Druhá cesta, jíž se ubírala Flexova kariéra, je jedinečná a vlastně nevysvětlitelná. Jak brzy zjistíte, přináším vám příběh muže opovrhovaného už od počátku za téměř každý počin. Mnoho se o tom nemluvilo a co bylo napsáno, nedávalo příliš velký smysl. Ten hoch vyhrál 4krát ASC a stal se silou, s níž museli počítat všichni vrcholoví závodníci. Je široce populární po celém světě, a přitom se objevil pouze dvakrát na titulní stránce amerických časopisů. Z jakéhosi důvodu, dokonce ještě dnes je od Flexe Wheelera očekáváno mnohem více než od většiny ostatních. Zvažte sami, zda to dává smysl…
Jeho první profesionální soutěží po vítězství na USA 1993 byl Ironman ’94, kde s přehledem zvítězil a ohromil obecenstvo neuvěřitelným vystupováním, mohutností, nepochopitelně zaoblenými svaly a až nemocně vypadajícím vysekáním, které do té doby nikdo nespatřil. Flex Wheeler mohl vytvořil standard pro všechny. Krátce poté však rozsekal naprosto skvělý Mercedes Benz SL 500 při cestě ze Santa Moniky při rychlosti 170 mph (274 km/h). Takový náraz by musel obyčejného muže zabít, Flex si však poškodil jen dva krční obratle. Když byl v nemocnici upoután na lůžko, rozhodl se jeho tehdejší zaměstnavatel – Weider – poslat mu jeden z nejhanebnějších dárků – fax, který oznamoval, že mu zrušili kontrakt.
Šest měsíců nato předvedl Flex, po zdravém zvážení, zázračné uzdravení a vrátil se, aby vyhrál ’95 Pro Ironman a South Beach Pro Show, ještě skončil druhý na ASC. Nějaká pocta za takový triumf? Nic moc. Ostře to kontrastuje s Dorianem Yatesem, který si tou dobou utrhl biceps a vrátil se, aby kontroverzně získal titul Mr. Olympia a vysloužil si tak přezdívku válečník.
Byl to ten případ nadměrného očekávání, který stíhal Flexe po celou dobu jeho kariéry a dokonce i po ní. Možná nejohavnější příklad je ten poslední. Flex zanechal soutěžení kvůli onemocnění ledvin – během chvíle se propadl do noční můry – vydržel transplantaci ledviny, zotavil se, vrátil se k tréninku bojových umění a byl ohlášen jeho návrat na ASC ’05, aby na šampionátu karate bojoval v bodovém full kontaktu proti 250librovému (113 kg) stávajícímu šampiónovi. Flex vyhrál! A s výjimkou tohoto odstavce se o vítězství nezmínil jediný kulturistický časopis. Žel nejen to, nebylo to ohlášeno ani na místě. Mluvíme tu o nesporném 4násobném šampiónovi Arnold Classic, který se vrátil, aby vyhrál zápas v karate a nepadlo o tom jediné slovo. Kdyby to byl kdokoli jiný, ještě dnes by se koupal ve slávě.
„Myslím, žes nasadil laťku pěkně vysoko,“ řekl jsem. „Byl jsi příliš dobrý, dokonce i na sebe.“
Flex se dopálil. „Jasně!“ souhlasil. „Například lidé mohli říkat, že netrénuji dost tvrdě, protože jsem obdařen skvělou genetikou. Ale teď vidí, jak malý ve skutečnosti jsem a třeba si pomyslí, že možná vážně musel tvrdě makat.“
„Vidíš opak v některém ze svých současníků?“ zeptal jsem se.
Flex ihned odvětil: „Jasně, necítím k němu žádnou neúctu, protože ho mám rád a je to vážně dobrý chlap, ale koukněte na Güntera. Nemůže udělat chybu. Nesejde na tom, co dělá, vždy je pochválen. Což je skvělé. Myslím, že to tak má být, ale mně se to nikdy nestane. Kdybych projel každé kolo vyzývacího kola Olympie, roznesli by mě v časopisech na kopytech. Ale u Güntera se o tom vůbec nemluvilo. Zvládl to skvěle a já mu tleskám. Přešel to úsměvy jako všechno… ale ode mě se čeká prostě mnohem
víc.“
Chovat se schválně jako debil
„Myslíš, že to může mít něco společného s převládajícím názorem, žes byl v té době údajně pěkný debil?“ zeptal jsem se a sklopil hlavu.
Flex s sebou škubl dozadu. „Ale tehdy nás bylo hodně takových, takže si to nemyslím. Plno lidí si myslí, že třeba Lou Ferrigno je blbec. Já si myslím, že je to skvělý člověk! Je to jediný člověk, který se ukázal v nemocnici, aby mě navštívil v roce 94, když jsem měl dolámaný krk. A to jsem s ním do té doby mluvil sotva třikrát a pak náhle stojí v mém pokoji a ptá se, jak jsem na tom. Myslím si tedy, že je to ohromný člověk, ačkoliv ho má spousta lidí za pitomce. Těch by se našlo dostatečně, ale nechci být osobní a někoho jmenovat, není důvod.“
„Rasová záležitost?“
„Ne, to nemyslím. Nebudu řvát o koryto.“ Flex se na chvíli zamyslel a pak řekl:
„Nevím, myslím, že jsou prostě lidé, které ze srdce nenávidíš a možná bys je rád viděl prohrát, nebo tak něco, a já do té kategorie spadám také. Nemohu si pomoci. Určitě jsem ‘nachcal‘ olej do plamene, chápeš, tím, jak jsem vystupoval. Byl to můj způsob, jak se bránit lidem.“
„Kdy začala nastupovat tvoje osobní proměna?“ zeptal jsem se, „kdy se z tebe začal klubat slušňák?“
Flex se trochu uchichtl, přitom si sesumíroval takovou odpověď, o níž jsem přesvědčen, že ji považuje za takticky správnou.
„No, víš, upřímně? Když jsem odešel a přestal se cpát ‘sportovními doplňky‘, začal jsem si uvědomovat, jaký jsem skutečně byl. To ti opravdu pomůže upevnit si pohled, znáš to? Můj celý život byl jen pozadím k tomu, co jsem dělal, takže najednou, když je s tím konec, jsem jen…“ Flex na chvilku přestal, opřel se a pak pokračoval mnohem vážněji.
„Nemám se rád a nikdy jsem neměl. Pojďme na to upozornit právě teď a tady. Nikdy jsem se sobě nelíbil a ani to, jak jsem se choval – má arogance – dodnes nejsem schopen podívat se ani na svoje videa. Nemohu se vystát. Vím, bylo to buď se chovat tak, anebo je nechat poznat, kdo opravdu jsem, takže jsem dával přednost takové póze. Bylo to jako přinutit je sledovat tuto ruku a mávat druhou.“
To znělo divně, tak jsem se ho zeptal: „Co je to, cos nechtěl, aby viděli?“
„Že jsem velmi emocionální člověk,“ řekl. „Beru si vše snadno k srdci. Ukazoval jsem to jako amatér – rozbrečel bych se na fleku.“
Zarazil jsem ho. „Takže jsi zakrýval zranitelnost chováním hlupáka?“
„Přesně, protože už jako dítě jsem poznal, že lidé najdou tvoji slabinu a použijí ji proti tobě. Takže s chováním blba se od tebe všichni automaticky odvrátí.“
„Líbilo se ti chovat se jako idiot?“ zeptal jsem se.
Flex položil prst na rty, přemýšlel chvilku a řekl: „Jo, líbilo.“
„Myslíš, že to mělo co dělat s látkami, které jsi v tu dobu užíval?“ zeptal jsem se.
„Pravděpodobně,“ opáčil.
„Kdy jsi začal brát léky?“
„Se steroidy jsem začal v osmnácti,“ odhalil. „Bral jsem a vysazoval, ale nikdy jsem se nedostal na pro kulturisty běžné dávky, dokud jsem nepřišel do Los Angeles. Dalo by se říct, že dávky, které jsem bral do té doby, byly jako cukrátko. Bylo to nejspíš roku 1996, kdy jsem začal sypat pořádně.“
„Co to je pořádně?“
Flex se na pár sekund zamyslel. „Ááááách… jako tři Sustanony týdně.“
„Brácho, to není žádné velké množství!“ řekl jsem.
„Já vím, ale pro mě to byla obrovská dávka. Normálně bych dal tak jeden týdně.“
„OK, takže 3 Sustanony týdně s čím dalším?“
Vyzkoušel břehy své paměti trochu víc. „No, Ježí…, asi no… Nevím, nejspíš 800 Winstrolu a možná no… čtyři IU každý druhý den, asi tak nějak. Nechci příliš mluvit o množstvích a co jsem bral, protože si uvědomuji moc a sílu toho, co řeknu, nechci, aby děti vyrazily ven a dělaly to nebo ono jen proto, že jsem to dělal já a ony si myslí, že když budou dělat totéž, budou jednou vypadat jako já. Skončí tak, že si ublíží. To je jeden z důvodů, proč jsem se vším přestal.“
Nejagresivnější nemoc
„Zmíněné látky jsou zodpovědné za tvé potíže?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „To s tím absolutně nemělo co dělat.“
„Je to tvůj názor, nebo lékařské vyjádření?“
„Je to všechno v mé knize,“ říká. „Přímo z doktorových úst, steroidy s tím neměly nic společného.“
„Kdy jsi poprvé onemocněl?“
„Bylo to právě po Olympii 2000. Mnoho lidí neví, že jsem skončil v nemocnici a byl jsem tam několik měsíců. Snažili se přijít na to, co je se mnou špatně.“
„Několik měsíců? Sakra, to jsem myslel, jak tě znám. Neměl jsem ani tušení, že se to stalo. Jak ses cítil? Jaké byly příznaky?“ zeptal jsem se.
„Víš co? Po každé soutěži jsem měl hrozné otoky, byl jsem skutečně vyčerpaný. Nemohl jsem nikdy pochopit, proč jsem neměl stejný typ energie jako ostatní. Tentokrát to ale bylo skutečně vážné a pořádně nateklé, až má žena konečně řekla: A je to, jedeš do nemocnice.“
„Věděli hned, v čem vězí problém, nebo následovala jedna z těch nekonečných sérií, které jen vyloučí to či ono?“ přemýšlel jsem nahlas.
„Udělali všechny možné testy a v lednu 2001 konečně zavolali a řekli, že myslí, že už ví, kde je chyba. Řekli, že mám fokální segmentální glomerulosklerózu.“
Vypadal jsem zmateně. „Řekni to pomalu,“ požádal jsem.
„Když prostě napíšeš FSGS do vyhledávače, vyskočí ti přesně to, co mám,“ řekl.
„Je to velmi vzácné. Řekli mi, že je to nejagresivnější a nejsmrtelnější známé onemocnění ledvin člověka a neexistuje na ně léčba.“
Zatlačil jsem na otázku léků. „A to nemá nic společného s užíváním steroidů?“
Flex velmi zvážněl. „To bylo první, na co jsem se zeptal,“ řekl. “Už jsem měl potíže s diuretiky, takže moje otázka byla – zavinil jsem si to sám? Jestli ano, nehodlám proto brečet. Vezmu to, jak to je. Dělám vše na svoji zodpovědnost, jestli jsem to způsobil, nehodlám pro to lkát. Jsem si vědom rizik, která patří do hry a přijal jsem je. Oni mě ale ujistili, že to tak není.“
„Jak si mohli být tak jisti?“ chtěl jsem vědět.
„Řekli: Podívej, máme tady 12letá děvčata na třetí ledvině kvůli stejné nemoci. A to je na ní to zlé. Že dostaneš novou ledvinu, neznamená, že jsi ze všeho venku. Vždy se to může vrátit. Měl jsem ji. Poštěstilo se mi, že se nemoc nevrátila, ale jak jsem řekl, jsou děti, které dostávají ledvinu po ledvině. Dostanou transplantát a ještě, než je pustí ze špitálu, rozjede se to na nové ledvině znovu.“
Prošel jsem si pár stránek o FSGS a zjistil, že je vážnou nemocí. Přemýšlel jsem, jak mohl Flex koncem roku 2000 nebo začátkem 2001 závodit, když věděl, že má takovou nemoc. Jeho příběh je pro něj od této chvíle velmi emocionální. Párkrát se musel zastavit, aby se vzchopil. Bylo těžké dívat se na něj, ale chtěl to sdělit.
Dohoda s Ricem
„Byl jsi hned zařazen do seznamu čekatelů na ledvinu?“ zeptal jsem se.
Flex se opřel a dal si nohu přes nohu. „Ne, řekli, že to mohou pravděpodobně zpomalit. Musel jsem každopádně shodit – tou dobou jsem vážil 298 lb (135 kg) – řekli, že pokud bychom snížili váhu a mohli by monitorovat krevní tlak, myslí, že budou schopni to kontrolovat.“
To je důvodem, proč se Flex v roce 2001 vytratil. Pověsil závodění na hřebík a cvičil jen s kámošem Ricem McClintonem. Jeli se tehdy oba podívat na Ironmana a Rico Flexovi sdělil, že si myslí, že by se mohl umístit v první desítce naprosto bez steroidů. Vedli o tom dlouhou diskuzi a Flex stále popíral možnost umístit se bez sypačky. Rico věděl, že je Flex lepší než kdokoliv jiný, a proto si ho dobíral, že nechce soutěžit, když nebude sypat. Řekl mu, že kdyby to byla pravda, nikdy by se nestal kulturistou, jen závislákem.
To Flexe trochu štvalo. Udělali tedy s Ricem dohodu, že se vrátí k posilování a začnou opravdově makat. Jestli budou lidi říkat, hele, vypadá to, že se připravuje na závody, bude to fajn. No, a pokud si budou myslet, že už zase sype, bude to ještě lepší. V té chvíli se rozhodli, že nastoupí na Mr. Olympia ´02 bez steroidů.
V tomto bodě si možná všichni vybavíte pochybnou zprávu danou do oběhu Victorem Conte z BALCO obdivující s úctou Flexovy čisté tvary. Zdálo se to zvláštní, protože zpráva nepřímo naznačovala, že Flex byl „téměř čistý“, ale ne zcela. Myslím, že to měl osvětlit, protože to spoustu lidí dopalovalo. Tak jsem se zeptal:
„O čem byla dohoda s Victorovou laboratoří, brácho? Zdálo se, že ti to spíš ublížilo, než pomohlo.“
Flex přitakal pokýváním hlavou. „Během série všech mých testů v nemocnici zjišťovali i hladinu testosteronu a ukázalo se, že čítala jen 77,“ řekl. „Když zjistili, že jsem už 16 měsíců čistý, doktoři uznali, že už se to pravděpodobně nikdy samo nesrovná.“
„Předpokládám, že sis zapříčinil trvalé poškození schopnosti tvořit testosteron, takže tě dali na nahrazovací léčbu. Kolik? 200 miligramů týdně?“
Flex se zabořil do opěradla a souhlasně přikývl. „Dali mi 200 mg Decy týdně. Záměrně volí Decu, protože byla vytvořena přímo k léčbě ledvinových onemocnění. Avšak i přesto mi hladina testosteronu stoupla pouze na 117. Vím, že mě dost lidí cupovalo, že nejsem čistý, ale tak už to chodí.“
„Dobře, takže jsi nastoupil na Mr. Olympia ´02 na obrovských dávkách 200 mg Decy týdně. Jak jsi dopadl?“
„Sedmý.“
Druhou část článku najdete zde.
Text: John Romano
Překlad: Jaroslav Trnka
Když se ohlédnete za kulturistickou kariérou Flexe Wheelera, uvidíte dva odlišné obrazy. Bližší ukazuje držitele pravděpodobně nejsymetričtějšího a proporčně nejlépe sestaveného těla této planety. I Arnold řekl, že „Flex Wheeler je jedním z nejlepších kulturistů všech dob“. Vezmeme-li v úvahu jeho téměř komiksové tělo, plné, se zakulacenými bříšky svalů, malými klouby a šílenou definicí, není mnoho co namítnout. Flex setrvá v historii jako jeden z mála respektovaných a inspirujících příkladů perfektní postavy. Ač nikdy nezískal titul mistra Olympie, je nesporným držitelem 4 titulů Arnold Schwarzenegger Classic (ASC), což není vůbec špatné.
