Slavoj Bednář vloni absolvoval velmi úspěšnou soutěžní sezónu. Zúčastnil se soutěže Lee Priest Classic a vyhrál. Odjel na MS na Maltu a vyhrál. Do třetice mu to na Mr. Universe sice nevyšlo, ale i tak to byl pro něj velmi úspěšný rok. Na to, jak se v loňské sezóně připravoval a co chystá pro tu letošní, jsme se kulturistického profesionála zeptali přímo v jeho pardubické posilovně Fine Fitness.
Slavoji, ty jsi v loňském roce zažil velmi úspěšnou, nicméně extrémně náročnou soutěžní sezónu, kdy jsi musel formu dlouho de facto bez přestávky udržovat. Jaký máš plán pro letošní rok? Bude to tentokrát jinak?
Bude to muset být jinak, protože loňský rok byl totální extrém. Ne že bych neměl extrémy rád, ale teď už to bylo fakt přes čáru. Člověk už musí brát v potaz, že už má něco za sebou a že mu je tolik, kolik mu je. Já původně neměl tolik soutěží v plánu, ale nějak se to vyvrbilo a já měl pocit, že to zvládnu. Nakonec jsem to i zvládl, ale už to nebylo ono.
Plánoval jsem, že se v březnu zúčastním soutěže Lee Priest Classic a v červnu MS na Maltě, to měly být dva mé vrcholy. Oba závody jsem vyhrál, takže jsem se v červnu vracel z Malty s hlavou v oblacích, ale věděl jsem, že podzimní sezóna už nepřipadá v úvahu, jelikož si potřebuji odpočinout s ohledem na zdraví i na rodinu. Jenže se mi vážně dobře cvičilo, a když jsem viděl, že Mr. Universe bude mít 50. výročí, napadlo mě, proč nezkusit být první v historii, kdo vyhraje MS i Mr. Universe ve stejném roce. Byla to obrovská motivace, a tak jsem se do přípravy pustil. Šlo to dobře, ale byl jsem tak unavený, že poslední měsíc přípravy jsem cítil, jako bych tu už ani nebyl. Jel jsem na zkušenosti, na setrvačnost, na to, že musím každý den vstávat... Ono podobně vypadá každá příprava, ale tohle už bylo opravdu moc.
Tak vzhledem k tvým zkušenostem už umíš poznat, co je ještě normální a kdy už ženeš organismus nad jeho limity.
Tak ono na profi přípravě kulturisty není nic normálního, ale když jsou ty přípravy tři po sobě po čtvrt roce, je to úplně na hraně. Profesionální kulturistika je o tom, že tělo do mrtě vyždímáte, ale pak mu to musíte vrátit. Pokud to neuděláte, tak se to projeví. Zvláštní je, že já jsem se 14 dní před Universe cítil ve výborně formě, ale pak těch posledních 14 dní... Nějakou formu jsem udělal, ale na profi Mr. Universe nemůžete přijít s "nějakou formou". Pokud chcete vyhrát, musíte přijít top připraveni. Nejhorší na tom je, že jsem na soutěži neměl pocit, že bych vypadal špatně, ale zřejmě souhrou různých vlivů to byl nakonec neúspěch. Na závodech se upřednostňovali suché tvrdé typy a já, kdybych měl mít šanci na vítězství, musel bych přijít daleko tvrdší a sušší, což už mi ale náročná sezóna neumožnila.
Lituješ, že ses rozhodl jít oproti plánu ještě na tuto soutěž?
Nelituji ničeho, byla to zase zkušenost, která mi řekla, že nemohu mít všechno. Ono jde i o to, že já sice jsem profík, ale nežiji život, který by mi dovolil jen trénovat, dobře jíst, bohatě spát a zdřímnout si i přes den. Já ráno jedu do fitu, odtrénuji 4 lidi, zajedu si domů, odpoledne se vrátím, odtrénuji 6 lidí a domů se vracím v deset. Jsem vděčný, že mohu dělat kulturistiku na té úrovni, na jaké ji dělám, ale nemohu tomu dát ten krůček navíc. A upřímně, i kdybych to tomu mohl dát, dostal bych se výkonnostně extra výš? Nemyslím si. Pro mě je úžasné, že jsem vyhrál MS profíků v NABBA, i když spousta lidí ji sráží. Ale ať si to tam jdou zkusit. Ti závodníci tam jsou špičkoví, divize je narvaná a pro mě je čest tam závodit.
Dal sis po Mr. Universe alespoň pořádný odpočinek, když už jsi tělo tak vyždímal? Vydržíš mít třeba dva týdny úplné volno?
Nedokážu a ani si to nemohu dovolit, protože jsem typ člověka, který když necvičí, jde svalově hned dolů. Nemám genetiku pro kulturistiku. Každé kilo mám fakt vydřené a svaly na mně drží jen díky tomu, že jsem každý den v posilovně a dávám jim kouř. Dal jsem si ovšem oraz v tom smyslu, že jsem dal tělu dobře najíst, což bylo hrozně důležité, protože jsem předtím jel de facto tři čtvrtě roku na deficit, a co se tréninku týče, snížil jsem váhy o 30 % a cvičil jsem na pohodu jen to, co zvládnu bez toho, abych si chtěl něco dokazovat nebo se někam posouvat. V přípravě ale mé tréninky vypadají tak, že jdu pět opakování, šesté už nezvládám, ale deset mi jich ještě někdo dopomůže.
Nicméně nejen trénink, ale i celkový přístup je klíčem k úspěchu. Pokud člověk chce dělat kulturistiku profesionálně, musí být kulturistika stále na prvním místě. Fungovat musí vše - režim, jídlo, tréninky, nic nelze vynechat nebo zanedbat a stojí to spoustu času. Já mám to štěstí, že mám rodinu, která tomu rozumí a nebere to tak, že je na druhém místě, ale chápe, že ten sport, to jsem já... Je hrozně fajn, že mi má rodina nedává pocit, že ji omezuji, když musím večer na trénink nebo když do pozdních hodin vařím. Respektují to, což je pro mě hrozně důležité.
Tak to je určitě velmi podstatné. Kdybys měl doma ženu, která by ti den za dnem vyčítala, že se rodině dost nevěnuješ, určitě by ta příprava vypadala jinak.
Jasně, bez podpory by to nešlo. Kdyby měl člověk žít ve výčitkách, že dělá tenhle sport, k ničemu by to nevedlo.
Slavoji, kulturistiku už děláš spoustu let, na závody se připravuješ rok za rokem. Nejsi už z toho unavený?
Tak je pravda, že na mě už trochu doléhá věk. Cítím, že regenerace už není, co bývala, všechno mě stojí daleko víc sil než před 10 lety a malinko už mě začala nahryzávat myšlenka, co bude za 5 nebo za 6 let. Nejhorší ale je, že i když mě příprava unavuje víc než před lety, vůbec neuvažuji o tom, že bych s tím přestal. Nedokážu si představit, že bych se nepřipravoval a nešel na závody. V soutěžní kulturistice se pohybuji 15 let a v kuse závodím, neměl jsem jediný rok pauzy. Člověk si najde závod, pak je v drilu, odsoutěží si, odpočine si a skočí do toho znovu. Nedovedu si představit, že by to bylo jinak. I když tam únava je, člověk se pořád snaží, přizpůsobuje režim tomu organismu, snaží se najít cestu, jak víc spát, i kdyby kvůli tomu měl zrušit klienty... Musí to jít. Tenhle sport mě baví, je to můj život. O to víc mě trápí, že vím, že přijdou problémy s klouby, bolesti zad, problémy s koleny...
Myslíš, že tohle nezbytně musí přijít?
Nemusí, ale já už teď cítím spodní záda a trochu řeším rameno. Nejsou to zranění, jsou to bolesti z dlouhodobého přetížení, s kterými už se musí počítat a podle toho trénovat.
Vypadá tedy tvůj trénink nyní jinak než před pár lety?
Tak když jsem byl mladý 22letý kluk, dřepoval jsem s 240 kg, protože tehdy to bylo o váze, asi i ego to potřebovalo, ale také všude bylo napsané "jeďte těžké tréninky, velké váhy" a já to tehdy utáhl. Teď je to spíš o tom, že spíš než váhy zvyšuji intenzitu a měním provedení, obě cesty jsou možné. Buď zvednu váhu, nebo si nenaložím tolik, ale provedu to precizně technicky, zatnu sval, podržím to v tom, jdu zase dál, než jsem kdy došel. Nemusíš dělat dřep s 250 kg, můžeš si dát dřep se 100 kg, ale opakování jedeš třeba 3 vteřiny. Jdeš pomalu dolů, tam to na vteřinu dvě zastavíš a zase jdeš pomalu nahoru. S takovým přístupem je člověk na kaši i po třech opakováních.
Ty si prostě vždycky najdeš cestu, jak si udělat těžký trénink, a to i bez těžkých vah.
Jo a kdo se mnou cvičí, mi dá za pravdu. Jsou samozřejmě i cviky, kde jedu těžké váhy, ale u mě je vždy na prvním místě technika, a teprve když je technika dobrá, jdu s váhami výš. Obecně ale platí, že se mi váhy za posledních 5 let hodně snížily.
A přesto stále děláš pokroky.
Jasně, protože to opravdu není jen o váhách. Když si dáš na dřep 240 kg, tak to neodjedeš čistě stehny, zapojíš záda, dáš do toho trochu dynamiky a páteř to musí všechno vydržet. Když si ale dáš o 40 % méně, ale tu techniku fakt vypiluješ, tak jde fakt jen kvadriceps, takže ho máš totálně na šrot a záda zatížíš daleko méně. Moje tréninky jsou teď hlavně o tom, pracovat se svou tělesnou schránkou tak, abych mohl ještě chvíli závodit, abych si nepřivodil zranění, které by mě limitovalo tak, že bych musel skončit. Pokud bych totiž nemohl na plac vylézt ve fakt dobré formě, tak to bych radši už nezávodil.
Jasně, v tom sportu už jsi něco dokázal a být jen do počtu bys neměl zapotřebí.
Nevím, čemu se pak budu věnovat, zřejmě trénování, které mě bude také naplňovat, ale dokud to půjde, tak bych ještě rád závodil.
Jaké závody chystáš v letošním roce?
V letošním roce to bude jednoduché. Zvolil jsem si pouze jeden vrchol, a to obhajobu mistra světa. Na tuhle soutěž si zajedu v polovině června do Brazílie.
Slavoji, mistrem světa už jsi byl, už jsi to dokázal, je to pro tebe ještě dostatečná výzva a motivace?
Na tohle vždycky říkám, že už jsem toho dosáhl víc, než o čem jsem kdy snil, což je hrozně hezký pocit. I kdybych teď skončil, tak už budu vždycky vědět, že jsem se dostal někam, kde jsem vůbec nečekal, že někdy budu. Cvičit jsem začínal doma, na vesnici ve sklepě, jako spousta kluků, na zdech jsem měl plakáty Arnolda a taky Leea Priesta, na kterého jsem každý den koukal a v roce 2013 jsem s ním v podstatě stál na prknech. To jsou věci, které nic nenahradí. A ty pocity mě budou už vždycky táhnout dál, dokud mě nebude limitovat zdraví.
A když tak o tom přemýšlím, tak ani ty závody nejsou to nejdůležitější, podstatnější je ta cesta, to, že tě lidé znají, chodí za tebou, oceňují tě. Co pro mě byli dřív lidé, kteří mě vedli, to jsem teď já pro ostatní a to je asi nejvíc, co může sport dát. Je moc fajn, že mám v posilovně kluky srdcaře, kteří přípravu prožívají se mnou a berou to tak, že "chystáme se na Brazílii". Cvičíme spolu, je to táhne, když příprava přitvrzuje, oni jdou se mnou a to je krásný. Něco takového jsem si dřív nedokázal ani představit. Každopádně příprava na svět je pro mě obrovská výzva. Na Maltě nás bylo asi 6, ale do Brazílie se může nachystat třeba 12 - 15 lidí a to je pak úplně něco jiného a nikdo neví, jak to dopadne. Není to tak jako na Olympii, kde je Phil na prvním místě a musel by udělat velikou chybu, aby ho někdo srazil. Tady když člověk jednou vyhraje, vůbec to neznamená, že příště nemůže být třeba pátý.
Takže MS bude stejný masakr jako loni, já si tím musím projít a je to pro mě veliká výzva.
