Váš příběh: I malé krůčky jsou cestou ke splněnému snu...

Jmenuji se Aneta, je mi 21 let a momentálně pracuji jako asistentka ředitele. Ke sportu jsem měla vždycky blízko, ale jak už to tak bývá, život nám nastraží spoustu překážek, je tedy naším úkolem, jak si s nimi dokážeme poradit. Podporuje mě můj přítel, za což mu moc děkuji, nebýt jeho, nespíš bych byla tam, kde jsem byla do nedávna - na dně. Jsem tvrdohlavá, ale milá, ráda povzbuzuji ostatní. Dokáži vyslechnout a poradit, což beru jako jednu z mých předností, občas ale sama sobě pomoct nedokáži. Mám cíle a sny, kterých chci dosáhnout. A udělám pro to cokoliv. "The future belongs to those, who believe in their dreams"

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Od dětství jsem byla vždy ta drobná, co se ztrácela v davu, nosila si sem tam nějakou menší svačinku a hodně sportovala. Zlom začal v 9. třídě, kdy jsem poprvé zkolabovala, měla jsem podezření na plicní embólii, v nemocnici jsem byla v průběhu roku snad většinu času. Kolapsové stavy se mi opakovaly a diagnostikovali mi epilepsii, s kterou jsem bojovala ještě dlouhou dobu. Vhledem k tomu, že jsem ve škole trávila opravdu málo času, tak jsem nezapadla do kolektivu, a jak se lidově říká, byla jsem vyhnána z davu. Problémy jsem tehdy řešila samotou, pláčem, jídlem a předávkováním léky. V té době jsem měřila 164 cm a vážila asi 70 kg.

Aby toho nebylo málo, trpěla jsem nesnesitelnými migrénami, musela jsem také podstoupit operaci apendixu a tam si myslím, že to vše začalo.

Po operaci jsem byla 14 dnů na dětských piškotech a strouhaném jablku, když jsem přijela domů, měla jsem o 2 kila méně, doma si toho všimli a já viděla, že mám menší stehna. Můj problém byl v tom, že se mi tuk usazoval zejména na bocích, zadečku a lýtkách. Od přírody jsem i více osvalená, což už teď beru jako výhodu.

Nastolila jsem si režim, cvičení a dietu. Když si teď vzpomenu, že jsem v té době brala dietu jako 1 jablko denně a k tomu balíček žvýkaček a colu light, tak se usměju. Zašla jsem do hranic, kde jsem nemyslela na nic jiného než na počítání kalorií, vážení a ustavičné deprese, přejídání a následné vyzvracení se dalo také počítat jako denní rozvrh, podlehla jsem anorexií a bulimii, mamka mě v té době odvezla k doktorovi kvůli tomu, že jsem pořád zvracela, netušila však, že já sama jsem si to vyvolávala, doktor trval na tom, že mi udělá vyšetření žaludku, pokud se to nezlepší, naštěstí to netrvalo dlouho a já se včas vzpamatovala a začala jsem svůj život vést lepší cestou.

Brouzdala jsem po internetu, vzpomínám, že jsem se poprvé setkala se známou osobností, a to Jillian. Ta mi otevřela cestu k novým cílům a poprvé jsem zjišťovala, kam chci směřovat.

Cvičila jsem každý den, jedla pravidelně a zdravě:

• snídaně: ovesné vločky zalité s vodou, + ovoce + ořechy
• svačina: jogurt / cottage sýr / tvaroh + zelenina
• oběd: kuřecí maso s rýží + zelenina
• svačina: jogurt / cottage sýr / tvaroh + zelenina
• večeře: kuřecí maso + zelenina
• před spaním: tvaroh

Hledala jsem inspiraci, kde jsem mohla, lákalo mě jít do fitness centra, opravdu chvíli jsem cvičila, ale bohužel jsem neměla sílu chodit sama a bohužel také žádnou oporu v té době a to je ten můj snad největší problém - nedokážu se do toho opřít sama, vždy potřebuji při sobě někoho, kdo mi pomůže, poradí a bude mě motivovat. S tím stále bojuji, a proto jsem pak už cvičívala jenom doma. Opět nadešlo špatné období a veškeré snažení skončilo v koši, úzkostlivost a deprese byly na denním pořádku a já fňukala sama nad sebou, co to zase vyvádím.

Kolotoč se točil asi rok, já poznala nového přítele, který mě chtěl vzít na dovolenou, což mě donutilo něco opravdu dělat. Věděla jsem opravdu hodně informací o stravování, cvičení a všelijakých fintách, snažila jsem se to aplikovat na sebe. A světe div se - opravdu to fungovalo. Já něco málo zatím zhubla a trošku se zpevnila. Snažila jsem se posilovat 4x týdně s menšími váhami a k tomu kardio, buď ráno na lačno, nebo v odpoledních hodinách po silovém tréninku. Nyní měřím 168 cm a vážím 62 kg, moje cesta teprve začíná…

Tímto chci říct, že život nám hází před nohy klády, naším úkolem je vzít je a začít s nimi posilovat, protože ať děláme, co děláme, život není jenom pohádka... Ale jako pohádku jej můžeme žít.