[Text: Kamil Fila] „Jsem zpět.“ Tuto větu říká Jean-Claude Van Damme již nějakých deset let. „Jsem zpět, fyzicky i mentálně,“ ujišťuje v médiích každý rok, snad právě proto, že už tomu nikdo nevěří a skoro všichni si o něm myslí, že je troska a smažka, fyzicky na dně a mentálně v přílišných výšinách. Kdykoli s ním vidíte nějaký rozhovor, říkáte si – mluví z něho drogy, anebo zen a Tao, stejně jako si to říkáte u veřejných projevů Jana Saudka nebo Lucky Vondráčkové. Je to strašná legrace, která je zároveň nesmírně smutná, neboť vidíte svůj bývalý idol, jak se historicky znemožňuje.
Akční hrdinové 80. let nás ovšem o svých návratech a především akceschopnosti potřebují neustále přesvědčovat, už jenom kvůli tomu, že nejraději natáčejí pokračování. Arnold se nejvíce proslavil terminátorovskou větou „Já se vrátím!“ a vracel se tak dlouho, dokud místo „I´ll be back!“ nezačal říkat „Oh, my back!“ Sylvester Stallone si svou kariéru vystavěl ze samých návratů, s Rockym a Rambem se vracel vlastně více než čtvrt století. A Jean-Claude by nejraději natočil pokračování Krvavého sportu. Jenomže mu to nevychází, léta nabíhají, svaly odcházejí, z hlaďounkého obličeje se stává mapa Údolí smrti, anglicky pořád moc neumí a agenti a producenti mu nabízejí jen role ve strašlivých šuntech.
Jak z toho ven? Van Damme se chopil příležitosti, která mu jako jediná může pomoct – prostřednictvím sebemrskačského filmu ukázat svou bídu celému světu a na rozdíl ode všech ostatních říct – já na to už nemám a nejsem akční hrdina, život a film jsou dvě odlišné věci. A v tomto gestu upřímnosti tkví největší hodnota jeho snímku, iniciálově nazvaném JCVD.
Jde vlastně o osobní zpověď v hávu lehké mystifikace. Kdyby šlo o čistý dokument nebo realistický životopisný film, zmizela by minimálně jedna vrstva zábavnosti a dílo by se potopilo do pouhé deprese. Takto vlastně sledujeme příběh akční hvězdy, která by se znovu ráda stala akční hvězdou, ale musela by se kvůli tomu stát hrdinou ve skutečném životě.
Smyšlená zápletka tedy vypráví o tom, jak se Jean-Claude vrací do rodné Belgie, kde ho lidé oslavují jako národního hrdinu, ale on už je přitom švorc. Shodou náhod se zaplete do přepadení pošty a najednou před ním stojí dilema: má být hrdina, padouch, nebo oběť? Co mu přinese největší pozornost? Van Damme tu paroduje sám sebe a zároveň je nesmírně autentický. Dalo by se říct, že poprvé v životě skutečně dobře hraje, a to díky tomu, že vlastně nehraje, ale je sám sebou.
Čekáte-li velkou akční podívanou, kde Mr. Roznožka nakope všem lupičům zadek, vězte, že čekání na akci je právě na tomto filmu hlavním principem vypravěčského napětí. JCVD je napůl drama a napůl fraška, kde se nepochybně dočkáte všech „obchodních značek“, tj. známých pohybů a póz, ale uvidíte je trochu jinak, než jste dosud byli zvyklí.
A hlavně – až se v jednom záběru Jean-Claude pomyslně vznese nad reálnou scénu a ocitne se tváří v tvář kameře a bude mluvit přímo k Vám o tom, co zažil, jaký je a co cítí, těžko se ubráníte tomu zamáčknout v oku slzu. Jasně, je to chvastoun a narcis, který se možná neumí vidět střízlivým zrakem, ale na těch pár minut je tak upřímný, obnažený a dojemný, že mu odpustíte všechno a vzpomenete si, proč jste ho kdysi dávno měli rádi. A budete mu přát, aby natočil další pravověrný akční film. Asi jako si přejete, aby staří rockeři dál natáčeli stejné vypalovačky jako před deseti či dvaceti lety.
Text:
Kamil Fila
