Váš příběh: Cesta
za antickým ideálem

Tento příběh jsem napsal v reakci na pár předchozích příběhů. Neříkám, že jsem byl dříve jiný, ale teď už jsem dokonalý. :) Teda to také raději neříkám, ale už jsem snad postupem času získal nějaký nadhled na cvičení a tento životní styl. Přeji příjemné čtení a neberte vše úplně vážně.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Ahoj, zdravím čtenáře Ronnie.cz. Do posilovny jsem se dostal díky fotbalu. Nohy díky tomu nemusím vůbec cvičit, protože na hřišti je zničím dostatečně. Ne, dělám si srandu…

Abych řekl pravdu, tak si přesně už nevzpomínám na důvod, který mě do světa železné hry přivedl. Možná to byla potřeba se něčím odlišovat od jiných lidí, možná to bylo díky kamarádovi, s kterým jsem už někdy ve 12 - 13 letech začal pravidelně cvičit. Možná to byl ten zvuk železných kotoučů, jež jsem na trénincích stolního tenisu slýchával z vedlejší místnosti, možná jsem jen chtěl být velkej. Nebo to bylo vše dohromady.

Cvičit jsem začal už na základní škole, kdy jsme s kamarádem patřili mezi nejmladší návštěvníky posilovny. Snad nikdy nezapomenu na tu zvláštní vůni mého prvního fitka, kde se mísil pot s vůní železa a ještě něčeho, co neumím pojmenovat. Asi je celkem zbytečné zde popisovat mé začátky - k snídani dva rohlíky s Nutellou a pocit cvičení ramen u stahování kladky vsedě za hlavu… Každý, kdo cvičí, si tím určitě prošel také. Ale co bylo důležité - už od začátku mě cvičení strašně bavilo, a i když kamarádi cvičit přestali, já se vždy vrátil.

Po nějakém čase a i pár delších pauzách jsem se dostal do posilovny v mém domovském městě. V té době jsem hrál závodně stolní tenis a hned vedle byla místnost s klasickou "oldschool činkárnou". Strašně mě to tam lákalo, ale měl jsem obrovský respekt z tamních lidí, takže chvíli trvalo, než jsem se odhodlal a šel si poprvé zacvičit. I tato posilovna měla svou jedinečnou atmosféru. Její skromné vybavení se skládalo z pár ručně vyrobených strojů, které už něco zažily, několika jednoruček, ale především z benče, stojanu na dřepy a placu na mrtvé tahy. Všude po stěnách byly vylepeny plakáty se slavnými kulturisty minulé éry, a dokonce jich i několik bylo s podpisem. Nebyly tu žádné moderní stroje, steppery, běhací pásy a jiné zbytečnosti, ale zato tu byla dřina a tvrdě se makalo. Ještě aby ne, když si vedle Vás lehne na lavičku starší pán a v klidu zatlačí pár opakování se 100kilovou činkou. Dá se říct, že tady jsem poznal pravou dřinu a překonal první stovku na dřep, mrtvý tah a později i na benč. Na tuto dobu mám příjemné vzpomínky - často se i stávalo, že jsem si po těžkém tréninku odskočil o místnost vedle a další tři hodiny jsem s rozklepanou rukou hrál zápas ve stolním tenisu.

Zhruba od těch 17 let cvičím pravidelně bez větších přestávek a hlídám si stravu a celkově životní styl, který s tím souvisí. I když zdaleka ještě nevím vše a pořád se učím, tak už jsem na tom o dost lépe než na začátku a nějaké výsledky už také mám. Pár lidí mě dokonce i přemlouvalo, ať zkusím soutěžit, ale já nikdy neměl soutěžní ambice a ani motivaci postavit se na pódium. Nevím proč, ale i když ji sleduji a mám ji rád, tak soutěžní kulturistika mě nikdy z jiného než diváckého pohledu nelákala. Daleko bližší se mi zdají silové disciplíny, jako je trojboj a strongman soutěže. Takže kdybych někdy šel na soutěž, tak právě tam. Ale mám před sebou ještě spoustu práce.

A teď to hlavní, o čem jsem chtěl mluvit. Posilování a s tím související "lifestyle" jsou po těch letech pro mě jako droga a zároveň terapie. Miluju to a užívám si každý trénink. Nikdy nebudu litovat ani jedné sekundy, kterou jsem do toho investoval, protože to stálo za to a baví mě to. Také mám rád ten kolektiv a moji opravdoví a jediní přátelé jsou právě z tohoto sportu. Ale jedna věc, na kterou jsem postupem času přišel, je, že posilování není to jediné v životě.

Mojí filozofií, která je mi bližší, je spíše antická "kalokagathia", tedy vyvážený rozvoj těla a ducha. Neměli bychom se soustředit jen na cvičení a ostatní aspekty osobního rozvoje odsouvat do pozadí. Teď se mi při psaní tohoto článku vybavuje rozhovor v televizi, který jsem viděl před několika lety. Byl tam jeden český zpěvák a přesně o tomhle mluvil - harmonický rozvoj (mimochodem, nejnovější studie o plasticitě mozku tuto teorii potvrzují). V dnešní době to platí dvojnásob, když vidím zástupy fanoušků jednoho nejmenovaného českého kulturisty, který za pětky na vysvědčení nabízí společný trénink a sám neumí pravopis.

Takže moje rada zní - cvičení je fajn, ale není to to jediné na světě, což si podle mě dost mladých lidí neuvědomuje. Jen samotné cvičení z Vás ani neudělá lepšího člověka. Toho ze sebe musíte udělat Vy sami.