Ve dnech 22. a 23. června 2007 se v Miami (USA) konala soutěž Musclemania Superbody Universe 2007. V nejtěžší kategorii juniorů (do 23 let) vybojoval 20letý český závodník Jiří Borkovec 1. místo a následně i titul absolutního vítěze! Krátce po soutěži jsme s Jirkou připravili následující rozhovor.
Odkdy jsi v USA?
10. června jsme společně s přítelkyní Leňou odlétali z Prahy.
Jaká byla cesta?
V Londýně jsme museli čekat na další letadlo 5 hodin, takže jsme se na letišti nudili, chodili dokola, koukali na drahé parfémy a další věci, které mě vůbec nezajímaly. Pak jsme konečně nastoupili do našeho letadla a radovali se, že už poletíme. Naneštěstí se v letadle porouchala klimatizace a nás tam hodinu nechali v naprostém vedru (takže jsem začal dehydratovat dřív, než jsem plánoval). Na palubu jsme si mohli vzít maximálně panáka vody, takže jsem tam pak chodil každou chvíli na záchodky pít, což bylo hrozné. Po cca 18 hodinách cestování jsme konečně dorazili a šli hned spát. Bylo to otřesné. Měl jsem tak oteklé nohy, že jsem nemohl hýbat prsty na nohou. Připadal jsem si jako těhotná ženská.
Proč jste vlastně do USA jeli? Za prací, studiem? Kdy se vracíte domů?
Hlavním důvodem byla samotná soutěž. Máme v USA hodně kamarádů a známých, takže cestujeme po státech a poznáváme lidi. Jestli všechno půjde tak, jak bychom chtěli, měli bychom se do roka do USA odstěhovat. Domů se vracíme až na konci srpna.
Kdy tě poprvé napadlo, že zkusíš nějakou soutěž za mořem?
Po loňských jarních soutěžích jsem byl rozhodnutý, že budu letos startovat na Evropě a na světě. Ale po všech aférách a tahanicích ve svazu jsem byl znechucen. Je to smutné, že to musím takhle říct, ale je to tak. Zvážil jsem tedy možnost závodit jinde než v IFBB. Původně jsem chtěl startovat na NABBA Mr. Universe, ale o pár měsíců jsem se nevešel do juniorské kategorie, takže tato možnost padla. NPC Junior Nationals také nepřipadalo v úvahu, protože nemám trvalý pobyt v USA. Hledal jsem nějakou jinou soutěž na úrovni a nakonec jsem našel…
Jak probíhala tvoje příprava?
S přípravou jsem začal hned druhý den po loňském jaru. Zhlédnul jsem všechny fotky a video ze závodů a hledal své největší slabiny, na nichž jsem důsledně po celý rok pracoval. Ani v mimosoutěžním období se nijak nepřejídám, skladba stravy je v podstatě stejná. Když pak na soutěž shazuji tuk, jen mírně snížím objem jídel. Shazuji jen velmi pomalu. Za 3 měsíce jsem takto srazil cca 10 kg. Cvičil jsem dvoufázově systémem 3+1 a 2+1, takže jsem každou svalovou partii procvičil 2x týdně. Jak se měnila moje forma, dělal jsem úpravy ve splitu, výběru cviků, počtů opakování, sérií apod. Aerobní trénink jsem také přizpůsoboval formě. Celkově jsem se však držel základních cviků s co nejtěžšími vahami a maximální intenzitou. Většinou jsem od každého cviku dělal jen jednu pracovní sérii, kde jsem používal intenzifikační principy. Jak se blížila soutěž, více jsem využíval metody vrcholové kontrakce, která svalům dala detail. V úplném závěru přípravy mi neuvěřitelně otekly nohy a nemohl jsem z nich dostat vodu. Nakonec jsem musel vysadit sodík dřív, než jsem plánoval. Potom už forma den za dnem jen gradovala.
Podmínky k tréninku jsou ve státech dobré?
No, my hned druhý den po příletu spěchali do Gold’s Gymu, kde jsme si koupili permanentky. Podmínky jsou perfektní. Fitka jsou tu na každém rohu a dá se tu výborně i běhat. Nabízí se hodně různých parků a běžeckých stezek. Musím říct, že běhu ve vedru při 45°C a 85 % vlhkosti se nic nevyrovná.
Když porovnáš fitka v USA a tady u nás, jaké to tam je?
Je to úplně jiná třída a to myslím smrtelně vážně. Naše fitka se s USA nemohou rovnat. Tady je všechno big! A ač jsou fitka velká, nepřipadáte si v tom prostoru jako mravenec. V Gold’s je neuvěřitelná atmosféra a přátelští lidé. Hned druhý den po závodech mi ve fitku všichni gratulovali, i když mě neznali. Moc mě to potěšilo. Nejvíc jsem se ale těšil na americké jednoručky: nejsou jen do 50 kg jako u nás, ale do 93 kg. S činkou můžete klidně hodit na zem nebo si pořádně při mrtvole zařvat, aniž by vás personál napomenul. Zkrátka je to tady HARDCORE.
Můžeš trochu přiblížit soutěž, které ses zúčastnil?
Prezentoval jsem se na obrovské akci Universe Weekend 2007, která se konala 3 dny a spojovala v podstatě více soutěží dohromady. Závodilo přes 400 borců rozdělených do mnoha kategorií. Moje soutěž se jmenovala Musclemania Superbody Universe 2007. Tato soutěž nespadá pod žádnou federaci, je otevřená pro všechny, ale testovaná. Hned po prezentaci si mě vytáhli a musel jsem jít čůrat. Myslím si, že jsem tam byl jeden z mála čistých. Soutěžil jsem v kategorii junior heavy weight, kde je juniorská kategorie posunuta až na hranici 23 let, takže jsem byl nejmladší. Vše bylo výborně zorganizováno, nevznikaly žádné prostoje apod. Nedokážu si představit, že by se taková akce konala u nás. Věřím však, že se to do budoucna změní. Letos to bylo již o poznání lepší a doufám, že nový VV dá vše do kupy.
Jak ses cítil před soutěží, jaké umístění sis přál?
Měl jsem ze závodů obavy, ale když se mi podařilo dostat vodu z nohou, tak už jsem byl psychicky v pohodě. Moc jsem si přál vyhrát, ale nikomu jsem to neříkal. Takové věci nahlas neříkáš. Existují jen dvě možnosti: vyhrát nebo prohrát. Když jsem loni získal absolutku na Čechách, měl jsem velkou radost – tehdy jsem vyhrál. Na republice jsem byl druhý - pro mě to byla prohra, takže jsem dostal ještě větší motivaci na další sezónu.
Jak probíhala samotná soutěž?
Den před ní jsme přijeli do hotelu, v němž se závody konaly. Hostil nás obrovský 30patrový hotel s bazénem, auditoriem atd. Mohl jsem se na pokoji v klidu připravit a na místo konání jsem jen sjel výtahem. Ráno jsme v 8 hodin měli prezentaci, kde jsme museli být všichni najednou. Po 30minutovém proslovu hlavního organizátora jsme šli na tzv. check-in, což je vážení apod. Potom jsem se přesunul na spray tan. Celého mě nastříkali barvou, která pak zaschnula, takže jsem na sebe nemusel natírat barvu klasickou. Před vstupem na pódium mě Leňa jen natřela olejem. Semifinále začínalo ve 13 hodin a končilo, myslím, v 19:00, takže si dokážete představit, kolik se sešlo závodníků. Já přišel na řadu ve 14:30.
Nejprve jsme absolvovali čtvrtobraty a poté následovalo porovnávání. Hned na první vyvolávání mě vytáhli dopředu a do řady jsem se vrátil, až když jsme šli z pódia. Bylo to opravdu vyčerpávající. Byl jsem rád, že vše skončilo a já mohl odpočívat až do finále. Radoval jsem se však předčasně, protože mě fotografové pořád žádali o focení. Mezi semifinále a finále jsem měl 8 hodinových focení. Nakonec jsem byl rád, že jsem si mohl alespoň na chvíli lehnout. Finále začínalo druhý den od 18:30. Vydržet celou tu dobu byla opravdu síla, navíc, když jsem se většinu času pekl na sluníčku, kde mě fotili. Ještě hodinu před finále jsem byl na focení. Pak vše zase začalo. Všichni jsme nastoupili na pódium a byli vyhlášeni finalisté. Poté následovaly čtvrtobraty, posedown a nakonec volné sestavy. Atmosféra byla úžasná. Chvílemi mi až naskakovala husí kůže.
Jak ses cítil při vyhlašování výsledků?
Do poslední chvíle jsem nevěděl, zda rozhodčí upřednostní brutální hmotu nebo moji kvalitu. Také jsem si byl vědom handicapu, že pocházím z Evropy. Při vyhlašování už jsem věděl, že se umístím buď první, nebo druhý. Moc jsem si přál vyhrát a splnit si svůj sen. Na pódiu jsme stáli už jen dva... Pak padlo jméno Jiří Borkovec a všichni začali bouřlivě tleskat na moji oslavu, tak jsem zvedl ruku a předstíral náramnou radost, protože jsem si myslel, že jsem druhý. Ten kluk vedle mě štěstím bez sebe skákal a radoval se. Pak nám přišli dát ceny, ale mně pořád dávali tu za první místo, tak vznikl pěkný zmatek. Nakonec mi dali trofej za druhé místo a já si v tu chvíli říkal: „A je to, prohrál jsem.“ Všichni pískali a mávali na nás rukama, že nesouhlasí s verdiktem. Když jsem to viděl, říkal jsem si: „Co když to přeci jen spletli?“
Jakmile jsem sešel z pódia, žádal jsem, aby mi potvrdili, že jsem opravdu druhý. Vše zkontrolovali a zeptali se mě: „Jsi Jiří Borkovec? Jestli ano, tak jsi vyhrál!“ To byl snad nejkrásnější okamžik mého života. Když tomu druhému závodníkovi brali z rukou trofej za první místo, stál jako opařený. Bylo mi ho až líto. Ale je to sport a dostal jsem jen to, co mi právem patřilo! Následoval boj o absolutního vítěze. Myslel jsem si, že nás budou porovnávat, ale najednou řekli posedown a nechali nás bojovat. Mělo to fantastický náboj. Když na soutěži začne volné pózování, je už vždy dobojováno, ale ten večer jsme opravdu bojovali, snažili se ukázat své silné stránky a poukazovat na slabiny soupeřů. Opravdu musím říct, že to byly nejlepší závody, které jsem zažil.
Když jsi mi po soutěži posílal fotky, jsi na jedné s Chrisem Dickersonem, vy se znáte?
S Chrisem se známe už déle a jsem rád, že jsem se s ním mohl konečně setkat osobně. Kdybyste viděli, kolik má doma trofejí! Neuvěřitelné! Celý dům má doslova naplněný poháry, medailemi a diplomy. Chtělo se mi brečet, když jsem v ruce držel sošku Sandowa, ze které doslova sršela energie. Nikdy bych si nedokázal představil, že bych s Mr. Olympia griloval steaky na jeho zahradě a vyměňoval si s ním názory. Chris mi pořád vyprávěl historky ze závodů, které zažil s ostatními závodníky, jakými jsou Arnold, Tom Platz, Mike Christian apod. Takové věci si nikde nelze přečíst. Chris je opravdová osobnost a je mi ctí mít někoho takového jako kamaráda. Moc si ho vážím.
Plánuješ v USA ještě nějakou soutěž?
Už ne. Teď už se budu jen cpát a válet na pláži!
