[Text: Petr Března] Je tomu asi měsíc a půl, co jsem jel se svojí ženou do Prahy - do skladu firmy Uncle Sam pro novou kolekci. Po cestě jí vyprávím, že se mi v noci zdálo, že jsem potkal ve skladu Petra Jákla, jako tomu už jednou bylo. Tehdy jsem ho zároveň oslovil, jestli by nechtěl někdy přijet do našeho fitcentra a zpestřit tak trénink našim návštěvníkům. Jako známá osobnost, významný sportovec a herec by určitě spoustě lidí udělal radost. Při příjezdu do firmy jsem s majitelem panem Kořínkem probíral různé věci týkající se našeho obchodu, ukazoval mi fotky, které jsme pořídili v Americe, a říkal, že přemýšlí o jejich zařazení do příštího katalogu. V závěru se mi omluvil, že už musí jít, čekal na něj pan Jákl. Já jsem vyhrknul: „Neříkejte! O něm se mi dnes zdálo.“ Pan Kořínek ani nechtěl věřit, jaká to je náhoda, a nabídl mi, že mě představí.
Po příchodu do vedlejší místnosti jsem si říkal, že je něco špatně, že jsem asi přeslechl jméno, ale o pár vteřin později jsem zjistil, že nejde o Petra, nýbrž o jeho otce. Podoba byla nepopiratelná. Pak jsem vše uvedl na pravou míru a všichni jsme se srdečně zasmáli. Pan Kořínek si ovšem neodpustil několik lichotivých slov na mou osobu a že bych se panu Jáklovi mohl hodit pro nějaký ten záběr v jeho novém filmu Kajínek. On s tím souhlasil, načež jsme se odebrali do kanceláře, veškeré podrobnosti domluvíme po telefonu.
Při zpáteční cestě jsem vše volal svému sponzorovi panu Františku Nádvorníkovi (Extrifit), ale sám jsem tomu pořádně nechtěl věřit. Franta mi řekl, ať tu příležitost hlavně nepropásnu, ať nejsem hloupý, že jsem dostal dobrou šanci. Takže jsem ještě jednou otravoval pana Kořínka a dohodli jsme, že pošlu nějaké fotky z Ameriky, on je přepošle osobě, která má na starosti casting, a že mě budou kontaktovat. Pak nezbývalo nic jiného než čekat. Po 14 dnech jsem začal být nervózní, protože jsem se v novinách dočetl, že natáčení je již v plném proudu. Tak jsem ještě jednou volal panu Kořínkovi, zda neví něco bližšího. Dostal jsem telefonní číslo, na kterém jsem se dozvěděl, že mě budou včas kontaktovat. A po dalších 14 dnech se tak opravdu stalo! Musel jsem jim nadiktovat své míry, aby pro mě připravili oblečení.
Sraz před věznicí v Borech byl ve 13 hodin. Pořád mi nebylo jasné, co vlastně budu přesně dělat. Po příchodu do areálu jsem se sešel s členy komparzu a po vzájemném představování se borci z místní posilovny začali vyptávat, jestli cvičím, kolik vážím, jestli závodím a jaké mám úspěchy, jestli nějaké vůbec mám atd. Musel jsem se v duchu trochu smát, protože jsem se s něčím podobným za poslední dobu nesetkal - alespoň od kluků, co se věnují cvičení... říkal jsem si, jestli vůbec sledují Ronnie.cz, Svět kulturistiky apod. Některým pak už bylo jasno a svěřili se, že dokonce byli na našich závodech v Rumburku.
Pak si pro nás přišla paní Jana, která nás měla na starosti. Po sečtení naší skupiny jsme všichni prošli vězeňskou kontrolou přes vrátnici, kde jsme obdrželi cedulky s nápisem návštěva a s pokyny pohybovat se po věznici výhradně ve skupině, jinak si nás mohou stráže splést a klidně i střílet, protože jsme byli převlečeni do věcí, v nichž jsou i zavření muklové. Naším jediným úkolem bylo zatím jen jíst, což mi nedělalo problém, a čekat na první skupinu, která se vrátí z ranního natáčení. Seděli jsme na placu, kde byl zdarma připraven bufet a stan se stoly a lavicemi pro všechny členy štábu, tam jsme asi hodinu a půl tlachali o kulturistice, závodech atd.
Asi v půl třetí měla naše skupina nástup v budově, která se nacházela přesně uprostřed všech pavilonů, aby bylo z prostředka vidět do všech. Byla dvoupatrová - betonové přízemí a první patro bylo z mohutné železné konstrukce, po které se dostanete do pavilonu. Konstrukce budila dojem jakéhosi čtyřkřídlového mostu, který spojuje dané čtyři pavilony. Na něm se měl právě točit záběr, jak Kajínka vedou do věznice. My jsme byli o patro výše v pletivových ochozech a měli jsme za úkol proti němu bouřlivě protestovat.
Ještě před natáčením jsme měli nástup v přízemí, kde si nás nechal nastoupit režisér Petr Jákl, aby se podíval a rozdělil nás na dvě skupiny podle výrazu, jestli měl někdo tetování nebo jestli je něčím výjimečný. Když mě zahlédl, velice přátelsky mi podal ruku a pozdravil mě. Potom mi řekl, abych si sundal tílko, až přijde náš čas. Když jsme se rozestavěli v ochozech, jak nám Petr určil, nebylo to úplně podle jeho představ. Ještě než zaznělo poprvé klapka, kamera, akce, začal šéfovat a přesunul mě víc nad východ, kde měl vycházet Kajínek, asi abych byl víc v záběru nebo co? Pak zaznělo klapka, kamera, akce! V momentě, kdy se objevil Kajínek na zmiňovaném železném mostu, vypuklo opravdové peklo trvající asi dvě minuty. Po skončení akce jsme si všichni hluboce oddechli a zasmáli se tomu, jenže to jsme ještě nevěděli, že se celý záběr bude několikrát opakovat a točit z různých úhlů, pak ještě detailní záběry jak na hlavní herce, tak na nás. Točil se také záběr na jednoho z hlavních herců Noida.
Po skončení natáčení jsme byli naprosto vyčerpaní, už nám nebylo do smíchu, byli jsme splaveni jako při tréninku. Není divu, vždyť jsme málem vyrvali ze zdi celé to pletivo, za kterým jsme tak bouřlivě skandovali celých 7 hodin. Na zemi byla opadaná omítka a držáky ze zdi byly naprosto vyrvané. Od členů natáčecího štábu jsme sklidili velkou pochvalu, načež jsme se odebrali do šatny, převlékli jsme se a pokračovali zpět ke stanu, kde jsme dostali finanční odměny a já dostal nabídku k dalšímu natáčecímu dni v Mladé Boleslavi. Po rozloučení a zpáteční kontrole na vrátnici jsme se všichni odebrali do svých domovů plni pozitivních dojmů a zážitků.
Teď jsem si ještě vzpomněl, že před skončením natáčení jsem šel v pauze na záchod. Byli tam dost blízko vězni a jak jsem šel rozpumpovaný z toho skandování, tak na mě povykovali, že jsem dobrej atd. Celé to na mě působilo depresivně a dozorci, se kterými jsme se bavili, říkali, že to tam normálně o hodně víc smrdí, protože si vězni málo mění prádlo…
Tak ahoj v příštím dílu.
Petr Března, Extrifit
