Váš příběh: Pro jiné
to jsou sny, pro mě cíle

Maturita se pomalu, ale jistě blíží a rozdělila nám "studentstvo" na dva tábory: salámisty, kteří tráví noci na baru s přesvědčením, že "to nějak dají", a poctivce, sedící dennodenně u příprav a sázející na jistotu. A pak jsem tu já, jejímž největším problémem je vmáčknutí jídel mezi zkoušky, popř. nastavení tréninku tak, abych v den testů nepadala obličejem do lejster. :) Že je to přehnané? Hraničící s obsesí? Možná. Tahle "obsese" mi ale nejspíš zachránila život. Jmenuji se Bára, je mi dvacet let a ráda bych se s Vámi dnes podělila o svůj příběh...

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Člověk se musí často přebrodit pořádnou vrstvou bahna, odřít si lokty a pořídit pár šrámů, aby viděl, kudy se v životě dát. Pro mě, stejně jako pro spoustu jiných žen, byla tím bahnem anorexie. Je mi 20 let a právě se připravuji na maturitu. Plány do budoucna? Vystudovat vysokou školu, najít si dobrou práci, pořídit malý byt... Není to přitom tak dlouho, co jsem chtěla z tohohle světa jednoduše zmizet. A to doslova.

Narodila jsem se do neúplné rodiny, mí rodiče se rozvedli, když mi byl rok, a já tak zůstala "na krku" mé mámě. Dodnes si dost dobře nedovedu představit, jak to všechno zvládala. Pracovala jako učitelka na základní škole, a kdyby nebylo ochotné pomoci mé babičky, nevím, jak by to s námi dopadlo. Krátce po soudním řízení jsme se k ní přestěhovaly a od té doby žijeme spolu. Vyrůstala jsem tedy celou dobu v ryze ženské společnosti, kde panoval názor, že muži nejsou potřeba. Stavěly se přístavby, zabíjela zvířata, opravovaly spotřebiče... Nebylo čas si stěžovat nebo brečet - to byly projevy slabosti a tu jsme si nemohly dovolit. A tak, i když jsem měla dětství v rámci možností opravdu krásné, kdesi uvnitř mě něco užíralo. Útočiště jsem hledala v knížkách, vytvářela si své vlastní příběhy a později se dala na tvorbu poezie. Tak jsem se dostala do nakladatelství Alisa, vyhrála pár soutěží, díky nimž mi bylo umožněno navštívit Černínský palác... Bylo to krásné období, dělala jsem radost svým rodičům a cítila, že mě to naplňuje. Jenže pak se něco zvrtlo.

Nevím, odkud ten impuls přesně přišel, ale jsem přesvědčená, že v počáteční fázi na mém počínání nebylo nic špatného - začala jsem hubnout. Mohlo mi být nějakých šestnáct nebo sedmnáct. Viděla jsem všude kolem své krásné, štíhlé spolužačky, vnímala tu pozornost, která jim byla věnována... A pak jsem tam byla já se svými 68 kily na 168 centimetrů, o kterou si dělala určité starosti dokonce i její obvodní lékařka. Tím, že jsem vyrůstala s babičkou, moc ze zdravé stravy jsem nikdy nezakusila. Naší kuchyni vévodila typická česká jídla - řízky, knedlíky, uzeniny, tavené sýry... Zeleninu jsem z duše nenáviděla, stejně tak ryby. Naopak čím víc na jídle bylo omastku nebo cukru, tím víc jsem ho byla schopná spořádat. Doma mě ovšem uklidňovaly tím, že jsem holka "krev a mlíko", a já si z mojí narůstající váhy nic nedělala. Až do této doby.

Rozhodla jsem se, že se sebou musím něco dělat. Začala jsem do jídelníčku zařazovat více zeleniny a ovoce, omezila a posléze úplně vypustila uzeniny, přestala jíst bílé rohlíky a sladkosti si dovolila jen výjimečně. Také jsem začala více sportovat - běhat, skákat přes švihadlo... Vzít do ruky činky mě ani nenapadlo, nechtěla jsem přece být "babochlap"! A tak jsem začala úspěšně hubnout. Mé pokroky se setkaly s pozitivními komentáři od okolí a zejména ty pocházející z mého školního prostředí mě hnaly dál a dál. Mé jídelníčky se stávaly čím dál striktnějšími, cvičení čím dál obsesivnějším. Skákat přes švihadlo jsem vydržela i půl hodiny (s bídnou fyzičkou) s tím, že jsem skákala etapy po 100 skocích, a pokud jsem udělala chybu, počítala jsem od začátku. Předchozí skoky se nepočítaly. S běháním jsem to tak nepřeháněla, pálilo málo kalorií.

Ze snídaní se stal knäckebrot s plátkem kuřecí prsní šunky a čtvrtkou pomeranče, z večeří odtučněný bílý jogurt. Skákat jsem chodila tajně do garáže, protože doma už babička a mamka pojaly nějaké podezření a já to nechtěla poslouchat. Jenže i spolužáci občas prohodili na mou adresu výroky týkající se mé "nové" postavy. Pamatuji si, jak jsem byla lokty opřená o lavici ve třídě, když najednou kamarádka přerušila své vyprávění a cosi v obličeji se jí změnilo. "Bože, ty máš ale hubenou ruku!" Sama si sáhla na tu svoji a mě se zmocnila neskutečná pýcha. Za jejími obavami jsem viděla uznání a byla jsem rozhodnutá to dotáhnout mnohem dál. Jenže doma to bylo čím dál horší. Povinně jsem se vážila, musela chodit na časté prohlídky k lékaři (zorganizované mojí mámou), kontrolovaly mi svačiny... A tehdy si část mě uvědomila, že něco není v pořádku. A že to sama nezvládnu. Jedno ráno jsem se tedy sbalila, zajela za svou doktorkou a souhlasila s nástupem na léčbu.

Týden jsem strávila v domovské nemocnici, poté následoval pobyt na dětském oddělení psychiatrické léčebny. V té době už mi bylo 18. Mohla jsem podepsat revers. Jenže moje máma dostala rakovinu tlustého střeva, a jak mi bylo řečeno, její uzdravení záleželo z velké části na tom mém. Dva měsíce, 7 kilo nahoře, moře slz a spousta "vnitřních" šrámů - to všechno mě stála propustka z léčebny. Nutno říct, že máma se uzdravila, ale já na tom nijak slavně nebyla. Dlouho jsem si udržovala svou ještě pořád nízkou váhu a měla panický strach z toho, že jakmile sním něčeho o trošku víc, přiberu a pak už to nepůjde zastavit.

Pak jsem s tím ale začala bojovat po svém - začala jsem opět cvičit. Tentokrát ale zcela jinak. Zpočátku doma, podle různých videí na internetu (bodyrock.tv apod.), později v posilovně. Když přišly letní prázdniny, dostaly mé tréninky jakous takous formu. Pročetla jsem bezpočet článků na internetu, prostřídala několik tréninkových plánů a nakonec zakotvila u těch napsaných osobně. Protein jsem nahrazovala podmáslím (z důvodu financí), přestala se bát masa a začala si uvědomovat krásu vypracovaných ženských těl. Dana Linn Bailey, Brittne Babe... Tohle byly mé nové vzory. A stále jsou. Už dávno netoužím po tom, být drobná a křehká. Chci být silná - jak po stránce psychické, tak fyzické. Chci se cítit sexy. Chci dělat to, co mě baví. A nenechám nikoho a nic, aby mi v tom zabránili.

Vím, že podobných příběhů už tady bylo nespočet. Snad každá druhá fitnesska má "ana/mia" minulost. Vzpomenu třeba jen Nikol Studnařovou aka Beautygloss. Pamatuji si její začátky, na to, jak jsem o něco později obdivovala její formu v její "paleo éře", jak jsem se potila už jen při čtení rozpisů jejích tréninků... A teď? Teď je pro mě Nikol dalším důkazem, že se vyplatí jít si za svými sny. Nevzdávat se. Nebrat ohledy na to, co říkají ostatní. Je to Váš život, Vaše touhy... A je jen na Vás, abyste je naplnili.

"If you have discipline, drive and determination...nothing is impossible." Dana Linn Bailey

Půl roku po propuštění z psychiatrické léčebny

Nyní