Zuzana Kocumová: "Závody ve Spartan Race beru jako dárek navíc."

Zuzana Kocumová byla jednou z těch, kteří dostali sportovní talent od Boha. Dařilo se jí ve sportu všeobecně, ovšem excelovala především v běžeckém lyžování, které ji v sedmnácti letech dostalo do reprezentace a o dva roky později na olympiádu. Rok po svém olympijském debutu se Zuzka stala juniorskou mistryní světa, téhož roku byla v anketě Sportovec roku vyhlášena nejlepším juniorem České republiky. Vše nasvědčovalo tomu, že její příběh bude pohádkou o nadané sportovkyni, která to dotáhne hodně daleko. Jenže život nemá rád jednoduché příběhy, a jelikož si ještě k tomu často libuje v potměšilém humoru, nafasovala Zuzana kromě talentu také genetickou poruchu imunity. Ta způsobila, že jakmile závodnice najela na tvrdý trénink, který profesionální sport vyžaduje, kolabovalo jí zdraví. Nic nepomohlo, a tak měla talentovaná běžkařka po nadějích. Další olympiádu, na které mohla být, proplakala doma před televizní obrazovkou. Svou profesionální kariéru ukončila v pouhých jednadvaceti letech.

Mohlo by se zdát, že tím Zuzka jako elitní sportovkyně skončila, jenže... život nemá rád jednoduché příběhy. A jelikož je nejen potměšilý, ale občas také vlídný, nastrčil bývalé lyžařce do cesty závody Spartan Race, ve kterých rodačka z Liberce zúročila "výcvik" profesionální sportovkyně i všechny své dispozice. Kam přijela, tam vyhrávala. Po vítězství na mistrovství Evropy bylo dalším přirozeným krokem mistrovství světa.

Když Zuzana Kocumová přijela do Spojených států na své první MS, nikdo ji tu neznal. Byla šedou myškou z Evropy, které si nikdo moc nevšímal. To se ale změnilo, když za sebou česká závodnice nechala všechny hvězdy domácí profi scény a doběhla si pro své další triumfální vítězství.

Zuzko, jaké jste měla pocity na startu Vašeho prvního MS ve Spartan Race? Nebyla jste trochu dotčená, že si Vás při představování favoritů nikdo nevšiml, přestože jste vyhrála ME?

Trochu mě mrzelo, že si pořadatelé ani nezjistili, co se děje ve "zbytku světa", kdo by mohl patřit alespoň do širšího okruhu favoritů, ale už z komunikace před závody mi bylo jasné, že Evropu v Americe moc neregistrují. Přátelé, kteří mě přišli na závod podpořit, tím byli skoro pohoršení, ale já zase měla před startem klid, což bylo nakonec lepší.

Ta "bezejmenná" Evropanka ovšem záhy vytřela Amíkům zrak. Bylo pro Vás vítězství vzhledem k ignoraci Vaší osoby na startu o to větším triumfem?

Sama jsem nevěděla, jaká na MS bude konkurence, ale byl to samozřejmě hezký pocit, když člověk zjistil, že i s jejich idoly, kteří jsou představováni jako nedostižní, se dá závodit. (úsměv) Když jsem pak běžela v čele závodu, nejčastější otázka lidí kolem trati byla: "Ty závodíš? A jak se jmenuješ?" (smích)

Zajímavé je, že Vy jste se k závodům Spartan Race dostala spíš náhodou, než že byste si je sama vyhlédla. Čím Vás přesvědčily, že jste u nich zůstala?

Líbí se mi naprostá komplexnost tohoto sportu. Základem je samozřejmě běh. Pokud chcete být ve špičce, musíte být dobrý běžec. Ale není to jen o natočených běžeckých objemech a minimální váze závodníka jako u hladkého běhu. Je potřeba také umět skákat, šplhat, lézt, být celkově obratný, zvládat silové disciplíny. A to jsou všechno věci, které mě baví. Když o tom tak přemýšlím, většinu toho, co dělám v přípravě na Spartan Race, bych dělala, i kdybych se překážkovým závodům nevěnovala. Závody jsou jen motivací navíc pro další zlepšování a posouvání hranic a limitů.

Jak složité je zakomponovat všechny dovednosti potřebné pro překážkové závody do tréninku? Máte nějaký systém?

Nemám systém. (úsměv) Prošla jsem si obdobím, kdy jsem na tom nebyla zdravotně nejlíp, a v té době mi jakýkoli pevně nastavený plán nedělal dobře. Když máte tréninkový plán, nechcete narušit systém v něm, a i když se Vám někdy na trénink nechce, urvete to, protože sportovec přece musí mít vůli. Jenže Vy to někdy vůlí urvete i ve chvíli, kdy by bylo mnohem lepší zůstat doma a dopřát tělu klid. Zřejmě existují lidé, kteří si mohou nekompromisní trénink dovolit a jejich tělesná schránka to vydrží. V Rusku, kde mají obrovskou základnu a nevadí jim velký "odpad", sportovce zatíží tak, že kdo to přežije, je pak opravdu nejlepší, ať přijede kamkoli. Já bych za takových podmínek dlouho nepřežila.

Jakým stylem tedy trénujete Vy?

Mám dost přirozeného pohybu v rámci běžného dne, kterému se nedá říkat trénink. Hodně chodím pěšky, mezi prací a domovem se pohybuji buď po svých, nebo na kole, občas si jdu zaběhat, občas si jdu zalézt, příležitostně se stavím na dětském hřišti, kde se na chvíli pohoupu mezi dětmi, také jezdím na kajaku. Můj trénink je vlastně takové hraní pro dospělé. Už tam není stres z toho, že máte předepsáno, jaký objem musíte každý týden zvládnout, a že jste už teď unavená a víte, že zítra Vás čeká těžký trénink ve vysokých intenzitách. O návrat k tomuto systému tréninku jsem se po svém odchodu z reprezentace a následném zlepšení zdravotního stavu pokusila ještě jednou, ale za tři měsíce mi zdraví opět odešlo, takže jsem si ujasnila, že tudy pro mne cesta skutečně nevede.

Jak se tedy dokážete dostat do formy, která vyhrává MS?

Vděčím za to jednak dobrým genetickým dispozicím po rodičích a také vysoko nastavenému základu ze sportu, ze kterého jsem přišla. Běžci na lyžích, stejně jako veslaři, jsou na tom nejlépe, co se týče funkčních parametrů a využití kyslíku. Oba sporty využívají svaly celého těla, čímž dochází k největšímu rozvoji dýchacích a srdečních funkcí. V rámci běžeckého lyžování jsou navíc i silově-vytrvalostní tréninky. Takže když ve Spartan Race přijde disciplína, kde se běží s 20kg zátěží do kopce, nejenže to unesu, to unese v podstatě každý, ale také to v poměrně vysokém tempu udýchám.

Dá se tedy říct, že čerpáte hlavně z dřívějších těžkých tréninků a nyní už to tolik nehrotíte?

Myslím, že ano. Můj současný tréninkový režim je nesrovnatelně lehčí než ten, co jsem mívala dřív, třeba intervalový trénink jsem nešla snad 15 let.

To zní až neuvěřitelně. Myslíte, že by se dalo říct, že se Vám ve Spartan Race daří i bez intervalových tréninků, protože je to mladý sport, a tak v něm možná ještě není taková konkurence jako třeba právě v běžeckém lyžování?

Konkurence v běžeckém lyžování je bezpochyby větší, tam kdybych se teď vrátila, tak se rozhodně ve špičce pohybovat nebudu. Překážkové závody jsou výrazně mladší sport, navíc je velmi komplexní, takže lidí, kteří zvládnou opravdu vše, zatím tolik není. Je možné, že pokud se na to budou cíleně soustředit od počátku, tak se úroveň posune víc. Na druhou stranu je to ale, alespoň si myslím, ještě stále čistý sport.

I to se ale nejspíš časem změní, až tam přijdou peníze.

Peníze už tam v Americe jsou, a to velmi výrazné. Zřejmě bohužel přijde doba, kdy si budou i závodníci Spartan Race vypomáhat nepovolenými prostředky, ale zatím si myslím, že tam doping není. I proto mohou ti čistí vyhrávat.

Závody Spartan Race jsou možná čisté z dopingového pohledu, ale jinak se o příliš čistý sport nejedná. Nevadí Vám občas všechna ta špína, mokro, diskomfort?

Je pravda, že když mi poprvé zavolal kamarád, že se zranil, jestli bych ho nezastoupila na závodě Spartan Race, tak jsem ho vypoklonkovala a řekla mu, ať se ozve, až někde budou pořádat závody, kde se budeme válet v čerstvě napadlém sněhu. Pak mi ale začali volat i další lidé z týmu a přesvědčili mě. Myslela jsem si, že to jen jednou vyzkouším, odškrtnu a konec, jenže se stalo, co jsem nečekala - hned po prvním závodu mě to neskutečně chytlo. A to bláto? Člověk v závodě skutečně přemýšlí a cítí jinak. Přesto to ale není tak, že bych si brodění v blátě užívala. Špínu ráda nemám a obvykle se vyznačuji tím, že do cíle dobíhám jako jedna z nejčistších. Jsou lidé, kteří se v tom přímo vyžívají a neváhají do bláta skočit, i když si jdou jen sami zaběhat, to ale není můj případ. (úsměv)

Možná to bláto ale má cosi do sebe, když se v něm s takovou oblibou ráchají i děti...

A dospělé to možná baví proto, že jsme zvyklí chodit neustále hezky oblečení a upravení. Ženy se trápí v deseticentimetrových podpatcích na kočičích hlavách, všechno se dělá na efekt. A tady najednou můžete masku odhodit a být sami sebou. Být v kontaktu s okolím, přírodou, cítit všemi smysly, celým tělem, každou buňkou.

Možná i proto ale spoustu lidí vnímá překážkové závody spíše jako zážitkovou záležitost než jako regulérní sport. A to je třeba i důvod, proč se ani Vašemu druhému vítězství na MS ve Spartan Race nedostalo patřičné pozornosti, a to i přesto, že obhájit vítězství se nikomu jinému ještě nepodařilo. Nemrzí Vás to?

Právě nedávno jsme se s partnery, se kterými spolupracuji, bavili o tom, jaký je to vlastně paradox. Překážkové závody jsou dnes obrovský fenomén, počet závodníků i třeba fanoušků na Facebooku je enormní a neustále roste, ale média to jaksi neregistrují. Souhlasím s tím, že tyto závody samozřejmě jsou zážitkovou záležitostí, zážitkem by měl být koneckonců každý závod, ale pohybuje se tam i řada výkonnostních a elitních sportovců. V Americe jsou například téměř všichni přední závodníci Spartan Race profesionální sportovci, prize money se tam pohybují v řádu několika milionů ročně, takže tam skutečně není problém se tímto sportem i živit. Nedávno dokonce vyhlásil časopis Sport Illustrated jako jednu z nejzajímavějších a nejlepších sportovkyň Ameriky špičkovou závodnici ze Spartan Race Amelii Boone. Tam opravdu sportovci, kteří se věnují Spartan Race nebo obecně OCR závodům, nemusí nikomu vysvětlovat, jestli to, co dělají, je jen zážitková záležitost, nebo jestli je to také sport.

Když už jsme zmínili prize money, které jsou v tomto sportu a které jste si na MS světa vyběhala, neberete Vaše úspěchy na světovém poli Spartan Race jako návrat k profesionálnímu sportu? Jako comeback, který jste plánovala, i když v jiném čase a jiné sportovní disciplíně? Není to alespoň trochu satisfakce za to, že Vám nebylo dáno plně rozvinout své dispozice v běžeckém lyžování?

Neberu to jako satisfakci, ale spíše jako dárek, který jsem od života dostala navíc. Už jsem nečekala, že bych ještě mohla dělat nějaký sport vrcholově. A upřímně, kdyby to nepřišlo, vlasy bych si nervala. Po letech, kdy jsem ze zdravotních důvodů nemohla závodit, totiž vím, že to není jediná věc, na které stojí mé životní štěstí a uspokojení. Zároveň ale musím přiznat, že si to nyní nesmírně užívám. Závody Spartan Race se vždy konají v nádherném prostředí, navíc už tam není ani ta urputnost, kdy si člověk říká, že musí vše, co natrénoval, co nelépe prodat, když už tomu tolik obětoval... Nikdo už mi také neříká, jak mám co dělat a jak bych se měla umístit, a pokud ne, co bude následovat. Takže se mi závodí s mnohem větší volností a také radostí.

A moci zúročit talent je také radost.

Musím přiznat, že po ukončení své běžecké kariéry jsem si občas říkala, proč jsem dostala do vínku vlohy, když jsem nedostala šanci jich využít. I u ostatních mě vždy velmi mrzí, když vidím talent, který zůstal ležet ladem, protože si myslím, že pokud někdo dostane dar od Boha, měl by ho také využít. Nevím, jestli já svůj talent plně využila vzhledem k tomu, že mnozí nepovažují překážkové závody za plnohodnotný sport. (úsměv) Ale velmi mě těší neskutečně pozitivní zpětná vazba, kterou dostávám od okolí a která mě motivuje, abych předávala dál, co bylo dáno mně. To mohu dělat tak, že budu trénovat další sportovce, nebo když budu konkrétním, viditelným příkladem. Chci lidem ukázat, že pokud budou poslouchat své tělo a budou se mu snažit vyhovět, není na sport nikdy pozdě. A to platí i v případě, kdy zdraví není ideální.

Naštěstí to vypadá, že se zase začíná sportovat víc a překážkové závody na tom mají svůj podíl. Co myslíte, že lidi na těchto akcích tak "bere"?

Jsou to lidé, atmosféra, ale hlavně, alespoň si to myslím, návrat k intenzivnímu prožitku, zprostředkovanému vlastním tělem. Mám pocit, že virtuální realita, ve které čím dál víc žijeme, nás může nějakou chvíli uspokojovat, ale zažijeme-li něco opravdového na vlastní kůži, je to nesrovnatelně větší zážitek.

Když se to tak vezme, jsme vývojově přeci jen zvířata, která musela v minulosti čelit nebezpečí, shánět potravu, překonávat bolest, čelit strachu. My jsme všechny tyto intenzivní vjemy odřezali od svého života v domnění, že když budeme celý život trávit v komfortní zóně, bude to pro nás to nejlepší. Jenže je to tak, že lidé tyto intenzivní zážitky potřebují, a tak se je snaží najít jinde. Někdo v drogách, někdo v rychlé jízdě autem a někdo třeba v překážkových závodech. Užít si intenzivních zážitků prostřednictvím sportu mi přijde jako nejlepší varianta. V překážkových závodech zažijete silných emocí spoustu a ještě dostanete i bonus navíc. Když je Vám totiž opravdu hodně zima, mnohem víc si pak užijete teplo. Když budete chvíli mokří a od bahna, bude Vám o to blaženěji, až zase budete čistí a v suchu. To jsou věci, které se těžko vysvětlují někomu, kdo si to nevyzkoušel, každopádně si ale myslím, že důvodem úspěchu překážkových závodů je právě intenzivní prožitek, který lidem v jejich běžných životech chybí, jinak by na startu ty tisíce lidí zase a znovu nestály. Rada je jednoduchá - zkuste to a uvidíte. (úsměv)

I vítězství je velmi intenzivní prožitek. A jelikož intenzivních prožitků není nikdy dost, zkusíte to na MS i letos?

Chtěla bych, i když si velmi dobře uvědomuji, že to nebude lehké. Jsou tam mladé závodnice ve věku 22 - 23 let, tedy na vzestupu svých sil. Bude tam skvělá Lindsay Webster, která žije ve vysoké nadmořské výšce a má tedy k tréninku vynikající podmínky, navíc už všichni vědí, jaké jsou mé silné stránky, a tak měli šanci mě dohnat. Na druhou stranu se ale tento závod koná v úžasném prostředí nedaleko Yosemit u nádherného Lake Tahoe, to místo vážně stojí za to vidět klidně i potřetí. (úsměv) Takže ano, pokud zdraví dovolí, zkusím letos MS do třetice.