemu podobných, kteří prošlápli cestu těm dalším, by dnes těžko padaly takové výkony, jaké z pohodlí svého vyhřátého domova vidíme v televizi a na internetu.

P. S.: Tento rozhovor věnuji všem starým vlkům československé kulturistiky - hodně zdraví a sil, pánové.


Pro každou generaci v rámci československé kulturistiky budete vždy velkou legendou, která s několika dalšími velkými osobnostmi stála u vzniku kulturistiky v ČSSR. Jak teď, s odstupem několika desítek let, hodnotíte začátky kulturistiky v ČSSR ve srovnání s kulturistikou v tehdy vyspělých zemích?

V první řadě bych rád poznamenal, že se v dnešní době s těmi "legendami" nějak hodně rozhazuje a téměř každý druhý už je legendou. Ale kdo vlastně legenda je a jménem čeho jedná? Je to velmi lichotivé, že mě snad někdo za legendu považuje, ale osobně si myslím, že pokud jsem, tak především díky mému pokročilému věku. Pojďme ale raději k odpovědi na první otázku.

OSOBNÍ SETKÁNÍ SE STEVEM REEVESEM
Text: Juraj Višný

Velkou náhodou se mi v březnu 1957 dostal do rukou americký časopis Muscle Power, ve kterém jsem na fotkách poprvé uviděl elegantního Steva Reevese s úžasným charismatem. To na mě tak silně zapůsobilo, že dnes mohu klidně říct, že mi Steve změnil celý můj život. Po mnoha letech jsem se s ním osobně setkal ve švýcarském Lucernu a mohl jsem mu za to i osobně poděkovat.

Jak k tomu vlastně došlo? Ještě doma jsem se dozvěděl, že poslední film natočil Reeves v roce 1967 a potom jej ta herecká "sláva" přestala bavit a věnoval se především osobním zájmům s manželkou po boku, a to životu na ranči a chovu nádherných koní. Herecká sláva ho i přes velkou vzdálenost od Hollywoodu nadále pronásledovala, a tak se oba rozhodli dočasně žít ve švýcarském, moc pěkném a klidném městečku Lucern, kde je nikdo neobtěžoval. No a v zimě 1972 nějak můj kamarád Dušan Bylinský zjistil jak jeho adresu, tak i telefon. Se svojí znalostí angličtiny mu zavolal, byl ale slušně odmítnut. Bylo mu řečeno, že oni se všemi interview už skončili a nebudou dělat žádnou výjimku.

To by ale nebyl Dušan Dušanem, aby to vzdal. Odjel do Lucernu osobně, tam koupil květiny a jel přímo za paní Aline Reeves (polského aristokratického původu). Využil znalosti polštiny a vysvětlil, že máme zájem jen Stevovi poděkovat, jakým byl pro nás v mládí vzorem. A tak když paní Aline zjistila, že nejsme žádní lovci senzací, přemluvila manžela. Telefonicky nám pak jen předala termín setkání. O pár dní později jsme se tak mohli konečně setkat se svým vzorem v životní velikosti.

Přicházel k nám elegantní, vysportovaný, velmi sympatický 46letý muž a už z dálky se usmíval, když zjistil, že jsme to my, kdo na něj čeká. Po vzájemném představení jsme si tedy Steve, Dušan (překládal), moje manželka Alice, dcerka Andrea a já šli sednout do útulné kavárničky. Byly to dvě nezapomenutelné hodiny zajímavého rozhovoru. Přešli jsme postupně od tématu Stevova oslovení přes věnování knihy Vysoké Tatry až po popsání našeho příchodu do Švýcarska během emigrace, včetně současné práce. Všechno ho velice zajímalo a později přešlo téma i na bodybuilding. Vycítili jsme, že Steve - jeden z nejúžasnějších bodybuilderů všech dob, který byl vzorem miliónům mladých kluků - je zklamaný a smutný z vývoje kulturistiky. Už tehdy v roce 1972 ovlivněném chemií jako by tušil, kam půjde její vývoj dál. Také mluvil o tom, že není smyslem života přechodná sláva díky herectví, ale být šťastný ve svém prostředí a tím, co dělá, hlavně poctivě. A pokud možno být zároveň ve společnosti příjemných lidí. To vše je nejkrásnější na životě. Vyzařovala z něj úžasná dobrota a člověk se cítil v jeho společnosti neuvěřitelně příjemně, jako by ho znal velice dlouho. V podstatě ano, ze všech těch fotek a filmů, které ovlivnily milióny mužů a žen. A my ho zažili na "vlastní kůži".

Vždy, když si na toto a pak ještě další dvě setkání se Stevem vzpomenu, tak si uvědomím, že se mi tehdy splnil jeden z mnoha dalších, taktéž splněných snů. Ovlivnil můj život. Steve Reeves je jedním z neúžasnějších lidí minulého století a musím zdůraznit, že je podle mě stále ideálním vzorem pro ty kulturisty, pro které je bodybuilding životním stylem.

Porovnávat začátky kulturistiky v ČSSR s kulturistikou v tehdy vyspělých zemích je velmi těžké, protože v době mých začátků v roce 1957 se u nás o kulturistice vědělo opravdu velice málo - vlastně skoro nic. Velkou náhodou se mi v březnu 1957 dostal do rukou americký časopis Muscle Power, ve kterém jsem na fotkách poprvé uviděl elegantního Steva Reevese s úžasným charismatem. To na mě tak silně zapůsobilo, že dnes mohu klidně říct, že mi Steve změnil celý můj život. Po mnoha letech jsem se s ním osobně setkal ve švýcarském Lucernu a mohl jsem mu za to i osobně poděkovat.

V časopise byly fotky nebo i kresby různých cviků, tak jsem viděl, s jakými činkami a nářadím se cvičí. Začal jsem si představovat, s čím bych vlastně mohl cvičit, protože malé nakládací činky u nás byly neznámým pojmem. Ty pevné s velkými koulemi různých velikostí a vah se nikde nedaly sehnat, o speciálních lavičkách ani nemluvě. Tak mi nezbylo nic jiného než začít improvizovat. První moje náčiní, které mělo "jakous takous" váhu a dobré držátko, byl vysavač (kovový, díky tomu měl slušnou váhu). O pár dní později jsem od kamaráda, který pracoval v tiskárně, vyžebral dva olověné pláty. Měly také tvar dobrý na uchopení a každý vážil asi 8 kilogramů. Posloužily mi jako jednoručky, takže jsem měl možnost provádět cviky, které jsem okoukal z amerického časopisu - dokonce i vleže na "šamlíku" (malá nízká lavička). Protože se váha nedala měnit, pomohla mi kompenzace počtem opakování - výsledek byl po dalších třech měsících i za těchto primitivních podmínek doslova neuvěřitelný. I dnes mi po 52 letech potvrzuje, že kdo opravdu chce, dokáže dosáhnout velmi mnoho i přes špatné podmínky. Tento poznatek platí vždy i pro vše ostatní.

Moc mi pomohlo seznámení s Mikim Červeňanským počátkem léta 1957. Byl sice postavou nižší, ale moc šikovný a ovládal gymnastické cviky. Společně jsme začali vymýšlet, jak by se dalo cvičit na koupališti. Ze dřeva jsme udělali "přenosnou šibenici" s kladkou, kterou jsme vždy připevnili na zábradlí. Pak jsme jen zavěsili vědro naplněné pískem z dětského hřiště a mohli jsme provádět plno cviků s kladkou.

Svým počínáním jsme samozřejmě vzbudili velký zájem - každý to chtěl vyzkoušet. Brzy se k nám přidali další kluci. V zimě jsme cvičili v oddíle vzpěračů TJ Dozab (Tělovýchovná jednota - Dopravní podnik Bratislavy), kde byly kvalitní velké i malé činky - pevné s koulemi. Tři tréninky týdně však byly málo, a tak jsme chodili i do oddílu zápasníků TJ Dunajplavby. Tam měli velkou olympijskou činku. S kotouči jsme nahrazovali cviky určené pro malé činky. Tímto způsobem jsme "přezimovali".

Když se pak oteplilo, mohli vzpěrači trénovat v Petržalke dokonce i venku a v podstatě každý den, což nám vyhovovalo. Ke konci léta 1958 jsme začali přemýšlet, kde bychom sehnali vlastní místnost pro cvičení. Protože byla většina party z Bělehradské ulice a jejího okolí, podařilo se zajistit větší část jedné z místních sušáren. Museli jsme ji jen rozdělit vestavěnou stěnou. Vznikla tak naše první posilovna, která nesla už na jaře vlastní jméno - "Činkárna na Bělehradské". Později jsme založili i kulturistický oddíl u TJ Lokomotivy Bratislava, a tak jsme mohli cestovat vlakem na soutěže a první exhibiční vystoupení zadarmo. Dokonce i do zahraničí. Osobně jsem tréninkem strávil tisíce hodin a během každého z nich jsem zvedl 30 až 40 tun. Takových tréninků jsem měl 6 týdně, a to po deset let (v letech 1958 - 1968).

Trochu jsem se rozpovídal, ale jedině tak lze osvětlit mladší generaci naše začátky. Byla to opravdová doba kamenná, a to z každé stránky. Ať už z hlediska vybavení, prostorů, znalostí, stravování a zkrátka všeho, co ke správnému tréninku patří. Kromě toho jsme byli tehdejším režimem ocejchováni jako "vyznavači kapitalisticko-imperialistického sportu a způsobu života". Proto nebylo naše sledování příslušníky veřejné bezpečnosti ničím neobvyklým.

Na druhé straně jsme měli jednu obrovskou výhodu vzhledem k ostatním zemím. Tehdejší mládež se do cvičení doslova zbláznila, a to moc sympatickým způsobem. Ve městech vyrůstaly malé posilovny téměř v každé ulici ve velmi primitivních podmínkách a mnohokrát v hospodských prostorách. Ti šikovnější začali vyrábět malé nakládačky, různé lavičky a stroje na cvičení. Druzí zase sháněli vhodné místnosti na cvičení a ostatní se slovníkem v ruce překládali z angličtiny tréninkové metody z toho mála zahraničních časopisů, které se k nám dostaly. Dnes je po mnoha letech patrné, že právě malé skupinky sportovců položili i přes krušné období základní kámen kulturistiky v Československu. Kromě toho jsme zřejmě byli i vzorem pro ostatní v dalších zemích socialistického bloku.

Podmínky tehdy nebyly vůbec lehké, jak kvůli politické situaci v ČSSR, tak i kvůli nedostatku informací, možnosti cvičení v provizorních posilovnách a v podstatě bez dnes již naprosto běžných doplňků stravy. Zkuste popsat jeden tehdejší tréninkový den včetně toho, s čím jste cvičili a co jste jedli.

V prvních letech jsme o tréninkových metodách věděli opravdu málo a co jsme se dozvěděli jen z několika amerických časopisů, byly útržky. Byli jsme doslova samouci, kteří vyzkoušeli vše, co se dalo, a přes prvotní malé znalosti jsme dosahovali slušných výsledků. Věděli jsme, že je potřeba především silná vůle, ale o důležitosti stravy jsme netušili vlastně absolutně nic! To, že má strava minimálně z padesáti procent podíl na úspěchu v závodní kulturistice, jsme se dozvěděli až po dlouhém čase. Můj trénink probíhal první tři měsíce ve vlastním pokoji, aniž by o tom někdo věděl. Když jsem se pak poprvé objevil na koupališti, všichni kamarádi a známí nemohli uvěřit, co se z 68kilogramového hubeňoura (při výšce 186 cm) stalo. To bylo otázek a vysvětlování. A jak už jsem uvedl, brzy se přidávali další. Trénink byl založený v počátcích na zařazení minimálně dvou cviků na svalovou partii, přičemž jeden měl vždy 3 až 5 sérií a každá série 6 až 12 opakování. Od začátku jsme dělali velkou chybu, protože jsme se domnívali, že čím více budeme cvičit, o to rychleji budeme úspěšní a svaly rychleji porostou. Proto jsme zanedbávali poměr mezi tréninkem a odpočinkem. Hnala nás obrovská ctižádost se vyrovnat tehdejším kulturistům známým jen z fotek. O stravování a důležitosti bílkovin, vitamínů, minerálů a dalších doplňků jsme neměli ani ponětí. Jedli jsme jen to, co bylo doma na stole. Na množství jídla se často podepsaly i finanční důvody. Takže pokud bych měl popsat začátky tréninku, byla to především improvizace a zkoušení jednotlivých cviků. Dnes se na to vše dívám s úsměvem, ale na druhou stranu mě zpětně fascinuje tehdejší elán do cvičení. Opravdu stačí mít jen silnou vůli, trochu talentu - vše ostatní už se dá koupit.

V roce 1968 jste se stal historicky prvním absolutním mistrem ČSSR v kulturistice, konaném v Bratislavě. Kolik kilogramů jste tehdy vážil? Na jaké své partie jste byl hrdý, s jakými jste nebyl moc spokojen? Koho jste považoval za velkou konkurenci?

Na prvním Mistrovství ČSSR v kulturistice jsem při výšce 186 cm vážil jen 87 kg a ačkoli jsme měli výškové kategorie, tělesná váha hrála svoji roli. Podle ní se určoval limit ve dvou silových disciplínách, kterými byly tlak s velkou činkou v lehu a dřep s činkou vpředu na ramenou. Každý závodník měl 3 pokusy a kdo v nich limit nesplnil, ten se do soutěže nekvalifikoval. To byl poslední kompromis pro tehdejší funkcionáře tělesné výchovy, aby oni byli spokojení a my jsme mohli mistrovství uspořádat.

Na tomto prvním mistrovství hned několik závodníků, myslím, že asi sedm, nesplnilo předepsané silové limity. Ale musím říct, že už tento kompromis byl obrovským úspěchem, protože všechny dosavadní soutěže byly založené na větším podílu silového ohodnocení. To znamená 40 % celkových bodů obsahovala silová část a 60 % estetická. Silný závodník se slabší postavou se pak mohl dobře umístit na úkor výborně estetického kulturisty.

První den se dopoledne odehrály kvalifikace na silové limity. Odpoledne se konala první část estetiky, tj. hodnocení celkového dojmu postavy, svalstva a symetrie v uvolněném postoji a ze všech stran a poté i při několika předepsaných pózách se zatnutým svalstvem. Druhý den večer proběhla ve druhé části před obecenstvem volná sestava za doprovodu hudby.

Je těžké ohodnotit, se kterými partiemi jsem byl spokojen. "Bratislavská škola" (pokud tomu tak mohu říkat) měla hlavně borce s výborně rozvinutým prsním svalstvem, myslím, že i já jsem mezi ně patřil. Protože jsme od počátku roku 1957 neměli žádné vyhlídky na soutěže, dělali jsme kromě kulturistiky i jiné sporty, což samozřejmě ovlivnilo náš trénink. Já jsem musel být například při volejbalu, kterému jsem se věnoval v letech 1954 - 1963, hodně mrštný při až akrobatických rybičkách a bylo nutné mít dobrý odraz při smečování. Potřeboval jsem se odrazit minimálně 60 cm od země, a proto byl můj kulturistický trénink zaměřen nejen objemově. Zkrátka byl vždy přizpůsoben jiným sportům, což mi vydrželo až dodnes.

Moje poměrně krátká závodní činnost v kulturistice začala v podstatě v listopadu 1964, kdy se u nás uskutečnily oficiálně první kulturistické závody "Velká cena Mladé gardy" (vysokoškolská kolej) v Bratislavě, a skončila květnovým Mistrovství ČSSR v roce 1968. Takže trvala vlastně 3,5 roku. V té době byli mými největšími konkurenty v mé výškové kategorii Ing. Ivan Uríček a v kategorii nižší Juraj "Mackie" Pipasík. Oba moji tréninkoví partneři. K dalším konkurentům patřili ještě Ing. František Pánek z Mariánských Lázní, Pepík Bartoš z Prahy, Ladislav Kléri z Košic a Ing. arch. Peter Uríček - též z naší činkárny, tou dobou byl ještě juniorem.

Naše parta z posilovny na Bělehradské ulici dříve veslovala na osmiveslici na Dunaji, a to pod vedením trenéra Borise Reiskupa (6. místo na olympiádě v Melbourne 1956), což bylo časově velice náročné. Už jen se dostat do Petržalky, ať "propelerom", nebo přes jediný most, vyzvednout loď z loděnice, donést na vodu, odtrénovat a potom zpátky vrátit, umýt, usušit a uložit. Už tak je to dlouhé na popsání, natož to i udělat. Když pak Boris, se kterým jsem si velice rozuměl, tragicky zemřel na Roháčích v lavině, skončili jsme s veslováním, i přesto, že vedle kulturistiky bylo fajn odreagováním ve skvělé partě. Jak u nás kulturistika začala získávat nadějnou budoucnost, věnovali jsme jí i my více svého času. Většina z nás ukončila studia (já v roce 1962) a začala pracovat. Oženil jsem se, šel na vojnu a zakrátko se nám narodila dcera. Měl jsem tím pádem méně času, a proto jsem se i já začal více věnovat především činkám.

Jaká byla atmosféra samotné první soutěže a jak se první úspěch promítl ve Vašem soukromém životě? Jak vypadaly tehdy vztahy mezi soutěžícími?

Atmosféra na první oficiální soutěži v ČSSR, která se konala koncem listopadu 1964 ve společenském sále vysokoškolského internátu Mladá garda v Bratislavě, byla skvělá, což pomohlo k rozvoji a dalšímu úspěchu kulturistiky v ČSSR následujících let. Popravdě, ten úspěch už trvá 45 let. Tehdy se setkalo mnoho registrovaných i neregistrovaných kulturistů z celé republiky, bylo to vlastně první velké setkání sportovců se stejnou "vlnovou délkou", kteří byli šťastní, že byl u nás jejich sport konečně po sedmi letech zápasu oficiálně uznán.

Vztahy mezi soutěžícími byly v té době velmi dobré. Ačkoliv jsme byli konkurenty, byli jsme v první řadě přátelé, kteří se sice navzájem kritizovali, ale tím si vlastně pomáhali. Měli jsme upřímnou radost jak z úspěchů vlastních, tak i těch druhých. Tehdy vznikaly úžasné vzpomínky na celý život...

Absolutní vítězství na republice, následující fotky v novinách a časopisech a záběry v kinech a televizních zprávách byly zřejmě rozhodující pro to, že mě na Barrandově zaregistrovali a pozvali na casting do filmu "Kdo chce zabít Jessii?" Dokonce nejen tam. Během mého zaměstnání jsem měl také možnost psát články do různých časopisů o tréninkových metodách, přednášet na školeních trenérů a rozhodčích. Stal jsem se i spoluautorem (Jozef Bača, Alexander Bačinsky, Braňo Bohuš, Milan Jablonský, Juraj Višný) velice úspěšné knihy o kulturistice, která vyšla v letech 1965 - 1968 ve třech vydáních (dokonce i v ruštině) v celkovém nákladu 71 tisíc knih a stala se tak "přes noc" biblí nejen pro kulturisty, ale i pro účely posilování v jiných sportech.

Kromě spoluzakladatelství kulturistiky v ČSSR jste se zapsal i do československého filmu prostřednictvím již zmíněného snímku "Kdo chce zabít Jessii?" (1966) a "Objížďka" (1968). Jak jste se vlastně k filmu dostal?

Koncem roku 1964 jsem po vítězství v první soutěži v Mladé gardě dostal z pražského Barrandova dopis, ve kterém mi nabídli možnost účasti na castingu do jednoho českého filmu. Odepsal jsem, že jsem pro každou legraci, takže proč ne. Za několik dní za mnou do Bratislavy přijel producent připravovaného filmu a s ním i asistent režie. Po dlouhém rozhovoru mě pozvali na první výběr, kde se tehdy sešlo dvacet urostlých, dobře vypadajících mužů. Vzali nám míry, vyzkoušeli na nás různé kostýmy a nafotili nás ze všech stran. Nakonec nás po individuálních pohovorech propustili s tím, že nám osobně odepíší. Až později jsem se dozvěděl, že měli fotky celkem asi dvou set dobře urostlých sportovců, ze kterých udělali užší výběr.

Krátce nato mi přišlo další pozvání na Barrandov a to už jsme v šatně ateliérů stáli jen tři kandidáti. Na každého z nás už čekal na míru ušitý kostým supermana, ve kterém jsme absolvovali kamerové zkoušky. Každý zvlášť, za zavřenými dveřmi. Chtěli po mně, abych v místnosti, která představovala kuchyň, poshazoval a rozbil vše, co mi přišlo pod ruce, podobně jako pak ve filmu. Potom jsem měl vyskočit z okna ve druhém poschodí, chytit se asi dva metry vzdáleného lana a sešplhat dolů. To bylo vše. Co dělali druzí dva kandidáti, netuším. Po převlečení se s námi rozloučili s obligátním: "Výsledek vám sdělíme písemně." Než jsem však vyšel z budovy ateliérů, přiběhl ke mně kameraman Jan Němeček, chytil mě za rameno a zašeptal mi: "Juro, ty tu roli supermana máš!" Jeho slovům jsem uvěřil ale až po natočení několika dalších scén s mojí účastí...

Niekedy ma tak napadne, že čo by bolo, keby?

Pak jsem ještě před svou emigrací (6. září 1968) hrál během roku 1967 v několika televizních filmech, jako byly "Povídky O´Henryho", a v roce 1968 v české filmové veselohře režiséra Josefa Macha "Objížďka".

Film "Jessii" chtěla ještě jednou po mnoha velkých úspěších natočit americká filmová společnost, přičemž by zůstalo stejné obsazení komiksových postav, tj. Olga Schoberová, Karel Effa a já. Všechno bylo už připravené včetně nového scénáře a s natáčením se mělo začít na podzim 1968 v New Yorku. V důsledku událostí v srpnu 1968 však padl celý projekt do koše. "Niekedy ma tak napadne, že čo by bolo, keby?"

Nejvíce jste asi znám právě díky zmíněnému filmu "Kdo chce zabít Jessii?", kde jste ztvárnil roli Supermana po boku moc krásné Olinky Schoberové. Jaké byly mezi vámi vztahy? S kým z herců jste nejlépe vycházel?

Když už mluvíme blíže o filmu "Kdo chce zabít Jessii?" režiséra Václava Vorlíčka, je nutné připomenout, že film získal v roce 1966 na IV. mezinárodním festivalu vědecko-fantastických filmů v italském Terstu 1. cenu, tzv. "Zlatý asteroid". Vzápětí pak na XIX. festivalu ve švýcarském Locarne, kde se účastní jen nejlepší filmy natočené za posledních 6 měsíců, dostal cenu Macka Senetta a měl velký úspěch jak u obecenstva, tak na dalších festivalech v mexickém Acapulcu, Moskvě a Karlových Varech, kde film promítali mimo soutěž. Možnost hrát ve filmu byla pěknou epizodou v mém životě. Byla to pro mě coby architekta technického oddělení ve Slovenském národním divadle v Bratislavě i zajímavá zkušenost při poznání procesu výroby filmu, práce režiséra, kameramanů a dalších spolupracovníků televize a filmu. Kromě toho jsem se seznámil se spoustou známých a populárních herců, jakými byli například Dana Medřická, Vlasta Chramostová, Karla Chadimová, Jiří Sovák, Vladimír Menšík, Rudolf Hrušínský a samozřejmě moji dva komiksoví partneři Olinka Schoberová a Karel Effa, se kterými jsem vytvořil skoro nerozlučnou trojici. Všichni patřili do elity českého filmu a kromě toho to byli i mimořádně milí a vtipní lidé. Od prvního okamžiku mě mezi sebe přijali a ve všem mě podpořili. Dodnes vzpomínám na všechny ty zajímavé a veselé zážitky a moc pěkné chvíle.

Při předběžném telefonátu s Vámi jste mi zmínil své kontakty na pana Pipasíka a v té souvislosti i na Sylvestera Stalloneho. Dostal jste ještě někdy po emigraci nabídku nějaké filmové role?

Ne přímo ve filmu, ale krátce po mém příchodu do Švýcarska jsem dostal možnost nafotit reklamní fotky pro jedno velmi známé pivo. Ležel jsem na nich ležérně na boku úplně nahý a jen intimní partie mi zakrýval velký 1,5litrový "krígel piva" s pěknou pěnovou čepičkou. Dostal jsem za to dobře zaplaceno. Reklama a nápad na ní měl tak velký úspěch, že jej od společnosti odkoupila velká reklamní firma. Do puntíku ho pak zopakovala se slavným americkým hercem Burtem Reynoldsem. Jeho fotka se potom stala slavnou po celém světě, zatímco moje letěla do odpadkového koše. A protože jsem už na takovéhle "srandičky" neměl náladu, věnoval jsem se plně svým architektonickým návrhům.

Kdybyste zpětně prohledal své fotografie, telefonní kontakty a vzpomínky, s jakými velkými osobnostmi jste měl možnost se ještě setkat a blíže je poznat?

Mým největším vzorem byl od počátku elegantní Steve Reeves. Obdivoval jsem ale ještě i další, například Rega Parka, Arnolda Schwarzeneggera, Franka Zaneho a Serge Nubreta. Byli to všichni velmi estetičtí a souměrně působící kulturisté nejen během soutěže. Byli rozeznatelní podle postavy, aniž byste viděli tvář. Jsem rád, že jsem měl možnost se setkat během svého života i s jinými hvězdami kulturistiky, sportu a filmu. Mít například tu čest se seznámit se Stevem Reevesem, Arnoldem, Frankem i Sylvestrem...

Zajímá Vás, jak se legendární Juraj i ve svém pokročilém věku stále udržuje? Jaké si nese cestovatelské
zážitky z více než sta navštívených zemí, nebo na který svůj architektonický výtvor je nejvíce hrdý?
Počkejte si na druhou část rozhovoru, kterou Vám přineseme v některém z následujících dnů!



Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

11.03.21:18MaXimus2 - tak to klobouk dolů...všechny fotky super..a rok 2007 nemá..+2
18.01.09:39prophetx1 - článek dobrý, nevěděl jsem,že J. Višný je čech.+2
17.01.23:14david.lee.hat - Tyhle članky jsou super,těšim se na dalši *79* +2
17.01.21:38spider1029 - suhlasim ze ta 15 mesacna premena je neuveritelna... a to ..+2
17.01.15:51mrolympiais - ta proměna za 15 měsíců je ohromující, někdo by tohle nezv..+3
17.01.11:48Lunreal - Ja netvrdim ze je to v prvni den treninku, je mi jedno kol..-2
17.01.11:37axxa - -- Příspěvek porušil pravidla diskusí (vulgarita a osobní..-2
17.01.11:20Pipo - když je druhá fotka `Po 15 měsících tréninku` nemusí to hn..
17.01.09:59Lunreal - Jste si jisti ze ta fotka je jen 15 mesicu vzdalena od te ..-2
16.01.22:48Fugin - opravdu pěkné +2
16.01.16:25mustang - pěkný článek!*79* +3
16.01.16:03I.N.G. - Výborný článek a vzpomínky na hardcore začátky kulturistik..+5
16.01.15:26J.K - na té fotce z 2007 je tam dost podoba se sylvestrem stallo..+1
16.01.14:10CZEBLADE - ..mazec, tesim se na pokracovani*2* +5
16.01.14:08pixla - super clanek chtel bych se zeptat zda by bylo mozne pridat..+4
16.01.13:38JoeC - Na té fotce z roku 2007 vypadá na svůj věk hodně dobře. Re..+4
16.01.13:21J.K - Parádní článek, jak vidím, nebylo to v té době lehké něco ..+3
16.01.13:18strudlik - *79* +4
16.01.13:06jari - LEGENDA+4
Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údajeZásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2010-2024 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2024 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu zakázáno.
MAGAZÍN OBCHOD AKADEMIE
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie