Váš příběh: Cvičení jako lék

Jmenuju se Josef a pracuji jako technik elektro. Ve školním věku jsem vždy sportoval a byl k tomu veden i ze strany rodičů. Bohužel zdravotní problémy mě donutily veškeré sportovní aktivity zastavit. Cvičení mi však ukázalo nový životní směr a nové cíle. S cvičením jsem nepřestal ani s nástupem do práce, ba naopak. Investuji naprosto vše a doufám, že se má práce vyplatí i na nějaké té soutěži. Jsem velmi tvrdohlavý a cílevědomý, ale málo trpělivý.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Od svých osmi let jsem hrál hokejbal (obdoba hokeje s plastovým míčkem, na asfaltu). Když jsem byl v kategorii mladšího dorostu, tedy chlapci ve věku 14 - 15 let, hrál jsem asi to nejlepší, co jsem kdy hrál. Byl to asi můj nejlepší rok života (co se sportu týče), tedy až do doby, kdy jsem začal mít problémy se zády. Nejdříve se to začalo projevovat nevinně, jen lehká bolest zad nad hýžděmi. Postoupili jsme s týmem do play-off, tedy vyřazovací části soutěže, bylo to jako sen. Ale moje problémy se začaly prohlubovat. Nejdříve se bolest začala stupňovat, později jsem nemohl ani došlápnout na nohy, nakonec jsem skončil v péči lékařů a ve svých 16 letech jsem musel přestat hrát můj milovaný sport. Byla to pro mě ohromná rána.

Rentgenové vyšetření ukázalo skoliózu páteře, tedy vybočení a tím pádem větší namáhání napřimovačů zad, které neunesly sportovní nasazení a začaly kolabovat. Začal jsem docházet na pravidelné masáže a různé terapie. Po roce nicnedělání jsem na tom byl fyzicky i mentálně bídně. Mé psychické stránce nepřidalo ani to, že kluci sezónu zvládli a vyhráli extraligu mladšího dorostu, ale bohužel beze mě. Mohl to být můj největší sportovní úspěch. Avšak i když jsem byl na dně, jeden můj kamarád mne vytáhl do posilovny v našem městě. Ukázal mi nějaké cviky a ten den pro mě byl jako znovu se nadechnutí. Kdo se věnuje nějakému sportu a baví ho, co dělá, ví, o čem mluvím.

Nelenil jsem a začal si o posilování víc a víc zjišťovat. Přečetl jsem pár knížek o stravě a o cvicích na různé svalové partie. Zanedlouho přišel i můj první nákup permanentky do fitka a já začal třikrát týdně cvičit. Rodiče, jako ostatně ve všem, co dělám, mě začali podporovat nákupem činek (starých, ale dobrých) do našeho sklepa. A začal trénink čtyřikrát týdně. Nejenže mě posilování zbavilo problémů se zády, ale navíc se stalo mým novým koníčkem a životním směrem. Našel jsem nové přátele a vlastně všechno se obrátilo k lepšímu. Dnes je to rok a půl, co cvičím, a nemůžu se dočkat, co přinese další rok mé dřiny. V posilovně všechny problémy zapomenu, jako by žádné nebyly. Špatná nálada zůstane doma a každý den je moje nová šance, jak být lepším a větším. Posilování je můj život a doufám, že to tak zůstane i nadále.