Jakub Konečný poprvé vstoupil do posilovny ve svých 15 letech. Od té doby jeho zájem o cvičení a problematiku s ním spojenou rostl, až se mu jeho koníček stal profesí. Jakub pracuje jako osobní trenér a nyní (ve svých 26 letech) dozrál k rozhodnutí, že si na vlastní kůži vyzkouší i soutěžní přípravu. Pro svůj debut si zvolil soutěž BFC Cup, která proběhne již zítra, startovat bude v kategorii physique mužů nad 182 cm.
Kubo, co tě přivedlo k činkám a jak je to stará záležitost?
Záležitost je to poměrně stará. Sportoval jsem od dětství, dělal jsem 8 let judo, ale vždycky jsem byl spíš subtilnější postavy, hubený a měl jsem z toho dá se říct malinko mindrák. Chtěl jsem být pořádný chlap, mít svaly, a tak jsem začal v 15 letech cvičit. Nejdřív jsem si cvičil jen tak ve sklepě téměř bez efektu, ale v 18 letech jsme začali s kamarády chodit do fitka, hecovali se, náš trénink dostal hlavu a patu a na výsledcích to bylo znát.
Proč jsi nechal juda?
Toho jsem nechal někdy v prváku na střední. Judo je hezký sport a mně se v něm docela dařilo. S kolegou jsme objížděli mezinárodní závody v Německu, v Polsku, byli jsme docela úspěšní, ovšem talent stačí jen po určitou dobu, pak musí člověk začít opravdu těžce makat, což by bylo určitě na úkor studia, to jsem nechtěl.
Takže sis místo juda zvolil školu a fitko.
Tak. Postupem času jsem se o cvičení a vše kolem začal zajímat hlouběji, až jsem si nakonec udělal trenérský kurz. S tím, jak jsem měl víc a víc vědomostí, šla nahoru i moje forma a já se nakonec rozhodl věnovat se fitness a bodybuildingu i profesně. Jsem osobní trenér a baví mě to. Trénink i trénování lidí je součást mého života a já se chci dál zlepšovat jak vědomostně, tak fyzicky. Poslední dny před mými prvními závody je to ale v práci dost náročné.
Jsi hodně unavený?
Dost. Na dnešek jsem spal asi jen dvě hodiny, spím teď málo. Musím říct, že bez cukrů to snáším docela těžko. Jsem spíš ten typ, co může jíst cukrů dost, vždycky jsem jich hodně jedl, a když jsem to teď přiškrtil, vůbec mi to nedělá dobře.
Každý to snáší jinak...
To vidím na přítelkyni. Ta může mít 100 g, nebo jen 50 g sacharidů a usmívá se, já jsem na „stovkách“ už nervózní a mozek mi pořádně nepracuje. Po třech dnech, kdy jsem měl nula sacharidů, jsem byl jako tělo bez duše. Je to náročné, ale na druhou stranu si říkám, že jsem byl 6 týdnů před soutěží nemocný, takže jsem asi 3 týdny ztratil a dieta musela být striktnější. K tomu jsem musel nasadit víc kardia, což jsem také dřív nepotřeboval. Kvůli tomu všemu je můj závěr přípravy obtížnější a jediné, co mě drží při myšlence, že bych to mohl ještě někdy zkusit, je fakt, že když se to příště lépe povede a lépe si to načasuji, nemusí to být tak drastické. Ten stav, který prožívám teď, je totiž téměř na hranici snesitelnosti a je složité to skloubit s normálním životem. Dá se říct, že trpím já, trpí lidi v mém okolí, cítím na sobě, že to není úplně ono. Ale mám obrovskou podporu, ať už je to přítelkyně, kámoši, rodina, takže to mě žene dopředu.
Máš někoho, kdo ti v přípravě pomáhá, případně na tebe alespoň objektivně koukne?
Určitě. Považuji se za člověka, který docela rozumí věcem kolem tréninku, stravy a suplementace, ale přímo s kulturistickou přípravou, načasováním cukrování, odvodnění a také s pózováním zkušenost nemám. Naštěstí navštěvuji fitko, kde trénuje i Kuba Torkhani, který několik soutěží absolvoval, a ten mi s přípravou docela pomáhá. Předpokládám, že Kuba se mnou pojede i na závody, aby mě natřel. Bude fajn mít tam někoho, kdo tomu rozumí.
Jakým partiím jsi v přípravě věnoval největší důraz, protože víš, že jsou tvými slabinami, a kde ti naopak pánbůh nadělil?
Já myslím, a lidé mi to i říkali, že mojí předností byl vždycky hrudník, a to i když jsem byl hodně hubený. Dál k těm plus snad mohu počítat stavbu těla, že jsem měl vždycky „véčko“. Jinak ale víceméně zjišťuji až teď, jak jsem na tom, protože normálně mám kolem 15 - 16 % tuku a váhu kolem 105 kg. Teprve nyní, když jsem to stáhl na cca 90 kg a jsem docela odvodněný, pořádně vidím, kde jsou slabiny. Moje největší slabina jsou asi záda, konkrétně hloubka zad. Na zádech se mi také zdržuje nejvíce vody. Tam si myslím, že mi bude tak týden dva chybět k tomu, aby to vypadalo dobře. Na druhou stranu ve physique mužů není potřeba být úplně vysekaný a vysušený, takže uvidíme, co se stane za ty poslední dny superkompenzace.
Říkal jsi, že tvoje obvyklá váha je kolem 105 kg, jak se cítíš teď, o 15 kg lehčí?
Nejsem moc ve své kůži, vždycky jsem byl takový větší a teď je mi všechno oblečení volné. Takže se necítím úplně nejlíp, ale takhle to na druhou stranu v tomto sportu je. Jednou máš 90 kg, za dva dny 95, pak si dáš chvilku pauzičku a najíš se a ten metrák máš zas zpátky. Takže já to beru tak, že každé období má svoje.
Koukal ses trošku na men´s physique, jak vypadají u nás a ve světě, abys věděl, jakým směrem jít v přípravě?
Physique mužů je v tomhle složité, řekl bych, protože mám pocit, že se všude hodnotí jinak. Člověk může vyhrát spousty závodů u nás, ale pak vyjede do Evropy a zjistí, že tam kluci vypadají úplně jinak, takže je potřeba se jinak připravit. Amerika, to je ještě něco jiného. Tam jsou závodníci physique takoví naši kulturisté v plavkách. Vzhledem k tomu, že budu závodit v Čechách, snažím se to tlačit do takové formy, která se „nosí“ u nás, i když myslím, že na to, že začínám, jsem už tak nějak na hranici a budu patřit k těm větším a těžším závodníkům. Do budoucna tedy nevím, co přesně dál. Chci taky tvrdě makat a perfektně se stravovat, ale nechce se mi roky makat na tom, abych byl stejný, nebo se dokonce zmenšoval.
Můžeš jít do kulturistiky, to tě neláká?
Láká, ale musel bych hodně zamakat na mé asi největší slabině a to jsou nohy. To, že mi bůh nenadělil lýtka, s tím jsem se už nějak smířil. Ta nerostou, i když je dřu téměř denně. Co já už vyzkoušel tréninků na lýtka!
V něčem genetiku bohužel asi nepřetlačíš...
Nepřetlačíš. Neříkám, že tam není žádný progres, ale jde to strašně pomalinku. A pak vidíš nějakého 60kilového kluka, který nikdy necvičil a má tam bambule, aniž by pro to hnul prstem. Tak to je genetika. Stehna, to je věc jiná, tam je to o dřině. Nohy jsem podcenil na svých začátcích, kdy jsem samozřejmě věděl, že je potřeba dřepovat a nohy cvičit, ale s kluky jsme vždycky spíš drtili ty vršky a nohy si dali jen tak, aby se neřeklo. Teď vidím, jaká je to škoda, protože se mi to bude těžko dohánět. Nicméně nohám se už tak dva roky věnuji, už jsem si dokonce myslel, že jsou na tom celkem dobře, jenže když odtekla voda, nezůstalo z nich nic. Po závodech, které mě teď čekají, tedy zkusím ještě nějaké podzimní soutěže ve physique, ale pak si dám pauzu, zkusím pořádně nabrat, zaměřit se na ty nejslabší partie a posunout se dál. Pokud mě to bude bavit, viděl bych svou další cestu v klasické kulturistice.
Dobře. Díky za rozhovor a přeji, ať se ti tvé první závody vydaří!
Jakub Konečný před svou první soutěží
