V první části své zpovědi nás nechala Pauline bez ostychu nahlédnout pod pokličku tajemství jejího dětství a dospívání. Její příběh učebnicově předvádí, jak každý máme své karty již od začátku osudem rozdány a všichni do jednoho se musíme ve své hře zorientovat sami. Že to rozhodně neměla jednoduché, už víme. Ke konci předešlého vyprávění vše nasvědčovalo, že už snad sympatická a mladinká Švédka Pauline nalezla svůj cíl a vydala se správným směrem. Bylo tomu skutečně tak? Čtěte.
Spolužačky nechápaly, co dělám, takže jsem s nimi přestala chodit do kantýny, pokud jsem chtěla utajit, co jím a co ne. Místo toho jsem si dávala oběd a proteinový nápoj v umývárně. Stále jsem se bála přejídání, tak jsem nejedla víc než 1200 kalorií denně. Přesto mé tělo reagovalo skvěle, patrně proto, že do té doby nedostávalo téměř nic. Kvůli spalování tuků jsem vstávala o půl páté a podnikala dvouhodinové pochody do centra. Neměla jsem ani walkmana, takže ty dvě hodiny byly po čertech nudné. Přesto jsem je opakovala den co den.
Po šesti měsících tréninku jsem změnila fitcentrum a seznámila se s novou přítelkyní, 24letou anorektičkou. Jednou jedinkrát zkusila kulturistické závody. Po soutěži však nedokázala přestat s dietou a byla extrémně hubená, to málo svaloviny, kterou měla, bylo vysekáno doslova na kost.
Trávily jsme společně spoustu času, cvičily spolu a bavily se o posilování. Bohužel mě seznámila i s některými rekreačními drogami, jako je E nebo Speed, já ale naštěstí natolik milovala svaly, že jsem na to svinstvo nikdy neskočila. Díky Bohu!
Při nástupu absolventů uviděli spolužáci poprvé moji novou svalnatou postavu, do té doby jsem se hodně oblékala. A zda byli ohromeni? To přinejmenším!
Znovu jsem se stěhovala do nového města, kde jsem prodávala Black Jack. Byla jsem úplně bez přátel a veškeré volno trávila v posilovně. Už jsem byla přece jen těžší, s 59 kg jsem si připadala příšerně tlustá.
Jednoho dne mi přišel dopis z fitka ve starém městě, že se tam pravděpodobně po mně sháněl nějaký muž. Když jsem od něj četla dopis, byla jsem velmi překvapená. Viděl mě zcela náhodou a navíc v posilovně, v níž jsem obvykle necvičila. Cestoval právě na své motorce na Ibizu, ale tehdy se ani neodvážil přijít a oslovit mě.
Tři týdny poté jel opět kolem, zkusil štěstí a zastavil se. Bylo to přesně tak neuvěřitelné, jak to vypadá. Náhodou jsem tam zase cvičila, tenkrát i se sestrou, prostě jsem byla jen tak na návštěvě. Ani tentokrát nenalezl odvahu oslovit mě, ale zároveň na mě nedokázal ani zapomenout.
Potěšil mě jeho zájem. Vždy jsem si přála, aby se do mě zamiloval někdo podobně šílený jako já. Jednám tak, jak to cítím, byť by to bylo špatně, nikdo mě v té chvíli nezastaví. No a tento člověk byl přesně takový a mně připadal zkažený.
Milovala jsem tehdy fotbalistu, který vlastně ani neměl v hlavě srovnáno, zda o mě stojí nebo ne, dokud by mi jasně neřekl "ne", snažila bych se stále získat jeho srdce.
Když mi přišel dopis od muže z posilovny, čekala jsem ještě dva měsíce a pak jsem mu zavolala. Tehdy jsem našla ten dopis, o kterém dobře věděl, že jsem jej dostala, ale protože jsem se neozvala, myslel, že nemám zájem. Já vím, minimálně jsem mu mohla dát vědět, že jej mám, ale neudělala jsem to.
Jedné noci jsem se rozhodla dát čutálistovi poslední šanci. Zvedla jsem telefon a ptala se, zda o mě vůbec stojí, a pokud ne, ať řekne jasně NE a už ho nikdy více nebudu otravovat. Neřekl tehdy ne, ale ani ano, takže jsem mu dala jednou pro vždy sbohem, zavěsila a zavolala toho podivína z posilovny. S ním, Pavlem, jsme za těch 6 týdnů protelefonovali hodiny, než jsme se konečně sešli.
Vyklubal se z něho ten nejzajímavější muž, s jakým jsem kdy mluvila a zamilovala jsem si jeho hlas. S ním bylo najednou vše tak, jak má být. Poté, co jsme se do sebe zamilovali na dálku, jsme se k smrti báli, že vše může být jen nádhernou iluzí, a vážně jsme se rozhodli se reálně vůbec nesetkat, nicméně přinutilo nás to vsadit na víru a přece jen zkusit štěstí.
3. listopadu za mnou Pavel přijel, a jakmile vystoupil z auta, rozeběhla jsem se mu do náruče. Oba jsme byli šíleně rozrušení. Strávili jsme společně dva týdny a pak jsme se s Pavlem přidali k mé rodině, abychom strávili nádherné vánoční prázdniny na Kanárských ostrovech. Všichni dobře víme, že rodinné dovolené bývají předurčeny k zániku a ani ta naše nebyla výjimkou. Chtěla jsem s Pavlem svoje soukromí, ale rodiče chtěli být zase stále s námi.
Po návratu domů do Švédska jsme se shodli, že bez sebe dlouho nevydržíme. Den poté jsem střelila byt a odstěhovala se k němu, do města, v němž jsem byla snad jen jedinkrát, a to před deseti lety.
No a tam vlastně bydlím i teď. Šťastná a se svou životní láskou!
Příběh nekončí
Zaprvé. Vyhrála jsem šampionát v roce 2002? Ano, vyhrála! A co se stalo, když jsem dosáhla svého cíle? Přelomovým se pro mě stal rok 2006, protože jsem začala soutěžit v profi divizi IFBB jako figure. Chcete znát mé nové cíle? Kromě jiného... bylo by nádherné zasoutěžit si na Olympii...
Mistrovství Švédska 2002
Byla to moje první soutěž a příprava na ni byla proklatě náročná a nekonečná! Vybavuje se mi, jak jsem ležela tři dny před šampionátem na gauči, křičela a brečela, že už to nevydržím. Měla jsem takový hlad a byla tak vyčerpaná, že jsem se na všechno chtěla vážně vykašlat, ale naštěstí mám také svoji hrdost a nedopustím, aby si všichni mysleli, že jsem zbabělec. Vydržela jsem a závodila.
Zdroj:
www.paulinefitness.com
