Váš příběh: Nezáleží na tom, kdy jste začali, hlavní je to dokončit!

Jmenuji se Klára a jsem z Chebu. Jsem matka pětiletého chlapce Daniela, který mi v těhotenství nadělil 120 kg. Narodil se v září 2010, kdy jsem byla ještě studentkou a čekala mne maturita, tedy dieta nepřicházela v úvahu. :) Po maturitním plese a po maturitě v roce 2011 jsem se pustila do hubnutí a dostala jsem se až na prkna bikiny fitness s váhou 66 kg - babské rady, ke konci pomoc trochu zkušenějších amatérských závodníků, vlastní píle. :) Myslím si, že můj příběh by mohl motivovat mnoho žen, ať po porodu, nebo jen po dýchánku v KFC či v McDonaldu. :)

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Můj malý špunt mi dělá jen radost a jsem ten nejšťastnější člověk, ovšem před pěti lety tomu tak nebylo. 26. září 2010, měsíc po tom, co jsem nastoupila do čtvrtého ročníku střední školy, jsem porodila. Neměla jsem čas řešit, že jsem silnější postavy, do té doby, než přišla chvíle maturitního plesu. Samozřejmě každá dívka chce být krásná a pamatovat si maturitní ples jako den, kdy byla nejkrásnější. Šaty jsem měla vybrané, nechyběla korunka na hlavě, vlnité vlasy a velký drdol, make-up, ale…

Něco však bylo špatně - má postava! V té době, tedy v únoru 2011, jsem vážila 119 kg. Když jsem viděla fotky z plesu, chtělo se mi brečet, ale to muselo jít stranou. Čekala mne maturita, starost o dítě byla čím dál tím složitější a dojídání jídla po dítěti či rohlík s čímkoliv byly na denním pořádku, stejně tak jako absence spánku. A pohyb? Až na cestu do školy na testy a hodinovou vycházku s dítětem v kočárku byla záležitost pohybu takřka na bodě mrazu. Čas plynul, maturita byla za mnou a začal se ozývat hlásek, který máme každý v sobě: "Začni se sebou něco dělat, takhle už to nejde!" Jenže nebylo to tak jednoduché, jak jsem si myslela. Dříve jsem hrála vrcholově házenou, proto jsem byla přesvědčená, že zhubnu tím, že budu běhat. Bohužel.

Tři roky uplynuly jako voda a má postava se změnila k lepšímu, na "pouhých" 87 kg, ovšem svaly byste hledali marně - zase tolik mne zvedání činek nebavilo, i když jsem v té době už byla osobním trenérem a s přítelem jsme si otevřeli vlastní dámské fitness v Chebu. Teorie byla jasná, ale jak to chodí, nikdo si sám sobě nenaloží tolik jako někdo, kdo nad Vámi stojí.

Na podzim roku 2014 jsem se rozhodla, že se do toho opřu, a najednou jsem viděla svůj cíl v dřině, v železu a těžkých trénincích. Řekla jsem si, že si vyzkouším soutěžní atmosféru a vrhnu se na kategorii bikiny fitness. Začala jsem držet přísnou dietu, nabírala svalovinu, pokoušela se o vyrýsování svalů a zbavování se tukové tkáně. Jarní soutěž byla spíš takový "nakopávák" - zhubla jsem na 70 kg a atmosféra mne hnala kupředu. Šla jsem na další soutěž a na té jsem měla už 66 kg. Celkový úbytek 53 kg od jara 2011. Nebyla jsem pod vedením žádného profesionálního trenéra, který by kdy vedl závodníky. Poslouchala jsem především rady starších a několika lidí v mém okolí, kteří trénovali, a snažila jsem se naslouchat své intuici, která ovšem na této úrovni byla absolutně nezkušená. Různými radami se mi snažili pomoci jiní trenéři a já postupně z toho všeho skládala takové puzzle.

Dřela jsem více a více, chystala jsem se na podzimní pohárové soutěže, byla jsem nadšená, každý den jsem měla pod kontrolou, ovšem výsledek na soutěži a konečná forma nebyly takové, jak jsem si vysnila. Páté místo na poslední soutěži se zdálo zajímavé, ale nebylo. Byla jsem nešťastná, ztratila jsem chuť něco dělat, cíl, který jsem měla, se mi vytratil. Chtělo se mi brečet a všechno vzdát. Říkala jsem si, že to přece není fér, když jsem tolik dřela a nic nedopadlo tak, jak jsem si přála. Chtěla jsem se vším praštit, ale mé ego mi to nedovolilo. Řekla jsem si, že to přece musím dokončit! Že jsem nedřela proto, abych to vzdala! Jako by mne někdo nahoře vyslyšel, a od nedávna jsem se stala členkou Pajič Trainings Teamu.

Vladimír Pajič - "tvůrce šampiónů", jak ho spousty z nás nazývají, mne přivedl na cestu větší dřiny, profesionálního přístupu, k informacím o vyšších soutěžích, než jsou ty české. Myšlenku o evropských šampionátech jsem měla jen schovanou někde daleko v podvědomí, ale on mi ukázal, že být mezi hvězdami fitness a kulturistiky není jen utopie. Nyní jsem v tvrdém tréninku a chystám se na závody evropského měřítka. Jdu si za svým cílem, protože NEZÁLEŽÍ NA TOM, KDY JSTE ZAČALI, HLAVNÍ JE TO DOKONČIT! A můj konec je ve chvíli, kdy budu sama se sebou spokojená a především až na mém krku budou viset ty správné medaile a ocenění.

Ráda se stanu motivací pro spousty žen a dívek, které si nevěří. Je to jednoduché. Stačí jen chtít, neposlouchat okolí, nedat na jejich slova, že tenhle styl života je divný, nebo snad jen pro muže. Pokud jsem to zvládla já, takový milovník jídla a gurmán, tak to zvládnou všichni! Jsem teď neskutečně šťastná a věřím, že svalnatí lidé se nerodí, ale vytvářejí! Byla jsem na pochybách, ale vždy jsem se podívala na fotky z minulosti a řekla jsem si, že tohle už nechci, že přeci je takový kus úspěšné cesty za mnou, tak proč to nedotáhnout do konce.