Reklama:

Bolest a boj o přežití Flexe Wheelera

Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Osobnosti

První část článku najdete zde.


Všechno, co mohlo pomoci

„Co se stalo pak?“

„Tu noc jsem šel do nemocnice ve Vegas a oni mě poslali zpět za specialisty do L. A. Ihned mi dali katétr do krku a napíchli mě na 2 dny na hemodialýzu. Řekli mi, že mám vyřazené ledviny. Nemohl jsem tomu uvěřit. Nic jsem nebral, ale můj krevní tlak byl stále přes 230, mnohdy až 250.“

Přerušil jsem ho. „Nepoužíval jsi nic, ani spalovače?“

„Nemohl jsem!“ odpověděl. „Můj krevní tlak. Tyhle látky ti zvednou tlak, což bylo naprosto vyloučené.“

„No tak, tys nebral vůbec nic?“ naléhal jsem. „Ani růstový hormon, prostě nic?“

„Tak jo, beru,“ řekl jen.

„Co dál, jak se to vyvíjelo?“

„Byl jsem v pořádku,“ řekl mi. „Vrátil jsem se do normálu, ale po finanční stránce jsem byl skutečně nešťastný. Přišel jsem o kontrakty, nikdo se mnou nechtěl nic mít. Léčba mě stála hodně, po celou dobu probíhalo čištění krve. Skončilo to prodejem našeho sídla a spousty věcí. Takže jsem učinil dost hloupé rozhodnutí…“ Poslední slovo znělo už přiškrceně. Bylo znát, že je pro něj stále těžší pokračovat.

Navázal: „To bylo v roce 2002, dva roky předtím mi řekli, že do čtyřiceti budu muset tak či tak podstoupit transplantaci. Takže jsem se rozhodl, že jestli budu určitě potřebovat novou ledvinu, měl bych udělat to, co dost dobře musím, tedy postarat se o rodinu. Kontaktoval jsem Steva Blechmana (pozn. red.: šéfredaktor amerického časopisu Muscular Development), který mě znovu najal, abych psal svůj sloupek, měl jsem tedy smlouvu a byl jsem opět ve hře. Začal jsem tedy pouštět ven zprávu o mém návratu, že ze sebe vydám naprosté maximum a že jsem se rozhodl vrátit zpět.“

To znělo naprosto šíleně! „Počkej, tys šel do všeho nanovo? Proč?“

Flex potřeboval chvíli, než mohl odpovědět. Bylo to stále obtížnější. „Šel jsem do všeho, chlape. Do všeho, co bych běžně užíval – do všeho, co mohlo pomoci.“

„Kdy to bylo?“

„Prosinec.“

„Na jak dlouho?“

Flex těžce polkl. „Do února.“

„Připravoval ses na Arnolda?“

„Jo a na Ironman.“

„Takže, kdy se ti přitížilo?“

Začal se vrtět na židli. Mohu říct, že mi to bylo skutečně nepříjemné. „Budu vážně upřímný,“ řekl. „Věděl jsem, že si ubližuji, protože jsem se necítil fyzicky dobře. V noci, kdy dostávají prostor černé myšlenky, mi v hlavě zněly hlasy, které říkaly: Ty víš, že se zabiješ. A já si odpovídal: Ty víš, že jsem s tím smířený…“ Hlas se mu opět zadrhnul. Odkašlal si a ztěžka polknul. „…smířený…“ Musel se k tomu nutit a slzy se mu tlačily ven. „Přál jsem si ještě pár let života, abych se postaral o svoji rodinu.“ Z koutku oka mu přetekla slza a zvolna se vydala dolů po tváři. Seděl tam a snažil se sebrat. Pak dodal: „To chlap dělá…“

Zeptal jsem se: „Postarat se o rodinu. To jsi jako chtěl koupit farmu, abys je zabezpečil?“

Narovnal se a odkašlal si. „Zašel jsem do posilovny a nesvedl se už na sebe podívat ani do zrcadla, protože jsem si na očích viděl, jak je to zlé. Proplouval jsem tréninkem. Cvičíval jsem se Shawnem a Milošem a ti by mě najednou utloukli zaživa. Asi by řekli: Chlape, už na to nemáš, nemůžeš tvrdě makat. Nemohl bych nic namítnout, ale pro sebe v duchu bych si řekl, že to není fér.“

„Jak ses tím, proklatě, prokousal?“ zeptal jsem se.

Posadil se zpříma, odhodlán vyplivnout to na mě. Začal jsem mít pocit, že se to pro něj stalo očistcem, ať už o tom sám řekne cokoliv. „Myšlenky se mi honily myslí, jak jsem vždy v časopisech četl: Jo, Flex, ten na to nemá odvahu. A vzpomínám, jak Dorian Yates prohlásil: Flex, ten nemá výdrž. A já tomu začínal věřit a cítit se jako skutečný slaboch. Nedalo se to ani popřít. Takže bylo načase začít bojovat. Prostě dokázat, že se lidé mýlí a že to mohu přestát, přijít a soupeřit. Musel jsem si mezi sériemi lehnout, pak ukázat, že na to mám, zase lehnout a nanovo dřít, protože to jsem přesně já, nechci, aby měli takoví lidé pravdu.“

Změna k nejhoršímu

Nadešel den soutěže a Flex skončil na Ironmanovi třetí. „Skutečně mě to vytočilo, protože jsem myslel, že mohu dostat Jaye,“ řekl Flex. „Vzal jsem snad každé diuretikum na seznamu – bral jsem látky, o kterých jsem do té doby neměl ani tušení, ale nezabíralo to tak, jak bych očekával, nemohl jsem se zbavit vody. Následující den jsem fotil pro MD a Steve řekl, že si myslí, že mohu vyhrát Arnolda, jestli zvládnu stáhnout vodu, což jsem vážně rád slyšel.“

To mělo být poslední Flexovo focení jeho kulturistické kariéry. Černobílé fotografie v našem článku pocházejí právě z něj. Jsou to vůbec poslední fotky Flexe jako kulturisty. Následovala neděle, den, kdy se vše změnilo k nejhoršímu.

„V neděli jsem vyrazil do kostela, vše se tvářilo v pořádku,“ řekl. „Pak, cestou domů, jsem se začal nekontrolovatelně třást. Brečel jsem – protože jsem uplakánek. Dostali jsme se domů, děti v autě a…“ jeho hlas se opět sevřel, „moje žena je v autě a já se snažím dostat ven, ale namísto toho se jen klepu…“ přerušil, setřel si slzu v koutku oka a vzápětí pokračoval. „Takže jsme se otočili a jeli do nemocnice. Dovezli mě na pohotovost a doktor mě prohlédl. Odebrali mi krev, lékař se po chvíli vrátil a řekl mi, že bych měl přehodnotit svůj život. Na to já: Co tím myslíte, za týden mám Arnolda. Ale on se neusmál: Vy to nechápete. Váš draslík je na 8,1. Nic už necítíte, každou vteřinou může nastat smrt.“

„Je to ten okamžik, kdy ti řekli, že potřebuješ novou ledvinu?“ zeptal jsem se.

Flex se znovu zhluboka nadechl a poposedl si. Netušil jsem, zda bude schopen dokončit náš rozhovor. „Jo, tehdy mi to řekli, ale nejdřív, že mě musí dostat z nejhoršího. Zavedli mi trubici do třísla a napojili mě ihned na umělou ledvinu. Málem jsem to nepřežil.“

Sakra, to je šílené. Jestli bylo pro Flexe náročné svěřit se mi se vším, ani poslouchat nebylo nic snadného. „Kdy jsi dostal ledvinu?“ pokračoval jsem.

„Za pár měsíců. Byli jsme v kostele, kde oznámili, že ji potřebuji a okamžitě…“ několikrát si odkašlal a pral se s tím dál, „okamžitě se vztyčilo sedm lidí.“

„Sedm lidí?“ Nemohu tomu uvěřit.

Se slzou na tváři jen pokýval souhlasně hlavou. „Asi za dva týdny jsem měl telefonát a na druhé straně byla jedna mladá dívka z kostela, která prošla všemi testy. Nakonec to tedy byla dívka z nedělní školy, která nám hlídává děti.“

9 operací za 11 týdnů

Konečně měl Flex novou ledvinu, ale zákrok se neobešel bez komplikací. Když na něj čekal, doktor mu odstranil kanylu z třísla a dal ji do krku, aby mohli čistit krev. Vše zkomplikovala stafylokoková infekce, která si vyžádala přendávání kanyly z jedné strany krku na druhou téměř každý týden. Pak ji měl vedenou do břicha, takže nebyla vidět. Zaštiťoval akce MD s umělou ledvinou na hotelovém pokoji! Po zákroku nastaly komplikace, které si vyžádaly další operace, transplantace cév, které zanechaly na jeho kdysi skvělém těle silniční mapu jizev. Celkem vydržel 9 operací v 11 týdnech. Pak to přehnali s léky, on začal šílet, tak ho na několik dní zavřeli na psychiatrické oddělení!

Nemohl jsem uvěřit, co všechno musel můj přítel zvládnout. „Takže se vzpamatováváš z transplantace, jednu komplikaci střídá další. Devět samostatných zásahů a pak se probudíš ve cvokárně. K čertu, brácho, co ti táhlo hlavou?“

Jen seděl s naprostým zoufalstvím ve tváři, jako by všechno prožíval znovu. „No…“ pokusil se znovu začít, ale slova uvízla uvnitř, „asi jakými hrůzami budu ještě muset projít?“ Další slza vyklouzla z koutku oka. „Říkal jsem si, čím jsem si všechno zasloužil? Kdy už to skončí? Přemýšlel jsem, že už mě po zbytek života čeká jen střídání nemocnic.“

„Myslel jsi, že umíráš?“ ptal jsem se.

„Ne,“ odpověděl, „spíš jsem myslel, že ze mě bude chcípák po zbytek života, o kterého se bude muset neustále starat jeho žena. Že už se budu pohybovat jen mezi domovem a nemocnicí.“

Nelze mu to mít za vinu, plných 5 měsíců z osmi strávil v nemocnici. Když v ní nebyl, prospal 20 hodin denně a zbytek času trávil civěním do stropu. Byly to rozhodně nejčernější dny Flexe Wheelera. „A co tvoje děti, brácho?“ zeptal jsem se. „Jak to snášely, převozy do nemocnic a tam pak všechny ty hadičky a tak? Jak to na ně zapůsobilo?“

„Když za mnou přišel můj syn Darius, jen na mě zíral. Jen se…“ Flex se začal hroutit, „jen se na mě podíval a…“ chytil dech a zkusil pokračovat, „jen se mi podíval do očí a já řekl: No tak, Darie, pojď blíž a sedni si k tátovi. A on nechtěl. Moje dcera se ptala, zda to bolí, snažila se být odvážná, ale když odešla z pokoje, sesypala se. Bylo to pro ně těžké.“

To mě ničilo stejně jako Flexe. „Bylo to pro ně těžké, ale pak si zvykly. Táta holt chodí brzy spát a má ty trubičky, prostě to vzaly. Pak, když mi hadičky vyndali, měl jsem všude šeredné jizvy, což je děsilo. Darius se jich dotkl a ptal se, zda to bolí, a já říkal: Ne, všechno je v pořádku, táta bude zase jednou silák. A ony to komentovaly slovy: Táto, kde máš všechny svaly? Budeš v pořádku? A znáš to, nemohl jsem si s nimi hrát. Ptávaly se, jestli mi mohou lézt po zádech a já jim musel říkat: Ne, dnes ne, kámo, nebo: Teď právě nemohu, děvčátko. Všechno příliš bolelo.“

Těžké časy a zklamání

„Madeline ti byla oporou?“ zeptal jsem se.

„Jasně, je skvělá,“ řekl Flex. „Žili jsme v San Jose, když mi dělali transplantaci v L. A. Jezdila za mnou tři nebo čtyřikrát týdně. Darius chodil do školy a je na nás tak fixován, že někdo musí být vždy doma, když se vrací. Takže Madeline jezdila do L. A., strávila se mnou noc a pak jela zpět do San Jose.“

Zarazil jsem ho: „To je asi 300 mil (483 km), ne?“

„Jo, šest hodin. Tam a zpět, tam a zpět.“

Celé to utrpení bylo vyčerpávající i na poslech. Nedovedu si představit, že bych prožil, čím si Flex a jeho rodina prošli a semklo je to dohromady. Ale je to už všechno?

„Jsi na tom teď už lépe?“ zeptal jsem se.

„Jo,“ odpověděl trochu zbitým hlasem, ale optimisticky.

„Kdy jsi zjistil, že se uzdravuješ, sílíš, že zase nabíráš svaly a tvé děti po tobě budou moci znovu šplhat?“ ptal jsem se. „Kdy ti došlo, že už je to za tebou?“

„Ještě stále jsem vystrašený,“ řekl s polozavřenýma očima.

„Pořád?“ zeptal jsem se trochu překvapeně. „Myslel jsem, že jsi teď zdráv.“

„Ne natolik, abych to řekl lidem, ne.“

„Takže ještě stále něco pociťuješ?“

„No, jasně, jsem vyčerpaný,“ řekl. „Mám osobní zájmy ve fitcentru vzdáleném hodinu a půl cesty, dojedu tam a po 15 minutách to musím vzdát a jít spát.“

Flex bude po zbytek života pociťovat větší únavu, než je běžné. Pocit síly, která vás udržuje v chodu, se rodí v nadledvinách, které jsou umístěny nad ledvinami. Flex má jen jednu ledvinu – a navíc malou – kapacita tvorby jeho adrenalinu je tedy o dost nižší, než byla před obtížemi.

„Jak bylo možné trénovat na výše zmíněný souboj s takovou únavou?“ Nedovedl jsem si představit, jaké to muselo být.

„Jo, chlape,“ začal, „když mi to nabídli, naložil jsem si příliš velké sousto, ale považoval jsem to za dobrý způsob, jak lidem ukázat, že jsem v pořádku a zpět. Nemohu už ale nikdy zvedat váhy. Prošel jsem si stavem, kdy jsem byl nemocný a bez tréninku – všechny mé svaly atrofovaly – myslím, že jsem vážil asi 213 liber (96 kg), a začal jsem trénovat na souboj. Neovládal jsem pořádně svaly, ale věděl jsem, že to musím překonat.“

Flex došel od transplantace ledviny v roce 2003 k nakopání zadku tomu velkému týpkovi na ASC 2005, a to i poté, co si utrhl rotátor zápěstí – pravděpodobně v důsledku užívání množství nešetrných léků, které musel brát.

„Nebyla výhra zápasu něco jako zadostiučinění?“

„Víš, Johne, ani ne,“ odpověděl trochu nahněvaně. „Ne - vzhledem k hlavnímu důvodu, že o tom nepadlo opět ani slovo. Ne - jako atlet. Není odměny za takové sebeobětování, dokud se ti to nevrátí v publicitě. Bylo to tak urážející, když jsem se vrátil, abych udělal reportáž z večerního finále. Nebylo nic – ani zmínka – vůbec nic. Nula. Jediný, kdo něco řekl, jsi byl ty.“

Být v pořádku je jediné přání

Síly Flexe možná opustily, ale fanoušci mu zachovali věrnost. Minulý víkend jsem s ním byl v New Yorku, děvče na ulici jej poznalo a rozplakalo se! Bylo to, jako bych měl vedle sebe Beatles. Dojalo ji, že dostala autogram. A pak se v metru jeden Asiat zeptal, jestli je to Flex Wheeler. Když zjistil, že ano, ozvalo se v něm dítě a prozradil nám, že se snažil vrátit k tréninku bojových umění, ale měl potíže s motivací. Ale vidět Flexe ho nakoplo a vrátilo zpět k tréninku. Ať jdu s Flexem kamkoliv, všude ho poznávají. Každý se s ním chce vyfotit. Přestože ho síly už opustily, jeho fanoušci zůstávají.

Ale je nebo není v pořádku? „Flexi, prošel jsi už očistcem? Jsi už v pořádku? Je to už za tebou?“

„Ještě nevím.“

„Budeš v pořádku?“

„Musím,“ řekl.

„Co dál s Flexem Wheelerem?“

Hluboce vydechl. „Chystám se znovuobjevit sám sebe. Nesouhlasím s názorem, že když kulturista ukončí kariéru, prostě zmizí. V jiných sportech, když atlet odejde na odpočinek, je stále součástí dění – rozhovory, reportáže, cokoliv. V kulturistice tě pohřbí. S tím se nehodlám smířit. Steve Blechman mi věřil a dal mi příležitost, proto teď chodím na každou soutěž, fotím, dělám rozhovory a píšu pro MD. MD je provokující časopis, brácho, ty víš, jak je těžké být každý měsíc o něco lepší. Zatímco ostatní časopisy jsou horší a horší, MD se zlepšuje. Jsem pyšný na to, že jsem v týmu.“

„To byla dobrá vsuvka,“ uchechtl jsem se.

„Ty víš, že je to pravda.“

„Co mám říct? Je to pravda. Jo, to je,“ přitakal jsem. „Víš, Flexi, musím se tě zeptat – je to má poslední otázka – když tak koukám na fotky v době tvého vrcholu, přijdou mi jako nejlepší na světě… Co ty na to?“

Jen tam seděl, v mysli si procházel ty obrázky a opět se zachvěl. „Ne… nemohu tomu uvěřit,“ jeho hlas utichl. „Nemohu uvěřit, že jsem tak vypadal.“

Text: John Romano
Překlad: Jaroslav Trnka


Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

18.10.19:54Vendeta - Nezlobte se na mě ale to ukázkový příklad tzv. magora, vem..
03.09.08:03Chozraščot - mu to stálo za to*80*
10.07.18:09Santo - v roce 1998 byl Flex nádhernej, to je pravda ( http://yout..
10.07.17:53ShawnRay - Určitě máš pravdu, že Coleman byl dokonalý a ve formě, ale..+1
10.07.16:30jari - Jenomže v roce 1998 byl Coleman jako zjevení, neuvěřitelná..
10.07.16:30jari - Jenomže v roce 1998 byl Coleman jako zjevení, neuvěřitelná..
10.07.16:24ShawnRay - Flex je největší borec, měl vyhrát Olympii 1998. Tam byl l..+1
15.08.00:20Hunterr - Tohle je opravdu síla. Ten chlap se mi líbí.+1
08.08.23:56Kopy - Jsem u toho skoro brečel, je to opravdu bojovník!:-/ +1
06.08.20:03Ivo2 - Je to ozaj super clanok!A aj dojemny!! A ponaucenie je : ..-1
05.08.19:12Michaela Kohutová - nemam slov!!!!!+1
05.08.11:02SCHWACA - pěknej článek. Už douho sem nic nepřečetl jedním dechem ja..+1
04.08.21:12mako23 - smazáno (Mako23) 04.08.2006, 21:13-1
04.08.21:07Santo - clanky z Ironmana pro nedostatek napadu? uz aby mi skoncil..-1
04.08.13:00Arnold Strong - to jsem taky slyšel,on to všude říkal že ho přepadli,těšil..-1
04.08.12:28Daniel-James - v roce 1997 se Flex neucastnil Olympie presto ze mu nic ne..-1
04.08.11:44Freimen - zkrátka he is a great lier:-)? Jaké ninji?!:-)-1
04.08.11:36Daniel-James - ja netvrdim ze to co je v IM je to co jsem napsal. Napsal ..-1
04.08.11:25Freimen - tak nevím danieli, zda jsi to četl v Ironmanu dobře...tady..-1
04.08.10:15Palestra - Fakt je to ako groteska :) vazne si nic nebral? Nic! Ani r..-1
04.08.08:11Phenomenom - Nejlepší jako člověk i jako kulturista:-9 +1
Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údaje
Copyright © 2010-2017 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2017 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV NOVÉ  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie  ::   Fitness centra