Váš příběh: Moje cesta

Bydlím v Bezměrově a navštěvuji 9. třídu základní školy v Kojetíně. Jako menší, není to tak dávno, jsem střídal jeden sport za druhým, protože mě žádný nebavil, ať už to byl ping pong, basketbal, tenis, či florbal. Nic mě nebavilo, svaly by na mě nikdo nehledal, někdy v 8. třídě, když jsem hrával fotbal, který mě opravdu bavil a šel mi, tak mi opět muselo něco zabránit v tom, abych dělal to, co mě baví - dostal jsem revma, zánět kotníku a moje kariéra fotbalu se zdála být u konce. Do 13 let jsem měl s kotníkem veliké potíže, nemohl jsem chodit a kamarádi se mi smáli, jaký jsem "pajda"...

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Od mých 13 let se to začalo zlepšovat a já začal s boxem. Box mě doopravdy chytil, bavil mě a já s radostí chodil na tréninky, zkusil jsem i K-1, ale to mě tak nebavilo, tak jsem zůstal u mého stávajícího trenéra. Tréninky mě bavily, ale občas jsem měl s tím kotníkem problém, tak jsem nemohl třeba týden cvičit. Se zánětem kotníků jsem jezdil více jak 5 let do nemocnice do Brna, kde se mě snažili vyléčit, ve 14 a půl letech už jsem cítil, že na svůj kotník si už nemůžu stěžovat a je zcela vyléčen, tak jsem začal trénovat ještě více v boxu. Trenér viděl, že se snažím a jde mi to, tak mě brával s celým oddílem na sparingy do Prostějova a různých měst, kde jsem získával čím dál více zkušeností.

Měl nadejít můj první zápas v boxu. Říkal jsem si, že to bude lehké, nadešel den zápasu, jeli jsme na nějaký hrad, už si asi ani nepamatuju, kde to bylo, ale ještě před odjezdem jsem říkal, jak to bude snadné. Ale jak jsem dojel, úplně jsem měl "v gatích", byl jsem 12. dvojice a já se modlil, aby soupeř nenastoupil… Nastoupil, vlezl jsem do ringu rozechvělý a s pocitem, že prohraju. Sotva se rozezněl gong, jako by se ve mně probudila energie a podal jsem takový výkon, že soupeř se za 40 sekund v prvním kole vzdal! S největší radostí jsem pak odjížděl domů. Potom ale přišly další zápasy a já si po prvním zápasu myslel, že jsem nejlepší, což byla moje největší chyba...

Začal jsem tréninky flákat v domnění, že já jsem ten dobrý a nepotřebuju to. Přišel další zápas, já prohrál, pak následovaly další 4 zápasy, opět jsem všechny prohrál, měl jsem bilanci 5 proher a 1 výhru. Začal jsem chápat, že asi nejsem tak dobrý. Po tom posledním zápase mi trenér oznámil, že pojedu na mistrovství České republiky kadetů v boxu, já už se sebevědomím úplně na dně vůbec nevěřil, že bych mohl jet na mistrovství republiky, ale trenér si ze mě legraci nedělal a já pochopil, že jestli něco chci dokázat, je teď ta pravá chvíle. Měl jsem měsíc a půl na trénování, trénoval jsem co nejvíc, celý měsíc a půl jsem dřel jak kůň. Týden před mistrovstvím bylo soustředění, tam jsem taky makal, abych měl co nejlepší fyzičku a prostě to vyhrál. Skončilo soustředění a my odjížděli i s mými kamarády z oddílu do Mostu na mistrovství. Co se nestalo - měl jsem natrénováno a mistrovství České republiky jsem vyhrál a odjížděl domů s doopravdickým pocitem, že jsem něco dokázal. Dojel jsem domů a celá rodina mi blahopřála a cítil jsem se strašně fajn. Tohle je zatím má kariéra v boxu, když se mi uzdravil můj kotník, řekl jsem si, že zkusím najít starý talent zase ve fotbale.

Svoji fotbalovou cestu jsem nastartoval v FK Chropyně, ale dnes hraji za FC AJAX Bezměrov, protože jsem chtěl být tam, kde bydlím. Netrvalo dlouho a jsem mezi nejlepšími hráči z mého týmu a mám našlápnuto na nejlepší tým z našeho kraje - SK Hanácká Slavie Kroměříž. Mezi tímto vším jsem chodil do posilovny v Kojetíně "Na statku", kde to vede pan Killhof, který je strašně fajn člověk, se vším mi pomohl, když jsem začínal s mými 67 kg, nyní už trénuji sám nebo s přáteli.

Nyní měřím 183 cm a mám nyní 80 kg, čím více jsem cvičil a trénoval, tím jsem se cítil lépe, viděl ostatní mé spolužáky, jak fetují a hulí, to mě nakopávalo ještě více ke cvičení, nakonec bych chtěl říct, že ať se Vám v životě přihodí cokoliv, život máte jen jeden, všechny překážky musíte zdolat a jít dál tak jako já. Můj život nebyl zrovna nejjednodušší, ale snažil jsem se to překonat. :)