Erik Tóth: "Vždycky jsem hrál,
abych vyhrával."

Řádně si promněte oči, dobře se usaďte a uvařte si kafe, protože tenhle rozhovor bude dlouhý. Tentokrát jsme totiž vyzpovídali Erika Tótha, předního slovenského a vlastně tak trochu i česko-slovenského crossfitového atleta, s kterým se nejen dobře povídá, ale který to má také i přes nevysoký věk v hlavě dobře srovnané. Posuďte sami.

Eriku, vím o tobě, že jsi byl "sporťák" už od dětství a že než jsi začal s CrossFitem, dělal jsi deset let basket. Jak ti to šlo? Přeci jen nejsi tak vysoký, jak by se u baskeťáka čekalo.

Basket mi náhodou šel. (smích) Začal jsem s ním díky tomu, že pocházím z města, kde je velká basketbalová tradice. A já patřil do party, ve které jsem basket hrál snad už od šesti let. Co se výšky týče, nezdálo se, že by to měl být problém. Přestože moji rodiče nejsou moc vysocí, já jako dítě hodně rostl a vypadalo to, že budu vyšší než oni. Jenže nakonec jsem rostl jen do 15 let, pak se to zastavilo a od té doby jsem vyrostl už asi jen o 4 cm.

Byla, nebo nebyla tedy výška důvodem, proč jsi po 10 letech s basketem skončil?

Hlavním důvodem bylo to, že jsem si při basketbalu zničil kotníky. Jeden kotník jsem si vyvrtnul několikrát za sebou, takže se stal hodně nestabilní, a takové zranění je pro basketbalistu velkým omezením. Každé další vyvrtnutí mě vyhodilo na dlouhou dobu z tréninku a stále hůře se mi vracelo, takže jsem toho nakonec po střední škole nechal.

Jenže bez sportu jsi být nemohl, a tak sis jako náhradu našel americký fotbal. Proč právě tento sport?

Jsem hrozně proamerický, takže miluji všechno, co je americké. (smích) Americký fotbal mě vždycky fascinoval, a když jsem přišel studovat do Brna a hledal, jaký sport bych mohl dělat, byl fotbal jednou z možností. Jelikož americký fotbal není v Čechách na úplně profesionální úrovni, mohl jsem s ním začít, i když už mi bylo 20 let.

U amerického fotbalu jsi ale dlouho nezůstal, proč?

Skončil jsem po dvou letech, a to z toho důvodu, že ačkoli mě chtěli do české reprezentace, nemohl jsem tam jít, protože jsem neměl české občanství, do slovenské reprezentace zase vybírali lidi ze slovenských týmů a já hrál za Brno. Tím pádem jsem ztratil motivaci. Pro mě totiž nikdy nebyl sport jen vyplněním volného času. Vždycky jsem hrál, abych vyhrával, a když se toho nedalo v americkém fotbalu dosáhnout, skončil jsem.

Jak jsi přišel na CrossFit?

Tak nějak přirozeně. Když jsem skončil s americkým fotbalem, potřeboval jsem se hýbat, a tak jsem začal chodit do posilovny. Za čas jsem si udělal trenérský kurz, protože se mi líbila myšlenka, že bych dělal trenéra. Zároveň jsem se ještě přihlásil ke studiu na Masarykově univerzitě v Brně na obor Regenerace a výživa ve sportu, a tak se to všechno nějak propojilo. Tou dobou už CrossFit nějakou dobu existoval ve Státech a já se o něm dozvěděl z internetu. Ten koncept se mi líbil, protože ani v posilovně jsem nebyl ten typ, co by jel klasický kulturistický trénink. Vždycky jsem spíš hledal cesty, jak spojit dva cviky dohromady a jak mít co nejmenší pauzy. Všichni mi říkali, že to není dobrý přístup, že takhle nikdy nebudu mít velké svaly, ale mně tak intenzivní trénink vyhovoval. V rámci svých tréninků v posilovně jsem si tedy občas zařadil i nějaký ten crossfitový trénink, který jsem našel na CrossFit.com.

Co tě přimělo se do CrossFitu opřít naplno?

V rámci Erasmu jsem odjel studovat do Porta, kde už CrossFit byl a my po něm ještě s kamarádem Mirkem Krejčířem pokukovali. Byl tam také jeden kluk, který už CrossFit dělal a občas nám nějaký trénink ukázal. Bylo to zničující a jiné, ale mně se to líbilo. Když jsem se pak vrátil domů, ujasnil jsem si, že CrossFit je pro mě opravdu to pravé ořechové, takže jsem se vším ostatním seknul a přesně od 6. 1. 2013, pamatuji si to, jako kdyby to bylo včera, jsem se mu začal věnovat naplno.

Kde jsi hledal inspiraci pro trénink?

Hlavně na CrossFit.com, kde jsou každý den nové tréninky. Na těchto stránkách se mi líbilo, že se tam mohu inspirovat, ale také se porovnat s lidmi z celého světa.

Co dobrého ti pro CrossFit daly sporty, které jsi dělal dřív?

Jsem hrozně soutěživý a myslím, že touha nejen hrát, ale i vyhrávat je ve mně právě díky basketbalu a americkému fotbalu. Nevím, jestli člověk, který nedělá sport od malička, v sobě něco takového má.

Tak to bude z velké části i osobností, řekla bych. Zajímavé ale je, že po letech týmových sportů jsi přesedlal na sport individuální. Sedí ti to víc?

Závodní úspěchy Erika Tótha
Rok 2013	Pardubice Summer Challenge - 1. místo (tým)
	Reebok CrossFit Challenge Bratislava - 1. místo
	Big1 Challenge - 2. místo
	Prague Outdoor Cup - 1. místo (tým)
	Team Cross Challenge Liberec - 1. místo (tým)
	Popráč CF Open II - 2. místo (dvojice)
	Czech Beast Challenge - 9. místo
	No Excuse Challenge - 2. místo
	No Excuse Finals - 2. místo
	Reebok HESTrez tým Invitational - 4. místo (tým)
	Battle of Urpín Winter Edition - 1. místo
Rok 2014	Pardubice Winter Challenge - 5. místo
	Central Europe Throwdown - 24. místo
	Big 1 Challenge - 1. místo
	Golem Challenge - 1. místo
	Prague Team Battle - 3. místo
	Kings of WOD - 2. místo
	Double Cross Challenge - 1. místo (dvojice)
	Hungarian Throwdown - 2. místo
	Belgian Throwdown - 8. místo
	Kings of WOD - 11. místo
	Czech Beast Finals - 3. místo
	Superior 14 Cross Challenge - 1. místo (dvojice)
Rok 2015	Athlete Games - 80. místo
	Central Europe Throwdown - 1. místo
	Hungarian Throwdown - 5. místo
	Fit Monster - 1. místo
	Golem Challenge - 1. místo
	Aphrodite Games - 11. místo
	Summer Superior 14 CF Games - 2. místo (dvojice)
	Balaton Throwdown - 3. místo
	Czech Beast Challenge - 1. místo
	Swiss Alpine Battle - 6. místo
	Slovak Throwdown - 2. místo
	Kings of WOD - 2. místo

Těžko říct, protože já mám rád v podstatě jakýkoli sport. Kdyby mě rodiče nedali na basket, ale třeba na tenis, nejspíš by mě to bavilo stejně. Když jsem byl v roce 2012 na olympiádě v Londýně, díval jsem se tam na všechno - na atletiku, plavání, veslování... Všechno mě bavilo a hrozně jsem tím žil. Takže já mám asi rád opravdu všechny sporty.

Když jsi na té olympiádě byl, nepředstavoval sis, jaké by to bylo, být jednou na tak výjimečné události nejen divákem, ale i aktérem? Vzhledem k tomu, že jsi crossfitový atlet, pojďme vyměnit olympiádu za CrossFit Games.

Tak být na CrossFit Games je určitě sen každého, kdo se tento sport snaží dělat na nějaké vyšší úrovni a věnuje mu několik hodin tréninku denně. Crossfitové tréninky stojí spoustu času a úsilí, jsou psychicky náročné a celá tahle dřina bez pořádného cíle ztrácela smysl. Bez velkého cíle, myslím, nemá cenu trénovat na takové úrovni, o jakou se my pokoušíme. Tím chci říct, že na Games bych se samozřejmě rád dostal, ale všechno má svoji cestu. Ti, kteří jsou na Games, k tomu také museli dozrát. Dnes už neexistuje člověk, který by začal s CrossFitem a za půl roku byl na Games. To snad bylo možné někdy v začátcích, ale teď už v žádném případě. Dojít k výkonnosti, která je potřebná pro Games, to chce svůj čas. Pracovní kapacita je to nejmenší. Dlouho spíš trvá, než narostou zvedané váhy, nebo než se zlepší gymnastika. Celkově jdou ale u nás výkony dopředu. Letos byly třeba na Czech Beast hang cleany se 100 kg, což by bylo před pár lety nepředstavitelné. Váhy na Games jsou ještě někde jinde, ale my se k nim přibližujeme a já myslím, že není nereálné se na Games jednou dopracovat. Je to můj cíl, proto tenhle sport dělám, ale je to dlouhodobý cíl.

Jak říkáš, cesta za tak velkým snem je dlouhá a klikatá, člověk si při ní občas radostně poskočí, ale někdy zase bolestně zakopne, neví, jak dál, začne ztrácet víru... Míváš i ty občas taková temná období?

Samozřejmě že ano. Každý je občas mívá, i když to možná tak nevypadá, protože o tom atleti na sociálních sítích nepíší. V takových chvílích je, myslím, nejdůležitější silná motivace. Mým nejbližším velkým cílem je dostat se na Regionals 2016 a dělám pro to všechno. A když se stane, že mě na týden nebo na měsíc zpomalí zranění, snažím se být trpělivý. Je to právě motivace, která mě v takových chvílích drží nad vodou. Motivace a víra v to, že to, co dělám, je dobré. Hodně také pomáhají lidé, které mám kolem sebe. Ti jsou k nezaplacení. Jsou to jak tréninkoví partneři, tak ostatní přátelé. Nyní je to už víc než rok, co nejsem v Brně a netrénuji s Mergim (Michalem Merganičem), mým velkým kámošem. Jednou za měsíc nebo za dva týdny se ale s ním i kluky z Brna potkáme a to je hodně motivující. Fajn také je, že jsem si konečně našel tréninkového parťáka i v Bratislavě, kde žiji. Dlouho jsem trénoval sám, nebo občas s někým a pak zase sám, ale teď se do CrossFitu pořádně obul kolega z práce a bývalý atlet Radoslav Ivan, takže trénujeme každý den spolu. Tréninkový parťák je hrozně důležitý. Ten vás dokope do tréninku, i když se vám nechce, všechno vás bolí a vy byste nejradši zůstali doma.

Takže se ti výrazně líp trénuje ve dvou?

Vždycky. Jsem hrozně společenský typ, mám rád lidi, rád se porovnávám a soutěžím. Dokážu sice trénovat i sám, ale je to pro mě větší nuda, nemá to takovou šťávu a potřebuji k tomu fakt silnou motivaci.

Mluvil jsi o tom, že by ses v příštím roce rád propracoval na Regionals. Na čem tedy, vzhledem k tomuhle svému cíli, v současné době nejvíc makáš?

Tak já vždy nejvíc pracuji na tom, co mě čeká nejdřív. Když jsme se třeba s Mergim chystali na Swiss Batlle, dozvěděli jsme se, že třetí WOD bude 5km běh v Alpách.

A jéje.

No právě. Neměl jsem moc naběháno, a tak jsem se poslední měsíc připravoval s pomocí přátel, kteří jsou běžci nebo bývalí běžci. V tu dobu jsem tedy hlavně hodně běhal, což tedy není úplně příprava na Regionals, ale zjistil jsem, že díky běhání intervalů, výběhům kopců a schodů se mi hodně zlepšilo zpracovávání laktátu a že jsem lepší i ve WODech. Člověk se tedy pořád učí a stále zlepšuje.

Jinak co se týče mých výkonů loni při Open, tři z vyhlášených WODů jsem měl velmi dobré, výsledky v nich by na Regionals stačily, ale dva byly méně podařené a jedním z těch slabších byla maximálka na clean and jerk. Z toho důvodu neustále pracuji na silovém růstu, což je ale dlouhodobý proces. Není to o tom, že teď něco sním nebo teď něco změním v tréninku a najednou budu zvedat o 10 kg víc. Stále se ale snažím zlepšovat techniku, věřím svému tréninkovému plánu a síla jde nahoru. Takže zvětšit sílu, to je můj prvořadý cíl. Další cíl je, abych neměl horší gymnastiku, muscle-upy, toes to bary oproti mým silným stránkám, kterými jsou nohy, dřepy, overhead squaty, front squaty a thrustery.

Zmínil ses o důvěře v tréninkové plány. Kolik času věnuješ jejich sestavování a inspiruješ se někde?

Dlouho jsem dělal CrossFit tak, že jsem se řídil tzv. random programmingem. To člověk ráno vstane, koukne na internet, co mají na programu atleti Games nebo Regionals, a podle toho si nějaký trénink připraví. Takhle jsem to praktikoval asi rok a čtvrt. Když se ale má dělat CrossFit jako sport na vysoké úrovni, s takovým programem si člověk nevystačí. Pokud se má nějaká dovednost zlepšit, musí se na ní pracovat systematicky. Já se tedy na random programming úplně vykašlal a začal jsem trénovat podle tréninkových plánů na The Outlaw Way od amerického kouče jménem Rudy Nielsen. Na jeho programmingu se mi líbí, že se hodně soustředí na vzpírání, což byla v době, kdy jsem na jeho tréninky najel, moje největší slabina. Velkou pozornost věnuje i gymnastice, což mi také vyhovuje. Poté, co jsem začal trénovat podle něj, jsem se hodně zlepšil, takže jsem u něj už zůstal. V praxi tedy dělám v podstatě všechno, co kouč Rudy vyhodí na svých stránkách, plus si k tomu doplňuji ve druhém a třetím tréninku ještě další věci, na kterých potřebuji pracovat.

Když už mluvíš o druhém, třetím tréninku, nejde se nezeptat, kolik vlastně míváš tréninkových dní v týdnu, tréninkových fází ve dni a kdy odpočíváš?

Trénuji v pondělí, úterý, středu, pátek a sobotu, tréninky mám většinou dvou až třífázové. Volno si pak dávám ve čtvrtek a v neděli. Volno ve čtvrtek má nastavené většina crossfitových tréninkových plánů z toho důvodu, že při Open se právě ve čtvrtek oznamují WODy a v pátek většinou probíhají první pokusy. Pro mě tohle volno obvykle znamená, že mám takový v uvozovkách kardio den. Trénuji vytrvalost, což běžně během týdne nedělám. Znamená to, že si dám v nižší intenzitě veslo nebo si jdu zaplavat, případně zaběhat. V tréninkové dny dělám spoustu vzpírání a k tomu 1 - 3 WODy. V neděli pak mívám obvykle úplné volno, případně si dám atletický trénink, dle pocitu. Každopádně ve čtvrtek a v neděli nedělám typický CrossFit, v tyto dny se snažím vůbec na činku nesahat.

Velká činka, potažmo vzpírání je velmi důležitou součástí CrossFitu, přičemž je současně záležitostí značně náročnou. Máš nějakého trenéra, učitele, nebo poradce, který ti radí s technikou vzpírání?

Ve vzpírání je ohromně důležité, aby se na vás nějaký profesionál podíval, protože člověk sám sebe nevidí. Naštěstí žijeme v době chytrých telefonů, takže mi jsou velkým pomocníkem vzpěračské aplikace, kde si lze označit dráhu činky, je možné si zpomalit nebo zrychlit záznam, sdílet video a konzultovat ho s trenérem nebo ostatními kolegy z CrossFitu, iPhone mi tedy hodně pomáhá, k tomu máme v bratislavském gymu vynikajícího vzpěračského trenéra, který se jmenuje Gabo Buzgó. Bohužel mi nevychází chodit na jeho tréninky, nesedí mi to do tréninkového plánu, ale často s ním konzultuji svoje výkony nebo mu ukazuji svá videa k posouzení techniky.

Tak mě tak napadá, co vlastně děláš, že do svého dne dokážeš vměstnat až tři tréninky denně?

Pro crossfitera mám úplně ideální job. Dělám trenéra CrossFitu v crossfitovém gymu. Jako trenér tam vedu tréninkové lekce, které mě živí, v mezičase si pak jedu své vlastní tréninky. Občas si zatrénuji i se svými klienty, když se mi hodí, co s nimi dělám, nebo si zajdu na lekci některého z mých kolegů a jedu WODy s jeho klienty. Lidé to mají rádi a pro mě je to dobrá motivace, protože vždycky se najde nějaký specialista, kterému WOD sedne, a já se ho pak snažím porazit. (smích)

Na kolik hodin denně zhruba vychází tvé vlastní tréninky?

To je různé, navíc se těžko určuje, co z toho je vlastně trénink. WOD trvá hrozně krátce, ale člověk se nějakou dobu rozcvičuje, já také dělám spoustu mobilizace, snažím se pořádně rozhýbat a zvětšit rozsahy pohybů, aby se mi dobře vzpíralo a šla mi dobře gymnastika. V celkovém součtu také hodně záleží na tom, kolik času věnuji síle a kolik si dám WODů, ale obvykle trénuji minimálně 2 a maximálně 4 - 5 hodin denně.

Při takové zátěži je velmi důležité, co jíš. Jsi na paleo dietě, nebo spíš žiješ na hamburgerech a popcornu, když jsi dle svých slov tak proamerický? (smích)

Tak já mám hlavně rád dobré jídlo, a to velmi. Co se mého jídelníčku týká, studoval jsem na Masarykově univerzitě v Brně výživu a regeneraci ve sportu a za tu dobu jsem si vytvořil určité návyky. Nestravuji se podle žádného konkrétního směru a jsem dost proti nějakým speciálním dietám, ale přemýšlím nad tím, co jím, a snažím se svému tělu dát vše, co potřebuje. V praxi to vypadá tak, že ráno si dám spoustu sacharidů, protože potřebuji tělo nakopnout. Mám rád sladké a po ránu tělo energii využije, takže mívám většinou sladkou snídani. Mohou to být vločky s ovocem, když nestíhám, ale když mám čas, udělám si palačinky, dám si croissanty, prostě si dám cokoli, co si lze představit pod pojmem sladká snídaně. Druhým velkým jídlem dne je oběd. Tam už samozřejmě sladké nejím, ale snažím se dát tělu dostatek bílkovin. Když vím, že budu mít ještě další trénink, což je velkým pravidlem, přidám i nějaké množství sacharidů. K obědu tedy mívám vždycky maso, k tomu zeleninu a nějakou přílohu. Večer už tělo sacharidy nepotřebuje, takže k večeři si dávám maso, vajíčka nebo rybu s jakoukoli zeleninou. Tenhle způsob stravování mi plně vyhovuje, mám dostatek energie a jsem spokojený.

Co tuk, tomu se výrazněji vyhýbáš, nebo nikoli?

Tuku se vůbec nevyhýbám, spíš naopak. Jím hodně slaniny, oříšků, másla, olivového či kokosového oleje... Večer, když mám hlad a už jsem po večeři, dám si velkou lžičku arašídového másla. Hlad tím zaženu a nedráždím zbytečně inzulín. Tady je potřeba podotknout, že my nejsme kulturisti. Nepotřebujeme být vyrýsovaní pro naši soutěž a v době přípravy už vůbec ne. My potřebujeme mít hlavně dostatek energie, to je pro každého crossfitového atleta prvořadé. Buchty na břiše jsou spíš vedlejším produktem CrossFitu. (smích)

Nicméně větší tukové zásoby, které byste museli tahat při gymnastice, také nemůžete potřebovat.

To je pravda, ale větší tukové zásoby náš intenzivní trénink nedovolí.

Když jsme u toho intenzivního tréninku, napadá mě, že člověk je tak silný, jak silná je jeho nejslabší část. Máš nějakou takovou slabinu, partii, která zvládá těžký trénink hůř než zbytek těla?

Mou slabinou jsou spodní záda, tedy spíš bývala v minulosti. Poslední dobou se ale hodně věnuji technice vzpírání, vyhýbám se pohybům, které by mi záda blokovaly, a díky tomu jsem už delší dobu v pohodě. Naposledy mě záda dostala do kolen letos v dubnu na Hungarian Throwdown. V prvním WODu bylo asi 60 kettlebell snatchů s 36 kg, já je přeletěl a WOD snad o minutu vyhrál, jenže pak mi ztuhla záda, takže jsem byl ve druhém WODu osmnáctý. Bylo to, jako bych měl v zádech dvě ocelové tyče, a nešlo s tím nic dělat. Doma jsem pak nemohl dva týdny trénovat ani nic zvednout ze země, ale od té doby je to dobré. Mám pocit, že to teď dokážu víc kontrolovat a pracovat s tím.

Přesto, nedopřáváš zádům a celému tělu občas nějakou péči navíc, ve formě masáže, fyzioterapie a podobně?

Určitě ano a je to velmi důležité. My se v každém tréninku snažíme co nejvíc rozbít svalové buňky, aby pak zregenerovaly a my byly ještě silnější. Jenže k té regeneraci občas už jen spánek a jídlo nestačí. Já mám to štěstí, že k mým sponzorům patří bratislavské PROFY centrum fyzioterapie, kam chodím 1 - 2x v týdnu podle toho, jak se cítím. V rámci fyzioterapie zde pracujeme na problematických partiích, někdy uvolňujeme záda, někdy uvolňujeme bolavá ramena... Před soutěží vše zkontrolujeme a zatejpujeme, po soutěži tam chodím třeba tři dny za sebou, abych se dal zase co nejdřív dohromady kvůli tréninkům. Centrum poskytuje i uvolňující masáže, mají ultrazvuk, laser a elektroléčbu, takže se mi zde dostává skutečně komplexní péče.

To máš péči jako vrcholový sportovec.

Z tohoto hlediska určitě.

Urychlit regeneraci mohou i doplňky výživy. Používáš něco ze sportovní suplementace?

Ačkoli se maximum výživy snažím čerpat ze stravy, používám samozřejmě i suplementy, jelikož ty se dostanou na správné místo rychleji než jídlo. Všeobecně je asi známé, že v tomto ohledu mě podporuje firma Bodyworld, od které dostávám vše, co potřebuji. Nejdůležitější roli u mě hrají BCAA, která používám hlavně před tréninkem. Po tréninku si dávám sachariďák, nebo něco na doplnění glykogenu, který jsem během cvičení vyčerpal. Nedílnou součástí mé suplementace je také glutamin, který používám, když jsem zničený a vím, že budu mít ještě další trénink, pravidelně ho pak beru před spaním, jelikož si myslím, že je to jedna z nejlepších látek, kterou člověk může na regeneraci svalů mít.

Z tvého povídání je zřejmé, že tréninku, regeneraci i výživě věnuješ hodně pozornosti, ale úspěch v CrossFitu dle tvých vlastních slov hodně závisí i na tom, kolik bolesti dokážeš snést. Dá se i tahle schopnost trénovat?

To je strašně složitá otázka. Tréninkem si člověk určitě zlepšuje toleranci k laktátu a zlepšuje odplavování laktátu, ale je to hodně i o hlavě. Jsou dny a týdny, kdy žádný workout nejde a člověk nemá chuť jít za tu hranici, kde to bolí, ale kde jsou výkony výborné, jindy to zase jde. Je hrozně těžké říct, čím to je a jak to přesně funguje. Každopádně klíčová je určitě motivace. Když člověk ví, co chce a proč to chce, a vidí cíl na konci cesty, tak se lépe potlačí i bolest.

A tobě v tom pomáhá i tvá soutěživost. Ta má určitě velkou zásluhu i na tom, že na českých a slovenských závodech nemáš v současné době téměř konkurenci. Na evropských závodech je to ale zatím ještě trochu jinak. Jak tvoje ego zvyklé vyhrávat nese, když na zahraniční soutěži najednou nejsi na vrcholných příčkách žebříčku?

Tak pravda je, že hrozně rád vyhrávám. Vlastně nevím, co je silnější, jestli radši vyhrávám, nebo jestli víc nesnáším prohru. Každopádně ať dělám cokoli, jakýkoli sport, hraji jakoukoli hru, vždycky chci vyhrát, i kdyby šlo jen o kámen, nůžky, papír. (smích) Zahraniční soutěže jsou v tomhle ohledu trochu zkouškou už i kvůli reakcím okolí. Slýchávám třeba: "Ty jsi byl 11.? Dobrý, gratuluju... A co jsi pos*al?" Lidé si většinou vůbec neuvědomují, jak obrovské množství vynikajících crossfiterů je v Evropě a jak těžké je mezi nimi uspět. Nicméně jezdit na evropské soutěže je dobré už proto, aby se člověk držel při zemi a nemyslel si, že je mega hvězda jen proto, že doma vyhrál pár soutěží. Domácí soutěže jsou fajn, člověk si při nich zasoutěží s lidmi podobné úrovně, zahraniční závody jsou ale velkou zkušeností v tom smyslu, že vidím, jak si stojím v evropské konkurenci, mohu posoudit, kam jsem se posunul a jestli jsem na správné cestě. Ego při tom musím zahodit a dát si realistické cíle. Nikdy do WODu nebo do soutěže nenastupuji s tím, že bych byl spokojený se 7. místem nebo s top 10. To by pro mě ztrácelo smysl. Věřím, že vítěz žádné soutěže, ať už se jednalo o vítězství senzační, nebo od začátku jasné, nešel do závodu s myšlenkou "chtěl bych být v top 5 a uvidíme". Podle mě je důležité mít nastavené v hlavě, že chci vyhrát a že pro to udělám všechno. A když pak jde všechno tak, jak má, a já ze sebe opravdu vydám všechno, ale na vítězství to ještě nestačí, jsem i tak spokojený.

Eriku, je tu poslední otázka. Z uplynulého povídání je zřejmé, že CrossFit ve své soutěžní podobě rozhodně není procházkou růžovým sadem. Umíš si tedy přestavit, že bys v něm chtěl závodit třeba i za deset patnáct let?

Asi takhle... CrossFit mě baví velmi, baví mě celý ten tréninkový proces, ale závodit budu asi jen do momentu, dokud budu schopný soutěžit o prvenství. Pokud by přišlo nějaké zranění nebo pokud bych se dostal do bodu, kdy by moje výkony a moje maximální příprava už na boj o vítězství nestačily, pak pravděpodobně ztratím zájem soutěžit.

Foto:
č. 1, 2 - Tomáš Pospíchal
ostatní - Stefan Drgon