Váš příběh:
Jak se cvičí námořníkům

Ahoj, jmenuji se Marek a chtěl jsem se podělit o mé zážitky se cvičením z poněkud neobvyklého místa. Snažil jsem se to pojmout s nadhledem, snad se to povedlo. Stejně se snažím brát i svůj život, i to se snad daří. Ale ještě před pár lety mi v životě pořád něco scházelo. Bylo to překonávání sebe sama. Jakkoliv a v čemkoliv, ale posilovna je jedno ze skvělých míst, kde toho lze dosáhnout. A na závěr jedno motto, které se hodí: Lékem na všechno je slaná voda - pot, slzy nebo moře.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

"A do háje. Co teď?" Hlavou se mi rychle honí myšlenky, jak se zbavit činky na ramenou, která mě přišpendlila k podlaze. Dobře, buďme upřímní, rozhodně se mi hlavou nehonila takhle slušná slova. Ještě několikrát se pokusím postavit. Pěkně si u toho zařvu a zanadávám. Ale napětí ve svalech je pryč, činku se mi ze dřepu do stoje vytlačit nepodaří. V zrcadle najdu odraz tváře svého kolegy z práce, jediného dalšího živáčka v posilovně. Ještě před chvíli si poklidně poklusával na běžícím pásu a teď na mě poněkud vyděšeně zírá. "Hey Errol, can you help me, please?" poprosím ho o pomoc. Činka je na něj moc těžká, aby ji ze mě jen tak sundal, a proto přijde na řadu postupné odkládání zátěže. A jelikož jsme oba v této situaci nováčci, brzy zjišťujeme, že sundávání kotoučů jen z jedné strany činky není úplně nejlepší technika. Nakonec se mi s vypětím všech sil anglicky podaří vysvětlit, že by se měl možná soustředit i na druhý konec činky. Nakonec vše dobře dopadne. Činka jde z ramen, aniž bych si ublížil nebo cokoliv rozbil. Jen moje nohy toho mají opravdu dost. A od Errola si vyslechnu, že příště si mám naložit menší zátěž, kterou zvládnu. Kolegovi jsem za jeho pomoc vděčný, nicméně radou se řídit nemíním. Hmotnost činky nebyl důvod, který měl za následek tuhle nepovedenou kreaci na dřep. Tuhle váhu zvládám a vím, kde mám limity. Viníkem bylo zhoupnutí podlahy pod mýma nohama. Stejné, jako když se rozjíždí výtah, jen mnohem silnější. A proč já magor cvičím ve "výtahu"? Protože nemám jinou možnost. Protože jediná posilovna v dosahu několika set kilometrů je místnost o velikosti většího obýváku na zaoceánském parníku, deset měsíců v roce mém pracovišti i domovu. A tak dám k dobru, jaké to je cvičit na Titaniku, včetně rad nováčkům, kteří by mě chtěli následovat. Mimochodem, tahle situace s přišpendlením se bude ještě později opakovat. To už budu připraven a s přehledem odhodím činku za sebe bez větší újmy.

Jak jsem se dostal na loď? Na soumraku mých "dvacátých let", v poněkud frustrující situaci, kdy jak má práce, tak i osobní život stály za starou belu, jsem se rozhodl pro radikální řešení. Opouštím zaměstnání i pohodlí rodinného krbu (bydlel jsem stále s rodiči) a vyrážím do světa. Konečně si zdokonalím angličtinu, něco málo vydělám a procestuji vzdálené kraje. Po několika dost šťastných souhrách náhod se nakonec objevuji na lodní lávce vedoucí do podpalubí obrovské výletní lodi jako novopečený krupiér v místním kasínu. Co všechno na Vás čeká, když zjistíte, že 12 let angličtiny ve škole bylo díky Vašemu jazykovému antitalentu těžká ztráta času, protože nikdo nemá český přízvuk, a že a i takové "hau á jů?" Vám dělá problém rozumět, to je na jiný článek. Kromě toho jsem nikdy dříve v kasínu nepracoval, a tak to byl ze začátku dennodenní boj o přežití a kolikrát jsem si myslel, že v příštím přístavu musím balit kufry. Všeobecný předpoklad mých nadřízených, že umím jak mluvit anglicky, tak i krupiéřinu, jsem dokázal několik prvních měsíců naštěstí alespoň zdárně předstírat. Nakonec jsem všechno zvládnul a dnes po 6 letech na moři jsem už "ostřílený" mořský vlk. Dodnes ale na první měsíce na lodi vzpomínám nejraději. Pocit zdárně překonané výzvy byl příjemně obohacující a zažehl ve mně plamínek, který v sobě udržuji doteď. A přikládám pod kotel.

Další z okamžiků, který byl zásadní, byla prvotní prohlídka lodi. Jako správná suchozemská krysa jsem ji absolvoval s otevřenou pusou, ale hlavně nás zavedla i do posádkové posilovny. Místnost tak 7 krát 7 metrů přecpaná železem, včetně běžících pásů, rotopedů, eliptického trenažéru, vše z půlky nefunkční… Vypadalo to trochu jako sklad. Láska na první pohled to tedy nebyla, ale brzy jsem se sem měl vrátit a náš vztah přehodnotit. Jako velká spousta jiných kluků jsem měl za sebou v té době asi 15 let velmi nepravidelného cvičení. Odhadem to mohly být průměrně 2 měsíce ročně. Začalo to jako obvykle v pubertě a bylo to vyprovokováno zapálenými lýtky, jak jinak. Táta mi tehdy rád říkal "kulturisto z koncentráku", že se "můžu převlékat za bičem" atd. Ektomorfové znají. Výška přes metr devadesát a váha kolem 80 kilo, a to jen díky opravdu těžkým kostem. Nejdelší cvičební etapa mohla mít tak 5 měsíců a jako většina pokusů ztroskotala absolutním přetrénováním v důsledku urputné snahy a nulových znalostí. K tomu jiné záliby jako fotbal a snowboarding a suma sumárum jsem sice přece jen poněkud přibral, ale jinak byly výkony tristní.

Na lodi ale jiná forma pohybu než posilovna není. A pokud denně vídáte kolem sebe hroudy průměrných Američanů, máte o špatný příklad postaráno a víte, co Vás eventuálně čeká. Takže posilovna byla víceméně z nouze ctnost a jediné řešení. Naštěstí. Dnes je to nejoblíbenější místo na lodi a nezbytnost. Oproti suchozemské posilovně má ale přece jen svá specifika, která se pokusím přiblížit.

Za prvé už zmíněné houpání. Kdo zažil mořskou nemoc, ví svoje. Nevolnost při čtení v autobusu je proti tomu brnkačka. Kdyby ale člověk necvičil pokaždé, když se pod ním houpe podlaha, musel by si vytvořit hodně náročný program, kde by odcvičil všechny partie svalů ve dvou dnech v měsíci. Takže se člověk musí přizpůsobit. Ubere váhy, když má problémy udržet se na nohou. Snaží se trefit do amplitudy zhoupnutí. Protože stejně jako ve výtahu Vás to při klesání nadlehčí a Vy zvedáte váhu s mnohem menším úsilím než proti stoupání. To mimochodem dává šanci trošku ošidit maximálky cviků. Pokud tedy neskončíte jako já a při negativní fázi zhoupnutí nejste zatlačeni do podložky a k dokončení cviku už nedojde. Také je dobré všímat si směru houpání lodi, které záleží na směru větru a vln. Loď se může houpat jak zepředu dozadu, tak z boku na bok. Po několika letech výzkumu doporučuji postavit se vždy podélně s osou houpání. Protože to už třeba při takových tlacích na ramena přestává být sranda. Párkrát málem vykloubené rameno, několikrát mi odhozená jednoručka prosvištěla kolem hlavy. Výhodou při houpání je, že pomocné svaly, které udržují rovnováhu v průběhu cviku, dostávají zabrat. To se pozná, když si pak následně zaposilujete na souši a máte pocit, jako by Vám něco při vykonávání cviku chybělo.

Další rozdíl asi bude, že měníte posilovnu každý půlrok. Tak dlouho trvá jeden kontrakt námořníka a pak jste poslán obvykle na novou loď. Posilovny se vybavením na různých plavidlech diametrálně liší. Někde jsou různé stroje, někde vůbec žádné, někde chybí těžké jednoručky, často je tam jen jedna od konkrétní váhy. Někde je celková hmotnost všech kotoučů v posilovně asi 130 kilo a Vy přemýšlíte, co s mrtvým tahem, protože se ho nechcete vzdát a s touhle váhou se většinou začínáte rozcvičovat. Tudíž každý půlrok tvoříte nový cvičební program. Což ale nemusí být na škodu. Jen se před každým novým kontraktem modlíte, aby v posilovně byl alespoň stojan na benč, slušná polohovací lavice a něco, z čeho lze odebírat činku na dřep. Také strop posilovny je v mém případě 15 centimetrů nad hlavou. Na lodi se rozhodně šetří místem. Pokud jste tedy výškově obdarováni jako já, zapomeňte na tlaky vestoje, běh na pásu nebo eliptickém trenažéru, pokud Vám teda nevadí mlácení do hlavy při každém druhém kroku. Shyby bývají taky oříšek, když se pověsíte na hrazdu a zjistíte, že pořád klečíte na koberci. Ale je to vše o improvizaci. Další dílek do skládanky jménem výzva.

Zajímavým oříškem je jídlo. Nejdřív pozitivum. Je zadarmo a je ho hodně. Sníte o tom, že toho hodně sníte? Denně 2 kilogramy hovězího? Není problém. Chcete se dennodenně cpát kuřecím s holou rýží? Máte to mít. 10 vajíček na snídani? Bez potíží. Výběr je velký, všechny možné cizí kuchyně, ryby i mořské plody, spousta zeleniny i ovoce. Má to ale své háčky. Za prvé jídla je hodně. Obrovský výběr. Těžko se odolává, když si hlídáte váhu a musíte projít kolem pětimetrového pultu s dezerty. Zadarmo. Jen pro silné povahy. Objemovka se tedy na lodi odjet dá, s dietami je to horší. Větším problémem je, že jídlo dostanete jen v určenou dobu, 4x denně, když máte štěstí. Je přísný zákaz jeho nošení do kabiny, resp. kamkoliv, a absolutně nemyslitelné je vlastní vaření či ohřívání pokrmů. Klidně Vás za to vyrazí. Pokud to tolik neřešíte, můžete se třeba na svačinu spokojit s pizzou, sendviči nebo zmrzlinou. Zapomeňte na pevné jídlo každé dvě hodiny. Ale to může napravit nějaký ten proteinový nápoj nebo složitě propašovaný banán. Za druhé nemáte žádnou kontrolu nad přípravou jídla. Nevíte, v čem je smaženo, pečeno, vařeno, jaké přísady byly použity. Pro někoho, kdo si hlídá jídelníček, dost frustrující záležitost. A jako bonus si můžete být jisti dvěma věcmi. Za prvé bude skoro každé maso připraveno na připáleném oleji. A za druhé nebude mít žádnou chuť. Nevím, jak to dělají, ale jsou v tom vážně dobří. Možná jsem jen příliš rozmazlený od maminky, ale po pár měsících na lodi mi vzpomínka na její rajskou vžene slzu do oka. Nedávno jsem si zkusil menší experiment na způsob renegade diet, shodil jsem 10 kilo, ale vzhledem k nemožnosti kontroly jídelníčku se na konci kontraktu nikdy v závodní formě nevylodíte. Zkuste si v takových podmínkách odjet třeba sacharidové vlny.

Největší průšvih pro cvičení ale bývá tzv. Code red - červený kód. Znamená to virovou epidemii na lodi, překvapivě celkem běžnou věc. Pasažéři na hygienu moc nedbají, na malém prostoru se jich tu pohybuje až přes 2000 a ve výsledku to vede k občasným "morovým ranám" a ke karanténě na lodi. Potud pořád ještě dobré, pokud se Vám nemoc vyhne a překousnete doslovné vydrhnutí veškerých povrchů lodi hadrem namočeným do desinfekce. Jenže prvním opatřením proti šíření nákazy bývá zavření posádkové posilovny. Někdy jen na jednu plavbu, někdy třeba na měsíc. Alternativa neexistuje, a tak si dáte nucenou pauzu. Nejlépe když jste uprostřed bear routine nebo jste se rozhodli finišovat s formou před odjezdem domů.

A na konec ještě pár menších trampot spíše osobního rázu. I když věřím, že s těmito se může potkat i suchozemsky posilující čtenář, jen asi ne v takovém měřítku. Když jsem psal, že má posilka velikost 7 krát 7 metrů, určitě se pár lidí ušklíblo, co jsem to za fajnovku, že oni cvičí v garáži nebo sušárně u nich doma. Máte pravdu, ale zkuste se vměstnat do sušárny s chlapeckou kapelou. Nebo si představte sebe jako Sněhurku a že se do takové garáže musíte nacpat se sedmi trpaslíky. Osmdesát procent posádky na našich lodích tvoří kluci z Indonésie a Filipín. Fajn kluci a spousta z nich moji kamarádi, ale někdy je to s nimi v posilovně peklo. Jejich tradiční cvičení začíná mužným rozražením dveří posilovny a jejich nezavřením, protože proč by je zavírali, když jsou to "ti kulturisti". Dnes už jen lehce povytáhnu obočí a jdu zavřít. Po ostrém vpádu následuje okamžité zalehnutí lavičky jejich 40kilovým tělem. Ti zkušenější se párkrát ukloní sami sobě před zrcadlem v parodii na rozcvičku. Spousta si jich odskočí do posilovny ve své přestávce, takže cvičební úbor se nejlépe skládá z pracovní uniformy nebo zamaštěné kombinézy doplněné žabkami nebo bagančaty. Cvičení začíná pravidelně šviháním bicepsového zdvihu s oporou v koleni, následují zkracovačky na lavici se zaháknutýma nohama. To se tam v Asii musí učit v nějakém předmětu na základních školách, protože je až podezřelé, jak často se to opakuje. Někdy tyhle dva cviky prohodí, ale chybí málokdy. Oblíbeným cvičením posledních týdnů jsou pak úklony bokem vestoje s činkami v obou rukách. Jako kyvadlo. Nechybí pětiminutové přestávky protkané ptačím štěbetáním. Uražené pohledy, když se jich "nedej satane" zeptám, jestli se nemůžeme na jediné přítomné lavičce střídat. Ignorace ostatních v posilovně a pouštění vlastní muziky v intenzitě venkovské diskotéky. Můj vlastní přehrávač se vždy může propadnout hanbou a ani se sluchátky a na maximální hlasitost nemá šanci. Pokud si přece jen donesou vlastní mp3 přehrávač, kluci mají tendenci si zazpívat. Nejsou v tom moc dobří. K tomu připočtěte často prachmizernou klimatizaci a všechny Vaše smysly dostanou během cvičení opravdu zabrat. V posledním odstavci trochu přeháním, ale zdaleka ne tolik, kolik si asi myslíte. Abych ale nestrkal všechny do jednoho pytle, občas se tam objeví někdo, kdo má páru.

Na závěr bych tedy jen dodal, že nejlepší okamžik dne na lodi je otevření dveří posilovny a zjištění, že je prázdná. Aleluja. Dnes mám štěstí. Následuje krátká modlitbička, ať sem nikdo aspoň chvíli nepáchne, a pak už nasazuji sluchátka a začnu se rozcvičovat před tou hodinou a půl zábavy z utrpení.