Letos v létě proběhly v taiwanském Kaohsiungu Světové hry, kterých se jako jediný český zástupce kulturistiky zúčastnil Honza Kubík z Ostravy. Po uplynutí několika týdnů od návratu z dálného východu jsme se s Honzou sešli v místě jeho bydliště k příjemnému rozhovoru nad šálkem dobrého čaje.
Jak jsi přišel na myšlenku jet na Světové hry?
Rozhodnutí jet na letošní hry jsem měl v hlavě prakticky již od posledních, které se uskutečnily před čtyřmi lety.
Kolik jsi toho o této velkolepé sportovní akci předtím věděl?
Poměrně mnoho. Jen o Taiwanu jsem nevěděl skoro nic, ale naštěstí mám knihovnu plnou encyklopedií, kde jsem se dočetl o tomto ostrově něco více.
Nakolik se naplnily Tvé představy?
Představy, které jsem ohledně Světových her měl, se naplnily do puntíku. Myslím, že po této stránce mě prakticky vůbec nic nepřekvapilo.
Jak se dá kvalifikovat na takovou soutěž, jaká jsou kritéria účasti?
Soutěž se koná pravidelně jednou za 4 roky a měli by na ní startovat pouze finalisté mistrovství světa a kontinentálních mistrovství, ale určité výjimky samozřejmě platí.
Kdo Ti pomáhal se zajišťováním všeho nutného ohledně cesty a závodu? Která kulturistická federace zaštiťuje právě soutěž v kulturistice?
Kdo mi pomáhal? Svaz mě na poslední chvíli přihlásil a zajistil letenky. Ostatní věci okolo (včetně cesty a také celou přípravu) jsem si hradil sám, ale nestěžuji si. Vše jsem dělal dobrovolně a také jsem hned od začátku s žádnou pomocí nepočítal. Mám to jako koníčka a ten vždy žere peníze. Jen si spočítej, kolik utratí například takový lyžař za sezónu za benzín, vleky, rum, obvazy a léky. Já ještě chodím na ryby, a když jedu třeba chytat s kamarády do Švédska, tak to je minimálně 20 tisíc. A to má junior na celý rok. Také na to nemám sponzora a nebečím. Jinak celou soutěž dělá IFBB.
Jak dlouho trvala Tvoje příprava na Světové hry?
Příprava mi trvala... (chvíle přemýšlení)... víš, já ani nevím. Já jsem byl tak nějak ve formě snad skoro půl roku kvůli různým exhibicím.
Jakou jsi plánoval soutěžní hmotnost a kolik kilogramů jsi musel shazovat?
Váhu jsem chtěl mít 84 kg a měl jsem 82,5 kg. Shazoval jsem z 94 kil. To jsem měl tak nějak nejvíc, ale mně ta váha strašně skáče nahoru a dolů.
Lišila se nějak tato příprava od příprav minulých?
Jiná byla především tím, že jsem do toho s dietním jídlem nešel naráz. Dietně jsem jedl už v objemu, ale něco navíc tam vždy ještě dodáš. Třeba taková palačinka, to ti je moc dobrá věc! No a pak jsem v dietě sacharidy vůbec nedusil a měl jsem 300 až 600 g denně. Prostě svaly něco stály a já to přece
nevyhodím do...
Kdo Ti pomáhal se zajištěním daleké cesty do dějiště her, doprovázel Tě někdo?
Letenky mi zajistil svaz, ale ostatní zbylo jen na mně. A kdo se mnou jel? Nikdo! Měl jsem z toho dvě noci noční můry. Prostě jedeš na druhý konec světa, kde jsi nikdy nebyl, angličtina nic moc a nejedeš na dovču, ale na závody. A pak taky kdesi dvakrát přestupuješ. Jak jsem vyšel z domu s tím kufrem a batohem na zádech, tak jsem si připadal jak František Koudelka. Řekl jsem si sám pro sebe: to je taková zkouška a jak se dostaneš tam, tak pak už všude. Dneska můžu s klidem říct, a to nepřeženu ani trochu, že kdyby mě někdo poslal do Hong Kongu pro hamburger, tak mu pro něj zajedu a ani se nezapotím. (smích)
Jak náročná byla cesta, jakou dobu jsi strávil v letadlech a letištních terminálech?
Cesta byla náročná snad jen na psychiku. Když to vezmu od Ruzyně: tohle letiště buď zavřít, nebo rovnou pověsit ty darebáky, co se o něj starají. To je hanba celé republiky! Špínu na záchodech (ani slovo WC se pro ně nehodí) slušným slovem popsat nejde, internet za peníze a ceny, jako by všichni
zákazníci dělali do drog. Z Prahy jsem letěl do Istanbulu asi 2 a půl hodiny. Let super a letadlo společnosti Turkish Airlines perfektní. Šel jsem na turecký záchod, kde to bylo jako v cukrárně, frajer, co to tam pucoval, mě hned nazval Arnoldem. (smích) Pauzu jsem tam měl přibližně 5 hodin, internet
byl v kavárně zadarmo. Většinou jsem pospával na lavičce, nebo klábosil s kluky, co letěli se mnou a čekali na svá letadla. Jeden letěl do Íránu a druhý, Lukáš, letěl se mnou až do Hong Kongu, kde vyučuje kung-fu.
Nastoupil jsem do letadla a připadal si jako ve Startreku. Letadlo jako nové a každé sedadlo mělo vybavení jak cip. (smích) Nafasoval jsem zubní kartáček, pastu, kryt na oči, ponožky, lžičku na boty a pak ještě deku. Čekalo mě asi 10 hodin letu, než jsem přiletěl do Hong Kongu a poprvé se ocitl v Asii. Lukáš mi ukázal důležité věci, jako například který autobus kam jede, kde vyměnit peníze, a dal mi i jiné cenné rady. Potom pokračoval autobusem do Číny, takže jsme se rozloučili a já zůstal zase sám. Toaleta zase jako cukrárna. Internet byl na letišti zadarmo, takže jsem vyplnil 8hodinovou pauzu čekání voláním přes skype s kámošem a manželkou. Byl jsem také zvědav na podnebí... jakmile jsem vyšel ven, dostal jsem do nosu 3 pořádný pecky! Horko, vlhko, ale hlavně (a s čím jsem nepočítal) puch!
Také jsem si říkal, že mě vždycky přepadne nějaký problém a teď nic, což mi bylo podezřelé. Říkal jsem si: je to divné, jde to moc hladce! Tak koukám na letenku, tam 14. 7. a pak kouknu na tabuli a oni ti tam měli 15. 7. A to neuběhlo ani 3 minuty od té doby, co jsem si říkal, že to jde moc hladce. Po nějakém rozhovoru u přepážky jsem byl odbaven do letadla, které jsem potřeboval a ani jsem nic neplatil. Čekaly mě snad už jen necelé 2 hodiny letu do Kaohsiungu. V letadle jsem už poznával některé kulturistické tváře, na místě nás vyzvedli pořadatelé a odvezli nás na akreditaci.
Jaký byl časový posun a jaký vliv na Tebe měl?
Časový posun byl plus 6 hodin a já se s ním srovnal až tak za týden. Chodil jsem spát pořád kolem třetí hodiny ranní.
Jaké bylo přijetí českého kulturisty na Taiwanu a jak se ti zdála organizace v dějišti šampionátu?
Hezky se starali o všechny, kulturisté jsou pro ně úplně jako z jiné planety. Jdete po ulici a kdo se na vás podívá a vy na něj, tak vás pozdraví a ukloní se. Děcka se spíše bojí. Celá organizace her byla naprosto dokonalá.
Jak jsi viděl svoji konkurenci a na jaké umístění sis věřil?
Na vážení jsem viděl ostatní chlapy, byli fakt dobří, věděl jsem, že to bude lítý boj o medaile. Ale nic jsem nevzdával, to ne! Nebyl jsem tam jen za sebe, ale také za Českou republiku.
Jaké bylo prostředí z pohledu závodníka, tedy jaké pódium, zázemí, světla, hudba…?
Prostředí bylo perfektní, ale já jsem v tomhle ohledu totálně nenáročný. Dostali jsme i malý ručník na ruce, k dispozici bylo občerstvení a lednice plné pití. Vše samozřejmě zadarmo.
Jak se konkrétně Tobě soutěžilo?
Soutěžilo se mi super, ale začal jsem mít pocit, že mi kvůli dlouhodobému odvodnění začíná odcházet forma. A také mi bylo smutno po manželce a dětech, i když jsem hodně času strávil s Igorem Kočišem a Petrem Tatarkou, byl jsem tam na všechno sám a sám. A to vám prostě nepřidá. Nikdo vás nepovzbudí, nikdo vám neřekne: zatni zuby a makej! Prostě se staráte i o to, kdy a kam se dostat a nic nezmeškat a mozek nevypnete ani na minutu. To je jako byste šli sami do kina. A vy, závodníci, dokážete si představit, že byste šli sami třeba na mistrovství Moravy?
Nemám vůbec představu o cenách na takové soutěži, co dostal vítěz a co jsi dostal Ty za 4. místo?
S odměnami je to tam jako na opravdové olympiádě. První 3 medaili a nic, no a ten zbytek vůbec nic.
Jak jsi spokojen se svou prezentací, formou a konečně i celkovým umístěním?
Spokojený ani moc nejsem, jasně, že jsem chtěl medaili, hlavně pro syna! Forma musí být příště ještě lepší, ale kdy to bude, to opravdu nevím. Spousta věcí se změnila a já nevím, jestli jsem ještě někdy schopen se sám na takovou soutěž připravit.
Co jiné sporty, měl jsi čas sledovat jiné sportovce, případně fandit našim reprezentantům?
Seznámil jsem se tam s Českou výpravou korfbalistů a bylo to více než příjemné setkání. Zašli jsme spolu i na pivo. Ptali se, kdy budu závodit a já jim podle rozvrhu řekl kdy, jenže se to bohužel posunulo o 2 hodiny dříve a oni přišli pozdě. Když mi to na druhý den řekli, tak jsem měl slzy v očích, že do té doby úplně neznámí lidé se chtěli jít na mě podívat a byli zklamaní, že to nestihli. Tak já jim tu návštěvu oplatil a byl jsem se na ně podívat. A nelitoval jsem, bylo to opravdu zajímavé. Byl to perfektní kolektiv super kluků a holek. A děkuji jim touto cestou za tamní podporu. Ještě mě povzbudila SMS od manželky Žanety, že je na mě hrdá. Shrnuto, podtrženo, bylo to super, ale jet příště sám, tak se na to vykašlu.
Na chvilku odbočme od sportu, měl jsi čas zahrát si na řadového turistu a trochu se rozhlédnout po daleké exotické zemi?
Tak turistiky jsem si tam užil taky dost. V Kaohsiungu jsem strávil 6 dnů, je to velké, ale celkem nudné město. Všude puch jak od ropuch. (smích) Venku takové dusno, že se vám zamlžily brýle i čočka u foťáku, jakmile jste vyšli ven z hotelu, ale to mi nevadilo. Večer se vám pod nohama proháněli švábi velcí jako myši. Kolem pouličních občerstvení byl ale takový puch, že jsme si museli s Igorem a Petrem vrazit do nosu papírové testery z parfumérie.
Jeli jsme rychlovlakem také do Taipeje. Nějakých 380 km za hodinu a půl! V Taipei jsem zažil dokonce zemětřesení. Byl jsem na pokoji v 9. patře a najednou se to začalo houpat a já myslel, že se mi točí hlava. Kouknu ven a vidím, jak se hotel hýbe ze strany na stranu. No, málem to moje útroby nezvládly. (smích) Také jsme byli na zatím nejvyšší budově světa a mně se to ani nezdálo. Vyjeli jsme výtahem nahoru, no, výhled byl super. Jede tam údajně nejrychlejší výtah na světě - 1001 metrů za minutu. Machrují, ale takových výtahů a mnohem rychlejších je u nás na šachtách kolem Ostravy plno.
Pak už následoval přesun letadlem zpět do Hong Kongu. Ubytován jsem byl v 27. patře hotelu Metropark, kde měla zajištěné ubytování i slovenská výprava. Na střeše hotelu je super bazén a menší posilka. Chodili jsme s Igorem a Petrem po nákupech a McDonaldech. Po 3 dnech odjeli Slováci domů a já zase zůstal v Hong Kongu úplně sám. Co teď a co za hodinu, prostě nuda. Tak jsem se procházel po místní ZOO, po přístavu, po parku, kde přes den z reproduktorů pouštěli zvuky ptáků a na večer zvuk cikád. Měl jsem toho plné brýle a chtěl už domů. Ale když jsem odlétal, bylo mi to trochu líto, rusky řečeno, prostě kaněc filma! Ale těšil jsem se domů a nechtěl už čekat ani na Pendolino do Ostravy, tak jsem zavolal tchánovi, ať vezme moje auto a jede pro mě do Prahy.
Co se Ti vybaví, když uslyšíš jméno Taiwan?
Vybaví se mi především Světové hry a hezké zážitky s Petrem a Igorem. A také asijský puch a milí skromní lidé.
Co cesta zpátky domů, v kulturistice je běžné, že po dlouhé dietě se jede od restaurace k restauraci, měl jsi možnost popustit uzdu dietního šílenství?
Já se nikdy po soutěži nepřežírám, ale jak jsem výše napsal, tak jsme jedli hlavně v McDonaldu.
Jak bys s odstupem času zhodnotil tuto akci, v čem byla pro Tebe přínosem?
Jsem rád, že jsem tam byl. Také proto, že jsem vlastenec a jedině na Světových hrách můžete zažít jako kulturista nástup na stadiónu, kde je 40 tisíc lidí, a všechno to dění kolem. Mediální zájem a zájem lidí je tam vždy obrovský. A vy máte na sobě český dres a chodíte a machrujete! (smích) A proč ne, dřel jsem jako kůň a peněz jsem vydal jako za menší auto do lesa. Kam se hnete, tak se chtějí s vámi fotit a já vždy rád vyhovím. Mám teď obrovskou zkušenost i s cestováním na vlastní pěst, bez cestovky a doprovodu. Skutečně, jestli chcete doprovod do Hong Kongu, můžu sloužit.
Jaké máš plány do budoucna, kdy Tě uvidíme na českých pódiích?
Plány? Asi každého zklamu... Mám něco v hlavě, ale to musí být vše OK, což momentálně není, takže zatím nic. Na cvičení a přípravu musíte mít čistou hlavu, jinak se dřete zbytečně.
Chtěl bys prostřednictvím nejnavštěvovanějšího kulturistického webu něco vzkázat svým blízkým, fanouškům a čtenářům?
Držte mi palce, a když vše dobře dopadne, tak slibuji, že budu ještě lepší. Kdybyste ode mne něco potřebovali, tak se nebojte a pište na email jkubik@tiscali.cz nebo skype jan.kubik.ms.
Dopili jsme čaj, pověsili jsme turistické i kulturistické zážitky na hřebík a Honza mi ukázal své podnikání. A podnikatelem je opravdu každým coulem. Má 2 prodejny potravin, před nedávnem otevřel pneuservis a ještě se chystá manželce otevřít nehtové studio. Když nestihne zajít do posilovny, nevadí. Má svoji malou, ač ještě skromně vybavenou posilovnu v garáži. Ostatně, podívejte se sami na fotografie. Jan Kubík sportovec, Jan Kubík cestovatel, Jan Kubík podnikatel. Děkuji za opravdu nevšední rozhovor a přejme Honzovi pevné zdraví, pevné nervy v soukromém sektoru a hodně štěstí ve všech oblastech životního snažení. A snad brzy na viděnou na závodech.
Fotogalerie: