Ronnie.cz > Mr. Universe 2007

Mr. Universe. Soutěž, kterou v roce 1967 vyhrál Arnold Schwarzenegger. Soutěž, na níž o 39 let později slavil prvenství český závodník Tomáš Bureš. „Obhajoba je těžší než první triumf,“ říká se často a pódia nejvyšší soutěže federace NABBA nejsou výjimkou. I přesto byl Tomáš jedním z šestice českých reprezentantů, ke kterým jsem se tento pátek kolem jedenácté dopolední připojil, abychom společně se zástupci společností Vitalmax, Skinfake a Simple Gym vyrazili do anglického Southportu, kde měl o den později začít v pořadí již 38. ročník této soutěže.

Český reprezentační tým tvořili dva veteránští závodníci a čtveřice borců pro každou ze čtyř výškových kategorií kulturistiky mužů. Nováček ve federaci NABBA, jinak ale ostřílený závodník Miloš Pavlů, se chystal do kategorie masters mužů do 50 let, účastník masters Olympie a bronzový z jarního Mistrovství světa NABBA Josef Rác do masters mužů nad 50 let. V nejnižší mužské kategorii (do 165 cm) plánoval start stříbrný z jarního MS Jarda Vošmik (kterého o 14 dní dříve dělilo od smrti jen pár minut a pro kterého byla i jen pouhá účast na Mr. Universe vítězstvím), v kategorii do 172 cm (označované jako Class 3) čerstvý držitel titulu mistr světa Petr Vaniš, do 179 cm (Class 2) obhájce titulu z minulého roku Tomáš Bureš a v kategorii nejvyšší (Class 1) další „zlatý“ z jara Radek Lonc.

Doprovodný tým sestával ze dvou zástupců společnosti Vitalmax (s tím, že její majitel p. Jan Filo byl v Anglii již s náskokem), ze společnosti Skinfake jeli Jindřich a Marie Popelářovi, za Simple Gym Martin Skalický a Milan Menda, přítelkyně Jardy Vošmika Jana a s prstem na spoušti svého fotoaparátu já.

Den 1 – odlet

Chladné jako Anglie
Soutěž se konala v městském divadle, sál pro více než tisícovku lidí byl chvílemi zcela plný – každopádně atmosféra tomu ani v nejmenším neodpovídala. Publikum bylo chladné stejně jako anglické počasí a jen ve výjimečných případech závodníky výrazněji podpořilo. Vyprovokovat ho k akci se podařilo třeba Milošovi Pavlů, později trochu i ostatním našim klukům, každopádně podpora (a to i domácích závodníků) se s tou, na niž jsme zvyklí z domova (kde je publikum co do počtu diváků výrazně menší), nedá srovnávat.
Na letišti jsme se sešli s přibližně dvouhodinovým náskokem, za běžných okolností plně dostačujícím, všichni v pohodové náladě, která však vydržela jen několik chvil. Letenky Martina Skalického a Milana Mendy totiž kvůli nedorozumění při jejich rezervaci propadly a kluci tak pár chvil před plánovaným odletem zjistili, že pro ně v letadle není volné místo. Tentýž den odlétaly dva jiné volné lety – první však nabízel letenky v téměř trojnásobné ceně, než měly být původní, v druhém zbývalo jedno jediné volné místo. Kluci se naštěstí nahlásili ještě u třetí, v danou chvíli obsazené letecké společnosti, která do Manchesteru vypravovala letadlo večer s ujištěním, že uvolní-li se místa, budou jejich.

Odbavení nás zbývajících probíhalo v divné atmosféře, krátce před jednou odpolední jsme však všichni seděli v letadle, kterým jsme se za hodinu přesunuli do 1300 km vzdáleného Manchesteru (no, dobře, ono to bylo za hodiny dvě, ovšem jednu nám „vrátil“ časový posun).

Po příletu přišla zpráva od kluků z Prahy, že našli večerní spoj do Londýna, tzn. do Southportu měli dojet kolem čtvrté ranní. Naši skupinku odvezla z letiště dvojice taxíků (jejichž řidiči – zjevně arabského původu – nejspíš špatně snášeli anglické počasí, protože celou cestu topili jak o život a ždímali tak z kluků poslední kapky vody).

Za hodinku a kousek jízdy nás uvítalo centrum Southportu a hotel Princ of Wales. Kdo by čekal (třeba podle honosného názvu) alespoň trochu luxusní stavbu, byl by zklamán. Kluci, kteří byli v Anglii na soutěži už vloni, hodili po cestě na adresu místních poměrů občas ostrý vtípek, jen postupně mi ale docházelo, co tím myslí.

Namaž se, jak chceš.
Jak zmiňuji v textu reportáže, soutěž byla z hlediska úrovně závodníků opravdu výtečná. Mnohem horší byla úroveň organizační – do zákulisí se závodníky nemohl ani jediný člen doprovodu (aneb „namaž se, jak chceš“), hudba v úvodu hrála jen z pódiových odposlechů, kvalita osvětlení byla (a tím nechci omlouvat svoje fotografické schopnosti) skutečně mizerná.
Anglie je totiž divná. Že jezdí auta vlevo, budiž. Že říkají třikrát za minutu „sorry“, to je také v pohodě. Ale že hotel v centru města za ne zrovna malé peníze vypadá (ať už zvenku či zevnitř) jako z 19. století, to už začíná pomalu něčím zavánět. Přidáte-li k tomu postupně se objevující všudypřítomnou špínu, zcela chybějící alespoň trochu hygienické normy v koupelnách a jsme-li v této místnosti, tak i nesmyslné kohoutky „ledová a horká – smíchej si to jak chceš“, člověk, mající v hlavě Anglii zafixovanou z televize jako moderní zemi, začíná ztrácet zbytky iluzí. Zvláštních věcí bych tu mohl jmenovat celou řadu, zkrátím to však a odstavec skončím stejně, jak jsem ho začal. Anglie je prostě divná.

Kluci-závodníci byli ubytováni přímo ve zmíněném hotelu, my ostatní jsme se poté, co proběhla prezentace (a moje naprosto bezproblémová novinářská akreditace), přesunuli o blok vedle do „penzionu u Číňanky“ – domku skládajícího se z přízemní „restaurace“ a z pidi-pokojů o patro výše. Pavučiny u stropu, ne právě čistá koupelna, divné sprchy („zatáhni za tenhle provázek, pak otoč tímhle takhle, tím druhým na milimetr přesně do jiné polohy a doufej, že poteče teplá“), na druhou stranu ale velmi příjemná majitelka (ne, rodilá Angličanka to určitě nebyla) a díky ní, jejímu kolegovi i všem, kteří zde z našeho týmu byli ubytováni také, fajnová a pohodová atmosféra.

Den 2 – semifinále

Druhý den začala o půl desáté samotná semifinálová kola v pořadí od masters mužů, přes juniory a ženské kategorie až po kategorie mužské.

Fotografování (I.)
Mimochodem, na soutěži platil zákaz fotografování bez platné akreditace. Tu moji mi hned na začátku vyřídil p. Filo z Vitalmaxu, každopádně i přesto, že hlasatel v průběhu soutěže několikrát na zákaz fotografování upozorňoval, blesky fotoaparátů přicházely z publika bez ustání.
V masters mužů do 50 let se v konkurenci 17 závodníků představil i náš Miloš Pavlů. Výborně připravený, hustý, bohužel mnohdy mezi o pořádný kus vyššími a těžšími borci první pohled neupoutávající. Přesto šel v prvním vyvolávání – které však pro něj bylo zároveň i posledním. 17 závodníků si totiž rozhodčí „zaškatulkují“ ze dvou tří vyvolávání a posílají je zpět do zákulisí. Zde je samozřejmě na místě chápat pohled, že vměstnat celkem 11 kategorií do jednoho dne je časově náročné, aby se ale závodník x měsíců připravoval na soutěž, kde se pak jednou postaví vedle soupeřů a o jeho dalším bytí či nebytí je rozhodnuto, je trochu nešťastné. Lepším řešením (minimálně z pohledu závodníků, se kterými jsem mluvil, a věřím, že i diváků) by určitě bylo rozdělení šampionátu do dvou dnů. Vraťme se k Milošově kategorii. Začala volnými sestavami všech závodníků – striktně jednu minutu trvajícími, bez zbytečných prostojů mezi jednotlivými borci. Poté již zmíněná vyvolávání – jedno, druhé a odchod do šaten. Řada závodníků byla velmi kvalitních (symetrický, i když ne zcela dotažený pozdější vítěz Norton James, velký, na svoji kategorii až brutální Dayo Audi, hustý – byť se špatnýma nohama - Federico Focherini atd.), každopádně o Milošově postupu do finále nikdo z nás nepochyboval.

Následovala kategorie masters mužů nad 50 let s naším Josefem Rácem, jehož umístění bylo (opět z chvilkového porovnávání) těžké odhadovat. Na pódiu stál s „hustým“ domácím závodníkem Grahamem Parkem, perfektně připraveným (i když opět s nulovýma nohama) Brianem Connollym či německým závodníkem Peterem Andreasem (velmi dobře připraven, podporován jinak naprosto mrtvým publikem). Náš závodník disponoval dobře připravenou a především díky prsním svalům „mladě působící“ postavou. V 15členném poli právem přitahoval pozornost a šel tak ve třech vyvoláváních (z celkových pěti).

V kategorii juniorů a žen jsme zastání neměli. Úroveň juniorských závodníků zhodnotíte jistě z přiložených fotografií sami, k ženám pár poznámek doplním. O perfektní připravenosti jednotlivých závodnic nemůže být nejmenších pochyb. Dostatek svalové hmoty, skvělé vyrýsování, mnohdy naprosto úžasně napruhované nohy či sedací svaly. K tomu všemu ale pózování a styl plavek, které společně tvořily spíše dojem „barových tanečnic“ než závodnic vrcholné soutěže fitness či kulturistiky. Co mám přesně na mysli, odhadnete z fotografií jistě sami.