Reklama:

Gladiator Race Milovice 2016
- reportáž a fotogalerie

Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Soutěže

Co se týká překážkových závodů, tak nejsem žádný začátečník. Poprvé jsem je vyzkoušel v roce 2014 a od té doby každý rok vzpomínky oživuji. Nicméně nikdy jsem ještě nezkusil stát se gladiátorem. To se v sobotu 7. května změnilo.

Když jsem se na závod hlásil, bral jsem to jako další proběhnutí, jako na jakémkoli jiném závodě. Nicméně to mi nevydrželo, když se den závodu přiblížil a týden před startem jsem viděl oficiální video k závodům Gladiator Race z roku 2015. Ne, že bych ho viděl poprvé, ale když ho člověk vidí s tím, že za týden ho to čeká, tak ho vnímá trošku jinak. Musím se přiznat, že mě začalo šimrat v žaludku a od té doby jsem se nervozity již nezbavil. Ti, kdo připravovali video, jsou jedničky, lepší video (propagující OCR) jsem ještě neviděl. Má spád, hudbu, co Vám rozbuší srdce, a hlavně z něj má člověk pocit, že se na závodě nezastaví, že si neoddechne a bude makat od začátku až do konce, aby přežil. Je to tak, bojovalo se od začátku až do konce a vzdát to prostě nebyla možnost.

Kalendář extrémních
závodů 2016

Trénink na závod jsem jaksi zazdil. Do Velikonoc to ještě byl pravidelný trénink s běháním a silovým tréninkem, ale pak přišla rýmička, chřipečka, pár dětských bacilů atd., tak jsem nakonec na start nastoupil o pět kilo lehčí, než jsem čekal.

Výbava

Co jsem si vzal na závod s sebou, asi zmiňovat nemusím, každý to má stejné. Boty, ponožky, kalhoty/kraťasy, triko, dva ručníky, tašku na bláto (závodní oblečení), láhev s vodou, něco ke svačině atd. Dokonce jsem si vzal i energetický gel v tubě, abych si mohl dopřát dávku energie navíc. Velmi důležitá věc, kterou jsem zapomněl v batohu a na trati si za to nadával. Co já vím, třeba by mi to fakt pomohlo být o pár vteřin rychlejší. :)

Tak jedeme

Cesta na samotné konání závodu byla pěkně značená a už z Jiřic mohl člověk pustit navigaci z hlavy a nechat se vést značenou cestou. Závod se konal v lokalitě milovického tankodromu, osobně jsem netušil, jaký terén čekat. Jestli zákopovou podobu první světové války, měsíční pláň nebo pohled na zvlněnou pustinu povrchových dolů. První, co mě však napadlo, když jsem vystoupil z auta, bylo: ludus. Škola gladiátorů. Písčitá planina sloužící jako parkoviště, za ní pár vyčnívajících střech a nafukovacích bran, oblak prachu, který se nad vším vznášel a nad hlavou pálící slunce. Hned o sobě dal vědět adrenalin, jak opatrně vystrčil růžky. Už bych jen čekal bojový řev a zvuk železa odrážejícího se od štítů. No prostě atmosféra slibovala pěkný závod.

Tak převléknout, nejcennější nechat v autě, to nejnutnější v batohu a vyrazit na registraci.

Na první pohled bylo vidět, že nepůjde o žádnou masovku. Nikde se netísnily tisícovky lidí, nikde nikdo nekřičel, nikdo se nepřeřvával, všude byl klid a hlavně, všichni se usmívali. U registrace jsem byl překvapivě sám, ale to se dalo čekat, když startuje jen něco okolo tisíce závodníků a já v pořadí s číslem 702. Byl jsem trochu na vážkách, jestli se vybavit tričkem z konkurenčního závodu, ale nakonec zvítězilo pohodlí. Je to holt nejlepší tričko do bláta, co vlastním, a už je kily bláta ověřeno a vyhodnoceno jako vyhovující. Číslo s časoměrným čipem šlo na záda. Jako vždy jsem měl obavu z toho, že se mi spínací špendlíky zapíchnou během závodu do zad, ale naštěstí jsem si žádný piercing ze závodu neodnesl.

Měl jsem ještě 45 minut do startu, tak jsem zatřepal šejkrem, rozmíchal si dávku BCAA a vypravil jsem se podívat, co mě čeká na závodní dráze. Naštěstí tu dráha není obestřena tajemstvím typu nikdo ji neviděl a nikdo o ní neslyšel. Už před samotným startem vypustili organizátoři na světlo světa plánek s tím, co závodníky čeká, aby mohli být o to nervóznější. Docela mě překvapilo, jak moc od bláta závodníci jsou, až na trati jsem pochopil, že tady se moc nehraje na vodní překážky, ale zato blátivé překážky tu frčí o 106. Nabral jsem trošku inspirace, jak se vypořádat s jednou blátivou a jednou neblátivou překážkou. Bahenní brody vzít vpravo a pod tankem lézt vlevo. Snad mi to k něčemu bude.

Na Gladiator Race nebudete startovat v houfu tří set hlav, ale můžete si ze startu udělat pěkně soukromou akcičku. Startuje se intervalově po 20 sekundách. Není to moc, ale i tak malý náskok stačí na to, aby Vám nikdo neskočil na záda na první překážce. Viděl jsem, že ve frontě na start (ne na banán :) jsou už závodníci s šestistovkou, nejvyšší čas hodit batoh do úschovny a připravit se ke startu.

S prázdnýma rukama a mírnou nervozitou jsem dorazil ke startovní bráně. Od sličných slečen jsem si nechal namalovat startovní číslo na krk a je čas se trošku rozcvičit. Není radno rozcvičení podceňovat. Jakmile vystartujete, čeká Vás skákání, plazení, přitahování, zvedání, nošení, tahání, plavání a tak je příležitostí si něco natáhnout vcelku dost.

Minuta do startu. Přede mnou je jeden závodník v podkolenkách, který vystartuje každou vteřinu, a pár (otec s cca 12letou dcerou, která má již dětský závod za sebou a teď se jde poprat s dospěláky, smekám), který to má za dalších 20 vteřin. Pak si vteřinky odpočítám já a vyrazím. Už nervózní nejsem, už na to není čas.

3, 2, 1, píp

Bzučák zabzučel a já vyrážím.

Přeskok ohně a bahno

Hned po třech krocích mě čeká pár hořících klád a hned za nimi sešup do výkopu s bahnem. Mají to dobře vymyšlené, kdyby někoho plamen olízl více, než je potřeba, hned si to ochladí ve studeném bahně a rovnou bude mít i přírodní, bahenní obklad. Tohle je ještě sranda, jde o začátek závodu, každý je plný odhodlání a energie. Navíc. Úsměv! Je tu fotopast.

Vody je po pás a bahna je nad kolena, křest je za námi.

Betonová pyramida

Trasa se stáčí, běžím zpátky kolem startu a dál mě vede na snad jediný zpevněný povrch, který nás čeká, a na něm pyramidy. Jde o betonové kvádry, které jsou na sobě naskládány. Překážkou jsou z nich vytvořené schody. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Schody jsou nepohodlně vysoké, na první tři schody se skáče dobře, ale pak už začíná chybět energie na pořádné odražení pro zbylé dva. Naštěstí jsem je vyskákal bez úhony a pomoci rukou, ale měl bych více trénovat předkopávání, zítra mě budou pěkně bolet třísla (taky, že jo, bolela).

Podplavání válce HIKO

Aby si závodníci odpočinuli od hopsání, je tu voda, ne moc hluboká, ale dost hluboká na to, aby se v ní dalo potápět. Čekají tam na nás dva nafukovací válce a hodně blátivá voda.

Sluníčko svítí, je teplo, mokro mě stejně ještě čeká, tak není důvod se rozmýšlet. Vrhám se po hlavě pod vodu. Pro tuto chvíli je možná důležité říci, že nosím brýle a závodím v nich. Bohužel jsem si svoje závodní nechal doma, moje smůla. Cítím, jak mi brýle sklouzávají a končí na dně! Tohle je jediné místo závodu, kdy cítím paniku. Rychle na všechny čtyři a prozkoumávám dno, než se zaboří do bláta nebo je zvířená voda někam odplaví. Naštěstí mám více štěstí než rozumu. Mám je. Druhý válec už podplavávám s brýlemi sevřenými v dlani.

Cesta od vody je doplněna dalším přeskákáním betonové pyramidy, tentokrát v opačném směru.

Nošení dlažebních kostek

Než si člověk stihne očistit ruce od bláta a trochu oschnout, čeká ho první nošení. Jsou tu vyskládané dlažební kostky, ale ne ty malé mozaikové, pořádně velké, drsné kočičí hlavy. Výhodou kostky jsou její kompaktní rozměry, jsou vhodné do každých rukou (hlavně když zasedá Mezinárodní měnový fond). Chytám ji zespodu do obou rukou a běžím do mírného kopce. Naštěstí se s ní běhat dá. Tajemství je v tom, pořádně ji přitisknout k břichu, aby se Vám při běhu nekinklala a do břicha Vás nebouchala. Hned za kopcem je výhled na budoucí překážku, ručkování. Stačím si tak akorát říct „snad před tím nebude bláto, abych měl čisté ruce“. A už běžím z kopce zpátky.

Plazení pod ostnatým drátem

Nečekal jsem, že bude chybět plazení. Věděl jsem, že tam bude a teď ho tu mám z první ruky. Nejdřív trocha brodění po kolena v bahně a pak na kolena a plazením vpřed do kopce pod ostnatým drátem. Drát ani nebyl příliš nízko, není potřeba, bláta je tu po lokty. Pokud se člověk snaží, tak si tričko od bláta neumaže, ale nohy se okamžitě mění v klády bahna a ruce jsou v těžkých blátivých rukavicích až po lokty. V mysli mi problikl obrázek další překážky - ručkování - a viděl jsem to bledě.

Vylezl jsem zpod drátu a snažil se očistit ruce, co to šlo. Okolo ale bylo minimum trávy, a jakmile se chcete očistit hlínou nebo pískem, vytvoříte z bláta těstíčko, které jde dolů ještě hůř. Za ten kousek k ručkování jsem si pěkné těstíčko užmoulal.

Ručkování

Byl jsem připravený na alespoň trošku bytelné úchyty, které se budou houpat, ale nemůžu mít pořád štěstí. Úchyty vypadají jako držadla síťovky. Lano a na něm navlečená tenká hadice. Ta navíc klouže, sotva se na ni podívám, natož abych po ní ručkoval. Když jsem viděl, jak tam úchyty schlíple visí, nebylo mi moc do smíchu.

Jedinou pořádnou šancí bylo se chytnout přímo provazu mimo hadicový návlek. Sil rychle ubývalo, ale do tří čtvrtin se tento postup vyplácel. Pak jsem prohmátl. Místo dalšího úchytu jsem se chytil vzduchu, který mě bohužel neudržel. Byl by docela zajímavý pohled, kdybych visel silou vůle na vzduchu, připadal bych si jako rytíř řádu Jedi. :)

Každopádně to pro mě znamenalo 20 angličáků. Když jsem se potom rozběhl, měl jsem pocit, že mám ruce vytahané jako orangutan a už jsem se těšil na banán v cíli.

Výlez z jámy

Naštěstí tu byla trošku delší běžecká část, při které jsem si oddechl a nabral ztracenou sílu (samozřejmě z čeho jiného než ze vzduchu). Cesta vedla přes ohradu hlídanou z každé strany elektrickým ohradníkem. Prý tam byli oslíci, ale žádného jsem bohužel neviděl.

Jako další mě čekala jáma plná bahna, z které vedla jediná cesta. Nahoru po strmém obahněném srázu. Shora visela dvě mokrá a klouzavá lana s uzlíky. Protože je trať hodně kamenitá, dostal jsem spásný nápad, vlastně jsem o něj zakopl. Vzal jsem pěkný, placatý kámen a seškrábal si bláto z rukou. Funguje to! Jen by to chtělo ještě seškrábat to bláto i z lana. Lana jsou jak dva hadi, kteří se Vám ze sevření chtějí stůj co stůj vysvobodit.

Nečekal jsem to, ale v průběhu mé cesty do kopce se nahoře objevila hlava, pak ramena a pak ruce závodníka, co běžel přede mnou. „Pojď, pomůžu ti!“ Natáhl ke mně ruce a já kluzké hady vyměnil za ruce spolubojovníka (spoluzávodníka). Hned to šlo nahoru lépe. Slušně jsem poděkoval a běželo se dál. Je to poprvé, co jsem viděl na vlastní oči, že by někdo takto spontánně pomohl jinému závodníkovi, aniž by závodník byl v očividných problémech, byl v jeho týmu nebo o pomoc požádal.

Cross Fit

Cestička k této překážce byla dlážděná pneumatikami, jaká romantika. Ještě lepší by bylo, kdybych v jedné gumě nezapomněl nohu, au.

Začíná se zlehka. Stačí přelézt dřevěnou bránu, která je vysoká do úrovně pasu. Pak následuje stejně vysoká kladina, na kterou jsou navlečeny pneumatiky a je potřeba je cik cak přelézt. Nic moc krkolomného se nekonalo. Pak už to ale začíná být těžší.

Opět dřevěná branka, ale vysoká tak po kolena (u nižších závodníků), na ní jsou navlečené pneumatiky a úkolem je se pod bránou podplazit. Zadání je lehké, ale realizace je těžší. Je potřeba se podplazit pod pneumatikami, ty nejsou zrovna nejlehčí. Naštěstí tu neselhala závodnická kolegialita. Na střídačku drží pneumatiky nahoře a na straně, aby se dalo snadněji podlézt. Musím říct, že bez pomoci by překonání překážky trvalo daleko déle a bylo by to daleko nepohodlnější! Pak prolézt malým muničním skladem (opět nízká a úzká branka vytvořená z beden na munici), hopsnout do traktorových pneumatik a může se vyrazit vstříc další překážce. Naštěstí tu je o trošku delší běžecký úsek, tak si člověk může užít toho pálícího sluníčka.

Fronta

Sice nejde o oficiální překážku, ale zmínit to musím. Čeká nás zajímavý terén. Hromady písku, kamení, hlíny a všeho možného tvoří krásné pouštní duny. Dokonce jsou i dost vysoké a naším úkolem je je pokořit. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, nahoru, dolů…

Stěny dun se drolí pod nohama a jsou pořádně strmé. Člověk musí pomalu na všechny čtyři, aby měl jistý krok a vyhnul se odřeninám, které číhají na každém kroku. Většina závodníků volila rozumnější variantu a opatrně lezli nahoru i dolů. Už méně závodníků se pod kopcem rozeběhlo a vyskákalo-vyběhlo na kopec. A dolů? To už se jenom skákalo. Já jsem si také zaskákal a zaběhal. Opět jsem si po letech připadal jako malý kluk. Žádný pud sebezáchovy a železná sebejistota, že se přeci nemůže nic stát. Užil jsem si to.

Plazení pod tankem

To, že jsme na tankodromu, bylo poznat podle tanku, co stál na nejvyšším kopci a teď jsme měli možnost se na něj podívat zblízka. Další překážkou je plazení pod tankem. Je škoda, že čas docela tlačil, tak na nějaké pokochání tímto kusem techniky fakt nebyl čas. Jen jsem patřičně ocenil, že má tank podvozek hladký jak dno lodi. Aspoň se člověk neměl o co zachytit a o co bacit do hlavy.

Nošení pytlů do kopce

Dostáváme se na místní střelnici, ale bohužel střílet se nebude. Jako odměna, že jsme dorazili až sem, nás čeká pytel písku, který je potřeba vynést nahoru do kopce a, kdo by to byl čekal, přinést ho i nazpátek. Kopec je sice krátký, ale hodně strmý a samý písek a kamení. Už jsem se viděl na zadku.

Převislá bariéra

Kdo někdy viděl nějaké ty skály, určitě ví, co to je skalní převis. Mně stál v cestě dřevěný převis a v tu chvíli by klidně mohl být i skalní, bylo by to jedno. Dřevěná zeď, která je nakloněná na Vás, Vám nedá šanci na ni vylézt jako na klasickou zeď. Je potřeba vyskočit nahoru a vyloženě se vytáhnout rukama, zády a tricepsy. Prostě muscle-up. Tak jsem si dal "muscle-upí" premiéru, pěkně jsem si u toho zaúpěl a po druhé straně zdi jsem sjel jako po klouzačce.

Tohle byla asi nejzáludnější překážka závodu. Když jsem ji uviděl poprvé, tak jsem pocítil slabý náznak paniky, ale člověk nesmí zůstat stát a jen zírat na překážku. Chce to se párkrát nadechnout a prostě na ni vlítnout. Jinak člověk ztratí odvahu, odhodlání a začne nad vším moc přemýšlet a všechno moc kombinovat.

Cross Fit

Organizátoři asi hodně chtěli, abychom byli fit. Jsou tu další dřevěné brány, které je potřeba překonat a pěkně vrchem. Teď už nejsou po kolena, ani po pás, spíše po ramena. Sil už ubývá, tak se na ně škrábu, co to jde. Jediné, co mě těší, je, že už je za mnou půlka. Sice jsem to jen odhadoval, ale trefil jsem se.

A co to? Občerstvení! Voda a ionťák. Trať sice není dlouhá, ale sluníčko docela hřeje. Slyšel jsem zvěsti, že tu má být i něco k zakousnutí, ale vypadá to, že všechno už snědli závodníci přede mnou. Každopádně jsem rád za těch pár doušků a to mě čeká ještě jedno překvapení.

Asi o deset metrů dál je umyvadlo s tekoucí vodou! Paráda! Strkám hlavu pod kohoutek, myju si ruce a brýle a s návalem nové energie vyrážím svižně vpřed.

Takovou radost jsem měl, že jsem si mohl umýt ruce. Dlouho mi ale nevydržela.

Plazení

Koryto plné bahna a nad ním ostnatý drát. Z toho plyne jediné. Na všechny čtyři a zase ruce po lokty v bahenním zábalu. Milý závodník přede mnou si to bahno strašně užíval. Tak strašně, že i přesto, že jsem měl metr a půl odstup, celého mě zvládnul ohodit bahnem, jak při tom kopal nohama!

Brýle jsem neměl čisté ani pět minut.

Abych jenom nepěl chválu, musím přidat i trochu kritiky. Až dosud byla trať pěkně značena nataženými bílými páskami. Orientace byla naprosto bez problémů a všichni věděli kam a kudy.

Teď páska zmizela. Kudy dál? Pokračovat rovně v cestě? Odbočit? Mám tři možnosti. Nejširší cesta před námi je rozježděná „silnice“ pro tanky, o kousek dál se klikatí užší cesta, na které je sem tam zapíchnutý kolík se žlutým kusem čehosi a malá cestička vede někam do křovisek. Naštěstí jsem před sebou zahlédl v dálce jiného závodníka s číslem na zádech. Volba tedy byla jasná, dál po „silnici“ pro tanky. Po nějakém kilometru jsem zjistil, že bohužel pravda byla jiná. Správná cesta byla ta značená žlutými cancoury. Naštěstí šly cesty paralelně, tak jsem si trasu prodloužil možná tak o dvacet metrů, ale stačilo málo, zvolit si třetí cestu, třeba bych skončil v mirákulu.

Takže jediná kritika je za nekonzistentnost značení a to přitom stačilo, aby se bílé značení se žlutým na krátkém úseku překrývalo, aby si závodníci zvykli na přechod ve značení.

Mezi druhým Cross Fitem a sopkou byl nejdelší běžecký úsek. Cesta nevedla přes žádné kopce, ale zato byla rozježděná od tanků a člověk se musel koukat pořádně pod nohy.

Sopka

Nejde vlastně o sopku. Žádná láva, žádný oheň ani dým. Jen kopec a za ním lávka spojující dva kopečky. Přečíst si seznam překážek dopředu, tak bych možná byl zvědavý, co nás v sopce čeká.

Převracení pneumatik

To už je taková závodní klasika. Pokud jsou pneumatiky hodně velké a hodně sjeté, mohou představovat problém. Špatně se chytají a je boj je zvednout těch prvních pár centimetrů ze země. Tady naštěstí jsou klasické traktorovky. Velikost pneumatik je tu trochu kompenzována počtem převalení. Takže třikrát tam a třikrát zpátky - pro kluky. Holky mají pneumatiky menší a převrátit je stačí dvakrát.

Oštěp

Oštěp je strašák mnoha závodníků, kteří někdy zkusili závody Spartan Race. Na Gladiator Race je však házet oštěpem úplné potěšení.

Oštěp je moderní a hliníkový, žádná násada od smetáku, ale pěkně tvarovaný, ergonomický a hlavně bez ocásku! Tím, že oštěp nebyl připoután ke stanovišti vrhače, se s ním manipuluje daleko lépe a díky jeho tvaru stačí zamířit a hodit. Klidně i prudce, do balíku slámy to není zas tak daleko a oštěp letí úplně sám. Jen pozor, aby Vám špička nesměřovala vzhůru. To pak do terče akorát plácne, místo toho, aby se zapíchl.

Až si zase budu hrát na sparťana, tak budu vzpomínat, jak jsem si hrál na gladiátora. :)

Přitahování pneumatik

Pneumatiky ještě jednou. Tentokrát dvě, z osobáku, přivázané k sobě. Cíl mise: odnést je cca 20 metrů daleko, tam je položit, doběhnout zpět a přitáhnout je na provaze. Nic těžkého a díky tomu, že jsem při přitahování párkrát minul při navíjení tenkého lana a promáchl naprázdno, jsem se aspoň pořádně vydýchal po nejdelší běžecké části. Holkám stačí ke štěstí pneumatika jen jedna, nejspíše.

Tunel a pražce

Teď je na řadě prolejzačková část. Prolézt betonovou skruží, přelézt pár železničních zátarasů a jsme zpátky na dohled od startu, tedy i od cíle.

Ještě nás čeká návštěva muzea. Je potřeba prolézt okolo vlakového vagónu, přelézt starou Tatrovku s kulometem na korbě a nepraštit se o hlaveň děla, co číhá hned vedle.

Bahenní brody

A k závěru, asi na rozloučenou, jsou tu blátivé brody. Asi dvacet metrů plných vody a bláta. Vody není moc, zato bláta je o to více. Nechal jsem se vést terénem a doufal, že nezahučím po pás v bahně, v dírách, kterých je pod vodní hladinou skryto určitě dost.

Z předešlého průzkumu vím, že mě pak čeká mega překážka, tak se snažím neušpinit si ruce, co to jde. Ale stačil jeden jediný špatný krok. Nakláním se na stranu a pravou nohou zajíždím až po pás do bahna. To ještě jde, ruce mám na prsou, tak jsou pořád ještě relativně čisté, ale jak z toho ven? Jen tak bez pomoci rukou to nedám. Obětuji teda jednu, pravačku. Snažím se najít oporu levou nohou a pravačkou se snažím rozpohybovat a získat nějakou setrvačnost, abych se vytáhl ven. Žuch, plác, cák, žbluňk. Obě ruce zase až po lokty. Paráda. :)

Naštěstí si nemám proč zoufat, ono toho bahna je před námi daleko víc. Dokonce nás čeká i blátivá skluzavka.

Mega bariéra tvaru A

Z téhle překážky musejí mít respekt i ostřílení závodníci. Není nízká, není malá, je strmá a vůbec není čistá. Hlavně je to poslední překážka, která závodníka dělí od cíle, medaile a bábovky!

Když už se někdo dostane k tomu, aby se chytil za vršek stěny, uklouzne na nánosu bahna, které na překážce pokrývá úplně vše. Jsou závodníci, kteří to dají, ať již zuby nehty či s grácií hodnou cirkusových akrobatů, ale ve finále v tom není nikdo sám.

Ještě, že tu je tolik dobrých duší, které pomohou. Je vidět, že Gladiator Race moc nedrží ducha svého názvu. Že by tu byl nějaký boj, soupeření či snaha soupeře překonat, porazit, zadupat do písku (tedy bahna) arény? Nic takového!

Jakmile jsem došel k překážce, stačilo se podívat na vedle stojícího závodníka a už to bylo. „Pojď, já tě zvednu nahoru.“ Udělal mi stupínek z rukou. Během vteřiny se držím horního okraje a vytahuji se nahoru. Pak už jen stačilo podat kámošovi ruku a vytáhnout ho nahoru. Vzali jsme rovnou nahoru i pár dalších a pak dolů z překážky a hurá na bábovku!

Cíl

Tady se dostavila euforie z dokončeného závodu. Nějakým kouzlem se mi dostala na krk medaile a začalo poplácávání po zádech. Sice většinu trati každý proběhl sám za sebe, ale díky poslední překážce to vypadá, že se všichni navzájem znají už řadu let.

Čekalo tu i občerstvení. Ionťák, voda, jablka, banány a bábovka. Sáhl jsem po vodě a prvním jablku, které se mi dostalo do cesty a ani mi nevadilo, že mi děsivě skřípe mezi zuby. Když ho člověk vezme zablácenou rukou, tak se není čemu divit. Sice jsem to nečekal, ale nakonec jsem bláto i ochutnal.

Očista do čista?

Jak ze sebe dostat bláto a prach z cest? To je otázka, kterou si položí každý závodník po dosažení cíle. Nadšení z dokončení závodu trochu opadne a dřív nebo později se každý bude chtít umýt.

Takže po nutném focení v blátivém oblečku vede cesta většiny ke studeným umývárnám. Nikdo ještě nepřišel na to, jak do zázemí dostat dostatek teplé vody, tak se holt musí každý smířit se studenou.

Jenže ouha, voda teče čůrkem. Takovým tím čůrkem, který dobře znají prostatici.

Naštěstí je před sprchami veliká louže plná vody. Jako správní gladiátoři, jen v „bederních rouškách“ jsme vyrovnaní po obvodu, a někteří i uvnitř, a to nejhorší ze sebe dostáváme teplou vodou z kaluže. Připadám si jak v nějakém historickém filmu, kde po pořádném boji ze sebe válečníci smývají krev, pot a bláto. Navíc panuje přátelská nálada, povídají se vtipy a probírá se současná politická situace. Další věc, kterou bych na závodech nečekal. Rozhodně ne mezi cizími lidmi, možná tak ještě v rámci týmu.

Jakmile jsem z nejhoršího venku, jdu pod kapající sprchu a snažím se využít každou kapku vody, co spadne. Díky předepírce to jde vcelku snadno, a i když výsledek není 100%, jsem spokojen. Detaily jako brýle a nohy, než se troufnu nasoukat do ponožek, vyřeší voda z láhve na pití. Prodávají tu přeci pivo i malinovku.

Závěr

Už od prvního pohledu je jasné, že nejde o žádnou masovou akci, nikde se tu netísní tisíce a tisíce lidí a je to vidět i na úrovni závodníků. Není tu „gaučová“ většina, která by závod chtěla jen odfunět. Hned z toho má člověk osobnější zážitek a o to více má případně radost z dobrého umístění.

Organizátoři odvedli perfektní práci, od parkování až po grilované klobásky jsem žádný problém nepostřehl. Na malinovku jsem dokonce ani nemusel stát frontu. Sice voda netekla proudem, ale s tím nebude souhlasit každý. Zrovna když jsem očistu pod kapající sprchou vzdal, přivezli novou cisternu plnou vody. Nekonzistentní značení trasy beru jako další překážku, naštěstí za ni nejsou trestné angličáky, ale jen pár metrů navíc.

Chyběl mi nějaký pokřik, který by byl spjatý s tímto závodem. Když jsem slyšel, jak se nad tankodromem neslo: AROO! AROO! AROO!, tak mi to přišlo trošku nepatřičné. :)

Jde o gladiátory, tak musíme oprášit latinu, ale určitě by něco vymyslet šlo.

ante - vpřed
victor - vítěz
lutum - bahno

Osobně se Gladiator Race stal mým nejoblíbenějším překážkovým závodem.

Výsledky

Pro ty, kteří by chtěli znát pár čísel, tu mám překvapení. Uvidí tu i dva grafy.

Na trase cca 6,7 km závodilo celkem 766 závodníků a v absolutním pořadí ze všech kategorií jsou tito tři závodníci nejlepší z nejlepších.

1. Vacík Jiří - 00:34:51
2. Štohanzl Michal - 00:35:00
3. Kocumová Zuzana - 00:35:46

Průměrný čas - 01:06:47
Nejdelší čas - 02:12:07

Pokud jde o to, jak doběhli ostatní, tak se můžete podívat, jak se zvyšoval rozdíl cílového času závodníků od času toho nejrychlejšího. Křivka podle výsledných časů by vypadala stejně.

Nyní se podíváme na závodníky podle času, kdy doběhli. Výsledné časy jsem rozdělil do intervalů po deseti minutách a sečetl závodníky, kteří v daném intervalu doběhli do cíle.

Je vidět, že nejvíce závodníků doběhlo mezi časem 01:04:00 a 01:14:00. Je to celých 28 % ze všech závodníků. Ale zajímavé je, že více závodníků doběhlo před tímto časem (45 %).

Jen pro porovnání, na letošním závodu Spartan Race Sprint, co se běžel v dubnu v Praze (přes 7000 závodníků a trať přes 7 km), doběhlo nejvíce závodníků mezi časem 01:10:00 a 01:20:00. Což je 18 % ze všech závodníků. Více jich doběhlo po tomto čase (45 %).


Gladiator Race Milovice 2016 - fotogalerie






Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Nadpis:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

14.05.00:00Marky V. - nám za tuhle `zábavu` ještě platili. Konkrétně 90,- Kč měs..
Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:
Víte, že...
...poslední objednávka v obchodě
Ronnie.cz byla před 62 sekundami?



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údaje
Copyright © 2010-2017 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2017 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV NOVÉ  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie  ::   Fitness centra