Reklama:
Skladem opět všechny příchutě!
100 % Whey Protein v akci 1+1
Náš nejprodávanější protein. Více zde.

Zdeněk Vopřada: "Sny se mohou splnit, pokud to člověk myslí vážně."

Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Osobnosti

O Zdeňkovi jsem se poprvé dozvěděl z našeho diskusního fóra, kde se objevil v sekci s videi. Z komentáře u jeho videa vyplývalo, že se jedná o Čecha, který žije v Americe, kde natáčí videa z vlastní přípravy na kulturistické soutěže. Ve videích také vaří, cvičí nebo motivuje. Zdeněk hovoří hlubokým hlasem, ze kterého čiší klid a rovnováha, ale když se podíváte na jeho motivační tréninkové video, jenž najdete úplně dole pod článkem, zjistíte, že v tréninku z něj klid rozhodně nečiší!

Díky reportáži z NPC Masters Nationals 2015 jsem se dozvěděl, že se Zdeněk Vopřada stal novým profesionálním kulturistou, a přesto, že americkým, rozhodl jsem se ho oslovit, aby se Vám v rozhovoru představil a povyprávěl Vám, proč se v mládí odstěhoval do Ameriky a jak vnímá splnění svého celoživotního snu. Jelikož jsme spolu hovořili přes Skype, mohl jsem Zdeňka při rozhovoru i vidět, a co se nestalo, za jeho zády v televizi zrovna běžel film s nikým jiným než s čerstvě osmašedesátiletým Arnoldem Schwarzeneggerem!

Zdeňku, představ se prosím na začátek čtenářům.

Jmenuji se Zdeněk Vopřada, je to s háčkem, většina lidí si myslí, že je to jen Voprada. Je mi 40 let a pocházím z České republiky z Frýdku Místku. Do Ameriky jsem se odstěhoval v roce 1996, to mi bylo pouhých 21 let. Měřím 177 centimetrů a v mimosoutěžním období vážím kolem 115 kilogramů. Na prknech je to pak o 10 - 12 kilo méně. Momentálně žiju v Omaze s manželkou a dcerou.

Čím se živíš, Zdeňku?

Máme tady u nás v budově menší privátní fitko, takže tam pracuji jako osobní trenér. Po mém nedávném úspěchu se mi ozvalo pár kluků, kteří by chtěli připravit na místní soutěž v kulturistice, která se bude konat v květnu 2016. Netrénuji s nimi, ale sestavuji jim tréninkové plány a jídelníčky, průběžně pak kontroluji formu a podle toho upravuji případně stravu. Také pomáhám s pózováním, protože to je na mně vidět, že mám tu kulturistickou vášeň, že mě to baví, takže s tím také pomáhám některým lidem.

Z jakého důvodu ses přestěhoval do Ameriky?

Všechno to začalo kulturistikou, když jsem se k tomu v 17 letech dostal a začal posilovat. Hodně mě to bavilo, už jsem byl takový atletický, dobře stavěný, vážil jsem tehdy 70 kg. Já jsem dělal bojová umění a z toho důvodu jsme si s kamarádem řekli, že zajdeme do posilovny na zlepšení kondice, tak jsme tam začali cvičit, ale já jsem si všiml, že mě cvičení s činkami začalo lákat víc, a tak jsme tam začali chodit častěji. Hodně kluků mi pak říkalo, že jsem dobře stavěný, že bych měl jít někdy na soutěž, ale moc jsem se k tomu neměl, mě spíš bavilo to cvičení, koukat na sebe a ty svaly, jak se to tam zatíná a tak. Vážněji jsem se k tomu dostal až později, protože mě lidi pořád povzbuzovali, tak jsem to v 18 zkusil na GP PEPA Opava, jenomže jsem vůbec nevěděl, co dělám, já jsem víceméně vůbec nejedl, jenom jsem cvičil, byl jsem hodně hubený, takže jsem tam moc dobře nedopadl. Pak jsem musel jít na vojnu, to jsem se připravoval na další soutěž, to také nebyl dobrý nápad, protože ta strava tam byla hrozná (smích), takže jsem šel potom na mistrovství Moravy, tam jsem taky dopadl hrozně, pořád jsem byl strašně hubený.

To tě pořád bavilo, i když jsi neměl žádné dobré umístění?

Furt mě to bavilo, něco tam v tom srdci bylo uložený, že jsem to prostě pořád chtěl dělat, i když jsem neměl úspěchy na soutěžích, ale věděl jsem, že to bylo kvůli špatné přípravě, nebyly tam informace a znalosti, ale bavilo mě to cvičení a soutěžení. To v tom srdci bylo.

Jaké byly tvé vzory?

Arnold. To bylo číslo 1. Než jsem šel na vojnu, tak jsme pořád s kamarádem koukali do časopisů, kde byl jen Arnold a Franco, a tak jsme o tom přemýšleli, že ta kulturistika je super a že bychom taky chtěli takhle vypadat, ale ne v Česku, to musíme do Ameriky. Tam se začala rodit myšlenka, že pojedeme do USA. On z toho pak nějak vycouval a já jsem se toho držel. On to potom zkusil do Ameriky, zatímco já jsem byl na vojně, ale za půl roku se vrátil, že to nejde, že je to hodně náročné na jazyk atd. Tak to potom nějak vzdal. Já jsem se ve dvaceti vrátil z vojny. Začal jsem vydělávat peníze, protože jsem věděl, že budu potřebovat něco na letenku, tak jsem začal pracovat a šetřit.

Neměl jsi strach, že se ti to nepodaří?

Ne, já jsem pořád pozitivní, i když prostě nic nemám. (smích) Pořád mám ten postoj: "Jo, vyjde to, já vím, co chci." Ale jak to udělám, to už jsem tak naplánované neměl, jen jsem věděl, co chci a že si to moc přeji. Ale začalo se dařit, našel jsem nějaký inzerát, že někdo byl v Americe a hledal na další cestu s sebou lidi, tak jsem mu odepsal, on souhlasil, že mě tam vezme, ale musel jsem si zařídit víza, pasy a takové ty věci.

Uměl jsi v té době anglicky?

Trošku. Tak jsem se nějak z knížek učil, myslel jsem si teda, že jsem OK, že jsem se učil slovíčka a nějaké fráze a že mi to jde, přijel jsem do Ameriky, někdo mi něco řekl a já jsem byl úplně mimo. Nevěděl jsem nic. Přijel jsem někam do Kalifornie a tam je to úplná hrůza, jazyková sebevražda, každý tam mluví tím svým přízvukem, slangy a mluví rychle, takže mi to trvalo tak půl roku, než jsem to nějak pochytil a začal jsem si zvykat na ten jazyk. Ale nevěděl jsem nic. Hodně mi pomohlo, že jsem se za velice krátkou dobu, seznámil s mojí současnou ženou Meggie a začal s ní více komunikovat, bavit se, ona mě učila a to pomohlo hodně, takže si můžu troufnout říct, že do roka jsem byl schopný rozumně komunikovat.

Po kolika letech jsi vybojoval svou profesionální kartu?

Trvalo to dvacet let.

A jsi teda americký profesionál?

Přesně tak, tady v Americe, když soutěžíš, tak tě nepustí na soutěž pro získání profi karty, pokud nejsi americký občan. Takže teď reprezentuji IFBB USA.

Bylo tvým snem dostat se na Olympii?

Ne, jen jsem se chtěl stát profesionálem a žít tou kulturistikou. Já jsem tak nějak vždycky věděl, že v tom Česku je to takové limitované a uzavřené a že v tady v té Americe je to otevřenější a že je tu více příležitostí.

Jak jsi v Americe vlastně začal se závoděním?

V posilovně, kam jsem dříve chodil, byl plakát, který zval na amatérskou soutěž, naturální soutěž, a protože jsem nebyl v těch jednadvaceti nijak tlustý nebo špatně vypadající, rozhodl jsem se to tam zkusit, o přípravě jsem v té době samozřejmě ještě nic nevěděl, ale nakonec jsem to tam všechno vyhrál. Potom jsem potkal nového kamaráda v posilovně, který mi řekl o další soutěži, to byl nějaký Mid-west Contest, už ani nevím, takže na to jsme se spolu 3 měsíce připravovali, tam jsem vyhrál ve své váhovce a nakonec i absolutně. V roce 2001 jsem se rozhodl připravit na nějakou lepší soutěž. Zkusil jsem Iron Mana, což bylo v Kalifornii, tam jsem skončil třetí ve své kategorii. O rok později, v roce 2002, jsem zkoušel NPC Colorado v Rocky Mountains, tu soutěž jsem vyhrál a v roce 2002 pak přišla taková velká přestávka.

Jaká přestávka?

Začal jsem se více věnovat trojboji, protože jsem se rozhodl, že zkusím silový trojboj na nabrání více hmoty a takovou tu hustotu těch svalů. U nás tady byla místní posilovna, která tady na to byla zaměřená, vedl ji kouč Rick Hussey. Ten byl skvělý. Takže mě trénoval a připravoval mě na to. Jenomže pak do toho přišlo hodně zranění.

Jaká byla tvoje maxima?

Všechno to bylo v plném dresu. Nejlepší byl dřep 369 kg. Překonal jsem tím asi 20 let starý rekord v Nebrasce. Mrtvý tah byl 320 kg a na bench-pressu jsem se dopracoval na stejnou váhu.

Považuješ ze za Čecha, nebo za Američana?

Zajímavá otázka. (smích) Za Čechoameričana. Jako kulturista jsem Američan, ale v srdci jsem Čech. To už se nikdy nezmění. Samozřejmě že se mi občas zasteskne po domově, takže se vždycky rád podívám do České republiky, do své vlasti, kterou miluju.

Jak často sem k nám jezdíš?

Dříve jsem jezdíval hodně často, skoro každý rok, ale teď jsem tam byl naposledy v roce 2010. Možná se k vám podívám v roce 2016, kdy přemýšlím, že bych startoval na EVLS. Bylo by to spojení příjemného s užitečným. Musím to ještě prodiskutovat se svým trenérem, se kterým se sejdu na mé první profesionální soutěži, která bude 3. září. Tou bude Master’s Pro, jenž je součástí North American Championships.

Jaké máš plány do budoucna?

Tuhle soutěž, po ní chci s Muttem prodiskutovat, že bych rád šel na EVLS, což by bylo až za rok. Teď je v plánu zvládnout to Master’s Pro a poté si dopřát odpočinek, protože když jsem se k té kulturistice vracel po devítileté pauze, co jsem dělal trojboj a bez ustání jsem to piloval, neměl jsem ani týden pauzu. A nyní, po zisku té karty, budu do konce roku odpočívat. Více času trávit s rodinou. A v roce 2016 bych se rád začal připravovat na další rok soutěžení.

Co pro tebe znamená ten odpočinek?

Strava bude volnější, ale ne zase tak moc. Můj trenér nemá rád tzv. rebound, což znamená, že kluci po soutěži jedí, jedí, jedí a naberou strašně kil. To on nemá rád, protože pak ta forma jde celá do záchodu. Takže určitě to budeme hlídat, ale je tam více sacharidů, je tam více normálních jídel. Samozřejmě to nebudu v posilovně tak hrotit, z videí asi hodně lidí ví, že jsem dříč, takže tam si to cvičení dám kondičně, i když se musím hlídat, protože já to prostě mám v srdci. Já nedokážu jít do posilovny, dát si takové ty pumpičky a potom odejít, já to potom vždycky začnu rvát, takže se budu snažit hlídat, kardia bude trošku méně.

Co tě vedlo k tomu, začít točit videology a ještě k tomu v češtině?

Mě to filmování totiž baví. (smích) Já už to dělám asi od roku 2007, kdy jsem si koupil svůj první počítač. Pak jsem si koupil kameru. Mě prostě bavilo něco natáčet, vytvářet a pak si to stříhat. Takže jsem začínal s nějakými rodinnými videi. No a potom jsem se začal zaměřovat více na sebe, jak jsem trénoval ten trojboj, tak jsem si tam dal pár tréninků a klukům se líbilo, když jsem si to dával na Facebook. Pak jsem zase začal s kulturistikou, tak jsem si řekl, že bych si mohl udělat nějaké video, jako mají profesionální kulturisté, navíc mě ta videa bavilo vytvářet, a tak jsem si to zkusil a mělo to docela dobrý ohlas, tak jsem toho dělal víc a víc.

Myslíš si, že je kulturistická příprava v Americe jednodušší než u nás?

Ať je člověk kdekoliv, tak ta příprava vždycky bude náročná. Ta strava, dieta, trénink, vždycky to bude makačka na to tělo. Ale když to člověka baví, opravdu se mu to líbí, tak je to o hodně jednodušší. Já jsem o tom někdy přemýšlel, jaké by bylo se teď nějak sebrat a připravit se na nějakou soutěž v Česku, už jen to, že bych byl v tom prostředí, že by to bylo něco jiného. Bylo by to možná zajímavější, protože když se člověk připravuje pořád na stejném místě, tak je to takový ten stereotyp.

Jak to probíhalo na posledních závodech, kde se z tebe stal profesionál?

Soutěž začínala ráno, kdy jsem se koukal po jednom obrovském černochovi, který vypadal jako moje největší hrozba. Měl snad 120 nebo 130 kilo, ale viděl jsem, že je takový měkký a neměl moc dobře vypracované nohy, ale vypadal celkem dobře, takže jsem z něj měl menší pocit nejistoty, ale říkal jsem si: "Ne! Tentokrát už tu soutěž neprohraju, pořádně se do toho opřu, ty mě nezastrašíš!" Cítil jsem se, jako když Arnold bojoval proti Sergiovi na Olympii. Jak se setkali podruhé a Arnold tam říkal, že ho tentokrát Sergio nedostane, že ho porazí a že tohle bude jeho den. Tak jsem si to pořád opakoval. Podařilo se mi ho porazit, já byl první a on byl druhý. Takže jsme museli pokračovat dál, protože vyhrát ve váhové kategorii ještě neznamená profesionální umístění, takže nás zavolali zpětně na pódium na to celkové vyhlášení, tam mě docela hodně přesouvali, porovnávali mě s každým. No a pak začali vyhlašovat první čtyři, kteří obdrží profi kartu. Když mě jako třetího vyhlásili, tak jsem samozřejmě zajásal radostí a ještě jsem si to pořád neuvědomoval. Po vyhlášení jsme se postavili na tu lajnu vítězů a mně pomalu začalo docházet, že jsem profík. Ten adrenalin a emoce se začaly míchat v těle a já jsem najednou cítil, že se mi slzy valí do očí, a opravdu jsem si říkal, jestli mám, nebo nemám, tak jsem se musel hodně hlídat, že to tam nepustím, ještě chvíli jsem se musel pohlídat, i když to bylo opravdu na krajíčku, chtěl jsem se tam rozplakat, ale zvládl jsem to. Po závodech jsem si dopřál velký hamburger s hranolky a zmrzlinu v Hard Rock Cafe.

Nějaká motivace závěrem?

Když má někdo sen, tak ho může docílit, ale je to otázka času, práce a přístupu. Já jsem byl mockrát dole i nahoře, dokonce jsem byl i na takové křižovatce, kdy jsem to tady v Americe opravdu chtěl zabalit, rozmýšlel se nad tím, že se vrátím do České republiky, ale vždycky mi srdce tak nějak řeklo "ne", řeklo mi, abych bojoval dál. Tak jsem si dal nějakou pauzu, odjel jsem na chvíli do Česka a pak jsem se zase vrátil, protože do Ameriky mě to prostě vždycky táhlo. Určitě tam vždy bude chvíle, kdy člověk už nemůže dál, ale když to má silně uložené v srdci, tu myšlenku, ten sen nebo tu touhu něčeho dosáhnout, tak musí stůj co stůj zjistit, co to je. Když má člověk představu, čím by chtěl být, tak se jí musí držet, bude to boj, bude to cesta plná trní a bolesti, ale musí to člověk překonat, pokračovat dál, věřit si, nepochybovat a rozhodně neposlouchat lidi, kteří mu říkají, že je to nemožné a že to nedokáže. To byl můj další důvod, proč jsem to asi nechtěl vzdát, protože jsem vždycky slyšel hlasy těch lidí, co se mi vždycky smáli a říkali, že to nedokážu, třeba ještě než jsem odjel z České republiky. Už tehdy jsem měl svůj sen a říkal jsem kamarádům, za čím chci do Ameriky odjet, a všichni se mi smáli, nebyl jsem zrovna oblíbený, ale vydržel jsem to a v roce 2012 jsem se stal americkým občanem. Také mi hodně lidí říkalo, že na to jako kulturista nemám, a nakonec jsem se před pár týdny stal profesionálem. To byl další důvod, abych pumpoval dál, aby se ze mě stalo další živé potvrzení toho, že sny se mohou splnit, pokud to člověk myslí vážně. Nikdo se nevzdávejte svých cílů a snů. Vydržte. A když budete mít pocit, že už to dál nejde, že to nevydržíte, tak mě klidně kontaktujte, klidně mi napište, mně to nevadí, já mám Facebook nebo YouTube, kam mi můžete napsat, jaký máte svůj cíl nebo sen, jaké máte problémy, a já vás podpořím, řeknu vám co a jak a určitě dodám tu sílu a kuráž, protože si myslím, že člověk, který v životě něco dokázal, má zodpovědnost a sílu na to, aby dodal kuráž těm, kteří to zrovna potřebují.

Pokud bys chtěl někomu poděkovat, tak máš prostor.

Určitě moc děkuji všem, kteří mě na YouTube od roku 2011 sledují. Ze začátku jich bylo málo, ale pak to začalo růst, začali mi psát vzkazy, přidávat si mě na Facebooku, takže se mi dostalo hodně poděkování a podpory od mé armády fanoušků. Za to všem fanouškům chci poděkovat. Děkuji své rodině, mé manželce, která je můj anděl, stojí za mnou a 100% mě podporuje. Pomáhá mi i s nakupováním a někdy i s vařením, když už jsem hodně vyčerpaný a nezvládám to. Podporuje mě i sponzor Panther Sports Nutrition, pak mě podporuje i Tim Rexius. Samozřejmě děkuji i tobě, Franto, za rozhovor, protože vím, že Ronnie.cz je velký server, který čte každý.


Zdeněk Vopřada
- My life as a bodybuilder




Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

22.08.15:43micus6 - Konecne rozhovor.... Moc sem fandil a vyšlo to. Paráda! :)
21.08.20:34bob79 - Už jsem s ním pár videí viděl na you tube z nich na mě pů..+1
21.08.18:34maxpoint97 - Parádní rozhovor. Líbí se mi, jakej je srdcař *79* +3
Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:
Víte, že...
...poslední objednávka v obchodě
Ronnie.cz byla před 172 sekundami?
NOVÉ PŘÍSPĚVKY ČTENÁŘŮmagazínJosef Květoň - trénink prsou a ramen...
havlic (14:43) • ...no ono to ještě vyleze!bude mě zajímat srovnání s Milanem Šádkem ty 2-3 týdny před s...
magazínSedmdesátiny Jana Smejkala: Můj život...
mirous (13:10) • Super článek! Takového čtení by mělo být víc. Miluji tyto retro pohledy do minulosti ku...
magazínMistrovství Čech dorostu a juniorů 20...
Amanda (09:01) • Prima fotky. Těším se na ty soutěžní. *79*
magazínMistrovství Čech dorostu a juniorů 20...
Ondra Hájek (19:57) • Soutěže v Kutné Hoře nemůžou zklamat, tenhle tým pořadatelů to má fakt zmáknutý. Co je...
magazínLuis Rodriguez po Arnold Classic vymě...
maxpoint97 (23:38) • Za mě rozhodně Justin neměl špatnou formu, ten zakopanej pes je jinde *1* Buď se na...



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údajeZásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2010-2024 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2024 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu zakázáno.
MAGAZÍN OBCHOD AKADEMIE
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie