Michal Sitter - rozhovor

Když jsem ve fotoreportáži z naší nejprestižnější pohárové soutěže Grand Prix PEPA Opava označil vítěze kategorie klasické kulturistiky Michala Sittera za prostějovského sympaťáka, čerpal jsem pouze z dojmů, které na mě Michal udělal v průběhu celého závodu a závěrečného rautu. 26. listopadu 2008 se mi ale naskytla příležitost uskutečnit s Michalem rozhovor pro naše stránky a tedy možnost poznat ho ještě více. V jeho domácí posilovně Remisport Prostějov, kde se připravuje na soutěže, jsme spolu vedli obsáhlý rozhovor o jeho zážitcích z vítězství na GP PEPA Opava i startu na Mistrovství světa v klasické kulturistice mužů 2008 v ruském Kaliningradu, nahlédli jsme i do jeho soukromí, názorů a samozřejmě podrobně rozebrali i všechny aspekty Michalovy předsoutěžní přípravy. Jak bych celé setkání zhodnotil sám za sebe? S označením „sympaťák“ jsem se skutečně nemýlil a věřím, že mi z následujících řádků dáte za pravdu...

Michale, je několik dní po mistrovství světa v klasické kulturistice, kde jsi naši zemi reprezentoval. Jaké v tobě po této zkušenosti převládají pocity?

Jsem moc rád, že jsem si splnil, co jsem si na začátku sezóny předsevzal, tedy zúčastnit se mistrovství světa. A jaké z něj mám pocity? Řeknu to tak, že vše se hodně odvíjí od místa konání mistrovství světa. Letos jej pořádalo Rusko, takže asi nikomu nemusím moc specifikovat, co to znamenalo. Nevím, co bych k němu konkrétně řekl. Jsem rád, že jsem tam byl. Bylo sice několik okolností, které zhoršily mou formu a připravenost, takže by to za jiných okolností mohlo být lepší, ale já se nikdy moc nevracím zpátky a nenaříkám, jaké by to bylo, ale spíš koukám dál a přemýšlím, co udělat příště, aby to bylo ještě lepší.

S jakými ambicemi jsi na mistrovství odjížděl?

Záleží, kdy by tato otázka byla položená. Pokud v průběhu mé přípravy, jednoznačně jsem jel (i když mě určitě někdo zkritizuje, až si to bude číst) s ambicemi na nějaký medailový kov, to jsem si byl 100 % jistý a zároveň vysvětlím i proč. Zaprvé, forma byla výborná, to prakticky uvidí i čtenáři na fotkách z přípravy, pokud je ve článku použijeme. Zadruhé a hlavně, pokud se podíváme na úroveň mistrovství Evropy a světa roky zpátky, tak na prvních třech místech se dá mluvit o perfektně připravených kulturistech, ale ostatní soutěžící (aniž bych snižoval jejich kvality) pro mě neznamenali žádnou hrozbu. A jelikož jsem člověk, který se o věci zajímá a soutěže sleduje, viděl jsem úroveň konkurence a jednoduše srovnal se svojí formou a říkal si: „Ano, mohl by to být boj o kov.“ Počínaje GP PEPA Opava začal náš souboj se Zbyňkem Ceradským, který se na mistrovství světa také chystal a já ho bral jako svého největšího konkurenta. Víceméně jsem počítal, že my dva obsadíme první místa.

Kdyby však byla tato otázka položena těsně před tím, než jsme vyšli na pódium, kde jsem viděl těch 22 závodníků v mé kategorii... Tehdy jsem přemýšlel, jestli projdu eliminací, protože všichni byli výborní, skvěle připravení a myslím, že nikdo z nás nepočítal s takovou konkurencí a s tak dobře připravenými soupeři.

Jsi tedy s umístěním spokojen?

Těžko říci. Určitě jsem spokojený, když si řeknu, že jsem desátý na světě, to je určitě bomba… Ale kdybych teď byl v soutěži Nic než pravda, řekl bych: „Ne, nejsem spokojen, určitě jsem mířil výš.“

Přivezl sis z takové daleké cesty do Ruska, kam jste cestovali auty, nějaké zajímavé zážitky?

No (smích), asi bych jen stručně odpověděl, že buďme rádi, kde žijeme, a směrem na východ moc nemiřme.

Jaké jsi měl dojmy z celého světového šampionátu?

Přiznám se, že náš tým spolupracoval velice dobře, takže všichni, co jsme soutěžili, jsme se spolu s Olegem soustředili sami na sebe a závody jsme příliš nevnímali. Opravdu jsme se snažili podat co nejlepší výkon a navzájem si pomáhat, takže abych pravdu řekl, celé závody jsem začal vnímat až po skončení mé účasti a poté, co byli kluci ve finále připraveni odejít na pódium. Teprve pak jsem začal sledovat, co se na něm děje. Co se ale týče hodnocení kategorií a práce rozhodčích, na mě vše působilo tak, že to jde kupředu a k lepšímu. Nikdo nemohl říci, že měl špatné startovní číslo, kvůli kterému stál na kraji a bylo ho špatně vidět. Opravdu bylo vidět zlepšení, co se týče práce rozhodčích i pořadatelů, toho, kdy mají dát volnou sestavu, jak udělat porovnávání, aby opravdu všechny závodníky viděli a nikoho nepoškodili. Takže nemám pocit, že jsem neměl možnost se ukázat, každý měl šanci se předvést, ač nás na pódiu stálo 22. Po této stránce hodnotím závody jednoznačně kladně.

Další otázka by si zasloužila označení „pod čarou“, ale přece jen ji zkusím, kolik kilogramů jsi již nabral od sobotního mistrovství?

(smích) V tuto chvíli to je přesně sedm kilogramů, ale věřím, že se za chvíli určitě vyšplhají na deset.

Prozradíš nám, proč ses v podzimní části této sezóny rozhodl přestoupit ze sportovní kulturistiky do klasické?

Jsem rád, že jsi tuto otázku položil, protože se na ni docela těším. Nebyla to žádná náhlá změna nebo (jak by řekli někteří odpůrci klasické kulturistiky) strategie, abych se lépe umístil. Určitě ne. Měl jsem přestup v plánu již dříve vzhledem ke stavbě mé postavy, nikdy jsem nebyl typem kulturisty, který nabírá obrovské množství svalové hmoty a snaží se prosadit tímto způsobem. Vždycky jsem preferoval vyváženost postavy, aby nebyla asymetrická a nikde nezaostávala žádná partie, maximální připravenost - to u mě vždycky bylo prioritní. Takže ještě když nebyla ani klasická kulturistika, jsem z toho důvodu vždy přemýšlel nad fitness, ale tam mi zase nebyly příliš blízké gymnastické prvky. Víceméně jsem tedy vyčkával a přišla skvělá příležitost se prosadit v tom, v čem se cítím jako ve své kůži.

A proč jsem přestoupil až teď, to také zdůvodním. Nechtěl bych snižovat kvality některých domácích závodníků, kteří v této kategorii vyhráli mistrovství republiky a podobně, ale pro mě opravdu nebylo motivující soutěžit v dané kategorii na našich mistrovských soutěžích. Necítil jsem takovou konkurenci, pro mě bylo větší výzvou a soupeřením jít do kategorie sportovní kulturistiky do 90 kilogramů. Co se týče podzimního přestupu, myslím si, že mi nikdo opravdu nemůže říct, že je to „srabáctví“, protože soutěžit s absolutním mistrem Evropy a mistrem Evropy i Polska (pozn. red.: Zbyňkem Ceradským a Jerzy Pisulskim) a celou tou špičkou, která byla na Grand Prix PEPA Opava, není opravdu žádný útěk. Tam jsem se cítil, že opravdu bojuji a soupeřím, a tak jsem si to představoval. Díky tomu jsem se rozhodl, že celou podzimní část sezóny odzávodím dál v klasické kulturistice.

Liší se nějak příprava na start v kategorii klasické kulturistiky oproti kulturistice soutěžní?

V podstatě vůbec ne. Já se připravoval úplně stejným způsobem. Maximálně tam je rozdíl, když hlídám kilogramy, abych se vešel do váhového omezení v kategorii, které je pro mých 177,5 centimetrů výšky 83,5 kilogramů. Takže když se musím vejít do limitu, spíše se zaměřuji na zlepšení svalových objemů v partiích, které mi vylepší symetrii, což bych ve sportovní kulturistice až tak nehlídal. Třeba si říkám, že je zbytečné dál přidávat objemy na nohách, kde je důležitější spíše kvalita a objem bych zvětšoval, co se šířky zad a ramen týče. Není tam tolik prostoru nabírat více svalové hmoty, proto s každým centimetrem a půl kilogramem, co přidám navíc, musím hodně zvažovat, kam je nalepím, aby vše vypadalo dobře. Nemá smysl, když mi jdou dobře nohy, abych je hnal někam dál a tím si rozhodil celou symetrii a už by nebyl další prostor, abych to vyvážil. Jinak je celá příprava stejná.

Na jarním mistrovství ČR jsi získal titul vicemistra republiky v kategorii sportovní kulturistiky do 82,5 kg, ale na podzim ses nám již představil na GP PEPA Opava v kategorii klasické kulturistiky, kde jsi nenašel sobě rovného soupeře a získal jednoznačné vítězství. Jaké pro tebe bylo vyhrát na této prestižní soutěži a nechat za sebou dva mistry Evropy této kategorie, Zbyňka Ceradského a Jerzy Pisulskiho?

Bylo to úžasné. Můžu říct, že za svou soutěžní kariéru, která trvá od roku 1999, jsem nezažil nikdy lepší závody. Opravdu jsem je prožíval od rána, kdy jsem vstal a počínaje cestou do Opavy byl den jako snový. Opravdu se mi dařilo v podstatě vše, na co jsem sáhnul. I závěr dopadl tak, že jsem vyhrál, takže to bylo opravdu jako ve snu. Bylo to super. Třešničkou na dortu byla i spontánní radost Zbyňka Ceradského, který mi vítězství opravdu přál a v průběhu závodu mi říkal, že mám úžasnou formu, takže jsem ani necítil nějakou nepřátelskou atmosféru, že bychom proti sobě bojovali. Jinak bych rád zmínil, že Zbyněk Ceradský je super kluk a skvěle si rozumíme. Takže Opava byla úžasná. (smích)

Máš v úmyslu soutěžit i nadále v klasické kulturistice?

Chtěl jsem to vlastně podotknout v předešlé otázce o přestupu, ale jsem rád, že se teď ptáš konkrétně. Měl jsem v plánu klasickou kulturistiku odsoutěžit opravdu jen na podzim s tím, že jsem počítal, že mistrovství světa dopadne lépe. Nikdy ale nechci stagnovat na jednom místě, že bych si řekl „tak, tady se mi daří, tady se budu držet a tady budu sbírat tituly“. Ne, ne, ne. Pokud bych se umístil na vyšších příčkách, které jsem plánoval, nemá smysl stát dál na jednom místě a jenom se hřát na výsluní, kam jsem již dolezl. Měl jsem v plánu jít dál do devadesátky a postupně se zlepšovat, ale po tom - nechci říci neúspěchu - co jsem se umístil na mistrovství světa na desátém místě, pro mě nemá smysl jít dál, dokud neudělám pořádný výsledek tam, kde jsem zakotvil v současné době. Takže to hodnotím tak, že dokud nezískám placku z nějaké vyšší soutěže, zůstávám v klasické kulturistice.

Mě osobně (a věřím že i mnoho dalších diváků) jsi velmi upoutal svým výborným elegantním projevem na pódiu a opravdu kvalitní volnou sestavou. Kolik času před soutěží věnuješ nácviku pózování a tvoření volné sestavy?

(smích) To jsi mě pobavil. Asi se opakuji, ale zase jsem rád, že jsi tuhle otázku zvolil, v podstatě všechny otázky jsou mi šité jako na míru. Co se týče sestavy na Grand Prix PEPA Opava, kterou jsem předvedl a opravdu se mi velice podařila a byl jsem s ní spokojený, vytvářel jsem ji asi dvě hodiny 17. října, to znamená den před Opavou. Takže jsem ji nacvičoval v podstatě dvě hodiny, když jsem ji vymyslel a pak mezi semifinále a finále na parkovišti v Opavě. Ale opravdu nekecám, tak to bylo. Jsem totiž velkým fanouškem Kevina Levroneho, mám zhlédnutá všechna jeho videa, je pro mě velkou inspirací. Díky tomu stačilo jen zalistovat v hlavě, co znám a co se mi líbí, nemám problém s pohybem, takže to šlo tak nějak samo. Opravdu mi nedělá velký problém sestavu udělat, takže tohle mám takové snazší.

Takže Kevin Levrone je tvůj vzor, který tě svým projevem a volnými sestavami inspiruje?

Určitě Kevin Levrone. Tam není místo pro nikoho jiného, jednoznačně. Já jsem v podstatě v 16 letech uviděl jeho fotku z roku 1992 a to bylo jako magnet, už se nic nezmění. Tam jasně mířím a kdyby nebylo toho, že mě tak nadchnul svou postavou, určitě bych u našeho sportu tak dlouho nevydržel a určitě bych se tak nezlepšoval. Jak se říká, když člověk ví, kam jde a má jasný cíl, tak se mu jde lépe, než když jde jen tak a neví kam, nemá takovou sílu jít dál. A já mám právě ten cíl a tu sílu jít dál, protože mě žene můj vzor, jeho postava, má předloha, tam mířím. To je můj hnací motor. Také bych chtěl ale ještě zdůraznit, že mně nejde jen o jeho proporce a postavu, mně ten člověk imponuje i svým charismatem, svou osobností, jak se chová a prezentuje na pódiu, co se o něm píše... Pro mě je vzorem i jako člověk, nejen jeho kulturistická postava. Dokáže po dlouhé kariéře odejít od kulturistiky a začít úplně někde jinde, není fixován jen na jednu věc. Pro mě je prostě vzorem po všech stránkách.

Když už jsme na téma volných sestav narazili, byl bys osobně pro to, aby se na volnou sestavu kladl při hodnocení rozhodčích větší důraz, podobně jako tomu bylo v minulosti?

Vzhledem k tomu, co jsem říkal v předešlé otázce, bych to já určitě ocenil. (smích) Myslím ale, že na tu volnou sestavu se také přihlíží. Nemyslím si, že by byla druhořadou záležitostí. Větší důraz se na ni ale zřejmě klást nebude, to spíše ve fitness, kde jsou důležité gymnastické prvky. Pokud se rozhoduje mezi dvěma kulturisty, pomyslná miska vah se nakloní určitě k tomu, který má projev lepší. Sám, když se dívám na své hodnocení, vidím, že bodování volné sestavy mi nahraje o dva, o tři body oproti mým soupeřům, kteří na mě třeba měli v prvních kolech, takže mi volná sestava vždycky vyjde a spíše mi v konečném hodnocení pomůže.

Vzpomeneš si, jak ses poprvé ocitnul v posilovně a kolik ti tehdy bylo let?

Já bych řekl, že mi mohlo být dokonce i třináct let. Začal jsem cvičit už doma, kde jsem zvedal činky, které mi sehnal otec. Abych se přiznal, na začátku jsem zvedání činek ani neměl rád, nepociťoval jsem to jako to úžasné. Mě fascinovalo, co díky činkám se svou postavou lze udělat, že díky nim postavu formuji a měním podle svých představ, cítil jsem se jako takový sochař. To mě opravdu inspirovalo. Pak jsem začal ve 13 letech chodit do posilovny, což jsem pak přerušil, začal jsem dělat bojové sporty. Dá se říci, že jsem posilovnu začal brát vážně až v 18 - 19 letech, kdy jsem se vlastně chystal na svoji první soutěž, kterou asi nikdo nezná. Byla to kondiční soutěž tady v městě Uničov a nikdo o tom asi moc nevěděl.

Takže jsi nejprve přešel od posilovny k bojovým sportům?

Ano, bojovým sportům jsem se věnoval hodně, hodně mě bavily a realizoval jsem se v nich. Měl jsem ale zdravotní problémy s ramenem a také, jelikož jsem dělal full contact, mi není blízká agrese a takové agresivní jednání a hrubost, takže když jsem se zlepšoval a měl chuť dělat nějaké zápasy, tak do někoho bušit a srazit ho k zemi, až z něj cáká krev... mně to není blízké, mně bylo blízké trénování, sport jako druh pohybu. Tohle mě od bojových umění odradilo, takže jsem se pak víceméně vrátil ke cvičení v posilovně, které pak pokračovalo kulturistikou. Je jediným sportem, který dnes dělám, protože člověk může dělat na 100 % jen jednu věc, proto nedělám nic jiného.

V kolika letech jsi poprvé začal soutěžit a jak probíhala celá první příprava i vlastní závod?

Když jsem šel na první závody, bylo mi devatenáct a jednalo se o kondiční soutěž města Uničova, takže žádná oficiální soutěž. Spíše taková, že pár nadšenců udělalo pro kluky z místních posiloven závod. Ale úroveň byla docela vysoká. Já tam jel spíš proto, že jsem se tady od kluků nechal zblbnout, že mám postavu jako kulturista. V té době jsem nohy ani necvičil, protože jsem je měl vždy silnější, takže jsem dělal jen pár předkopávání. Takže to byla moje první soutěž. A jak jsem se na ni chystal? Jednak mi radil jeden závodník z Prostějova, který tu taky soutěžil, Pavel Antl, a pak jsem vycházel z jednoho ročníku časopisu o kulturistice, kde byla zhruba napsaná příprava na závody. Z toho pak vyšla nějaká forma a v podstatě jsem tam porazil všechny kromě místního šampióna, který to měl už předem určené, že vyhraje. Mě to ale velice povzbudilo a pak už to jelo dál...

Pokračovalo to velice zajímavě. Soutěž mě sice nadchla, ale když jsem v časopisech viděl závodníky na oficiálních soutěžích, říkal jsem si, že jsou o hodně lepší než já. V té době jsem dělal v prodejně s konfekcí, takže jsem se dostával hodně do styku s lidmi... abych to zkrátil, čistě náhodně jsem se potkal s Mirkem Gottwaldem. Dali jsme se hned do řeči, protože jsem vždy uznával takové autority v kulturistice jako on, byly to pro mě všechno osobnosti, se kterými bych se rád poznal. Nakonec mě pozval k sobě do fitka, kde jsem se mu zmínil, že už jsem byl na závodech a ukázal fotky. K mému překvapení mi nabídl, jestli bych nechtěl zkusit nominaci na mistrovství světa juniorů. To mě úplně šokovalo. Já, který se oficiálních závodů nikdy nezúčastnil. On mi ale tvrdil, že pokud se budu řídit tím, co mi řekne, tak že to reálné je a že se tam můžu dostat. Takže začala strašná dřina a strašné dietování, ale já byl takový nadšenec, že jsem mu dokonce volal, jestli si můžu dát jeden rýžový chlebíček navíc, protože jsem tomu nerozuměl a opravdu jsem jen slepě dodržoval, co mi řekl. Tak se nakonec zadařilo, na mistrovství světa jsem odjel a umístil se šestý v kategorii do 80 kilogramů. Takže jsem zaznamenal takový raketový vzestup.

Máš v kulturistice nějaké vytyčené cíle, kterých bys chtěl v průběhu kariéry dosáhnout?

Mým cílem je vize, o níž jsem se již zmiňoval, a tím směrem se chci vydat. Samozřejmě je to otázka peněz a zdraví, jak se budu cítit, člověk také musí žít i normálním životem. Že bych tedy chtěl získat nějaký konkrétní titul, to vůbec ne. Chci zkrátka, abych postavu jako sochař otesával, přidával a vylepšoval, aby byla rok od roku lepší a lepší. To je můj hlavní cíl. Opravdu, když se někde ukáži, abych byl vždycky lepší.

Připomněl bys našim čtenářům, jakých výsledků jsi dosud v kulturistice dosáhl a jakého umístění si vážíš nejvíce?

Z těch nejdůležitějších to bylo šesté místo v juniorech na světě, pak jsem se zúčastnil na jaře i domácích juniorských soutěží, kde jsem vyhrál Moravu absolutně a poté i mistrovství ČR (také absolutně). Pak jsem na chvíli přestal soutěžit, protože následoval přestup do kategorií mužů. Vyhrál jsem jižní Moravu v osmdesátce, na Moravě jsem byl třetí a na republice nakonec sedmý, o jeden bod mi uteklo finále.

Pak jsem se pokusil o přestup do kategorie do 90 kilogramů. Myslím, že to bylo takové běžné, žádné extra výsledky, to si může každý najít na internetu. Vlastně až teď jsem zaznamenal takový větší vzestup, protože jsem byl na školení trenérů, bavil jsem se s pár lidmi, získal nějaké nové informace a šlo to hodně nahoru. Začal jsem se více zajímat o stravu, více jsem začal řešit trénink a opravdu to byly důležitější věci. Kdyby někdo řekl „má víc peněz, víc se zlepšil“, není to pravda. Stálo mě to méně než předtím a vše je jenom o tom, že jsem se dozvěděl více věcí ohledně výživy a zlepšil jsem způsob tréninku a regenerace. To byly hlavní důvody, proč se letošek opravdu tak vydařil a byl jsem o tolik lepší než předchozí roky. Určitě si nejvíce ze všeho vážím soutěže Grand Prix PEPA Opava, kde jsem zvítězil. Nejen kvůli samotnému vítězství, ale i kvůli celkovému dojmu ze závodů, což jsem říkal i panu Pešátovi, opravdu mě dostaly, asi už nic to jen tak nepřekoná.

Jak jsi vypadal v době, kdy jsi s posilováním začínal, a kolik jsi pro srovnání vážil v době tvé největší mimosoutěžní hmotnosti?

Já si myslím, že jsem byl takový obyčejný kluk, ani ne moc hubený, ani ne moc silný, takový průměrný. Vážil jsem kolem 70 kilogramů. Vím, že když už jsem pak cvičil a jedl jen rohlíky – taková typická studentská strava – tak si pamatuji, že pro mě bylo nedosažitelným cílem dostat se přes 80 kilogramů. Váha se neustále pohybovala okolo 76 kg. Pak jsem teprve začal dodržovat kuřecí maso, rýži a vše ostatní, přehoupl jsem se přes osmdesátikilovou hranici a šlo to dál. Nejvíc jsem měl sto kilo, to bylo maximum, ale já se nikdy nesnažím nabírat nějak extra a být tlustý. Jsem zkrátka typem člověka, co hledí na to, jak se kulturistika prezentuje, takže nejsem kulturistou jenom v den závodu, ale celý rok. Snažím se být ve formě pořád, abych se nikdy nemusel stydět se svléknout. Mám docela rychlý metabolismus a v podstatě nemám žádné objemové období. Když nastartuji přípravu a začnu hodně jíst a zvýším bílkoviny, abych přibral nějaké to kilo svalů navíc, tak si zároveň hlídám cukry i tuky - váha je pak v průběhu přípravy stejná a mění se v podstatě jen poměr svalů a tuku. Neexistuje pro mě žádná „objemovka“, že bych tady chodil nafouklý, to se mi nikdy nestalo.

Jak psychicky zvládáš mnohatýdenní útrapy tvrdé předsoutěžní diety?

Myslím, že docela v pohodě. Spíš by otázku měl zodpovědět někdo z mé rodiny, ale myslím, že docela v klidu. Jsou i větší nerváci, co jsem slyšel nebo mám možnost poznat. Ale určitě působí příprava hodně na psychiku a já nemám v okolí mimo nejbližších až tak moc lidí, kteří se o to zajímají. Takže ti pak člověka nechápou, když je v těžké dietě, je na doraz a oni přijdou a říkají: „Hele, co se děje? Ty jsi nějaký důležitý, nechceš se bavit…“ To člověka ubíjí. Víceméně se ale většinou zavřu sám do sebe, takže nejsem protivný.

Prozradíš nám, čím se živíš a jak se ti daří skloubit zaměstnání s vrcholovým sportem?

Už to je snad devět let, co pracuji v oděvním podniku OP Prostějov, kde jsem vystřídal různé funkce, počínaje zásahem do toho, jaká bude kolekce William & Delvin, až po prodejní akce, kdy jsme měli takovou pojízdnou prodejnu a prodávali jsme po celé republice konfekci. Teď dělám vedoucího expedice. Takže se víceméně pohybuji v jedné firmě na různých pozicích. Je mi blízká móda, protože je to druh estetična, estetično - kulturistika, estetično - konfekce oblečení. To mi bylo vždycky blízké. Nikdy jsem si nechtěl kulturistiku znechutit tím, že bych dělal někde ve fitku a byl u ní od rána do večera. A jak se mi daří vše skloubit? Je to pochopitelně náročnější - čím člověk míří výš a snaží se dosáhnout lepšího výsledku, tím je to horší, protože v práci nikdo nebere ohledy, že je člověk unavený, nemůže jíst nebo potřebuje na trénink, tam se na to nehraje.

Jaký byl ve tvých začátcích postoj rodičů? Podporovali tě v dráze soutěžního kulturisty, nebo tě od našeho sportu spíše odrazovali?

(smích) Já jsem víceméně vždy zaznamenal podporu, určitě mi v tomto směru nikdy nic nezakazovali, byli naopak spíše rádi, že jsem si našel svou cestu, kde se budu realizovat a řekli: „Máš chuť do toho jít a chceš to dělat, tak to dělej, a když můžeme, tak ti pomůžeme.“ Určitě mi v tom nebránili, ale zase mě do toho ani netlačili.

Nedá mi nezabrousit do tvého soukromí ještě více: ovlivňuje nějak vrcholová kulturistika tvůj partnerský život?

Musím říci, že ano. Bohužel jej ovlivňuje dost, ale jen tehdy, kdy člověk musí řešit nějaké komplikace a problémy. Naopak se pak ukáže charakter partnera, jestli dokáže člověka podržet i v těch těžších chvílích. Protože partner se nepozná tehdy, kdy je vše v pohodě a chodí se na kafíčka a výlety. Ale když procházím dietou a potřebuji podporu a oporu a ten člověk řekne: „Já toho mám dost, já chci jít do kina,“ a podobně, tak to je špatně. Takže ovlivňuje dost. Letos jsem se před mistrovstvím republiky rozešel s partnerkou, se níž jsem byl delší dobu, máme se rádi, ale viděl jsem, že v těch největších chvílích mi nebyla oporou, což u mě rozhodlo. Možná jsem se o tom rozkecal až moc (smích), ale tak to prostě je. Já jsem byl vždy k partnerkám upřímný, říkal jsem jim, že pro mě musejí být oporou, ne jenom být vedle mě - já mám ji a ona mě - ale opravdu partnerství musí fungovat, to je pro mě důležité.

Jaké názory na náš sport vnímáš ze strany svého okolí či veřejnosti?

Nerad bych říkal něco negativního, ale lidé se o kulturistiku málo zajímají a víceméně nás vnímají jako že máme svaly a jen se předvádíme, ale nevidí za tím tu dřinu, odříkání, hodnotí vše podle toho, co pro to dělají oni. Jo, lidem se líbí kulturistika, ale širší veřejnost vůbec nemá představu, co obnáší, aby si člověk nakonec obléknul plavky a vystoupil na pódium. Proto to ani nemohou tak pozitivně hodnotit. Lidé si myslí, že kulturisté jí nějakou zázračnou pilulku, která je důvodem, proč jsou lepší než oni, průměrní cvičenci. Když se rozhlédnu po fitku, většina lidí řekne: „Ano, jsi lepší a jsi tak dobrý jenom kvůli tomu, že jíš pravděpodobně něco lepšího než já.“ Ale kdyby se zamysleli, že tady prostě jen posedávají a kecají, místo toho, aby opravdu dřeli na doraz... to nechtějí vidět. Proto kladně hodnotím náš rozhovor a vaši práci, protože vy širší veřejnosti ukazujete, co za tím vším je, než si stoupnete v plavkách na soutěžní prkna.

Ale dost otázek „na tělo“ a pojďme na konkrétní informace ohledně tvé přípravy. Začněme klasicky tréninkem. Jak v průběhu celého roku vypadá tvůj trénink a jak jej případně obměňuješ směrem k blížícímu se datu soutěže?

Řekl bych, že můj trénink zůstává pořád stejný. I když pár změn nastalo. Vždy jsem se snažil zvedat co nejtěžší váhy, ale nyní kladu větší důraz na soustředění na práci svalů. Skutečně není číslo jedna zvedat co nejtěžší váhu, ale opravdu se soustředit na pocit ve svalech. Kluci se soustředí na větší váhy, myslí si, že vyrostou pak větší svaly, ale ono je důležité odcvičit se zátěží tak, abych cítil každý milimetr svalového vlákna. Já měl hrozné problémy s lokty a klouby. Přestal jsem zvedat maximální váhy, snížil jsem je a začal jsem se více soustředit na pocit ze svalu, což mělo za následek i jeho lepší tvar. Myslím si, že se cvičením změní tvar svalů. Stačí si přečíst nějaký článek od Lukáše Osladila nebo dokonce Američana Phila Heatha, který o tom mluví konkrétně. O soustředění na práci svalů, aby cítil každý pohyb.

A samozřejmě rozsah pohybu. Spousta kluků se snaží dělat těžká opakování, zvednou 4x činku na bench-pressu a pak je bolí ramena, prsa nerostou a jsou plochá jak dlažební chodník. Kdyby dělali, co jsem říkal, je jejich rozvoj úplně jiný. Můj sparing je kluk, který patřil mezi stejné typy "vzpěračů", rval váhy za každou cenu a nebyl pořád spokojen, měl na sobě i větší množství tuku. Pak začal cvičit se mnou, začal se soustředit na práci daných svalů a jeho postava doznala velkých změn i co se týče procenta podkožního tuku. Jestli se dočkáme toho, co slibuje, tak ho uvidíme na jarních soutěžích.

Jak tedy tvůj trénink vypadá co do rozdělení trénovaných partií?

Zkoušel jsem různé možnosti, ale nejvíce mi vyhovuje, když cvičím záda a hamstringy, protože když cvičím přítahy v předklonu a podobné cviky, zapojují se i hamstringy. Spíš přemýšlím tak, že když už je do toho ten sval lehce zapojen, odcvičím ho celý. Pak cvičím hrudník s bicepsem, ramena s tricepsem a nakonec kvadricepsy. Můžu říci, že se mi opravdu osvědčilo jako nejlepší cvičit 2 + 1, dva tréninky a den volna. Dřív jsem trénoval i pět dní po sobě, ale současný styl můžu opravdu s čistým svědomím všem doporučit, myslím si, že je úplně nejlepším řešením vzhledem k regeneraci a k tomu, aby sval dostával pravidelný stimul a zlepšoval se.

Uvedl bys své maximální silové výkony?

Spíš bych řekl pracovní váhy, s nimiž cvičím v sériích. Na bench-press zvládnu 150 kilogramů pro osm opakování. Mimochodem, taková specialita: nezabírá mi rovný bench. To jsem zjistil až po letech cvičení, ale pro mě tlaky na rovné lavici rovná se nula. Tlaky hlavou nahoru či dolů mi zabírají nesrovnatelně lépe. Na bicepsy jsem dříve cvičil dokonce se 44kilogramovými jednoručkami, ale to bylo ještě v době, kdy jsem se hnal za velkými vahami, abych se zvětšoval. Teď mám například běžnou pracovní váhu jednoruček na biceps 36 kilogramů a myslím si, že to stačí až až. Váhy šly úplně jinam, ale oproti jarním soutěžím jsem přibral 3 kila svalové hmoty a prakticky jsem na to měl minimum času. Předtím se mi roky nepovedlo přibrat 3 kila. Na dřepech jsem zkoušel nejvíce 240 kilogramů - zase moje specialita je, že je cvičím jen na multipressu a necvičím s volnou činkou, protože mám vrozené problémy s páteří. Teď v přípravě jsem však nešel přes 200 kilogramů, to bylo maximum. Cvičil jsem supersérie, shazované série, výpady, spíš jsem se soustředil na toto než na těžké váhy.

Následující otázka možná bude malinko neobvyklá, ale zajímalo by mě, jestli si vzpomeneš na svůj nejtvrdší trénink v životě?

Není neobvyklá, docela i vím, kam bych sáhnul. Tvrdých tréninků bylo určitě hodně i v této přípravě. Kdybychom teď oslovili mého sparinga, sám by ti řekl, že byly dny, kdy jsem odešel z fitka a zůstal sedět 10 minut v šatně, třepal jsem se a čekal, než se srovnám, abych mohl odejít domů. Takže tvrdých tréninků bylo hodně, ale ty, které se mi opravdu vryly do paměti a nejvíce mě srazily, to byly tréninky u Mirka Gottwalda ve Vyškově, když jsme trénovali nohy. To bylo opravdu šílené, já jako junior, který neznal tuhle dřinu a nevěděl, co ho čeká, jsem dostal opravdu takovou sodu, že jsem na nohách nemohl stát. V hlavě mi to zůstalo jako nejtvrdší tréninky, i když jsem je teď už překonal, ale už jsem na ně byl psychicky připraven a mohl jsem si za to sám, tam jsem je dostal jako sodu naprosto nečekaně a mezi oči.

Zařazuješ aerobní aktivity po celý rok, nebo až s blížící se soutěží?

Aerobní aktivity v podstatě nedělám nikdy, to se přiznám. I na jarních soutěžích, kde jsme se s Olegem Zhurem bavili o účasti na Evropě, tak na otázku, kolik dělám aerobky, jsem mu řekl: „Aerobka? To neznám, to nedělám.“ Poprvé jsem ji zařadil vlastně až teď před Opavou a ještě více před mistrovstvím světa. Cvičil jsem jen na rotopedu. Rád bych ještě podotknul něco, v čem si myslím, že je také moje velká strategie – hodně se snažím vnímat pocity svého těla. Co se týče výživy a dávkování sacharidů, i tréninku. Když se cítím dobře, dám tréninku víc, šlápnu na to fest, ale když se necítím dobře, nemá smysl tělo nějak drtit, totéž platí pro kolo. Minimum je 20 minut a nejvíce jsem jel asi 45 minut, kdy jsem si vyhradil speciální den jen na něj a dal jsem k tomu pak ještě trénink břicha. Většinou to ale bylo těch 20, 30 minut.

Popsal bys nám svůj jídelníček v mimosoutěžním období?

V podstatě je jídelníček pořád stejný. Jak jsem říkal, jsem kulturista tělem i duší, takže pro mě je kvalitní strava běžnou a normální, nemám důvod jíst něco jiného. K snídani si dám 6 vajíček - samozřejmě bílků, žloutky sním jen dva, k tomu půl sáčku rýže. Abych neříkal u každého jídla časy, zmíním rozpětí mezi jídly - vždy 2,5 hodiny, nikdy nejím velkou porci, abych nebyl nacpaný, takže raději jím častěji. Metabolismus je pak rychlejší a já se nemusím trápit na kole. K svačině sním nějaký proteinový koktejl, protože většinou není na víc v práci čas, nebo, když jsem hodně hladový, tak do sebe nacpu tvaroh, ten miluji. K němu nějaké vločky, aby to trošku zhoustlo. Na oběd klasicky nějakých 200 gramů kuřecího masa, zase půl sáčku rýže, další porce kuřecího masa s rýží následuje hodinu a půl až dvě před tréninkem. Půl hodiny po tréninku si dávám proteinový koktejl. Začal jsem se teď hodně soustředit na hovězí maso, musím říct, že je v něm neuvěřitelná síla. Kdybych neměl jíst nic jiného, žádné doplňky, nic, tak bych stavěl na hovězím mase. Spoustu lidí ho podceňuje, včetně mě, ale teď mi hrozně pomohlo, když jsem byl nejvíce na dně. K večeři si dám hovězí maso, rýže už méně, protože nemá smysl se na večer nabouchat sacharidy. Před spaním noční protein, ale tím jsem asi nikomu nic tajemného neřekl.

Kolik týdnů před plánovanou soutěží přecházíš na předsoutěžní dietu a jak vypadá její složení?

V čem se to v přípravě mění? Nehřeším, kromě toho, co mám jíst, si nedám nic navíc. Kromě klasického „hřešení“ mám rád bílý rohlík. Mám rád bílé pečivo a jsem vůbec jeho velkým milovníkem. Ale v dietě jej prostě již nedávám. Když začnu klasicky 12 týdnů před závody s dietou a vynechám tady ty hlouposti, tak už nemusím ubírat víc sacharidů. Když vidím, že se forma lepší, není důvod to nějak škrtit. Takže pozvolna přecházím na dietu a pozvolna odebírám zakázané věci. Na večer si dávám méně sacharidů. Rozhodně si je ale nepočítám. Už cvičím hrozně dlouho, pár dietami jsem si již prošel, takže stavím na tom, jak se cítím. Když cítím, že tělo šlape a má sílu, nemá smysl dávat hodně sacharidů (pokud bych se držel nějakého rozpisu). Takže si je uberu a jde to. Když se naopak cítím mizerně a vidím, že forma je dobrá, tak si cukrů přidám, spíše si s tím tak hraji. Nemám nikde nic napsaného. Určitě vím, kde je strop, který nemám přehnat, ale víceméně jedu na pocity. Jediný čas, kdy počítám sacharidy, je poslední týden před závody, kdy je stahuji na nulu. Pak probíhá cukrování, kdy počítám, kolik sacharidů dám.

Které doplňky výživy zařazuješ do své přípravy v mimosoutěžním období a které užíváš až s blížícím se datem soutěže?

Běžně používám jen proteinové nápoje s vyšším obsahem bílkovin, takže 80 % a výš. Jinak po celý rok nedávám asi opravdu nic jiného, je to samozřejmě o penězích. V závěru přípravy to teď bylo jiné, musím zmínit svého sponzora, bez něho bych se opravdu na mistrovství světa nepřipravil. Já nikdy žádného sponzora neměl, nikdo mi samozřejmě žádné peníze nedá a v práci také nevydělám žádný ranec, takže po jarních soutěžích jsem hrozně chtěl i na podzimní mistrovství světa a hodně lidem jsem o tom i řekl. Vesměs každý mi však řekl: „Holt máš smůlu.“ Tento člověk mi nabídl pomoc, pomáhá mi nyní hodně a chtěl bych mu i tímto strašně poděkovat. V závěru přípravy jsem se tím pádem neomezoval v podstatě v ničem – glutamin, BCAA, spalovače, zkusili jsme i HMB, opravdu jsem měl od firmy Dymatize všechno, co jsem potřeboval, a myslím, že mi to hrozně pomohlo. Člověk, o němž mluvím, se jmenuje Miroslav Hofšnajdr, je výhradním dovozcem značky Dymatize, ale zprostředkovává dovoz i všech dalších amerických značek, s čímž vlastně začal on. Jedná se o firmu Redam. Díky němu ale byla celá moje příprava možná. Každý mě sice podpoří slovem, ale nikdo nepodpoří hmotně. (smích) Tento člověk mi pomohl, fandí mi, a když viděl, kam mířím, chtěl mi hrozně pomoct - tímto bych mu chtěl opravdu hodně poděkovat.

Komu bys chtěl prostřednictvím tohoto rozhovoru poděkovat za pomoc či případnou podporu ve tvém soutěžení?

Chci poděkovat rodině, hlavně svým rodičům, především mamce. Ne, že bych chtěl nějak zastiňovat otce, ale mamka je mojí největší podporou, fandí mi od začátku až do konce. A také moje sestra, která se mnou absolvuje všechny závody. Někdo se může poušklíbnout, že jsem rodinný mazánek, ale jsou opravdu mými nejbližšími lidmi, kteří člověku pomůžou, ať se mu daří, nebo nedaří. Nehřeji si hady na srdci, když se někdo ukáže ve špatném světle, tak si ho víceméně u sebe nedržím, ale rodina mi byla vždycky oporou. Takže té bych chtěl nejvíc poděkovat. Musím zmínit i sparinga, který snášel mé nálady (smích) a moje šílené tréninky absolvoval se mnou. Byl člověkem, který se mnou strávil nejvíc času, šel se mnou na všechny tréninky i v superkompenzaci, sám nešel ani cvičit, ale jen mi pomáhal, abych odjel svůj trénink i za cenu toho, že on necvičil. Martin Loubal je velice obětavý člověk a neznám, co se týče tréninku, nikoho, kdo by mi tak pomohl jako on. Samozřejmě bych také rád poděkoval naší posilovně a oddílu REMI sport Prostějov, že se zde mohu připravovat na závody.

Sleduješ aktuální dění v našem sportu i prostřednictvím internetu?

Určitě. Jsem na tom nalepený každý den. Sleduji domácí scénu, profi scénu, všechny články na Ronnie.cz, mám to v merku, je to přece můj život. (smích)

Máš nějaké tréninkové či životní motto nebo heslo, kterým se v průběhu všech útrap předsoutěžní přípravy a diety řídíš?

Co se týče přípravy, všechno je otázka mysli, protože ta to celá řídí, tělo je jen poslušnou ovcí, která jde za tím, co hlava řekne. Je důležité mít v hlavě vše srovnané a vědět, co chcete, tělo už pak poslouchá samo.

A konečně otázka na závěr: Vzkázal bys něco našim čtenářům na Ronnie.cz?

Chtěl bych je pozdravit a říct jim, že všichni, kteří mají chuť závodit a hlavně cvičit, ať mají hlavně trpělivost a nesnaží se nic urychlit. Ať se stále snaží dozvědět nové věci, ať nikdy nemají pocit, že už všechno ví. Já soutěžím a cvičím už spoustu let, od 14 let chodím do posilovny a teď je mi 29 let a mohu říct, že se každý den dozvím na internetu nebo v časopise něco nového, co mi pomůže, abych byl lepší. Mohou být v klidu, opravdu stále mají co se učit. S každou novou věcí, kterou zkusí, budou lepší. Takže hlavní je chuť a trpělivost učit se něco nového.

Fotografie z podzimní přípravy ze soukromého fotoalba Michala Sittera: