Reklama:

Mára Holeček: "Než zdechnu,
ještě se budu snažit."

Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Ostatní


Jméno: Marek Holeček
Datum narození: 5. 11. 1974
Znamení: štír
Bydliště: Praha
Sport: lezec, horolezec
Výkony: mnoho náročných prvovýstupů v nejvyšších horách světa

„Já, Marek Holeček, jsem flákač, lezec, horolezec, cestovatel a požitkář.“ Nedalo mi to, abych si tenhle Markův popis sama sebe „nevypůjčila“ z rozhovoru, který dělal pro jiný sportovní plátek. Tenhle výrok mi přijde dokonalý. Taková hrstka slov a tak přesné vystižení osobnosti i životní filozofie. A jak se Marek stal tím, čím je dnes? Myslím, že byl předurčen. Už jako nemluvně se plazil po všem, co mu přišlo do cesty, a tak tatík, ve snaze uchovat synka při životě, vložil do jeho lezení řád. Řád v podobě lana a sedacího úvazku. Třeba dostane strach, možná se utěšoval otec. Strach se sice dostavil, ale s ním i ono příjemné šimrání… A tenhle šimravý pocit se pro Marka stal potřebou a životní cestou.

Pamatuješ si, kdy jsi vylezl svou první cestu ve skalách?

Když se lidé projdou našimi pískovcovými skalami, mohou si všimnout, že na vrcholcích věží leží kovové schránky, uvnitř kterých jsou uloženy vrcholové knížky. Tam se lezci po výstupu zapisují. Já se do takové knížky poprvé zapsal na jedné malé, osmimetrové věžičce na Kokořínsku, byly mi tehdy 4 roky.

Na skalách jsi od té doby strávil spoustu času, postupně jsi ale začal pošilhávat výš a dál. Čím Tě začaly přitahovat hory?

Lezení má tu výhodu, že si člověk může vybrat z mnoha možností podle toho, kde chce lézt, jaké obtížnosti hodlá zdolat a kolik času tomu může věnovat. Takže se můžete třeba škrábat po malých „bouldrech“ (přeloženo do češtiny - šutrech), což jsou několikametrové kameny, na kterých si můžete užít pohybovou dovednost a natrénovat sílu. Pokud toužíte po atletickém zážitku, pak nabalíte lano a hurá do vyšších stěn. Další alternativou může být Big Wall, čili lezení ve velkých stěnách, kde se dá při vertikálním výstupu prožít i týdny. No a hory, to je zase úplně jiný fenomén. Tam se musí využít všechny lezecké dovednosti včetně znalosti lezení v ledu. Všechno Vaše snažení ještě řádně dopepří nadmořská výška, chlad, žízeň, únava, strach a stres. Celý tento koktejl pak slibuje zaručeně silné zážitky. Nicméně nemohu říct, že bych hory upřednostnil před lezením na skalách. Mám rád celou tu škálu rozdílných poloh a přístupů, které dohromady tvoří jednu dokonale harmonickou mozaiku.

Vybavíš si ještě svoji první expedici?

Já si pod pojmem expedice představuji spoustu lidí, takovou tu velkou těžkopádnou mašinérii, čemuž moc nehovím. S lezením v horách jsem začal ve dvou lidech a tohle komorní podání jsem přenesl i do nejvyšších hor této modré planety. Ale abych odpověděl na otázku - ano, pamatuji si na svoji první expedici, ale jsou to jen útržkovité obrázky. Někdy se dokonce přistihnu, že čtu vlastnoručně napsaný příběh sepsaný před lety, s pasážemi, o kterých mám pocit, že je musel prožít někdo jiný a ne já sám. Nové zážitky prostě postupně překrývají ty staré.

Řekni, jak vymýšlíš, na jaký kopec zrovna polezete a jakou cestou?

No, tak to je úplně stejné, jako když jdu po ulici a najednou uvidím pěknou holku a řeknu si: "Hm, ta vypadá dobře, jo a ta druhá, to je také kus." No a při výběru horolezeckého cíle funguje úplně stejný prvotní impuls. Musí oslovit. Za tu dobu, co se pohybuji v horách, pročítám různé horolezecké časopisy a knížky, mám už v hlavě uloženo stovky obrázků. Takže pak stačí jen jeden z paměti vytáhnout a říct si, tak a sem se zrovna podívám.

Jak vypadají přípravy na takovou výpravu?

Co se týče logistiky, liší se země od země. Obecně se řeší spousta otazníků, třeba jaké roční období bude nejvhodnější, nebo jak se na určené místo vůbec dostat, jelikož ne vždy se jedná o standardní destinace. Samostatnou kapitolou je zařízení povolení pro vstup do vojenských oblastí, nebo zaplacení permitu pro výstup na kopec. Krásnou ukázkou jsou například pohoří v Asii, kdy se při procesu vyřizování nesmyslných povolení musí Evropan obrnit notnou dávkou trpělivosti, přijmout asijský úřednický rytmus a ještě k tomu vysolit nechutnou sumu peněz. Co se týče samotného balení, tam se jedná doslova o alchymii. Oblečení musí odolat všem rozmarům počasí, musí být funkční a teplé, ale nesmí téměř nic vážit. To samé, snad jen s vynecháním slova „teplé“, platí i pro všechen technický materiál. Nejdůležitější ovšem zůstává mít fyzicky, jak se říká, „naběháno“.

Takže když se chystáš na expedici, makáš nějak speciálně na své fyzičce?

Běhání po lese asi není moc speciální, přesto mi denní hodinový běh v terénu stačí pro udržení kondice. Samozřejmě k tomu patří i časté lezení, když už jsem se pasoval do role horolezce. Přes léto i v zimě popolézám převážně venku, v průměru pětkrát týdně. Na umělou stěnu chodím, jen když je špatné počasí, nebo na rozhovory (pozn. red.: náš rozhovor probíhal na žíněnce lezeckého centra Lokal Blok).

Vraťme se ale ke stěnám, které znáš jen z fotografie a nikdo, nebo téměř nikdo na nich nebyl. Jak se dá vůbec odhadnout, co Tě tam čeká?

Každá lokalita má své zákonitosti a specifika, díky nimž se dá tak nějak předvídat počasí, což je základ. A pak už pomáhají zkušenosti, jak se určité stěny chovají. Například pokud se jedná třeba o jižní stěnu v Nepálu, dá se předpokládat, že bude našlehaná s nedržícím sněhem, ale v severní stěně může být zase dobrý led. Takže člověk dává dohromady směsici znalostí a zkušeností a pak taky doufá v trochu toho štěstí.

A nestalo se Ti někdy, že jsi nalezl do stěny a zjistil, že to tam vypadá jinak, než jsi předpokládal? Nebo Tě Tvé zkušenosti nikdy nezklamou?

Tak Šalamounův bobek jsem nesnědl. Ale myslím, že 90 % odhadnu a zbytek bude vždycky ve vzduchu. Ale zase kdybych všechno věděl dopředu, nebyla by to taková zábava.

Nemáš někdy pocit, že sis vypěstoval jakousi intuici, která Ti v horách pomáhá?

Intuice, to je něco jako šestý smysl a to bych se rouhal, kdybych řekl, že ho mám. Ale samozřejmě mám jakési vnitřní pnutí, kterému naslouchám.

K takovému lezeckému projektu potřebuješ samo sebou spolulezce. Jak si své parťáky na cesty vybíráš?

Musí to být kamarád, a na slovo kamarád kladu důraz, který mi samozřejmě půjde na ruku. (smích) Ne, to si dělám legraci, ale kousek pravdy na tom bude. No a ten by měl být v ideálním případě lepší, tak mám šanci, že mě třeba vytáhne z nějaké bryndy. Pak musí být nadšený. Musí blafnout stejně jako já, protože bez toho to nejde. V horách pak nastávají momenty, kdy někde uprostřed stěny zapadáváte sněhem, pomoc daleko, výhledy do budoucna nic moc a v takových chvílích potřebujete stoprocentního parťáka. Tam na nějaké řešení elementárních mezilidských vztahů nezbývá prostor, ty musí být předem dané a stabilní. Samozřejmě, že se někdy také pohádáme. Každý z nás je tak trochu ješita a herečka nafrfňaná, ale tyhle případné dohady nesmí nikdy přebít ten hlavní cíl, proč tam jsme. Takže to se pak řekne: „Promiň, hoď to za hlavu, už se o tom nebudeme bavit. Mám sice pravdu, ale už to nebudeme řešit." (smích)

Hory umějí dostat člověka pěkně do úzkých. Co myslíš, že ho tedy nutí se tam znovu a znovu vydávat a riskovat krk i všechno to nepohodlí?

Tak určité riziko tam samozřejmě hrozí, byla by blbost říkat, že ne. Ale díky němu zase já osobně intenzivněji cítím, že mám život rád a víc si vážím všech věcí tady dole. A proč se člověk pořád cpe do hor i přes všechna ta strádání? Na to asi nikdy nenajdu přesnou odpověď. Je to jakási vnitřní nutnost, která nejde nijak rozumově vysvětlit. Asi za to může směsice silných zážitků, podtržených uznáním přátel po návratu. Ono totiž člověk velmi rychle zapomene, že bylo ouvej a že mu ještě před chvílí omrzaly nohy. To, že znovu a znovu kvůli omrzající kúře přicházím o nehty, beru s lehkým humorem. Všichni moji přátelé mají stejně staré nehty na nohou, jako jsou oni sami, zato já mám každý rok nové. Jako miminko!

To je teda fakt výhoda!

Určitě ne, ale nic lepšího mě nenapadá. (smích)

Marku, vy málokdy opakujete cesty, které už byly udělány, většinou se snažíte prostoupit nové linie. Co Tě na prvovýstupech láká?

Víš, prostor v horách je tak obrovský, že mi přijde škoda, když mám na téhle planetě tak krátký čas, dělat něco, co už udělal někdo jiný. Proč se po tisící páté šplhat na Everest? Mě víc láká zkusit něco nového. A nejde o nějaký zápis do historických análů, ale o to pokusit se udělat takový ten první Amundsenovský nebo Armstrongovský krok. Líbí se mi ta hra s neznámem a neurčitostí, láká mě, že vlastně nevím, co přesně mě čeká. A to je dobré.

To je nebezpečné.

Žít je nebezpečné...

Dostal ses někdy do situace, kdy sis říkal, tak tohle je fakt průser?

Mnohokrát. Ale když si tohle říkáš, tak nevíš, co horšího Tě třeba ještě mohlo potkat. A když máš čas si ještě něco říkat, tak máš i čas s tím něco udělat.

Tomu říkám pozitivní přístup! Nemáš ale pocit, že když jsi tam v horách opravdu v průšvihu a pod velkým stresem, že zafunguje nějaká obrana organismu, která utlumí vnímání bolesti a možná i trochu pozmění vnímání, otupí smysly?

No, to pozor. Já i když jsem už úplně vyšťavený a tělo dostává fakt kotel, tak ještě předtím, než vypoví službu úplně, má schopnost se zkoncentrovat a zamakat naplno. Takže já vím, že než zdechnu, ještě se budu hodně snažit.

Řekni mi, zažil jsi, že by někdo z Tvých kámošů nebo známých měl v horách nějakou závažnější nehodu?

Tak za tu dobu, co se plácám po skalách a horách, už jsem toho hodně zažil a viděl jsem nepříjemné věci. Ale nikdo z mých blízkých kámošů naštěstí žádný závažný úraz neměl. Samozřejmě, že při nepozornosti, nebo když se něco urve, může dojít k pádu. Tam, kde nás čeká těžký úsek, se s pádem dokonce počítá. Než člověk zvládne přesné provedení pohybů dané sekvence, spadne do lana xkrát. Pád sám o sobě z valné většiny ale nemusí nic znamenat. K fatálním průšvihům dochází opravdu výjimečně. Většinou se jedná o selhání několika základních pravidel.

Když se člověk stane svědkem nějaké takové nepříjemné situace, nebo dokonce tragické události, jak se s tím vypořádává?

Samo sebou, že přijdou chvíle smutku, ale člověk nad tím nesmí moc bádat. Prostě tak to je a já a ani nikdo jiný na tom nic nezmění. Nemá cenu si s sebou tahat nějakého bubáka a sám si ho stále oživovat. K životu prostě patří narození i smrt.

Já se ještě vrátím k expedicím, respektive ke vztahům mezi horolezci. Určitě se může stát, že pod kopcem se sejde víc expedic se stejným cílem. Jak se v takové situaci jednotlivé expedice k sobě chovají? Pomáhají si v případě potřeby, nebo mezi nimi převažuje spíš soutěživost a rivalita?

Známé hory k sobě poutají mnoho pohledů a výsledkem je samozřejmě větší návštěvnost. Čím víc lidí se octne na jednom místě, tím víc stoupá pravděpodobnost, že v nich budou mít zastoupení všechny lidské vlastnosti, ty špatné nevyjímaje. Takže není výjimkou, že se mezi nimi najde ambiciózní sobecký trouba, který pro vidinu dobytého vrcholu klidně nechá na cestě umřít unaveného kolegu, se kterým sdílel ještě předchozí večer stan. Této události jsem bohužel byl sám svědkem, taková je prostě realita při dobývání velkých osmitisícových kopců. Nicméně sám za sebe mohu říct tak trochu otřepanou frázi,že pro mě přátelství na laně stále platí a je nade vším.

Taková věc, kterou jsi popsal, se asi stane spíš u komerčních expedic, ne? Tam si člověk zaplatí službu, za to chce produkt, víc ho nezajímá…

Tihle lidé, kteří se často znají jen povrchně nebo vůbec, se sejdou více méně až na letišti. Odletí na výpravu a pak tlačí na pilu, aby dostali to, co si myslí, že si zaplatili. Jenže si musí uvědomit, že vyladit formu, nebo počkat na dobré počasí patří k uvážlivému přístupu k věci. Na burzu také nehupnete jen tak bez přípravy nebo předchozích zkušeností. A i když ano, tak co. Tam jde stále a pouze jenom o prašule. V horách ale o život…

Člověk se zkušenostmi ale může v horách fungovat i sám. Četla jsem, že ses vydal na osmitisícový Gasherbrum sólo, pro čtenáře, že jsi tam šel úplně sám. Jaké to je? Už psychicky to musí být hodně náročné, člověk se nemůže spoléhat na nikoho jiného než na sebe, a to i v případě jakýchkoli komplikací…

Hele, zase bych to tak nedramatizoval. Samozřejmě lézt sám znamená psychickou zátěž, ale nebudu něco předstírat a dělat ze sebe nějakého velkého hrdinu… To, co jsem lezl na Gasherbrum, má obtížnost o řády níž, než čeho jsem normálně schopen. A to neříkám z žádné domýšlivosti, to je fakt. Samozřejmě, že když člověk šlape sám tři dny někam nahoru, je to zase jiný zážitek. A ten byl při téhle příležitosti ještě umocněn tím, že už bylo po sezóně, všechny výpravy byly pryč a já měl tudíž celou horu jen pro sebe. Jednoduše nádhera. Také mezitím napadlo dvacet centimetrů čerstvého sněhu, což už taková nádhera nebyla. Brodil jsem se tou sněhovou záplavou jako ledoborec a fakt jsem se nadřel. Prošlapal jsem se vlastně tříkilometrovým převýšením až na vrchol a ještě mi musely zbýt síly, abych se dostal zase zpátky dolů.

Ten výstup byl předem plánovaný?

Ne, nebyl. My jsme se nejdřív snažili se Zdeňkem Hrubým o prvovýstup na stejný kopec jihozápadní stěnou, která zatím nemá přímý průstup. Jenže Zdeněk začal mít po třech dnech v 7400 m zdravotní problémy. Zvracel, čímž tělo ztrácí vodu, což je nahoře vážný problém. Následující tři dny jsme se tedy snažili dostat dolů. Rozhodně se nedá mluvit o běžném chodeckém terénu, sklon ledového svahu byl přibližně 60 - 70 %, takže se jednalo opravdu o hodně strmý sráz. Ještě k tomu jsme neměli moc materiálu na slanění, šli jsme alpským stylem, neboli nalehko... (Márovo vysvětlení termínu alpský styl - nabalit si malý batůžek napěchovaný štěstím a vyběhnout nepozorovaně velkou stěnou nahoru, pak se zase rychle vrátit dolů. Horolezec s sebou nese jen nejnutnější vybavení a doufá, že cestou najde nějaké místo vhodné na bivak).

Jak se vlastně v těchto končinách náhlé zdravotní problémy řeší? Měli jste v dosahu nějakého doktora?

Doktora jsme měli ve výpravě, ale ten nemohl udělat nic. Zdeňkovy problémy se vysvětlily až prasknutím žaludečních vředů, což vypadá asi tak, že člověk najednou vyplivne litr krve. To se stalo těsně po našem návratu na ledovec, kde se nám naštěstí podařilo získat od vojáků nějaké injekce, které pomohly masivní krvácení zastavit. Následný transport helikoptérou do údolí završil celou tuto nepříjemnou a téměř tragickou událost. Zdeněk dnes zase překypuje zdravím, ale tam na tom ledovci při něm stál sám Alláh.

Zde si dovolím náš rozhovor s Markem na chvilku přerušit a pro lepší vykreslení situace přidávám úryvek, který popisuje, jak celou záležitost prožil a následně zapsal Mára Holeček osobně:
(tuto i další zprávy z jeho dobrodružných cest najdete na www.marekholecek.cz)

Den začal nevalně, broděním po kolena v záplavě sněhu. Pokračoval i tak dál.
Zdenda se začal opožďovat, tak na něj čekám.
„Co je?“ ptám se.
Místo odpovědi předvede Zdeněk ukázkovou „kačenu“ a v krátkém sledu se ji pokusí další „šavlí“ zabít.
Chvilku si utírá rukavicí pusu a pak dodává:
„Maroušku, dál jít nemůžu, jinak tady umřu.“
OK, je mi to jasný, dál ani krok. Osmdesátimetrový špagát, čtyři šrouby do ledu, pět friendů a stejný počet skob - no, moc slávy při návratu nevytvoříme…
Jediné, co zbývá, je rozhodnutí, jak odejít společně z tohoto světa.
Sednout si na bobek a čekat až to přijde, nebo skočit do údolí, což je spolehlivě nejrychlejší řešení, případně dát trapný pokus slézt 1700 metrů stěny na ledovec?
„Otáčíme a lezeme dolů,“ snažím se při těchto slovech vypadat přesvědčivě.
„Zdendo, ty vždycky slaníš přes šroub na plnou délku lana, já ho pak vyndám a slezu za tebou. Mám to natrénovaný s Doudlebákem, téměř kilák na Gasherbrumu III. A věř, fakt jsem v tom dobrej, ne-li nejlepší,“ uklidňuju nahlas sám sebe.
Po třech dnech strachu a hrůzy, již před svými, ve společenském stanu BéCéčka načechráváme již s notnou dávkou sebevědomí pěkně rozčepýřené peří.
Škoda jen, že se do lezecké historie nezapisují zlatým písmem momenty, kdy se všechno podělá.
Alespoň za svoji osobu mohu říct: „Patřím do naprosté elity těch, co dostali poněkolikáté elegantně na zadek.“ Ale žijeme, co víc si přát…

A my pokračujeme:

Ty jsi fakt blázen. Přišel jsi o parťáka, ale stejně ses na ten kopec musel, byť jinou cestou, vyškrábat! Řekni mi, používáš při výstupech na takhle vysoké kopce kyslík?

Ne, to je jako kdybych skočil do bazénu a plaval s někým závod a já si přitom na to vzal ploutve. To je prostě nefér, nebo nefér… je to otázka volby. Každý ať si dělá, co chce.

Normální člověk si takovou výpravu většinou nezvládne odfinancovat sám a potřebuje sponzory. Samozřejmě, i Ty máš ty své. Když jedeš do hor, cítíš se jim povinován nějakým výkonem?

Nějaký tlak tam určitě je, ale spíš v podobě, že musím něco napsat nebo nafotit, udělat nějaké rozhovory… ale to je jediné, co cítím. A jestli se jim cítím v horách povinován nějakým jiným způsobem? Necítím a nikdy nebudu. A říkám to dopředu. Protože hory, ty tu budou stále a já se tam můžu vrátit, kolikrát chci. Ale to jen za předpokladu, že budu naživu.

Takže fotit vlastně tak nějak musíš, ale fotíš, nebo filmuješ rád?

No, fotek nebo filmů mám spousty, ale jestli se vždy dá ta činnost nazvat radostí? Nevím, jestli bych řekl, že si zrovna užívám okamžiky, kdy si musím v mrazu a vichřici sundat rukavice, rozepnout péřovku, sáhnout pro kameru a lovit v zoufalém chroptění prchavé okamžiky. To nejsou momenty, kdy bych řekl, že to dělám rád, vyloženě rád. Ale pak se na to rád dívám. A nejen já.

Chápu. Tak a teď poslední, tak trochu zvrhlá otázka - kdybys věděl, že Tvůj čas na téhle zemi už vypršel, mohl by ses teď otočit a říct si, jo, prožil jsem život, jaký jsem si přál?

Nad takovými věcmi nepřemýšlím. Dokud všechno běží, člověk hledá další a další možnosti, další výzvy. Ale kdybych měl rekapitulovat a věděl jsem, že už nic nebude a zítra ráno si pro mě přijde Mefisto a odtáhne mě dírou ve stropě, tak si řeknu, jo, bylo to tady dobrý…

OČIMA AUTORKY

Z jednoho letmého setkání mlhavě dávno mi Marek ulpěl v paměti jako suverénní hezounek s aurou alfa samce. Po našem rozhovoru jsem ale názor změnila o 180°C. Tentokrát mi Marek připomínal spíš malého kluka, který s očima široce otevřenýma a nosem připlácnutým na výloze cukrárny horečně přemýšlí, co z těch všech dobrot ochutnat dřív. Lahůdky jeho cukrárny jsou ale poněkud dospělejší - Marek ochutnává výzvy, nebezpečí, přátelství, výhry i prohry… zlatavý mok a ženy nevyjímaje (nepodložený předpoklad). „Když mám tak málo času na týhle planetě, proč bych nevyzkoušel něco novýho?“ říká o prvovýstupech v horách, tahle věta se ale dá myslím velmi dobře aplikovat i na všechny ostatní roviny jeho života. Život je fakt úžasný cukrář, Marku, co říkáš?!

A nebyl by to Marek, kdyby už neměl připravený další plán a tím je na přelomu roku cesta na Antarktidu, respektive na ostrov v těsném sousedství Antarktidy - Smith Island. Z jižní Ameriky tam jeho i celou partičku odveze replika Magalhaesovy lodě - 21 m dlouhý dřevěný trojstěžník. Jejich cílem bude kopec trčící z moře celé 2 km, na jehož vrcholu stanul v minulosti pouze jeden jediný člověk. Tato výprava tvoří spolu s již proběhlým pokusem o výstup na Gasherbrum jeden projekt, nazvaný Klättermusen: New Desicion, který si klade za cíl najít nový pohled na věc, tedy vylézt novou neznámou linií v případě pákistánského Gasherbrumu, nebo vyvrátit představu o tom, že Antarktida představuje jen velké sněžné pláně bez jakýchkoli horolezeckých cílů. A co dodat? Snad jen přání, aby se celé výpravě podařilo dosáhnout vytyčeného cíle a hlavně, aby se všichni ve zdraví zase vrátili zpátky domů!

Marek při svých výpravách používá následující vybavení:

• péřové a membránové oblečení Klättermusen • vlněné prádlo Devold • boty LaSportiva • sedací úvazek, jistící materiál, stany Rock Empire • lana Tendon • vybavení pro lezení v ledu Raveltik • lehké útočné stany od společnosti Outdoordesign, případně Berghans



Z fotoarchivu Máry Holečka:



Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

13.11.21:24Pipo - OK
09.11.08:33Nikolai - Pipo-Hele lidi,neber to tak doslovně,já nevím proč tady st..
08.11.13:59Pipo - OK Nicolai, zajímavý argument, ale ...... Když jsem začína..+1
07.11.23:39Stifler - Vydal pan Holeček nějakou knihu? Na zboží jsem nic nenašel.
07.11.23:37ygg - Rozhovor moc pěkný *79* ... i když nějaké hezká fotoreport..+1
07.11.22:23Lucie - Ronnie.cz vždy byl a bude o fitness a kulturistice. Pokud ..+1
07.11.19:04rzl - je jeden z nej rozhovoru co jsem mel tu prilezitost kdy cist+1
07.11.15:48Johny HaRd - Tak tohle asi nebude sport pro mě, já se v noci často přev..+1
07.11.15:11CIZOPASNIK - Ta predposledni fotka me uplne dostala, ma neuveritelnou a..
07.11.13:33Sacharidacek - jak muzou lezet a spat na te malinkate plosince , ja bych ..+1
07.11.13:03abecedarian - Shodou okolností jsem viděl ve středu na čt4 Márův dokumen..
07.11.12:58Pipo - Určitě budeš číst reakce lidí - takže ti musím vyjádřit ob..
07.11.12:44CIZOPASNIK - Kdyby sem na ronnie chodili jen vyznavaci kulturistiky, ta..+3
07.11.12:38Nikolai - To Pipo-Nevím čím může tento článek oslovit vyznavače kult..-3
07.11.12:30Pipo - fakt moc pěkný rozhovor a dokonce i téma se mi na tyhle st..
07.11.09:01Nikolai - Velice pěkný rozhovor,ale v první chvíli jsem si myslel,že..
Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:
NOVÉ PŘÍSPĚVKY ČTENÁŘŮmagazínSach. vlny pro holky
Ronnie (16:48) • To je hodně starý článek, odkaz na něj přidávám níže, ale doba je od té doby dost jinde...
magazínSach. vlny pro holky
mace68 (15:56) • Je nekde moznost najit puvodni clanek? Odkaz je nefunknci. Diky
magazínTréninkový videolog: Michaela Palová...
Jardaflex81 (09:30) • Moc hezky spojení síly a budování hezké svalnaté postavy v ženské podobě fakt pěkně se...
magazínTréninkový videolog: Michaela Palová...
mysH (18:52) • závidím takhle otevřený prostory, u nás bez klimošky je léto čistý utrpení
magazínDennis Wolf: aktuální forma v příprav...
DiamonD123 (23:06) • Zas tak mimo není, jenom zbytečně říká to, co je každému jasný a pravděpodobně i samotn...



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údaje
Copyright © 2010-2017 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2017 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV NOVÉ  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie  ::   Fitness centra