Váš příběh: Je v tobě více,
než si myslíš

Bydlím v malé vesničce na Vsetínsku. Už jako malá jsem fandila sportu, obdivovala sportovce při vysíláních v televizi. A zůstalo to bohužel jen u fandění, protože jsem chodila jen do hudebky a folkloru. O členství ve volejbalovém týmu se mi mohlo jen zdát. Mí rodiče nebyli a nejsou sportovně aktivní, a proto jsem nikdy nezažila výlety typu "vyrazit na kolo nebo na vodu". Od mala jsem byla neposedné, hyperaktivní dítě, sice obézní, ale hotové šídlo. Vesnická holka, co vyrůstala v kruhu svých bratrů a bratranců a byla pro každou neplechu. Potřebovala jsem se někde vybít, až jsem jednoho dne narazila na posilovnu a rázem propadla světu fitness. Chodím cvičit s kamarády do malé činkárny ve městě, kde letos maturuji na gymnáziu. Chtěla bych dále studovat medicínu, pobíhat pro pražských uličkách a zvedat železo, dokud mi kosti neprasknou...

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Členové mojí rodiny patří k těm, co si rádi pochutnají na české kuchyni. Nějaká zdravá strava se u nás nikdy nepěstovala. K tomu také buchty, frgále, domácí tvaroh, smetana a řízky byly u nás doma na Valašsku skoro na denním pořádku. Já jsem v dětství nikdy nebyla nejhubenější, spíš taková normální, dobře živená vesnická holka - krev a mlíko. Zlom nastal až v zimě 2005, kdy jsem si coby osmiletý akční prcek ošklivě zlomila nohu na lyžích a tři měsíce měla sádru až po kyčel. Množství jídla a sladkostí, které mi příbuzní nosili jako bolístku za utrženou zlomeninu, a také jediný pohyb, který jsem mohla vykonávat - převalování se na posteli, udělaly své. Není se čemu divit, že jsem se zakulatila a hlavně našla zálibu v jídle. I po čas rehabilitace (další tři měsíce poté) pohybu stále moc nebylo. Jedla jsem velké porce, po obědě jsem nevynechala zákusek, zmrzlinku nebo si šla znovu naložit. Stále si vybavuji taťkova slova: "Nejez furt, počkaj, až ty budeš kdysi ve 13 bečat." (valašský dialekt) :)

Za pár let už jsem byla v pubertě, přestoupila jsem na gympl a narážky od okolí jsem začala snášet hůře. Přesto jsem si stále na svačinu nosila pařížský salát, koblihy, slaninové rohlíky nebo vysočinu a po vyučování jsem do sebe natlačila tabulku čokolády. Ty zelené zdravé věci (rozuměj zelenina) mi v té době nic neříkaly, nesnášela jsem brokolici, rajčata, špenát. Nechutnalo to ani mým bratrům a mamka neviděla žádný důvod, proč by to vařila, když to stejně nesníme. V restauracích jsem si dávala hranolky se smaženým řízkem nebo sýrem (uznávám, hranolky u nás byly tak dvakrát do roka, a proto jsem si dopřávala). A tak to šlo dál a já už jsem byla pěkný soudek. I přes svou nevymáchanou pusu a smělou povahu jsem neměla moc kamarádů, kdo by se přece bavil s tou tlustou Karolínou... A tak čas od času mě přepadlo takové to chvilkové hubnutí. Usilovně jsem šlapala hodinu na rotopedu a myslela jsem si, že když sním za den jedno jablko nebo zeleninový salát, že zhubnu. Dosáhla jsem jenom toho, že jsem byla vyčerpaná, bez energie a vždy jsem to brzy vzdala a zase skončila u hromady jídla jak pro malý polský zájezd. Nesnášela jsem pohled na své stehenní válce, na které jsem narvala kalhoty a nemohla se v nich pohnout.

Na sedmnáctileté prohlídce jsem se fakt zarazila, protože při své výšce 164 cm jsem vážila 74 kg. To už mi ze sebe bylo vážně zle a já se ten den rozhodla, že to změním. Založila jsem si blog, kde jsem psala články o mé cestě hubnutím. Začátky byly opravdu těžké, nevěděla jsem absolutně nic o zdravé výživě. Rady babičky, že po šesté hodině večerní se nejí, jsem přestala poslouchat a začala jsem hledat informace na internetu, kde jsem narazila na Jillian Michaels a její 30 Day Shred. Po pár dnech jsem nemohla vyjít ani do schodů, ale nechtěla jsem to vzdát. Cvičení doma jsem začala střídat i s návštěvou místní posilovny. Připadala jsem si jak Alenka v říši železného šrotu - absolutní laik. Cítila jsem se hrozně, všichni se na mě dívali, protože jsem tam byla nová (navíc holka a ke všemu žádná kočka, spíš hroch). Dostala jsem základní instrukce, jak to tam chodí a co se jak používá. Něco málo jsem "jakože" odcvičila a na druhý den jsem tam z jistého zalíbení v nové aktivitě běžela znovu. Začala jsem tam chodit pravidelně a vážně to neflákala (co by si ten člověk o Vás pomyslel?). Po pár týdnech jsem si tam připadala jako doma. Moji spolužáci nechápali, jak se po vyčerpávajících osmi hodinách proseděných v lavici můžu těšit na to, až se budu potit někde s činkami. Spolu s pohybem jsem musela udělat radikální řez i v mém stravování. Vyměnila jsem bílé pečivo za celozrnné, začala jíst ony "zelené věci", pila vodu, přestala mlsat a naučila se ráno snídat. Občas jsem si připadala jako malá ryba ve velkém moři, váhala jsem nad tím, jestli to všechno k něčemu povede (tenhle pocit, však nikdy nepřicházel po tréninku, kdy jsem se, plna endorfinů, vždy cítila jako absolutní vítěz). :) Už po měsíci jsem sledovala změny - měla jsem více energie, cítila jsem se lehčeji, břicho mi připadalo menší (a skutečně bylo, centimetry nelhaly). Přišly komplimenty, že mi to sluší a jestli jsem náhodou nezhubla. Kamarádi mi psali, že pročítají můj blog a těší se na další články, a dělali si srandu z toho, jak si denně vyndavám krabičky s jídlem do lavice, když přijdu ráno do třídy. Z původního záměru zhubnout a být štíhlá se vyklubala závislost a touha být svalnatá, pevná a silná. Začala jsem všechno víc hrotit a v posilovně jsem trávila většinu času, dokonce jsem dostala i zaracha a nesměla chodit na tréninky - prý mi to leze na mozek. Ale já se nevzdávám, baví mě se zlepšovat a vidět změny. Stále je na čem pracovat a já se pomalu blížím k vysněné postavě. Cvičím a vařím s radostí, radím začátečníkům, ale když mi někdo sáhne na tvaroh, tak se neznám. :)