Váš příběh: Boj s osudem

Jmenuji se Linda. Je mi 34 let. Jsem prakticky nevidomá, i přesto jsem vystudovala postgraduální obor Etnologie a mojí radostí v životě je manžel, vodicí pes a v neposlední řadě sport. Ráda bych ukázala, že i přes handicap se dá sportovat a mít z toho radost. Vše zlé je k něčemu dobré, což Vás ve výsledku vždy nakopne k dalšímu boji.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Jmenuji se Linda a příští rok oslavím třicáté páté narozeniny. Narodila jsem se s vážným zrakovým handicapem. Od mala jsem nosila velmi silné brýle - jako dítě jsem nevnímala strasti, které by mohly se zrakovým postižením souviset. Ještě na základní škole byl můj slabozraký stav ve statickém stavu. Krom neustálých narážek a pošklebků od vrstevníků jsem se necítila nikterak vyloučená. Pravda je, že kvůli křehkosti oka jsem se nemohla věnovat všem sportům, co bych si přála, ale i tak zbýval prostor na tělesné aktivity, ve kterých se dalo vybít. Na základní škole jsme jezdili jednou ročně na tzv. Hry zrakově postižené mládeže, kde se setkávali lidé se stejným handicapem a poměřovali své síly v disciplínách jako zdraví lidé bez handicapu. Každý dostal přidělenou disciplínu, která byla slučitelná s jeho zrakovým problémem. Pro mě připadalo v úvahu plavání a hod kriketovým míčkem. A dařilo se mi - stupně vítězů byly několikrát pokořeny - ať v hodu míčkem, či jedné z plaveckých disciplín. Dařilo se nám i v kolektivním sportu - goalballu, což je kolektivní míčový sport, který hrají lidé se zrakovým postižením. Byli jsme v tom nejlepší a naše škola si několik let po sobě odnesla pohár pro vítěze turnaje.

S příchodem na střední školu se zrak začal horšit, poměrně solidní zbytky zraku, co jsem měla, začaly slábnout a s tím přicházela omezení, která měla zamezit progres slepnutí. Aby toho nebylo málo, tak mi v té době lékaři diagnostikovali vážné autoimunitní onemocnění, které napadá především klouby. Léčit nejde, lze jen potlačit příznaky pomocí dávek kortikoidů. Smířena s tím, co se děje, pokračovala jsem horlivě ve studiu, neboť vzdělání má pro člověka v životě velkou hodnotu. Můj zdravotní stav se stabilizoval, ale po sportovních výkonech a solidní fyzičce na konci ZŠ nebylo ani vidu, ani slechu. Sportu jsem se nevěnovala po dobu studia na SŠ ze strachu z oslepnutí a kvůli ještě větší bolesti kloubů.

Dva měsíce před maturitou mě na přechodu pro chodce při přecházení na zelenou srazil mladý hejsek ve svém nablýskaném Land Roveru - vím to jen z vyprávění, na nehodu a celý týden po ní si dodnes nevzpomínám, a to je to již 13 let. Krom přeraženého svalu v ruce a polámaných žeber jsem měla velmi silný otřes mozku. Lékaři nevěděli, zda mě budou operovat, či zda si tělo se sraženinou v hlavě poradí… A naštěstí poradilo. Přišla jsem sice o čich a chuť, ale stále mi to skvěle myslelo a to byla výhra největší. Daň za nehodu se měla teprve dostavit.

Zapomněla jsem zmínit, že v 9. třídě na ZŠ jsem definitivně přišla o zbytek zraku na pravém oku. Měla jsem tedy jedno oko slepé a jedno slabozraké, což mi umožňovalo samostatný, leč opatrný pohyb bez doprovodu. Několik týdnů po nehodě jsem začala ztrácet zrak na svém jediném vidícím oku. Sítnice neunesla tak silný otřes mozku a začala se odchlipovat. Čekalo mě několik operací, vidění se horšilo a horšilo. Do toho nebyl čas připravovat se na blížící se maturitu. A ani to nešlo. Do té doby jsem četla zvětšený černotisk a najednou vnímala jen obrysy. V tomto náročném období, kdy jsem věděla, že s okem bude práce na roky a roky, ne v tom smyslu, že by se to zlepšovalo, ale v tom, že bude náročné udržet stav dosavadní, jsem šťastně odmaturovala, neboť se mi vyplatilo to šprtání a mnoho věcí jsem si pamatovala z hodin tak, že jsem odešla s maturitním vysvědčením z gymnázia, ačkoli moje příprava na maturitní zkoušku trvala asi 3 dny, a to tak, že mi moje maminka přečetla pár náhodně vybraných otázek a šlo se ke zkoušce.

V následující době jsem se dostala na vysokou školu a soustředila se na to, jak vnímat svět zbylými smysly. Učila jsem se ovládat nové technologie, které jsou určené pro lidi se zrakovým handicapem. Vlivem stresu a zátěže na tělo v této době jsem zhubla z 65 kg na 52 při výšce 177 cm. O žádném sportu či nějaké fyzické aktivitě nemohla být zatím ani řeč. Všichni jsme se báli, aby mi to neublížilo.

Když jsem si pomalu zvykla na nový způsob života, našla nové kamarády a zjistila, že i oni nevidí, ale sportují, chtěla jsem taky něco dělat. Cesta byla pomalá, ale začít se nějak muselo. Chodila jsem s přáteli pravidelně plavat, dělali jsme dlouhé pěší túry a ochablé svalstvo na hubených nohách začalo pomalu dostávat lepší tvar a konzistenci.

Jak šel čas, tak oko se sice tak nějak stabilizovalo, ale čím dál víc se začaly ozývat klouby. Ranní vstávání bylo těžší a bolavější. Kyčle při chůzi i plavání bolely a přimět se k nějaké fyzické aktivitě stále více bolelo. V té době přišla do organizace sdružující lidi se zrakovým handicapem trenérka fitness, že shání lidi s tímto postižením za účelem psaní diplomové práce. Na gymnáziu jsem se spolužačkou občas zašla do fitka, rotoped jsem doma na nějaké to kardio taky měla, tak jsem si řekla proč ne. Trenérka zkušenosti měla, tak se člověk neměl čeho bát. Domluvila nám to v jedné posilovně ve středu města tak, aby o nás věděli, až tam přijdeme bez ní, a pomohli nám se stroji. Cvičení mě bavilo. Pocit po cvičení - vyplavující se radost - jsem chtěla zažívat mnohem častěji než jednou týdně s trenérkou. Požádala jsem kamaráda, zda by mi dělal doprovod a pomáhal v posilovně nastavovat stroje a další jiné věci, co člověk se zrakovým handicapem ocení - jako nastavit program na rotopedu, dát běžecký pás do zásuvky, vyměnit madla na kladce, nastavit vyhovující tíži závaží atd. Díky pravidelnému cvičením jsem začala pozorovat jeho pozitivní účinky na moje klouby. Tím, že se pravidelně hýbaly, tak nebyly tolik strnulé a tolik nebolely. Čím dál tím méně jsem potřebovala opichy jednotlivých kloubů. Nejenže jsem se cítila lépe, ale i jsem lépe vypadala. Trenérka jezdila čím dál tím méně, už jsem věděla, jak správně cvičit, a ona už měla svoji práci napsanou. Motivací mi bylo, když jednoho dne přijela a šla s námi nafotit závěrečné fotky do své práce a řekla: "Lindo, vypadáš skvěle, vypadáš líp než já." Dmula jsem se pýchou, neboť jsem ji považovala za sportovní kočku, jelikož to byla bývalá závodnice bikiny fitness.

Můj sparing partner z posilovny se stal mým manželem, tak jsme mohli částečně sportovat spolu. Což pro mě byla další výzva, neboť můj manžel je sportovní nadšenec a běhá, jezdí na koloběžce, plave, dělá čchi-kung a kdovíco ještě. Posilovna je pro něj "sice dobrý, ale dobrý je za 3". Chodil tam se mnou, což mi dělalo radost, ale pro něj to velké vyžití nebylo. Co bychom tedy mohli společně provozovat dalšího? Řešení bylo nasnadě. Nechali jsme si vyrobit dvojkolo. Tím se nám otevřela další možnost společné sportovní aktivity. A tak kromě plavání, posilovny nebo turistiky jezdíme na kole.

Tím, jak jsem začala pravidelně sportovat, se mi zlepšila fyzická kondice, svaly se zpevnily, cítím se líp a líp a mnohem více toho zvládám. Občas s manželem zkouším i běhat, dělá mi traséra tím způsobem, že si k zápěstí přivážeme gumičku, a tím pádem dle natažení gumy vím, jak asi daleko je ode mě, a můžu tak kopírovat jeho dráhu běhu. Z dob, kdy jsem léta nedělala nic, jsou tu najednou časy, kdy se nemůžu dočkat, až vyndáme kolo, půjdeme běhat nebo až si zacvičím s činkami či udělám nějaký ten workout na balanční podložce.

S cvičením jsme upravili i náš životní styl - snažíme se přijímat bílkoviny, zdravé tuky a celkově dávat tělu jen zdravé věci. I když samozřejmě k radosti ze života je občas třeba zhřešit a dát si nějakou tu mlsku pro dobrou náladu a doplnit energii po najetých kilometrech.

I když klouby stále bolí, občas je velmi těžké sednout na kolo či vzít činku do ruky, snažím se to překonávat a dobrý pocit po dobře odvedené práci je mi odměnou. Cítím se dobře, věřím, že tím předávám světu pozitivní energii, kterou zas ze mě mohou čerpat jiní lidé, kterým se právě energie nedostává. V kontextu sportovních úspěchů jiných lidí je můj příběh jistě malicherný, ale já mám ze sebe pocit, že se mi alespoň částečně podařilo zvítězit nad nepřízní osudu.