Váš příběh:
Příběh širokého Marka

Nevím přesně, co mě charakterizuje, jsem obyčejný kluk z vesnice, kterého baví posilování a chce dobře vypadat. Jednou bych se tím rád živil třeba jako výživový poradce nebo něco podobného. Jeden čas jsem si i říkal, že bych mohl závodit, ale to je ještě dlouhá cesta. Je mi 18 let, udělal jsem si učňák a momentálně dělám maturitu. Jak jsem psal o pár řádků výše, baví mě posilování, už tomu budou cca 2 roky, co jsem pořádně začal, a stále se toho nemohu nabažit, ale jsou chvíle, kdy se mi nic dělat nechce, ale stejně když do té posilovny přijdu, tak mám hned tolik energie, že ani nevím, kde to beru. :)

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Začalo to tak, že jako malý kluk jsem byl stále strašně hubený, ale postupem času jsem se začal pěkně zakulacovat, až jsem byl celkem pěkný otesánek. Samozřejmě rodiče mi pořád říkali "vždyť tlustý nejsi", ale já jsem věděl, že jsem, a pozoroval jsem to i okolo sebe, když si někdo šeptal, že jsem nějak přibral a tak... Nebylo mi to moc příjemné, asi každý, kdo byl aspoň trochu obézní, ví, jaké to je a že to není moc pěkné. Ale i když jsem věděl, že jsem hodně přibral, tak jsem stále hodně jedl a jídlo mě prostě uspokojovalo. Skoro každý den jsem jezdil do města, abych si dal "hambáč" a koupil si nějaké ty dobrůtky. Jednou mě kámoš vyfotil, jak se cpu, a všem to ukazoval a prostě se mi všichni smáli.

Ale když jsem viděl tuhle fotku, tak jsem si řekl, že už s tím něco musím dělat a trochu se změnit, ale já se k tomu nemohl dokopat. Ale jak jsem byl starší, tak jsem rostl, takže jsem celkem dost zhubl a řekl jsem si, že je to paráda, že jsem hubený a že už zas můžu jíst... A jak to nedopadlo - v 9. třídě jsem zase dost nabral, a když přišly prázdniny, tak zase to samé: "Teda, Marku, ty jsi nějak ztloustl."

Když jsem se dostal na intr, tak v prváku to bylo ještě horší, pohyb jsem neměl skoro vůbec, jen jsem ležel v posteli u notebooku a cpal se. Pak ve druháku kámoš, co cvičil, měl luxusně vysekané břicho a říkal, že má sixpack, a já vůbec nevěděl, o co jde. Mně říkal, že mám pěkný "onepack" v rodinném balení. :) Tím samozřejmě myslel můj pupek, ale já mu prostě odpověděl, že nejsem tlustý, ale jen roztomile zaoblený. :) Ten se tomu smál snad půl hodiny.

Ale jednou se mě zeptal, jestli bych nechtěl taky začít cvičit, že mi bude líp a že se budu cítit skvěle. Tak jsem řekl, že teda ano. Začali jsme kruhovými tréninky v tělocvičně, ze začátku jsem byl vyřízený po dvou kolečkách, ale třeba po měsíci už jsem zvládl 3 a pak 4 a pořád víc a to byl tak strašně krásný pocit, když jsem viděl, že se zlepšuji. Největší problém mi dělalo zvyknout si na novou stravu, ale také po tom měsíci nebo dvou už mi to i chutnalo, cítil jsem se potom líp a hlavně mi zmizelo akné, za což jsem byl také rád. Kruhové tréninky jsme dělali tak 3 - 4 měsíce, a to jsem zhubl asi 10 nebo 12 kg, za což sem byl rád, a po těch 4 měsících jsme vyrazili do posilovny.

Musím uznat, že poprvé jsem byl nervozní a styděl jsem se před lidmi něco dělat, ale časem už jsem to ani nevnímal a jen jsem si dělal svoje. Nejdřív jsem si říkal, že si udělám břišáky, že to mají holky rády, a nic víc posilovat nebudu, ale jak jsem postupem času viděl, že trochu mohutním, že mám větší ruce i prsa a nohy atd., tak jsem si uvědomil, že nechci být titěrný s břišáčkama jak lentilky, ale že chci být prostě velký. A od té doby mě to začalo bavit ještě víc, prostě ten úžasný pocit pumpování bicepsu je nejlepší. Nebo na legpressu si třeba i pořádně zařvat, a když jsem měl vedle sebe i kámoše, co mě povzbuzoval, tak mi v těch chvílích naskakovala husí kůže po zádech.

A největší motivací pro mě bylo to, že když jsem to říkal svému dědovi, tak říkal, ať v tom pokračuju, ať si ostatní říkají, co chtějí, ale ať si jdu za svým. A od té doby, když v posilce už nemůžu, vzpomenu si na to, co mi říkal, a zvedám dál. Nebo co mě také nakoplo, bylo to, že jsem začal předhánět toho kámoše, který mě k posilování přivedl, ale jsem strašně rád, že mě k tomu dokopal, a strašně si toho vážím a moc mu děkuju. Doufám že za pár let se podívám na nějakou soutěž, byla by to čest tam s ostatními stát a ozkoušet si, jaké to vůbec je. A s těmi zkušenějšími se poradit a optat se jich na nějaké rady, to by bylo strašně fajn.

Doufám, že se Vám můj příběh líbil. Hlavně u toho všichni zůstaňte a dávejte ze sebe to nejlepší a výsledky se objeví. A děkuji stránkám Ronnie.cz, že mi daly možnost napsat o sobě takový příběh.