Znáte ty rána, kdy otevřete oči, podíváte se z okna a nejradši byste ty oči zase zavřeli a ráno prostě vypnuli? Já je znám, jedno takové jsem měl zrovna tuhle sobotu.
Člověk se ani nerozkouká a už ví, že ten den bude mokrý a bude mu zima. Dobře, tohle se dá krásně ovlivnit, ale jsou chvíle, kdy se ven musí, a pláštěnka, deštník a gumáky nejsou zrovna vhodný oděv.
Dnes mě čeká Urban Challenge. Druhý ročník pohodového závodu v centru Prahy, který Vás náročností nezdrtí ani nepřekvapí. Je to takové pohodové proběhnutí, takové první rozkoukání, jak to na překážkových závodech chodí a vypadá.
Urban Challenge
Přesně tak, je to závod, který je dělaný na míru začátečníkům. Pokud již za sebou nějaké překážkové závody máte, tak nečekejte, že si na tomhle sáhnete na dno a odrovnáte se. Pokud máte na druhou stranu sprinterského ducha, tak tady můžete "sprintem" zabojovat o slušnou pozici.
Výzvou může být pro leckoho počasí. Je zima a poprchává od samého rána. Naštěstí to úsměvy závodníkům moc nekazí a na to menší nepohodlí se dá po startu docela zapomenout. Dokud člověk krouží po zázemí, tak mu deštík přeci jen trošku vadí. O zázemí se umějí na Urbanu pěkně postarat. Najdete tu vše. Od registrací, převlékáren, úschovny, občerstvení, informací, reklamací a hlavního pódia až po dětský koutek s hlídáním a překážkovou dráhou pro nejmenší. O zábavu se starala Evropa 2, zazpívala nám Monika Pavlačková (kdo nezná, tak je na tom stejně jako já), skákalo se přes švihadlo atd.
Na to, kolik je všude lidí, se front moc nekoná. Registrační balíček je vyzvednut během pár minut, převlékárna je hned vedle a hned vedle ní je úschovna. Vše bez problémů. Tak hurá do toho.
Některé vlny měly tu výhodu, že je rozcvičili z hlavního pódia. Takovou výhodu naše vlna neměla. Když člověk běží v 11:30, tak musí počítat s tím, že je prostě doba oběda. K protáhnutí mi pomohla slackline od Gibbona. Chvíli jsem na ní blbnul a zbytek doby jsem koukal s otevřenou pusou na to, jak to jde "profíkům". Jsou to kluci šikovní.
Snad abych se nerozehřál až moc, začalo namísto krápání pršet. Loni jsem běžel v jednom tričku, letos jsem si vzal pro jistotu dvě, ale stejně mi byla zima. Asi z toho, jak jsem běžel s větrem o závod a ochlazoval mě kolem proudící vzduch. Prý kvůli tomuto jevu na poušti umrzají velbloudi.
Za těch pár závodů jsem zjistil, že startovní číslo se dá vlastně využít jako další vrstva. Připnul jsem si ho na hruď, aby ten kousek papíru nepropustil vítr a já moc neprochladl. Na hruď to fungovalo parádně, ale byla mi zima na břicho. Celý běh jsem měl pocit, že mám v břiše schovaného sněhuláka.
Překážky jsou sice o něco lehčí, ale o to zábavnější. Na lesnatých svazích nebudete přelézat vraky aut, kontejnery na tříděný odpad, nosit pivní sudy ani běhat po schodech, tady ano.
Nejdříve jsme museli překonat dopravní zácpu. Naštěstí jsme nemuseli čekat, až auta odjedou, ale mohli jsme auta přehopsat (to jen tak na ulici udělat nemůžete, tedy pokud nejste zrovna posilněni třeba alkoholem). Proběhnutí atomovým krytem mělo něco do sebe. V jeden moment nás pohltila tma a nebylo vidět na krok. Automaticky jsem natáhl ruku před sebe a chytil za rameno závodníka před sebou, to samé udělal ten za mnou a společně jsme prošli. Prolezli jsme krytem jako jeden dlouhatánský lidský had. Proběhnutí autobusem s přeskočením otevřených dvířek řidiče je také trošku nevšední zážitek. Za zmínku ještě stojí sklouznutí po tyči (k tomu se člověk moc nedostane), přelézání válců - otočná tyč s pěnovým návlekem, na které překvapivě docela dost lidí mělo problémy, a lezecká stěna na dětském hřišti. To bylo asi největší překvapení. Šlo o kvádr o výšce asi dvou a půl metru s lezeckými úchyty. Dnes už to je součást skoro každého dětského hřiště a tady na ní kolabovali dospěláci. Nejsem žádný horolezec, ale mám lezeckou průpravu od šestiletého syna, takže no problem.
Na tratí nás čekala jedna občerstvovačka s vodou. Tím, že ale pršelo, jsem měl vody po krk a kvůli onomu sněhulákovi jsem moc chuť na vychlazenou Mattonku neměl. Navíc jde o krátkou trať, takže občerstvení je dostupné po vcelku krátké době.
Tentokrát už bylo "pravidel" o trochu více než loni. Pořadatelé si závodníků více všímali a hlídalo se provedení překonání překážek, i když se z případných neúspěchů a prohřešků moc nedělalo. To mě potěšilo. Závodník pak nemůže remcat, že skončil o tři místa níže jen proto, že někdo překážku rovnou oběhl nebo do auta palicí třísknul jenom jednou.
Na dětských závodech závodil i můj syn. Dětské závody si zaslouží ohromnou pochvalu. Bylo plno kategorií a závody se těšily stejné vážnosti jako jejich dospělácká varianta. Děti dokonce dostávaly lepší medaile než dospělí. Syn dostal jinou medaili než já, byla "aktuálnější", zatímco já jsem dostal tu stejnou co minulý rok. Až se budu za dvacet let prohrabovat medailemi ze závodů, tak mi bude vrtat hlavou, proč mám z Urban Challenge dvě stejné medaile.
Shrnutí
- 5 km a podle pořadatelů 21 překážek (ani nevím, že jich tam bylo tolik, asi některé byly maskované).
- Oficiálně mělo být 2100 závodníků. Podle výsledků dostupných na stránkách závodu bylo 1298 běžců s cílovým časem (nepočítám diskvalifikované). 1298 dospělých a 292 dětí.
- Nejvíce závodníků doběhlo s časem od 31 do 34 minut. A nejvíce závodníků bylo ve věku od 25 do 28 let. To, že byli nejvíce zastoupení pražští závodníci, asi zdůrazňovat nemusím.
- Trať byla dobře značená, za celý běh jsem zapochyboval jen jednou, to bylo při nošení sudů. Závodník, který běžel přede mnou, totiž popadl sud a místo určeného kolečka se vydal dál na trať. Tím mě trošku překvapil, ale naštěstí mě nenapálil.
- Závodníci byli skvělí. Pokud viděli, že se blíží rychlejší běžec, tak uhýbali z cesty a pouštěli. To se moc často nestává.
- Občerstvovačka možná byla trochu zbytečná. Bez té studené vody se ve studeném počasí dá docela dobře obejít.
- Bylo docela zklamání dostat stejnou medaili jako minulý rok, ale co, kvůli tomu železu se to přeci nedělá, ne?
- Zázemí bylo velmi dobré (fuj, to je jako ve škole). Atmosféra byla veselá a hravá. Díky dětským závodům bylo všude plno dětí, švitoření a smíchu.
Hodnocení
Kdybych měl obodovat závod na stupnici od jedné do pěti překážek (čím více, tím více), tak za mě osobně to dopadne následovně.
Závěr
Urban Challenge beru jako takový sportovní festival. Vezmu rodinu, vyzkoušíme si pár sportovních aktivit, slackline, fitness hřiště, minikola nebo různá skákadla a hopsadla. Já si na půl hodinky odběhnu (trochu se protáhnout), dáme si něco k obědu, poslechneme hudbu a pokecáme se známými. Děti si také užijí, vyřádí se, vyzávodí si medaili (stejnou jako rodiče) a unaveny usínají skoro už cestou domů.
Ti, co teprve vstali z gauče, se pěkně zapotí. Vyzkouší si, jaké to je protáhnout se na čerstvém vzduchu, a snad je to bude motivovat k tomu, aby u sportovních aktivit zůstali.
OCR závodníci to mohou brát spíše jako společenskou událost. Na dno, pokud nepočítám kelímek s pivem, si nesáhnou a z komfortní zóny je závod také nedostane.
Urban Challenge (Praha) 2017 - fotogalerie
