Reklama:
Skladem opět všechny příchutě!
100 % Whey Protein v akci 1+1
Náš nejprodávanější protein. Více zde.

Hanka Dvorská: "Chci se
ve zdraví dožít smrti."

Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Osobnosti


Jméno: Hana Dvorská
Datum narození: 28. 9. 1960
Znamení: váhy
Bydliště: Praha
Zaměstnání: kaskadérka
lektorka Boot campů, parašutismu, spinningu, aerobiku, lyžování, snowboardingu, lezení + matka dvou dětí
Kvalifikace: diplom FTVS UK

Chtěla jsem stvořit rozhovor s nějakým nevšedním, velmi zajímavým člověkem. Zapřemýšlela jsem a jeden šuplíček v hlavě mi nezvykle rychle vyplivnul jméno Hana Dvorská, známá kaskadérka a všestranná sportovkyně. Ano, to je přesně to, co hledám! Hance jsem zavolala a měla štěstí. „Tak přijďte třeba zítra ráno, jdeme běhat na Petřín, začínáme v 6:45.“ „Jo, jo,“ dělám, jako by nic, ale ve skutečnosti mi ten čas tak trochu vyrazil dech. Ono tři čtvrtě na sedm nevypadá tak špatně, ale když se k tomu přičte cesta, ranní přípravy a pár minutek rezervy na mé již tradiční bloudění, vyjde mi, že budík si musím nastavit na 5:20!

Ráno se potmě a v polospánku doškobrtám na smluvené místo. Včas! „V padesát budeme u Máchy, tak tam na nás počkejte!“ dostávám instrukce. Cesta do kopečka mě probere a pěkně zahřeje. Než se stačím trochu vydýchat a vytáhnout foťák, z pološera se již vynořuje skupinka běžců, Hanka v čele, ostatní následují. Všichni běží a věřte nebo nevěřte, všichni se usmívají! Po cestě v zamračené tramvaji mám pocit, že jsem spadla z Marsu. U Máchy se celé osazenstvo dělí na skupinky, já udělám pár fotek a chystám se, že budu v následujícím čase pomalu bloumat po parku, kochat se probouzejícím se ránem, a když budu mít štěstí, tak cestou narazím na některou ze sportujících skupinek a zvěčním si ji na svou paměťovou kartu. O bloumání ale nakonec nemůže být řeč. „Tak, paní redaktorko, za chvíli budeme na vyhlídce, tak jděte napřed. Tady je zkratka,“ ukazuje mi Hanka vyšlapanou cestičku v pořádném kopci. „A běžet, běžet, běžet!“ volá ještě za mnou a já poslušně utíkám, až mi fotobrašna na zádech (zadku) divoce poskakuje. Uf, uf, myslela jsem si, že jsem docela sportovec, ale tady se mi to jeví docela jinak. A stačit Hance? No, tak to už vůbec ne! Byla jsem jí tedy moc vděčná, když kvůli mně ve svém denním maratonu na chvíli zastavila a odpověděla na mé zvědavé otázky. Rozhovoru jsem záměrně ponechala hovorový jazyk, který se mi v Hančině podání moc zamlouval. Je totiž stejný jako ona sama - spontánní, otevřený a nenucený.


Hanko, byla jsem dnes ráno úplně u vytržení z toho, jak jsi i za brzkého rána překypovala energií a byla samý úsměv. Kde tu neskutečnou energii bereš?

No, tak za jedno jsem už odmalička vedená ke sportu, takže jsem na pohyb zvyklá, a za druhý, mám pocit, že když mám klienty, musím rozdávat dobrou náladu. Oni k nám přijdou na hodinu, po který jdou do svý šedivý, rutinní, často stresující práce, takže já se jim snažím ten začátek dne co nejvíc zpříjemnit. A protože je to moje práce, chci to dělat co nejlíp. Já nechci s lidma jen tupě cvičit, nebo tupě běhat... Chci, aby to u nás bylo hlavně o radosti a o kamarádským přístupu. Takže možná vypadám, jako že mám spoustu energie, ale ona je to spíš taková pohoda, kterou chci předávat lidem.

Takže jsi takový životní optimista a pohodář?

Já myslím, že jo. Je jasný, že každý máme nějaký trable. Nejhorší je, když jsou lidi nemocný a umřou, ale jinak se dá každý problém řešit. Člověk ale musí mít nadhled, aby vyeliminoval malý problémy. Pak zbydou ještě velký problémy, ale i ty mají svá řešení. Jenže lidé se často pitvají v maličkostech a zbytečně se užírají. Pak ale přijdou k nám do Boot campu a zjistí, že když už tady žijeme, že to tu prostě musíme nějak přežít a že je hloupý si život kazit, když může být pohoda a můžeme se mít rádi. Mám takovýhle konzervativní předpotopní názory, ale já to prostě tak cítím.

Přesně to si taky myslím. Život je už tak dost těžký sám o sobě, tak proč si ho ještě zbytečně komplikovat a znepříjemňovat?

No, právě. A já mám takovej pocit, že to je tak nějak moje poslání, ty lidi, který ke mně chodí, vyklidnit a pozitivně naladit. A to, že sportujeme a běháme, to je už jen taková nadhodnota. Základ vidím v tom, prostě mít kámoše, někam přijít a cítit se tam dobře. No a pak člověk musí mít trošku schopný tělo, aby dokázal doběhnout tramvaj, vyhnul se autu, zdolal schody, když nejede výtah...

Takže ty sportuješ čistě z praktických důvodů, nikdy jsi neměla závodní ambice?

Ale jo, já jo. Já závodím hrozně ráda, takže chodím na běžecké závody, parašutistické závody, závodím taky na běžkách a dračích lodích - tam se naší posádce letos podařilo dostat se až na mistrovství světa a z 20 týmů jsme byli druhý.

Prosím Tě, jaké všechny sporty vlastně děláš?

Kromě toho, co jsem už jmenovala, hraju ještě tenis, pinčes, běhám přespolní běhy, hodně jezdím na kole, dělám snad všechny zimní sporty, v Holmes Place vedu hodiny X-bike, pak taky dělám lektorku Boot campů, chodím na gymnastiku, a protože jsem u těch kaskadérů, tak ještě občas máme kaskadérský trénink.

Jak vypadá takový kaskadérský trénink?

Kaskadérský trénink máme jednou v týdnu a zkoušíme na něm už takový speciální věci. To znamená, že se sejdem a tam mi řeknou: „Příští týden budeš padat pod auto. Auto bude řídit tady Venca, předveďte spolu, jak to uděláte.“ Samozřejmě, že pády netrénuju tak, že bych chodila po chodníku a padala, ale chodím na gymnastiku, abych měla dobrou koordinaci, posiluju, abych měla silný svalový korzet, běhám, abych měla dobrou kondičku. Jako kaskadérka musím být všestranná a právě proto dělám všechny ty sporty. Když je potřeba, abych plavala a topila se, tak musím umět plavat, musím se umět topit a taky musím umět vydržet nějakou dobu pod vodou.

Kaskadérství není typickým ženským povoláním. Ženy jsou totiž povětšinou mnohem vystrašenější a opatrnější. Jak je to s tebou? Myslíš, že máš menší pud sebezáchovy, nebo prostě umíš se strachem lépe pracovat?

No, když jsem byla mladá, šla jsem úplně do všeho a fakt jsem absolutně neměla strach. Mám totiž o 8 let staršího bráchu a ten mi dal hodně dobrou školu. Už jako malá jsem se mu totiž snažila vyrovnat, tak jsme pořád někam chodili, odněkud skákali, pak mě vzal i na letiště… Nikdo mi nikdy nic neulehčil, nic jsem nedostala zadarmo a někdy to bylo drsný…

A nezačala ses víc bát, když jsi pak měla děti?

Byla jsem asi nějaká divná, ale nezačala. Když jsem šla do nějaký akce, lidi mi kolikrát říkali, neblbni, vždyť máš děti. Ale já jsem si věřila, vždycky jsem věděla: „Pff, to umím, to mám natrénovaný, prostě tady spadnu, tady skočím…“ A právě proto, že jsem i po porodu a po dětech pořád trénovala a drtila to, udržela jsem se u kaskadérů až doteď.

Někde jsem četla, že jsi snad nejstarší aktivní kaskadérkou na světě?

To je pravda.

Jak to, že všechny ostatní ženské odpadly?

No, oni asi přijdou děti, pak je ti 40, 45 a jsi víc a víc unavená, už se ti nechce, jsi opatrnější... a postupně se na to vykašleš. Ale mě to baví. Baví mě ta atmosféra, lidi, i to, že jsem pořád nucená se udržovat. Je mi sice pade, ale furt si myslím, a to se nevychloubám, že na to mám. Takže dokud to půjde, budu pokračovat. Jasně, že až budou lepší a já už nebudu zvládat, tak pokorně ustoupím, ale zatím si myslím, že všem stačím.

Můžeš nám vyjmenovat alespoň pár filmů, na kterých jsi spolupracovala?

Tak to byl třeba Triple X, Hellboy, Troja, Indiana Jones, z českých například Žiletky, nebo jsem zastupovala Mádla ve Snowboarďácích a to bylo legrační. Myslím, že se jednalo o nějakou závěrečnou scénu, přesně nevím, protože ty filmy, který točím, ani nevidím…

Ty se ani pak nepodíváš? Nejsi zvědavá?

Já na to nemám čas. A když už nakrásně do kina jdu, tak tam usnu. No, ale v tomhle filmu byla scéna, kdy se skáče se snowboardem z helikoptéry na svah a to jsem právě měla dělat já. Jenže ona se u filmu točí zima v létě a léto v zimě, takže když se točilo tohle, bylo venku asi 35 stupňů, já seděla v helikoptéře navlečená v zimním oblečení, na nohách boty a prkno a měla jsem skočit do krabic. Jenže když helikoptéra vystoupala nad krabice, vrtulí je rozfoukala. Museli jsme tedy vymyslet náhradní alternativu. Zeptali se mě, jestli bych skočila se snowboardem do Labe. Řekla jsem, že skočím, ale pak se hned utopím - ono s tím vším oblečením a nohama upoutanýma ke snowboardu… Nakonec tam tedy objednali nějakou loďku. Takže jsem skočila a samozřejmě se začala hned topit.

Měla jsi v té chvíli strach?

Ne, vůbec, vždyť tam byla ta loďka.

Ženská, ty se mi snad zdáš! Ale Češi obecně mají jako kaskadéři ve světě dobrou pověst, že?

Jo, my jsme začali Titanicem, tam jsem si udělali dobré renomé a teď, když se točí nějaký film, tak se prostě ví, že Češi jsou dobrý, že tady máme dobrou líheň, šikovný holky a kluky. Ale pro mě je to těžký. Když mě někdo nezná a já mám vyplňovat nějaký dotazník, musím napsat, že mi je 50 a to je strašný. Těch 50 každýho odradí a tak ještě musím přesvědčovat, že jsem schopná. Ale jinak jsem obyčejná stařena.

Pěkně živelná stařena, jen co je pravda! Ale ještě k Tvé profesi, většina lidí si pod prací kaskadéra představuje nějaké pády, hoření apod. Dá se říct, které z kaskadérských kousků patří k nejobtížnějším?

No, oni ty nejobtížnější věci jsou tak natrénovaný, že by to mělo klapnout. Protože kdyby to neklaplo, tak se prostě zabiju. Třeba zrovna když běžím a nabourá mě auto. Takže auto jede, já běžím, pak neznatelně naskočím na kapotu, aby to vypadalo, že mě nabralo, auto přelítnu a někam spadnu… všechno musí být přesně načasovaný. Taky to musí dělat lidi, který mají mozek v hlavě. To není tak, že kaskadér je nějakej magor, kterej jde hlavou proti zdi. Naopak, musí to mít v hlavě pořádně srovnaný, musí bejt šikovnej, taky řidič musí bejt dobrej. Takže ono to vypadá někdy drsně a taky, když se to nepovede, tak je to drsný, ale je to nacvičený. Ale pak jsou věci, u kterých nepředpokládáš, že by se Ti něco mohlo stát. Třeba padáš ze schodů, v mezeře mezi nima Ti zůstane prst a ouha, máš vyvrácenej palec na celej život. Přitom to není těžký, nuda… Takže ono se nedá říct, co je těžký a co je lehký. A další důležitá věc, když se Ti při tom kaskadérským výkonu něco stane, Ty nesmíš říct au, něco jsem si udělala, to je neprofesionální. Ty prostě z placu musíš odejít jako by nic a pak až doma si lížeš rány.

Měla jsi často nějaké úrazy?

Úrazy mám spíš z tréninku, protože na place už všechno umím. Ale když něco trénuješ, no tak třeba spadneš a zlomíš si ruku nebo nohu. Ale když něco děláš dlouho, tak je dost velká pravděpodobnost, že se ti při tom někdy něco přihodí. Ale nesmíš bejt trdlo. Protože kdyby byl člověk trdlo, tak je zraněnej furt.

Jsi veliký sportovec - jak to zvládáš, když máš úraz a nemůžeš se hýbat?

No, strašně! Nejhorší bylo, když jsem si při natáčení v Turecku urvala všechny vazy v koleně. Točily se nějaký výbuchy, máš na ně rampu, na kterou když skočíš, tak tě vypálí nahoru. A na to musíš mít pořádně pevný tělo. Jenže já jsem to ten den šla tak dvacetkrát, takže už jsem byla asi unavená a taky soustředěnost už zřejmě nebyla taková… Takže jsem běžela, odrazila se, rána zespodu… a jak jsem neměla pořádně zpevněnou nohu, tak mi to zpřetrhalo přední křížovej vaz, zadní křížovej vaz, postranní vazy a kašovitě rozdrtilo menisky. Hrozný. A to všechno u Kurdů, 15 km od íránskejch hranic. Nechtěla jsem se tam nechat operovat, a tak jsem se vydala na nejbližší letiště, pak do Istanbulu, do Německa a domů.

Jak ses dostala na letiště, nějak Ti pomohli?

Ne, sama, oni mi půjčili berle…

Cože, v takovém stavu a sama? Nejsi ty superman? Ukaž, co máš pod tou mikinou! (smích)

No, ale bylo to hrozný. Oni tam sice byli kluci ze skupiny, ale pracovali tam, byla to pro ně dobrá příležitost, tak jsem jim řekla, že to nějak zvládnu.

To si vůbec neumím představit. Kdyby se to stalo člověku tady, tak si strašně zkusí už za tu chvíli, než se dostane do nemocnice. A trmácet se s takovým zraněním takovou dálku a ještě k tomu sama, to si nedokáži vůbec představit. Já bych si asi někam sedla, bulela a chtěla umřít.

No, já jsem taky brečela. V Istanbulu při přestupu z vnitrostátního na mezinárodní letiště to byl asi kilák a tam jsem si sedla na trávu a říkala si, že už vážně nemůžu. Ale pak to zas nějak šlo. Když jsem se dostala do Prahy na Ruzyň, vzala jsem si taxíka a přijela před barák. My bydlíme ve 4. patře bez výtahu a pamatuju si, že tenkrát jsem už nebyla schopná o těch berlích jít, tak jsem se plazila po schodech po břiše. Bylo to blbý, tehdy zrovna nikdo nebyl doma… No, takže mám teď v koleni šrouby a vazy od dárce.

A bolí to? Jak s tím můžeš běhat a sportovat? Myslím, že pro mnoho lidí by byl už zázrak, kdyby mohli znovu normálně chodit.

No, bolí to, natýká to, ale dělám, jako by nic. Snažím se neskuhrat. Říkám si, že jsou horší věci. A navíc, já se živím kotrmelcema, umím cvičit, ale kdybych měla pracovat třeba v kanceláři, to bych nevydržela. Já se musím hejbat.

Ty kromě všeho jiného vedeš také tzv. Boot campy. Mohla bys vysvětlit našim čtenářům, o co vlastně jde?

Boot camp - tak se v Americe říká přijímači do americký armády. A právě v Americe taky začaly vznikat takový pseudokempy pro lidi, který se chtěj nechat potrápit a zakusit, jak náročnej takovej vojenskej výcvik je. Jenže já jsem takovej pacifista a taky plazit se někde v blátě přes ostnatý dráty mi přijde trošku švihlý, takže jsem vymyslela takovej svůj cvičební systém, prostě takovej Boot camp po česku. Hodiny máme stejně jako jinde ve světě, třikrát týdně ráno od 6:45 a chodí k nám lidi, který neradi chodí do posiloven nebo na aerobik. Jinak já nejsem z těch, kdo by jen stál s píšťalkou a říkal: teď deset, teď dvacet, já prostě cvičím s ostatníma. Takže oni vidí, že to jde, a hlavně kluci se snaží, aby mi stačili.

Hele a jsi Ty taky někdy lenivá?

Když se to tak vezme, já jsme vlastně líná. Každé ráno sice cvičím a nějaký hodiny mám i dopoledne, pak taky chodím na angličtinu a španělštinu, protože si říkám, že jenom cvičit, to bych byla úplnej magor, ale pak přijdu domů, dám si nohy na stůl a třeba hodinu jenom čumím. To je nádherný! Teda přemejšlím u toho, jak udělám další hodiny, aby to nebylo pořád stejný, jakou vyberu hudbu, ale jinak si užívám nicnedělání.

A jak to máš s jídlem? Musím se Tě zeptat, protože my jsme sportovní magazín a výživu často řešíme. Ty jsi neskutečně aktivní, jsi stále v pohybu, potřebuješ tudíž velké množství energie. Řešíš tedy nějak speciálně svůj jídelníček?

Tak to vůbec neřeším, prostě se najím, když mám hlad. Jinak já vždycky říkám, jez do polosyta, pij do polopita a moje babička, ta umřela v 96 letech a celej život cvičila, ta ještě říkala "a žij jako pobrecita". Pobrecita znamená ve španělštině chudá dívka. A s tím naprosto souhlasím. Takže já jím všechno, ale nežeru ty ohromný hromady jídla a ještě si k tomu nedám zákusek. Někde jsem četla, že většina lidí jí strašně moc a že by jim bohatě stačila jen poloviční dávka toho, co jedí. Říkám si, že můj další podnikatelský záměr bude hladomorna.

No, to bych možná vyzkoušela! Hani, můžeš mi ještě na závěr říct, co Ti sport dal?

Sport působí, že si člověk věří a to je dobrý. Když jsem třeba v horách a je mi zima, tak vím, že to dám a že nezmrznu. A pak taky, jak máš ten tah na branku, tak to se přenáší i do dalších oblastí života. Takže když někde něco začnu, tak mi připadá, že to musím dotáhnout do konce, byť by se jednalo o blbý mytí oken.

OČIMA AUTORKY

Setkat se s Hankou je jako setkat se s králíčkem Duracellem. Ona neustále poskakuje, povídá, usmívá se, vy… nestíháte. „Dám si limču!“ objednává si v restauraci rozevlátě. Servírka nad ní rozpačitě postává a nechápe. Já se bavím. Hanka je prostě živel a já si bez problémů umím představit, že ještě dlouho bude metat kotrmelce v náročných scénách filmů, a také, že ještě mnoha lidem zvedne tep a provětrá faldy. Co si ale neumím představit vůbec, je, že by tahle ďábelská ženská někdy mohla být stará. Takže, Hani, jen tak dál!

Co pro sebe chystáš do budoucna, máš nějaké plány, sny, které by sis chtěla splnit?

No, ono to možná nevypadá, ale já jsem takový rodinný typ. A protože mám dceru, která se nedávno vdala, těším se, že bude mít děti a já zas budu mít koho učit lyžovat, plavat a blbnout. Myslím si, že takhle je to přirozený, že takhle to má bejt. A pak, chci se ve zdraví dožít smrti a na tom pracuju. Ono to zní možná jako kecy, ale já si vážně myslím, že sport je všeosvobozující a tak by se měl každý snažit cvičit, jak to jde. Protože jakmile se člověk přestane hejbat, chřadne, schází a pak už čeká jen na smrt. A tak lidem říkám: pojďte se hejbat, pojďte sportovat, nebo chcípnete zaživa!

Líbí se Vám Hančin přístup ke sportu? Chtěli byste vyzkoušet na vlastní kůži, jak "chutná" Boot camp v jejím podání? Potřebné informace najdete na Sportujme.cz. A čerstvá novinka na úplný závěr - Hanka v minulém týdnu obdržela pozvání na opravdový Boot camp od profesionální americké armády! Po jejím návratu ji určitě poprosíme, aby se s námi o své nové zážitky z amerického Texasu podělila, takže se máte na co těšit!


Z fotoarchivu Hanky Dvorské:




Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

24.04.20:05magistr - to Lucie: ano Hanka je obdivuhodná,skvěle spojila svého k..
07.12.13:04darienxx - důkaz toho že kolem padesátky to nikdo nemusí `zabalit` a ..
05.10.10:48Lucie - Mě vůbec nepřijde jako chlap, naopak, je to hezká ženská...+1
04.10.12:59mysH - Teda obcas se divim, jak aktivni jde byt i pres docela slu..
03.10.17:59Iron.Pumping - Tohle je v pohode...pekna akcni zenska*2*
03.10.17:58Iron.Pumping - Sportovkyne telem i dusi*79* Nadhera*1* krasne se to cte ..
03.10.13:58NEW_AGE - .... ale ja by som také chlapčisko nechcel. *5* -1
03.10.12:47marci - před touto ženou smekám*79*
03.10.11:36s.t.3.n.l.y - takova superwoman *22*
Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:
Víte, že...
...poslední objednávka v obchodě
Ronnie.cz byla před 54 sekundami?
NOVÉ PŘÍSPĚVKY ČTENÁŘŮmagazínJosef Květoň - trénink prsou a ramen...
Mikuc (19:55) • Všechno špatný k něčemu dobrý! Poskočí nohy, vršek do roka dožene a bude zas jinde! A k...
magazínJosef Květoň - trénink prsou a ramen...
havlic (14:43) • ...no ono to ještě vyleze!bude mě zajímat srovnání s Milanem Šádkem ty 2-3 týdny před s...
magazínSedmdesátiny Jana Smejkala: Můj život...
mirous (13:10) • Super článek! Takového čtení by mělo být víc. Miluji tyto retro pohledy do minulosti ku...
magazínMistrovství Čech dorostu a juniorů 20...
Amanda (09:01) • Prima fotky. Těším se na ty soutěžní. *79*
magazínMistrovství Čech dorostu a juniorů 20...
Ondra Hájek (19:57) • Soutěže v Kutné Hoře nemůžou zklamat, tenhle tým pořadatelů to má fakt zmáknutý. Co je...



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údajeZásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2010-2024 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2024 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu zakázáno.
MAGAZÍN OBCHOD AKADEMIE
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie