Váš příběh:
Když samotná cesta je můj cíl

Se sportem jsem obeznámen už léta. Měl jsem možnost poznat mnoho jeho tváří. Od kondiční po silovou. Sport po léta utvářel moji povahu i postavu a jsem mu vděčný za to, kým teď jsem. Musel jsem tomu ale dát všechno - čas, energii, často i nemalé částky. Za to se mi ale dostalo zdraví, což je věc, kterou penězi nikdy nezaplatím. Tou dřinou ho ale budu s radostí splácet do konce života.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Jmenuji se Pavel, je mi 16 let a studuji gymnázium. Moje cesta ale začala už dávno. Přesněji řečeno ve 2. třídě základní školy. Tehdy se mi konečně podařilo uprosit rodiče, aby mě zapsali do tréninků taekwonda.

Nebyl jsem z těch dětí, které vysedávaly 3 hodiny denně u televizních pořadů typu "Želvy ninja". Nečekal jsem superschopnosti, že se ze mě přes noc stane Bruce Lee nebo že mi narostou křídla. Pravdou bylo, že člověka méně nadaného k bojovému sportu byste těžko hledali. Zkrácené šlachy, brýle, alergie, cukrovka a malý vzrůst. K tomu všemu jsem byl neobratný jako málokterý můj vrstevník. K prolézačkám jsem se ani nepřiblížil, stejně jako ke spolužákům. Byl jsem klasický zakřiknutý šprt.

Ihned po mém prvním vstupu do tělocvičny jsem věděl, že tohle chci dělat. Náš trenér byl postupně čím dál přísnější a přísnější. Chtěl po nás lepší a lepší výsledky. Začalo se zlepšovat i mé zdraví. Postupně jsem odložil brýle a začal růst. Nakonec se mi srovnala hladina inzulínu natolik, že jsem mohl začít normálně jíst. Ustoupila i moje chronická rýma, kvůli které mě museli několikrát hospitalizovat. Pak se začala hlásit puberta a já si začal uvědomovat rozdíly mezi mnou a ostatními. Byl jsem klasická vyhublá tyčka, kterých na ulici denně potkáváte desítky - ektomorf. Okolí si toho rozdílu začalo všímat také a dávalo mi to náležitě najevo. Nenáviděl jsem ty neustálé narážky na to, jak vypadám. Na konci 9. třídy mě přestalo bavit i taekwondo, na prázdninové tréninky jsem už nenastoupil.

Rychle jsem začal hledat cokoliv, co by mě připravilo na nástup do střední školy v náležité formě. Asi jako každý začátečník jsem listoval internetovými stránkami o posilování, o fungování jednotlivých svalových partií, o účinnosti jednotlivých cviků, o výživě. Materiálů bylo až neskutečné množství. Některé si protiřečily i v základních informacích. Začal jsem chodit do nově vystavěného workout parku (nejraději sám) a zapisovat si tréninky. Dělal jsem všechno proto, abych změnil svoji postavu k lepšímu. S přibývajícími zkušenostmi přibývala čím dal rychleji také kila. Konečně jsem začal mít své tělo rád.

Mým cílem nikdy nebyly obrovské objemy a kulturistické soutěže. Chtěl jsem získat postavu, která vypadá, jako když ji právě někdo vysekal ostrým dlátem do kamene. Ne Herkules, ale David. S každým tréninkem jsem cítil, že zvládnu víc. Pálení ve svalech po každé sérii, než jsem se pustil hrazdy, bylo k nevydržení. Každý úspěch i neúspěch mě posouvaly dál. Každý nový cvik byl pro mě jako trofej.

Díky předchozím zkušenostem s bojovým uměním jsem měl dostatečnou disciplínu k překonání bolesti u posledních opakování. Miloval jsem to, každý den mezi tréninky byl pro mě utrpením (i fyzickým). Ke konci prázdnin jsem dal do cvičení ještě více elánu a úsilí. Udělal jsem ale tu chybu, že když se mi začaly nepříjemně strhávat puchýře na rukou, dál jsem na té tenké vrstvě kůže cvičil bez použití rukavic. Docílil jsem jen toho, že se mi sloupla i tato vrstva kůže. Kvůli strupům jsem se nemohl hrazdy ani dotknout.

Do parku jsem ale chodil dál, objevoval zdejší workoutovou subkulturu a sbíral rady od ostatních. Zjistil jsem, že je jeden cvik, který partu dělí na dvě části - tu slabší, která ho neudělá, a silnější, která ho zvládne. Jednalo se o muscle-up. Měl jsem nový cíl. Koupil jsem si rukavice, začal znovu cvičit a odstartoval dynamický trénink. Shyby s tlesknutím, dipy na hrazdě. Vše s co nejlepší technikou, plynule a v plném rozsahu. Tuto výzvu už jsem sice do začátku školního roku nesplnil, ale 1. září jsem na gymnázium nastoupil jako jiný člověk. Stal jsem se extrovertním a společenským člověkem. Svoji postavu jsem každý večer hodnotil a plánoval, co je ještě třeba zlepšit. Čekal jsem na střední škole mnohem větší konkurenci - partu namakaných kulturistů, vedle kterých budu vypadat jako maratonec. Konkurence ale nebyla žádná. Nás kluků je ve třídě málo, skoro všichni netrénovaní ektomorfové. Když už některý cvičí, tak kondičně. Jejich výkony mají u mě upřímný obdiv a respekt, ale sám jsem už dál.

Cítil jsem se lépe než kdy předtím. Pokaždé, když jsem se ohlédnul zpět a uviděl to, s čím jsem začal, a ten obrovský rozdíl, někde tam uvnitř jsem se pousmál. Nikdy ale nepřestanu. Za ten rok už jsem díky některým svým výkonům celkem známý. Ke konci školního roku jsem si splnil sen. Po krátkém odpočinku a projížďce na kole jsem zastavil u hrazdy. Slunce svítilo a klouby byly rozehřáté. Učinil jsem svůj další pokus o obávaný muscle-up. Vyhoupnul jsem se nad hrazdu s nečekanou lehkostí a udělal ukázkový dip. Najednou jsem se ocitnul tam, kam jsem se chtěl dostat skoro rok. Dosáhnul jsem svého cíle. Překonal jsem sám sebe. S dalšími tréninky jsem počty muscle-upů v sérii zvyšoval až na dosavadních sedm. Svůj cíl jsem si splnil a vysloužil si alespoň malý obdiv.

Začal jsem tedy hledat novou výzvu, novou křižovatku na své cestě. Za peníze za vysvědčení jsem si koupil permanentku do místní posilovny. Stoupal jsem sebejistě po schodech přes recepci, šatnu a sprchy, až jsem se dostal do posilovny - dalšímu mezníku mého cvičebního života. Když jsem otevřel dveře, spatřil jsem obrovskou spoustu strojů namačkaných na sobě a asi deset obrovských chlapů, kteří byli 2x, 3x, 4x větší než já! V prvních vteřinách mě napadlo, že jsem zase na začátku - opět tím slabým introvertem bez sebevědomí. Tak to ale není. První kroky do haly jsem už udělal s pevnou myšlenkou na opětovné vítězství nad vlastním tělem. Myšlenkou na to, co už mám všechno za sebou. Že si sám sebe mohu vážit i přes nepoměr mojí a jejich postav. Celé to oťukávání strojů jsem si docela užil. Domů jsem šel s pocitem naplnění z toho, že jsem sice opět na začátku, ale zároveň už v cíli.

Teď pravidelně střídám posilovnu a workout. Přivádím ke cvičení co nejvíce svých známých, kamarádů a přátel. Vždy rád vidím jejich radost z dosažených úspěchů. Stejnou radost, jakou zažívám já. To je to, co nás všechny spojuje - endorfin, který se nám vyplaví do krve po každém triumfu jako odměna za to, co jsme dokázali.

Kdyby se mě někdo někdy zeptal, proč vlastně posiluji, odpověděl bych: "Pro život." A opravdu tomu tak je. Přátelé, zdraví, radost, pohoda, kondice a sebeúcta. To jsou důvody, proč žít. Jsou to také důvody, proč já cvičím. A nikdy nepřestanu. Když jsem začínal, neměl jsem žádné ponětí o opakováních, sériích a pauzách. Kreatin, proteiny, BCAA a spalovače, to všechno se pro mě rovnalo "steroidy". Teď dovedu rozeznat účinek každého z těchto dopňků a radovat se z výsledků.

I když chodím cvičit pravidelně, tak můj životní styl není "třikrát týdně workout a jinak na to dlabu". Tam, kam bych se mohl dostat autobusem, jedu na kole. Tam, kam mohu výtahem, chodím po schodech. Můj příběh není mezi ostatními nijak zvlášť výjimečný, není to příběh o extrémní transformaci. Ale je můj. Jenom můj. A pokud si tuto zprávu přečte alespoň jeden jediný stydlivý introvert, který je ve fázi "hltám všechny informace, co jsou nablízku", a pomůže mu to s motivací, budu jedině rád. Přišel jsem přece na svět, abych něco dokázal.