Reklama:

Mistrovství ČR v OCR 2017
- reportáž a fotogalerie

Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Soutěže

Tak je to tady. Je čtvrtek večer. Už vím, v jaký čas budu startovat, a při pročítání seznamu překážek už cítím mravence v žaludku. Snažím se představit si překážky, hlavně ty, u kterých je uvedeno "povinná". Podle názvu se moc strategie připravit nedá, podle popisu to už docela jde, ale stejně je to docela zrádné, určitě budu na závodě překvapen, jak se představy liší od reality. Celé to vymýšlení strategií je možné jen díky tomu, že Gladiator a OCRA nedělají s tratí tajnosti a ještě před startem zveřejnili mapku tratě a seznam překážek i s popisem. Výhodou je, že člověk má jakousi představu, co ho čeká. Nevýhodou je, že člověk má jakousi představu, co ho čeká, a navíc už nebude "překvapení". Ale čert to vem, už nejsem malý a vím, že překážky nenosí ježíšek. Kromě sledování pravidel, překážek a mapek také sleduji jako ostříž počasí. To mě straší víc než překážky nebo kilometry a tady se překvapení neubráním.

Pátek utekl jako voda a sobota přišla, aniž by si to člověk nějak moc uvědomil. Vstát, vyvenčit psy, připravit snídani, sníst snídani, zabalit si pár posledních drobností, naložit se do auta, odvézt se (cesta byla sakra stresující, kvůli jedné rozkopané silnici je to půl hodiny bloudění a nadávání navíc, bez navigace bych tolik nebloudil - že jsem si ji vůbec zapínal). A jsem na místě - tankodrom v Milovicích. Místo konání dalších gladiátorských her. Letos s razítkem Obstacle Racing Association ČR (OCRA). Je to tak, jsem na prvním českém mistrovství v překážkových závodech. Popravdě se to od klasického překážkového závodu moc neliší. Prach, křik, hudba, oheň, kouř. Kdyby z repráků každou chvíli nehlásali, že jde o mistrák, tak to člověk po chvíli snad i zapomene. Ani onu tajemnou OCRU jsem nikde nezahlédl.

Jak to všechno vypadá

A jak to všechno vypadá? Milovický tankodrom je vlastně bahnité bojiště, připravené k akci. Není třeba měnit zaběhlé způsoby, takže zázemí závodu vypadá stejně jako minulý rok. Všechno pěkně pohromadě na jednom místě. Registrace, úschovna, šatna, stánky s upomínkovými předměty (jen mi tam chyběla figurka gladiátora s kývací hlavou), občerstvení (i obžerstvení) a letos nově i oktagon pro ty drsnější gladiátory, kteří si to chtějí rozdat rovnou tváří v tvář (samozřejmě v klicích, shybech nebo dipech).

Trošku mě překvapilo umístění sprch. A hlavně mě to překvapilo, až když jsem doběhl a celý od bahna začal hledat vodu, pod kterou se budu moci zimou kroutit. Tentokrát byly sprchy na úplném začátku areálu, přímo u stanového tábora, aby to neměli stanaři daleko. Ale co, kdo hledá, najde. A já jsem našel a studené vody jsem si parádně užil. Výhodou té studené sprchy bylo to, že mi pak bylo krásné teploučko. Přišlo mi, že je tu méně lidí než loni, a bylo to tak. Oproti loňskému sobotnímu závodu tu bylo o dvě stovky závodníků méně, asi ne každý má odvahu jít na mistrovství. A to je dobře,  já měl asi zůstat doma také.

Start

Už z dálky je poznat místo startu, to je ta oblast, nad kterou se vznáší oblak kouře. Takže hurá na start. Číslo s čipem mám na zádech. Jistí ho čtveřice "sichrhajsek". Snad se někde nezachytí a neservu tak ze sebe tričko. Vlastně právě pro tenhle případ mám na sobě trika hned dvě. Kompresní s dlouhým rukávem a na něm červené funkční triko. Tentokrát jsem se pěkně zvýraznil, abych to měl při hledání fotek ze závodu snazší. A to se povedlo. Tedy musím ještě zapracovat na výrazu. Na všech fotkách ze závodu vypadám naštvaně, anebo že strašně trpím (což nebyla pravda). Je to vlastně můj první závod této sezóny, takže trochu nervózní jsem. Snad jsem nezapomněl přes zimu všechny překážky. A víte co? Zapomněl! Asi jsem si málo opakoval.

Startuji těsně před obědem, v kapse mám v zásobě jeden energetický gel. Loni jsem ho zapomněl, letos jsem si ho do té kapsy pro jistotu strčil už doma. Ne že by mi letos k něčemu byl. Zrovna když na mě pomalu přichází řada, tak do cíle přibíhají první závodníci. Když vidím, jak sebou Tomáš Tvrdík plácnul na zem, sotva proběhl cílem, tak jsem si říkal, že to jednoduché asi nebude, a přičetl si k jeho cílovému času půlhodinku. S tím jsem se smířil jako se svým časem. Přede mnou jsou poslední čtyři lidi, v ideálním případě tedy minuta do startu, díky absencím mám však minutu k dobru. Jako by na tom záleželo. Píp, píp, píp, píp … a běžím.

Trať a překážky

Pořadatelé tvrdili, že mistrovská trať je ta nejtěžší gladiátorská trať, kterou dělali. A asi měli pravdu. Zvednout sud od piva, přeskočit pár nafukovacích puchýřů (takové mají vedle v Mirakulu), přeskočit oheň, který hasič nehasí, ale naopak krmí z flaštičky s dudlíkem (asi tekutým podpalovačem), skočit do studené, bahnité vody, udělat pár temp, vyškrábat se na souš a znovu do vody. Pak bahno, pár malých kopečků a už jsem byl zadýchaný jako při výběhu Řípu. A to se přede mnou rýsuje multiring. Paráda. Už po těchhle prvních metrech jsem tak nějak věděl, že ten závod bude prů*er.

Na multiringu jsem neměl šanci. Držadla nejsou drsná, ale pěkně hladká. Dva kruhy byly bez problémů, ale kolík, co následoval, mi vyklouzl z ruky, jako kdyby byl živý. Jediné, co mě může těšit, je to, že nebudu angličákovat, ale čeká mě běžecká penalizace. Závod asi bude plný běhu. Další překážka mě přesvědčuje o tom, že neumím skákat. Nikdy jsem nebyl žádný basketbalista, ale žádné zdi na předešlých závodech nebyly problém. Tahle byla - a velký. Asi desetkrát jsem se o ni rozplácl, než se mi povedlo se nahoře chytit oběma rukama. Nebýt zázračných spoluzávodníků, tak tam asi nešťastně visím ještě teď.

Je mi jasné, že po tomhle závodě budu muset svolat meeting, udělat brainstorming, napsat SWOT analýzu, vytvořit rozhodovací model, rozpoutat vášnivou diskusi, všechny názory pořádně zapsat a pak provést rozsáhlý rozhodovací proces, ze kterého vypadne jasná a účelná strategie na další závody v podobě komplexního tréninkového plánu. Snad na ten meeting dorazí i někdo jiný než jen já. Trať byla náročná. V Milovicích moc kopců nenajdete, ale to neznamená, že by trať byla bez výběhů a seběhů. Je tu plno štěrkových kopečků, po kterých se můžete honit nahoru a dolu podle libosti. Stoupání také dokáže krásně zastoupit bahno. Pokud máte bahno do půlky lýtek, tak máte co dělat, abyste vůbec šli, natož běželi. Nebudu rozebírat ani popisovat "jednoduché" překážky, se kterými je možné se setkat i na jiných závodech. Tady jsou ty chuťovky, které stojí za zmínku a zanesení do análů (vážně? jste jako malí).

Oštěp

Tady je vidět rozdíl mezi tím, když člověk hází násadou od smetáku a moderním oštěpem. Mimochodem ta násada od smetáku má ještě k tomu na jednom konci provaz a na druhém hřebík. Kovový oštěp letí krásně a čistě a daleko méně musí závodník spoléhat na štěstí. Má to holt něco do sebe, asi by to chtělo nějakou zlatou střední cestu.

Paintball

A nejde o malování míčkem. Čistě moderní překážka. Pistole, kulička, terč, plesk a běží se dál. Pistole měla dobrá mířidla a nebyl problém se s ní trefit. Nevýhodou byly mírně se třesoucí ruce, ale terč byl blízko. Každopádně pro závodníky, kteří nikdy z ničeho nestříleli, to mohl být docela oříšek.

Trpasličí multiring

Trpasličí proto, že byl docela nízko. Chyběl mu takový metr. Člověk by musel mít břišáky jako Tvrdík anebo ohebnost jogína. Stačilo se pověsit a člověk už měl skoro kolena na zemi. Bylo nutné tedy nohy pořád držet nahoře a to bylo hodně těžké. Samozřejmě, že se to dát dalo, a bylo hodně borců, kteří to dali. Já mezi nimi bohužel nebyl, a tak mě čekal ten nejtvrdší a nejzábavnější hendikep na trati - muniční bedna na záda a okruh s kopci a překážkami. Vlastně šlo o dvě překážky v jednom a každý si tu svoji našel.

Insert your pin

Není to žádná sprosťárna, ani nejde o peníze. Dostanete dva dřevěné kolíky do rukou a dlouhou hrazdu, kterou tvoří dřevěný trám s dírami tak akorát na ty kolíky. Hodně zajímavá překážka, která je hodně zaměřena na sílu rukou. Zatímco je jeden kolík pevně v dírce, tak se ho držíte a snažíte se druhý kolík strčit do další dírky v pořadí. Houpání Vám zase tak nepomůže, protože když se houpete, tak se hůře kolíkem do dírky trefíte.

Atlasovy koule

Anebo kameny? Pro chlapy 30 kg a holky měly jen polovinu (pro nematematiky 15 kg). Základní chybou bylo zvednout kouli a vrazit si ji do břicha, jako jsem to udělal já. V ten moment jsem měl v očích slzy a div jsem si neudělal ostudu (vážně bych se na závodě nechtěl poblinkat). Zazněla rada: "Přitiskněte si kouli na hruď!" Já to zkusil, jen jsem kouli nezvedl dostatečně vysoko.

Pytle

Staré dobré pytle, ty nechybí na žádném závodu. Dobrý nápad - udělat dva lehčí pytle, jeden dát holkám a dva klukům. Máme od přírody dvě ruce, tak můžeme tahat dva pytle, ne? 

Bahno

Sice to není vyloženě oficiální překážka, ale takové bahno jako letos v Milovicích jsem snad v životě neviděl. Byla to síla, která člověka zula i z ponožek. Bohužel to není nadsázka. Trailové boty od Reeboku s výrazným vzorkem bláto chytily a už nepustily. Několikrát se mi stalo, že jsem v běhu nechal botu v bahně a po dalším kroku málem přišel i o ponožku. Následné dolování boty z bahna, vyndávání bahna se štěrkem z boty a obouvání bylo dalším překážkou. Nejhorší byl úsek před ostnatým drátem. Pak už to nebylo tak mega giga extra blátivé a na kamení a bahno v botě jsem si prostě zvykl. Horší bylo, že to bahno mělo takový tah, že mi z levé boty stáhlo skoro celou podrážku. Takže "pápá lálá", botky. Příště si snad boty k noze přidělám binder páskou.

Podlézání vojenské techniky

Tank byl na stejném místě jako loni. Zajímalo by mě, jestli s ním od loňska pohnuli, nebo tam na nás čekal pěkně celý rok. V závěru závodu po tom, co se proběhlo za zázemím, byla překážka v podobě obrněného transportéru. Závodníci přede mnou se pod něj statečně vrhali a podlézali ho. Mně to nějak nesedělo, loni se přes něj přelézalo. Stopy od bláta tomu také odpovídaly. Víte jak, líná huba, holé neštěstí. Zeptal jsem se bohužel jen diváků (organizátor nebyl nikde na dohled) a pak obrněnce přelezl. To je asi jediný malinký černý puntík, který bych mohl závodu dát. Zachránilo mě asi jen to, že jsem běžel i loni. Kdybych byl nováček, tak statečně podlézám taky.

Ninja jump

Skákání z jedné nakloněné plošiny na druhou. Znám to z Ninja Warriora, tam to většinou bývá jako první překážka, tady byla v první půlce závodu. Spartan Race už ji také zkoušel, ale když překážka vyřadila nemálo kotníků z provozu, tak překážku zrušili. Čekal jsem tedy, že to bude nějaký kostilam a kotníkozvrt, ale dalo se to. Stačilo skákat do horní části nakloněné desky a v průběhu nezastavit a nezaváhat.

Vlna (skatepark)

Vlnka byla poslední třešničkou na překážkovém dortu. Byla taková pěkně fotogenická, jen mě na ní zrovna nikdo nevyfotil. A to mi na zdolání stačily jen dva pokusy. Po loňském Predatorovi jsem měl z vlny velký respekt, tam jsem s ní zápasil hodně dlouho, tady mě to až překvapilo. Přeci jen jsem na zdi na začátku závodu nabyl dojmu, že neumím skákat.

Hendikep

Kdo má rád angličáky, tak je na tomto závodě postrádal. Za nesplněnou překážku závodníky nečekalo 30 anglánů, ale běžecký hendikep. Nikdo tedy nemohl penalizaci och*at a chtě nechtě musel oběhnout žlutou pásku. Jistě se tím předešlo lajdáckým provedením a závodníci si nemohli nechávat provedení nějakých angličáků "na doma". S většinou závodníků se asi shodneme, že je to ta lepší varianta penalizace.

Sečteno a podtrženo

Cílový čas hodina a půl. Čekal jsem, že dopadnu lépe, ale co se dá dělat. Teď už to nedoženu. To, že nebudu první mistr ČR v OCR, jsem věděl už dávno, takže se žádné překvapení nekonalo. Závod nebyl jednoduchý, to je dobře. Bylo to první mistrovství, tak musí nastavit laťku. Nebyl to sice nejtěžší závod, co jsem kdy běžel, na 10km trati to byl asi loňský pražský Army Run, ale zapotil jsem se a zanadával si pěkně. Jsem zvědavý, jestli příští mistrovství bude také otevřené, nebo bude jen pro zvané, ale asi to zůstane ve stejné podobě jako letos. Více závodníků znamená větší rozpočet pro tvorbu trati a překážkový závod má přeci jen daleko větší náklady na realizaci než třeba obyčejný běžecký. Takže příští rok zase na startu!

Oficiální výsledky

Historicky prvním mistrem ČR se s časem 0:55:08,83 stal Tomáš Tvrdík, v kategorii žen pak vyhrála dvojnásobná mistryně světa v OCR Zuzana Kocumová s časem 1:04:41,90.

Nejlepší muži a ženy (ročník 1977 a starší)
p. muži ženy
1. Aleš Velička - 1:00:37,33 Dagmar Celtová - 1:34:17,15
2. Pavel Štryncl - 1:01:34,65 Kateřina Hamáková - 1:46:29,58
3. Petr Voříšek - 1:07:38,88 Jana Rudolfová - 1:46:31,50

Nejlepší muži a ženy (ročníky 1978 - 1987)
p. muži ženy
1. Tomáš Tvrdík - 0:55:08,83 Zuzana Kocumová - 1:04:49,90
2. Tomáš Satinský - 0:57:17,80 Kristýna Hůrková - 1:10:30,82
3. Michal Štohanzl - 1:01:46,64 Petra Veselá - 1:12:59,84

Nejlepší muži a ženy (ročníky 1988 - 1999)
p. muži ženy
1. Pavel Hrdina - 0:55:51,75 Anna Pavelková - 1:19:24,72
2. Jiří Vacík - 0:58:53,71 Lenka Vejdělková - 1:21:48,41
3. Richard Hynek - 0:58:58,20 Veronika Vytinová - 1:22:22,86

Nejlepší čeští junioři a juniorky (ročníky 2000 - 2003)
p. muži ženy
1. Matěj Michalčák - 1:10:24,35 Natálie Škudmová - 1:45:01,60
2. Milan Fiala - 1:25:34,71 Denisa Rosová - 1:49:37,41
3. Filip Vaňourek - 1:26:02,35 Gabriela Plecitá - 1:49:49,41

Shrnutí

  • 10 km, 30 překážek a u 8 z nich běžecký hendikep.
  • Dle výsledků se v sobotu závodu účastnilo 563 závodníků v 9 kategoriích. V nedělním závodě startovalo 619 závodníků. Celkem za celé tři dny prošlo tankodromem 1919 závodníků.
  • Nejvíce závodníků (92) doběhlo s cílovým časem mezi 1:33:54 a 1:43:36. A nejvíce závodníků (109) bylo ve věku od 23 do 26 let.
  • Nejlepší čas (a také titul mistra České republiky v OCR) měl Tomáš Tvrdík s časem 0:55:08. Nejpomalejší čas byl 3:10:31.
  • Trať byla perfektně značená, až na jedno zaváhání, které nebylo v samotném značení, jako spíš ve výškové úrovni (přes, nebo pod). Oproti loňsku, kdy jsem se ztratil, to bylo znatelné zlepšení. Určitě všichni závodníci ocenili cedule s počtem uběhnutých kilometrů podél tratě (já osobně viděl jen ukazatel s 3 km, tím se mi rozplynuly sny o tom, že už určitě mám skoro půlku za sebou).
  • Závodníci byli skvělí. Pokud rychlejší míjel pomalejšího, tak mu předbíhaný uhýbal z cesty, a i na překážkách si navzájem neznámí závodníci pomáhali, co jim síly stačily.
  • Na občerstvovačce nebyly fronty a dostupná byla voda i iontový nápoj.
  • Zázemí bylo velikostně tak akorát. Vše po ruce a nikde se netísnily mraky lidí (dobrá dimenzace). Registrace proběhla bleskově a ve frontě na jídlo jsem čekal asi minutu a půl.
  • Trať byla v celé své délce dostupná divákům, takže mohli doprovázet svého favorita na každém kroku (pokud s ním ten krok udrželi).

Hodnocení

Kdybych měl obodovat závod na stupnici od jedné do pěti překážek (čím více, tím více), tak za mě osobně to dopadne následovně.


Mistrovství České republiky v OCR 2017 - fotogalerie



Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údaje
Copyright © 2010-2017 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2017 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV NOVÉ  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie  ::   Fitness centra