Zařekl jsem se, že už sodu psát nebudu, ale nakonec mě po dlouhé době vždycky něco vyprovokuje, abych to porušil. Ono to není úplně vděčná tvorba, protože tak nějak balancujete na ostří nože. Dnes máme takovou superkorektní dobu, kdy všichni cítí, že psí hovínko smrdí, ale přesto kolem něj bezradně přešlapují, aby se pak nejodvážnější z přítomných odhodlal ke smělému konstatování, že "tento ekologický produkt není zcela kompatibilní s preferencemi jeho čichových buněk", a byl následně označen za "hejtra" a závistivce, který nemůže přenést přes srdce fakt, že tenhle produkt je prostě mnohem hezčí než ten jeho, a závidí, protože jeho produkt by na Fejsu nedostal tolik lajků (a že dnes někteří jedinci paradoxně nemají daleko k tomu, aby nás sdílením svého ekologického produktu v internetových médiích oblažili, jen aby si zase trošku zvedli sledovanost).
Jistě uznáte, že kormidlovat satirický článek v takovém společenském prostředí je nelehký úkol. Přesto jsem se ho ale zhostil a dovedla mě k němu nejspíš jistá staromódnost, která se u mě začíná stále častěji projevovat. Sice sám sebe dennodenně přesvědčuju, že na to ještě nemám věk a že staromódnost je výsadou postarších pánů, co nosí klobouk, vycházkovou hůl, tvídovou vestu a kouří dýmku, ale na základě četných indicií jsem dospěl k vážnému podezření, že začínám splňovat všechny předpoklady, aby na mě nálepka "staromódní" začala pasovat jako ulitá.
Projevuje se to například hudebním vkusem. Možná mám jen málo pochopení pro současnou hudební tvorbu, ale nezlobte se na mě, doba, kdy nebyl "zpěvák" každý, kdo odrecituje několik infantilních veršů do melodie, kterou by jako úvodní znělku před pár lety vypískali i čtyřletí diváci animovaného seriálu, mi byla tak nějak bližší než ta současná. Dřív zpíval ten, kdo měl HLAS! Pominu mé osobní preference, které z větší části zahrnují rockovou a metalovou tvorbu. Já si dokážu vychutnat i pop music nebo rap, když to dobře zní, ale proboha ať je tam alespoň náznak ZPĚVU! Jasně, nemůže mít každý hlas jako Freddie Mercury, Ronnie James Dio nebo Rob Halford, ale nesmí to dopadnout třeba takhle, to je pak vážně průšvih...
Moje staromódnost se ovšem neprojevuje jenom poslechem hudby, která často vznikala v době, kdy jsem vznikal já. Zcela zřetelně se mi ji podařilo identifikovat i v mém přístupu k médiím. Rozvoj sociálních sítí jde zkrátka kupředu tak rychle, že se zdaleka nestačím přizpůsobovat jeho tempu. Zrovna nedávno jsem zaregistroval existenci takzvaných "fanpages na Fejsu". To je, jako když jste slavní a máte fanoušky - tak si neuděláte osobní stránku, ale fanpage. Hodně lidí je dnes slavných a má fanoušky. Pak jsem ale objevil fanpages řady lidí, kteří (alespoň pokud vím) zase tak úplně slavní nejsou. Možná mi jen chybí dostatečný rozhled, ale ani při veškeré snaze jsem nedokázal rozklíčovat účel fanpage sportovce, který sdílí zážitky ze své první (druhé? třetí?) návštěvy fitka. Ani plody nabytého životního moudra a zkušeností, jako je například sdílený citát "Nedojet sérii je jako prohrát boj se smrtí!", mi tenhle fenomén nedokázaly objasnit a opět jsem se ocitl v pozici "hejtra". A navíc jsem prohrál boj se smrtí. Jéje, já už v životě nedojel sérií...
O nic lepší to není ani ve fitku. Když jsem tam byl někdy před 15 roky poprvé, tak jsme se tam vždycky všichni tak nějak pozdravili a v klidu si cvičili to svoje. Když šel někdo dělat osobák na bench-pressu a povedlo se mu to (kdyby někdo váhal, tak technicky vzato to znamená, že se osy dotýkaly DVĚ ruce a činka opsala kompletní dráhu k hrudníku a zpět), ostatní pochvalně zamručeli a pokývali hlavou, aby tak projevili úctu předvedenému výkonu. Dnes už je to staromódní a v moderních fitkách to nejspíš neuvidíte, ale mně se to zkrátka líbilo.
Doba se změnila. Dnes je prý v módě si místo pozdravu ve fitku odplivnout, chvíli tam běhat jako zfetovaná veverka, zařvat nahlas "číííčóóó (?), poté zalehnout na lavici, nechat se zavalit něčím, co v životě nemáte šanci zvednout, nechat spottera, ať to z Vás zase sundá, a pak vyskočit a zařvat "lehkýýý". Takhle popsané to zní stejně absurdně jako skeč z dílny britských klasiků skupiny Monty Python, ale přísahám, přesně tohle jsem viděl na "jůtjůbu"! Ještě větší šok než uvedené bizarní představení mi ovšem připravil fakt, že podobný výkon je v určitých kruzích akceptován! Ty kruhy sice zahrnují skoro bez výjimky jen hormony zmítanou pubertální mládež, která má stejné problémy s českým jazykem jako hlavní aktér videa, nicméně v kontrastu s dobou před 15 lety, kdy by podobná estráda sklidila výhradně soustrastné pohledy diváků, citlivě vnímajících tragický osud vnitřně rozpolceného hrdiny, je dnešní reakce části veřejnosti nevídaná. Asi nejsem ta správná nátura pro tuhle avantgardní produkci, protože mě od té doby, co jsem to viděl, pronásledují hororové sny o tom, jak ve fitku někdo seskočí ze stroje, zařve "Jsem nejlepší pec-deckař na světě, vy krtky!" (?) a všichni přestanou cvičit, aplaudujíce vestoje. Brrr!
Finální šok jsem zažil ve chvíli, kdy jsem zjistil, že ze špičkového powerliftera a kulturisty Matta Kroczaleskeho je... žena? Ale zase ne úplně, protože si tak nějak nechal předělat jen část těla, jestli mi rozumíte. Ono je těžké se v tom vyznat. Matt (teď už vlastně Janae Marie) popsal(a?) sám sebe jako "Transgender/genderfluid Alpha male/girly girl Lesbian in a male body". Snažil jsem se to dekódovat, ale moudrý z toho nejsem. A jestli myslíte, že je to hoax, tak není. Taky jsem si to myslel, ale vážně není.
Já jsem teda tolerantní a přeju Mattovi, ať se mu daří a je jako Transgender/genderfluid Alpha male/girly girl Lesbian in a male body spokojený, ale můžu Vám říct, že jsem si představil jak by asi vypadala podobná transformace v tom našem malém českém kulturisticko-powerlifterském rybníčku (jasně, je to vážně ujetá úvaha, ale znáte to, jak Vás taková blbost napadne, těžko se té představy zbavujete) a... To je vážně těžké popsat. No schválně, zkuste si to sami!