[Text: František Nádvorník] Let z Prahy do Atlanty probíhá v klidu a v pohodě. Na přestup do Los Angeles máme dvě hodiny. Petr Března je třetím dnem bez sacharidů, vše zvládá perfektně a disciplinovaně. Kuřecí prsa, syrová zelenina a hromada čisté vody.
První potíže nám ale nastávají hned po vstupu na území USA. Na imigračním je fronta dobrých pěti stovek lidí a my tak jdeme na řadu až po dvou hodinách. Ve stejnou chvíli, kdy nám odlétá letadlo do Los Angeles. Desítky dotazů imigračního úředníka zabírají dalších 30 minut, až poté jsme vpuštěni do USA. Běžíme zajistit další let, spěcháme, jak je to jen možné – jenže další překážka. Jeden z úředníků náhle odvádí Petra pryč. Důvody neznáme, možná jeho rozměry nebo drsnější vzhled způsobují, že je podroben další důkladné osobní prohlídce a kontrole obsahu všech zavazadel. Po dvou hodinách čekání začínám být nervózní, teprve po další půlhodině ho pouští a sdělují nám i důvod – opravdu prý „podezřelý vzhled“.
Další hodinu čekáme na nový spoj. Na letišti panuje zmatek, jaký od nás neznáme. Nervózní cestující mávají letenkami, do letadla je po obstrukcích pouští postupně po jednom. Konečně i my letíme do L. A., kde po dvaceti hodinách cesty přichází konečně první příjemný zážitek – setkání s Pepíkem Adltem a jeho přítelkyní Terezkou. Pepa jako vždy veselý, úsměv od ucha k uchu, milý a příjemný chlap. Jeho pozitivní emoce nás nemohou nenakazit, a tak stres z nekonečného cestování konečně opadá. Ovšem jen na pár chvil. Naše zavazadla jsou nezvěstná a nás čekají další jednání s úředníky.
První večer trávíme s Pepou u něho doma. Měli jsme opravdu o čem povídat. Pepa není jen fotograf světového formátu, je i zábavným společníkem a vypravěčem. Nad ránem se po pár pivech a grilovaném lososu jdeme ubytovat. Krásný hotelový komplex je tvořen z malých domečků – jeden čeká i na nás. Máme v něm vše, co potřebujeme: kuchyň, lednici, obří postele, TV, internet, sprchový kout, vanu, šatnu… jen do ní není co uložit, kufry jsou stále kdovíkde.
Ráno má Petr ještě stále jen bílkovinnou snídani, hromadu BCAA (samozřejmě Extrifit) a jdeme na trénink. Koloseum Gym Miloše Šarčeva. Vítá nás milá a velmi upovídaná Milošova manželka. Gym je ohromný. Ohromující. Široká recepce, několik barů, všichni jsou v pohodě a Petr je populární už při prvním vstupu. Každý mu podává ruku a obdivuje jeho velikost.
Cvičební plocha připomíná tovární halu. 400 stanovišť, jednoručky až do 100 kg. Stroje téměř na vše. Třeba jen na prsa 10 různých Hammerů. Nádhera.
Ještě si prohlédneme Pepův fotoateliér v prvním patře a jdeme makat. Petr je hvězda a poutá pozornost všech. Odjel prsa, biceps a břicho. Venku je nádherné počasí, posilovna je otevřená do ulice a vane sem čistý mořský vzduch. Atmosféra, kterou lze zažít snad jen v této zemi. Makají zde všichni. I mě to chytlo tak, jako už dlouho ne. Petr dává na závěr kardio na schodech a běžícím pásu. Je nadšený a já taky. Závidíme místním takové podmínky.
Vycházíme z gymu, 25 stupňů, sluníčko, prostě prima. Před posilovnou stojí silné, nablýskané americké osmiválce, všude absolutní pořádek. Odpoledne trávíme všichni čtyři na New Port Beach. Nádherná pláž, kde budeme za tři dny fotit. S kým? To je překvapení.
Petr začíná cukrovat, vše jde podle plánu a svaly se plní glykogenem. Tvrdnou a voda se začíná krásně přetahovat do svalových buněk. Bude forma jako hrom.
Víte, že...
