Reklama:
Skladem opět všechny příchutě!
100 % Whey Protein v akci 1+1
Náš nejprodávanější protein. Více zde.

František Zálešák - rozhovor

Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Osobnosti

Série rozhovorů s našimi předními závodníky pokračuje představením nestora české kulturistiky Františka Zálešáka. Přečtěte si, jak vypadala jeho cesta světem kulturistiky od prvních setkání s činkami před téměř padesáti lety až po současnost!

Kulturistickou veřejností i samotnými závodníky jste právem označován "nestor české kulturistiky" a drtivá většina našich čtenářů Vaše jméno jistě dobře zná, mohl bych Vás přesto požádat o malé představení se, zejména pro čtenáře mladší věkové kategorie: odkud jste, v jakých kategoriích v posledních letech závodíte a kdy jste přišel do prvního kontaktu s činkami?

Pocházím z malé vesničky u Strážnice na Moravě, narodil jsem se za války v roce 1941 a do prvního kontaktu s činkami jsem se dostal po návratu z vojny. Pamatuji si, že jsem v roce 1961 přišel na vojnu, kde byli kluci z Bratislavy, kteří se mě ptali, jestli dělám kulturistiku a já se jich dotazoval, co to je. (smích) Závodím ve veteránech nebo za muže v kategorii do 67,5 kg, na pohárových soutěžích do 70 nebo 75 kg, podle toho, jaké kategorie jsou vypsané. Ale moje hmotnost byla vždy do 68 kg.

Jednalo se už tehdy o kulturistiku jako takovou? Přece jen v 60. letech byly v našich zeměpisných šířkách asi velmi omezené informace o kulturistice a činky tehdy byly spojovány spíše se silovými výkony vzpěračů, než jako prostředek pro formování postavy - nebo se pletu?

V šedesátém třetím, když jsem dělal na šachtě, tam jeden pán závodil, a proto jsme tam měli i olympijskou činku - chodil jsem cvičit asi půl roku, i když to bylo trochu komplikované, protože jsem měl dvě děti. Na stejném místě v Ostravě pak založil Dalibor Toman Colbert klub a já za ním v roce 1967 zašel. Dovolil mi tam cvičit, takže jsem měl posilovnu přímo na šachtě. Tehdy už jsem věděl, co je kulturistika, protože se informace o ní začaly objevovat v časopise Trenér. Vypadalo to tak, že jsme s kamarádem měli noční, vyfárali jsme, dali jsme si mléko a tatranku a šli cvičit. (smích) To trvalo asi dva roky (do konce roku 1969), kdy jsem ze šachty odešel. V Ostravě jsem bydlel asi ještě 2 roky a cvičil jen s činkami, co jsem měl doma. Následoval odchod do Otrokovic, kde jsem se v pneumatikárně seznámil s kamarádem, který cvičil tady ve Zlíně a znal se dobře i s Bobem Divílkem. Já v tričku, on v tričku, tak jsme se po sobě dívali a on mi říká: "Cvičíš?" A já říkám: "Cvičíval jsem." Tak jsme to dali dohromady s činkami, co jsme každý měl, a asi půl roku cvičili ve sklepě. Pak se tady v Otrokovicích otevřela nová sportovní hala a my zašli za jejím správcem, který byl bývalý atlet. Díky němu jsme se do ní dostali. Postupně se na nás nabalovali další kluci - tak jsme vlastně začali vznikat jako Arnold Club.

Na webových stránkách Vašeho sportovního oddílu Arnold Club Otrokovice jsem nalezl informaci, že jste tento oddíl založil již v roce 1974. Posilovat jste začal ještě mnohem dříve, ale přesto jste se první soutěže zúčastnil až o celých 14 let později v roce 1988. Prozradíte mi důvod?

Trénoval jsem kluka od nás z Otrokovic, který pak odešel do Ostravy, kde se skamarádil s Jirkou Prudilem. Tehdy v Ostravě v dubnu býval Ostravský pohár pro veterány, tak mě Jirka zpracoval, abych šel na třetí ročník tohoto závodu. Byli jsme v kategorii tři a já byl třetí, takže... (smích) Když dnes vidím tehdejší fotky, byl to děs. Nicméně jsem tedy začal díky Jirkovi Prudilovi a startoval tehdy za Baník Ostrava - v letech 1988 a 1989, potom Baník krachnul, tak jsem v roce 1990 startoval dokonce za Standu Pešáta. Arnold Club totiž tenkrát fungoval hlavně jako taková odborářská tělovýchova, protože nás tam bylo hodně z pneumatikárny Rudý říjen (dnes Barum Continental). Pak přišel nový ředitel a chtěl po nás začít platit, dal nám nájem 26 tisíc, tak jsme nabrali hodně děcek. Já tehdy z Barumu odešel a začal dělat správce sportovní haly. Jednou za mnou přišly nějaké holky, že by chtěly závodit, a my se tím pádem museli "legalizovat" - vstoupili jsme do ČSTV a Svazu kulturistiky a začali jsme fungovat jako občanské sdružení. V roce 1991 se konala oblastní soutěž mužů ve Zlíně a já se zrovna chystal na veterány, tak jsem si říkal, že ji zkusím. Umístil jsem se v kategorii do 70 kg čtvrtý nebo pátý. Pak jsme jeli na Mistrovství Moravy, na niž jsem shodil do kategorie do 65 kg a byl jsem také asi čtvrtý. No a pak přišla republika v Brně v Rondu, což byla nejdřív katastrofa, protože jsem řekl kamarádům, ať se tam přijedou podívat, že mě uvidí alespoň dopoledne v semifinále. Jenže přijelo 6 kluků z Moravy, 6 kluků z Čech a 12 ze Slovenska, takže byla eliminace. (smích) Na pódiu stálo 24 lidí a do semifinále jich mohlo jen 15. Pamatuji si, jak jsme stáli na prknech, oni četli startovní čísla, která vypadávají, a já si jen počítal, jestli už jich bylo 9... Nakonec jsem byl čtrnáctý (smích), takže to bylo v pohodě.

K závodění Vás tedy přiměl pan Prudil... Vy sám jste opravdu na závodění nepomyslel již dříve?

Ne. Je pravda, že jsme se hodně jezdívali podívat na závody, v roce 1976 byla ve Zlíně republika, kterou vyhrál Petr Stach, další roky se konala v Ostravě, kam jsme se hodně najezdili i na závody právě Dalibora Tomana, takže kontaktů jsme měli hodně, ale my jsme si z toho dělali srandu a říkali jsme závodníkům „nafukovači“.

Vzpomenete si ještě na svou první soutěž? Jak probíhala a jaké pocity provázely Vaše první vystoupení na soutěžním pódiu?

Uskutečnila se 30. dubna 1988 v budově kina Vítek v Hrabůvce, kam za mnou přijeli i kluci od nás z Otrokovic, s Tondou Koňaříkem od Jirky Prudila jsme ještě dělali poslední vychytávky, protože já o závodění tenkrát neměl ani páru. Nervózní jsem byl jak blázen. Skončil jsem po semifinále ze tří třetí, po finále už to bylo lepší, dostal jsem se na druhé místo, ale celkově třetí. Takže jsem dostal pohárek, pak byl banket, prostě pohoda.

Od té doby jste absolvoval mnoho domácích i mezinárodních šampionátů. Kterých závodních úspěchů si sám ve své kariéře považujete nejvíce?

Dá se říci, že nejlepší formu v životě jsem měl v roce 1995 na podzim, kdy jsem objel nějaké pohárovky, dokonce jsem v Brně porazil i Sásiho. Stejná forma mi asi zůstala ještě do jara 1996, kdy jsem se umístil druhý na Mistrovství republiky mužů v Praze, což je pro mě asi největší úspěch.

Máte spočítané, kolik jste dosud za svou soutěžní kariéru vyhrál závodů?

Soutěží pěkných pár bylo, zvlášť když dříve byla navíc i oblastní mistrovství. První soutěží, kterou jsem vyhrál, bylo Mistrovství České a Slovenské Federativní Republiky veteránů v roce 1991, v devadesátém druhém jsem nevyhrál ani oblast, v devadesátém třetím jsem oblast mužů vyhrál, 1994 jsem také vyhrál oblast mužů a také republiku veteránů na Kladně. Už tehdy byly dvě kategorie veteránů, do a nad 80 kg, kde byl i můj přítel Milan Bodlák, který vážil 80,5 kg. Tak mu říkám: "Milane, jdeš to shodit?" a on na to: "Ne, Franto, nechám tě vyhrát." (smích) V roce 1995 jsem vyhrál jak oblast, tak Moravu mužů. Mezitím byly i nějaké pohárovky. Pak jsem ještě několik soutěží vyhrál, naposledy loni republiku veteránů. Letos to nevyšlo, vlezl mi tam pan Horáček. (smích) Kdyby to bylo o 14 dní dřív, tak by to nestihl. (smích)

...a jen pro zajímavost, kolikanásobným jste mistrem republiky?

1991, 1994, 1996 a loni to bylo počtvrté. Ono to od toho devadesátého šestého už moc nešlo, jednak jsem šel na operaci, takže jsem příliš na veterány nechodil, vlastně jsem se dostavil až v roce 2000, ale to už tam byl Ivan, tak jsem byl ještě druhý. Pak už přišel Kabelka, Bodlák... odsouvali mě vždycky na čtvrtou příčku a tak.

Jakou proměnou prošla ve Vašich očích kulturistika za posledních 20 let? Co se změnilo oproti době, kdy jste se závoděním začínal?

Asi na ni bylo víc peněz. (smích) Když jsme se jako ČR osamostatnili, bylo první Mistrovství republiky ve Frýdku-Místku, kde jsem skončil čtvrtý. Předtím druhý na Moravě, vyhrál jsem oblast a nějaké ty druhořadé pohárovky tady v Dubňanech a v listopadu přišla pošťačka a přinesla mi 10 000 Kč. Já vůbec nevěděl, co to má být. Ale byly to už po zdanění peníze za soutěže. Takže jsem byl v šoku, protože můj tehdejší plat činil 5 000 Kč. (smích)

V době internetu, trenérských kurzů i vědeckých poznatků o výživě je pro většinu čtenářů asi nepředstavitelné množství a dostupnost informací v období 60. let, mohl byste nám přiblížit, kde jste tehdy ve Vašich začátcích sbíral veškeré informace o kulturistice, tréninkové metodice a výživě?

Hlavně v časopisu Trenér a slovenském Štartu, kde vycházely tréninkové plány známých závodníků, okolo roku 1996 už toho bylo ve Štartu opravdu hodně. Předtím samozřejmě někdy v šedesátých letech vyšla kniha Kulturistika, síla a zdraví, kde bylo téměř všechno. Následovalo docela hodně publikací a je pravda, že co vyšlo, to jsem si koupil, i když to bylo pořád dokola.

Pokud mi dovolíte, zůstaňme ještě chvíli u Vašich vzpomínek, v jakých podmínkách jste tehdy trénovali?

Když pominu mé začátky na šachtě, měl jsem posilovnu pod domem, takže jsem sjel výtahem a ušel 30 kroků... no, na internát pro klíče, tak asi víc, tak 100 kroků. (smích) Když jsem chtěl, šel jsem cvičit. Činky jsme si tam buď kupovali, nebo sami dělali.

Lišil se tehdejší přístup ke cvičení od dnešních tréninkových metodik?

V našem klubu jsem, myslím, cvičil nohy jenom já. (smích)

Kdybyste měl srovnat znalosti o výživě tehdy a dnes? Jaká skladba jídelníčku se tenkrát dodržovala za účelem nárůstu svalové hmoty?

Já jsem nárůst svalové hmoty vlastně nejel nikdy, ani teď. (smích) Vím, že v roce 1988, kdy jsem ještě dělal v Rudém říjnu, jsme s kamarádem říkali, že nabereme. Jedli jsme všechno, byl to jen balast, dotáhl jsem se asi na 78 kg, ale byl to děs. Mně v 90. letech vyhovovalo držet si tak těch 72 kg. Ale vím, že třeba Jirka Hovorka nosil tvaroh vždycky všude s sebou v nějaké láhvi. My jsme měli vždycky jen takové periody, kdy nás to chytlo a 3 týdny jsem jedl tvaroh, ale pak se mi to zprotivilo. Takže já jsem to nikdy víc neřešil.

Jako jeden z mála dosud aktivních závodníků jste na vlastní kůži zažil i „zlatou éru“ kulturistiky, lišil se tehdy nějak pohled veřejnosti na náš sport oproti současné době?

Samozřejmě nedovedu objektivně posoudit, co tomu říkala veřejnost, ale když jsem jezdíval v 80. letech na soutěže, tak to bylo něco. V osmdesátém sedmém se republika konala v Hradišti a tehdy tam přijel Pavol Jablonický. Dav se do sportovní haly tlačil tak, že vyrazil skleněné tabule, všude střepy, až jsme měli strach. Bylo tam kolem 1 500 lidí. Tehdy to bylo doslova o život. Lidé, kteří našemu sportu tenkrát rozuměli, kteří dělali nějaké silové sporty, i třeba vzpírání, těm kulturistika něco říkala. Věděli, že není o práškách, tehdy se ani nevědělo nic o steroidech, možná někdo, kdo je bral, tak věděl, ale široká veřejnost ne. Kulturistika byla tehdy daleko populárnější. Co jsem já mohl sledovat, tak jsem zaznamenal obrovský zájem lidí.

Co Vás napadá, když dnes vidíte fotografie posledních ročníků soutěže Mr. Olympia?

(smích) Je jinačí kategorií, neřeším ji. Můžu ale říct, že když Ronnie Coleman vyhrál Arnold Classic, měl nejlepší formu, byl tenkrát opravdu nádherný. Když teď listuji ve starších časopisech a vidím, jak vypadal při vítězství na MS a jak vypadá teď... Myslím ale, že kdyby takový Dennis Wolf 5 - 10 kg shodil, byl by pěkný.

Jaké závodníky osobně respektujete nejvíce, ať let minulých, či současných?

Určitě mě oslovil Steve Reeves. Když jsme byli někdy v šedesátém čtvrtém na filmu Romulus a Remus, byl jsem úplně nadšený. Když jsem se na něj podíval teď po 40 letech, tak už... bylo to pěkné, ale už... (smích) Z našich kluků jsem hodně fandil Holičovi. Třeba Arnold mě příliš nebral, narozdíl od Franka Zaneho a Leea Labrady.

Co Vy sám na kulturistice milujete nejvíce? Co je hlavní motivací, která Vás žene kupředu na další a další závodní sezónu?

Až do loňského roku jsem měl vždycky takový dobrý pocit z přípravy, té cesty. To, že jsem pocvičil, byly nějaké doplňky, zkrátka, že jsem se cítil dobře. Cítil jsem tu proměnu. Během dvou měsíců přípravy jsem vždycky v zrcadle vypadal lépe. Vždycky mě uspokojovala, těšil jsem se na trénink. Letošní příprava už ale bolela, takže jsem za muže skončil a půjdu už maximálně za veterány.

Čemu dalšímu jste se v životě kromě kulturistiky ještě věnoval?

Když jsem byl ještě v učení, dělal jsem atletiku... mimochodem, jsem vyučený soustružník kovů. Z našeho ročníku odešla polovina kluků do Ostravy, tak jsem je v 18 letech následoval a šel do šachty - vlastně jsem tam i s vojnou byl 10 let. Kromě kulturistiky jsem sem tam jezdil na kole a teď je mým koníčkem zahrádka.

Co děláte nyní, když zrovna není období před soutěží?

Teď cvičím třikrát týdně - pondělí, středa, pátek; takže ráno vstanu, posnídám, dám kafe, hodím řeč s manželkou a jdu cvičit. Pak přijdu, dám si někdy koktejl, zacvičím jógu, poobědváme, dáme kafe, podívám se na televizi, půl hodiny se natáhnu a jdu na zahrádku. Tam si dám k svačině jogurt nebo sýr cottage, přijdu v 7 hodin a povečeříme. V úterý chodívám večer do sauny, kterou máme jako důchodci z Barumu zadarmo, a čtvrtek, pátek jsem ve fitku. Do loňského roku jsem byl ještě 5x týdně ve fitku na hale, vždycky tak 4 hodiny a i víkendy. Sám ale cvičím vždycky jen v Arnold Clubu.

Jak Váš kulturistický životní styl vnímali Vaši nejbližší dříve a jak jej vnímají dnes?

Žena letos řekla, že to byly už poslední závody... nakonec se pak můžeš přesvědčit u nás doma. (smích) Syn bydlí ve vedlejší dědině a vždycky mi říká: "Táto, máš svůj rozum, víš, kdy máš skončit." Takže tak nějak pohoda, ale jak se říká, "nikdo není doma králem". (smích)

(Pozn. autora: A opravdu, když jsem přijal pozvání p. Zálešáka k němu domů na kávu, abychom si společně prohlédli stará fotoalba, při zmínce o tom, že by měl p. Zálešák reprezentovat naši zemi na podzimním MS juniorů a masters, vyskočila jeho žena půl metru nad křeslo a zvolala: "NE! Franta už nikam nepůjde, to tam napište! Máte ho přijet fotit, když ráno vstává z postele!")

Jaké největší objemové hmotnosti jste kdy dosáhl a jakou tělesnou váhu v mimosoutěžním období si udržujete v posledních letech? Kolik měříte?

Nejvíc jsem měl 78 kg, ale to byl děs. Vždycky jsem si říkal, že třeba po Vánocích by šlo těch 72 kg, ale nejlépe jsem se opravdu cítil, když jsem měl 68 - 69 kg, což mám i teď. A výška? Měříval jsem 167 cm, když jsem šel na vojnu. No a tuhle jsme byli na Mistrovství Evropy, kde nás měřili a vyšlo jim 161 cm. Já si říkám: "debílci". Ale pak jsme jeli s juniory do Budapešti, kde měli digitální váhu i s měřením výšky a ta mi naměřila taky 161 cm. (smích)

Prozradíte nám své maximální silové výkony, kterých jste v průběhu 40 let cvičení s činkami dosáhnul? V kolika letech se Vám podařily?

V Ostravě jsme dělali spíše dřepy, čelní jsem cvičil se 122 kg a klasicky s činkou za hlavou 140 kg. Když jsme pak přišli do Otrokovic, bylo moje maximum na bench 127,5 kg a mrtvý tah 195 kg. Dřep jsem pak zvládal se 155 kg. Kdyby ale byla řeč o oficiálních výkonech, tak v roce 1992 jsem závodil i v liftu, dokonce jsem byl i na Mistrovství Evropy v Bratislavě. Dostal jsem se tam čirou náhodou, kdy neměli nikoho do kategorie nad 50 let, tak jsem to zkusil. Byl jsem čtvrtý ze čtyř, za půl roku sice přišlo, že Fin, co závod vyhrál, byl pozitivní, ale medaili mi neposlali. (smích) Pak jsme jeli ještě do Pacova na Mistrovství republiky veteránů a tam jsem dal v trojboji 410 kg.

Jak v současné době vypadá Váš trénink?

Trénuji pondělí, středa, pátek pořád stejně: hrudník + biceps, nohy + ramena a záda + triceps, to mi vždycky fungovalo. Ramena a nohy už tedy moc nemám, takže tam nejde mluvit o nějakých vahách, to už je spíš takové „šolichání“.

Popsal byste nám Váš obvyklý denní jídelníček v mimosoutěžním období?

Tak třeba včera: na snídani je to pořád stejné, 2 hrsti Cornflakes a 5 lžiček ovesných vloček, vše zaliji mlékem a přidám 4 lžičky gaineru. Pak následoval trénink a po něm jsme k obědu měli pečená kuřecí prsa a křídla, rajčatový salát a brambory. Po obědě jsme šli s ženou na zahrádku, kde jsem si dal cottage a večer klobásku a pivo. (smích) Takhle to v mimosoutěžním období vypadá skoro pořád.

Jak posléze upravujete složení Vaší stravy s blížící se soutěží?

Když se například chystám na jarní soutěže, začínám stravu upravovat už v lednu, hlavně ubírat, co bych neměl jíst. V únoru už jsem pak celý týden na kuřecích prsou, vychází to na 3 kuřecí prsa na den, jako polévku si dám vývar a jako přílohu rýži. Přiznám se, že jednou za týden... nebo i víckrát, když mám na něco chuť, tak do března si to ještě dopřeji, abych trošku oživil metabolismus.

Změnil se v průběhu let Váš přístup k předsoutěžní dietě, nebo se i v době Vašich začátků používaly stejné dietní principy?

Hodně jsem jezdíval na stacionárním kole, teď už na mě nefunguje a fungují mi jiné preparáty (smích), samozřejmě myslím doplňky stravy, které dříve nebyly. Ale například rybí filety jsem v 90. letech používal jako ostatní, ale pak se mi tak zprotivily, že jsem je mohl už jedině smažené. Vím, že jsem vždycky nakoupil asi 5 kilo a 3 kilogramy jsem snědl na vodě a zbytek už jedině smažené. Dnes už ale filety v předsoutěžní dietě nepoužívám vůbec, jen kuřecí prsa a sem tam krůtí.

Kdy se na našem trhu začaly objevovat první doplňky stravy pro sportovce?

Dá se říci, že někdy v roce 1991. Tenkrát pan Dostalík, který dnes vyrábí Kamikaze, cvičil i u nás a dělal ještě s dalšími tablety Muskulvit, které jsme od něj dostávali lacino a byly prvním doplňkem stravy, který jsme měli. Na soutěžích jsme už začali dostávat proteinové preparáty. K aminokyselinám jsem se dostal až v roce 1993, kdy byl ještě Moravsko-slezský svaz kulturistiky a já byl v širší reprezentaci za veterány. Přijel jsem do Opavy a Jirka Prudil mě tenkrát nabalil doplňky asi za 6.000 Kč, a když jsem to u nás rozbalil, tak mi kluci v posilovně záviděli. (smích) Takže tehdy jsem poprvé dostal a užíval v přípravě větší množství doplňků, většinou to bylo Mega-pro a zjistil jsem, že fungují. Vím, že pak na Mistrovství republiky za mnou přišel vítěz mé kategorie a říkal, že jsem se pěkně zlepšil, takže on sám poznal mé zlepšení poté, co jsem začal brát doplňky.

Které doplňky stravy používáte v mimosoutěžním období a které zařazujete až s blížící se soutěží?

Momentálně jich tolik nemám, užívám jen gainery, před tréninkem si dám občas nějaký karnitin nebo kofein a po tréninku občas protein, pokud přijdu domů brzo a do oběda je ještě dost času. Když za půl hodiny obědváme, tak si říkám, že je to zbytečné. Až se bude blížit soutěž, přidám aminokyseliny a creatin ethyl ester.

Nepamatuji si snad jedinou fotografii ze soutěže, kde by chyběl Váš široký úsměv. Jaký máte recept pro Váš optimismus a životní elán?

Úsměv mám akorát na soutěži, kde si všechno užívám. (smích) V poslední době mě lidé dost berou, proto jsem také za muže skončil, protože je nechci zklamat. Letos se na mě ještě dalo na mužích dívat, ale teď už je to takové... není to už ono. Takže je dobré včas skončit, ať neřeknou "pan Zálešák tam snad bude chodit ještě i s 50 kg". (smích) Dá se říci, že poslední dva až tři roky jen přijdu na pódium a lidé hned začnou tleskat, takže je to taková pohoda.

Máte nějakou veselou historku, ať již ze soutěží, nebo z posilovny, se kterou byste se chtěl podělit s našimi čtenáři?

Veselou historku... Jednou jsme přijeli do Kuřimi na Mistrovství Moravy s Jardou Zimákem, který soutěžil také v kategorii do 65 kg a v roce 2002 se dokonce stal vicemistrem ČR. Bylo tam hodně, opravdu hodně dobrých závodníků, Arsen a další, tak jsme se tam všichni v rozcvičovně navzájem prohlíželi a Jarda mi povídá: "Franto, co budeme dělat?" a já mu říkám" "Co... natřem tlamy a dáme jim na prdel." (smích)

Zúčastníte se v letošním roce domácího Mistrovství světa?

Je to 50 na 50, účast závisí na zdravotním stavu, jak bude vypadat kyčel a také na tom, zda přemluvím manželku. (smích)

Pokud by zdraví vydrželo a Vy jste se světového šampionátu zúčastnil, budete si případného umístění vážit více, protože by bylo vybojované na domácí půdě před domácími diváky, nebo u Vás místo konání závodu nerozhoduje?

Řeknu to asi takhle: Mistrovství světa 2008 by bylo už mé čtvrté, takže vím, že tam absolutně nemám šanci. Občas jsem si myslel, že jsem některé závodníky mohl porazit, ale hodně rozhoduje svalová hmota, na světovém šampionátu už musíte být trochu plnější. Beru to proto jako olympiádu, že se zúčastním, víc od toho nečekám. (smích) Vždycky bylo umístění takové, že jsem z celého startovního pole porazil jednoho, dva závodníky. Loni v Budapešti jsem si myslel, že by snad finále mohlo vyjít, ale nakonec mě porazil i Polák, který nebyl vysekaný.

Komu byste chtěl prostřednictvím tohoto rozhovoru poděkovat za pomoc a podporu ve Vašem soutěžení, popř. koho byste chtěl pozdravit?

Hlavně sobě, že jsem to ještě vydržel. (smích) Ale teď jsem tady chlapcům říkal, že už v klubu končím, že budu ještě maximálně závodit za veterány, takže už se musí starat oni. Je to docela časově náročné: jet na město, vyřídit dotace, vyúčtování... kluci nechtějí dělat nic, takže... (hluboký výdech) Takže bych chtěl poděkovat městu, klubu, klub jsem já. (smích) Dále hodně děkuji Milanovi Bodlákovi a jeho přítelkyni, která mě vždycky dobře namaže. (smích)

Co byste na závěr našeho povídání vzkázal dnešní trénující mládeži a začínajícím závodníkům?

Hlavně je musí cvičení bavit. Navíc je náš sport hlavně o dietě, ono hodně kluků baví cvičit, ale pak přijde dieta... Také je dobré si celoročně rozdělit trénink, říct si, kdy a jak dlouho budu odpočívat, zkrátka trénink cyklovat. Jinak všichni mladí kluci, co závodí, mají nějakého dobrého trenéra, třeba na juniorech byl k dispozici Tomáš Bureš, Petr Vaniš, oni ví, co jim mají poradit.

Máte nějaké své oblíbené motto nebo heslo, kterým se jako sportovec řídíte?

V poslední době "že to neřeším". (smích)

Opravdu velmi Vám děkuji za možnost uspořádat s Vámi rozhovor a dozvědět se mnoho zajímavých a cenných informací. Za všechny čtenáře našich stránek Vám přeji ještě mnoho úspěšných soutěží a hlavně pevné zdraví!


Fotogalerie z tréninku


Mistrovství ČR masters 2007




Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

10.12.03:00merhaut - Zdravím Frantu, a budu se muset stavit na vánoční ceně a v..
31.10.23:35číča 125 - jj je to fakt neuvěřitelnej borec....ale pan Josef Krupa j..
30.10.22:26nino69 - frajer jak má být,*1* všem muže bejt vzorem *22*
30.10.21:27danny1744 - Pan Zálešák je živoucí důkaz toho, že kulturistika se dá p..-1
30.10.20:38bbvka - fakt borec :)
30.10.17:14daymoon - Pan Zalesak je opravdova legenda. Clanek moc pekny, Lukasi.+1
30.10.17:07dzordn2 - Pan Zálešák je pro mě jednou z největších osobností součas..+1
30.10.13:18mr.kvadriceps - Dobrej článek.*79* Nedokážu pochopit jak může mít pan Zále..+2
Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:
NOVÉ PŘÍSPĚVKY ČTENÁŘŮmagazínJosef Květoň - trénink prsou a ramen...
Mikuc (19:55) • Všechno špatný k něčemu dobrý! Poskočí nohy, vršek do roka dožene a bude zas jinde! A k...
magazínJosef Květoň - trénink prsou a ramen...
havlic (14:43) • ...no ono to ještě vyleze!bude mě zajímat srovnání s Milanem Šádkem ty 2-3 týdny před s...
magazínSedmdesátiny Jana Smejkala: Můj život...
mirous (13:10) • Super článek! Takového čtení by mělo být víc. Miluji tyto retro pohledy do minulosti ku...
magazínMistrovství Čech dorostu a juniorů 20...
Amanda (09:01) • Prima fotky. Těším se na ty soutěžní. *79*
magazínMistrovství Čech dorostu a juniorů 20...
Ondra Hájek (19:57) • Soutěže v Kutné Hoře nemůžou zklamat, tenhle tým pořadatelů to má fakt zmáknutý. Co je...



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údajeZásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2010-2024 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2024 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu zakázáno.
MAGAZÍN OBCHOD AKADEMIE
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie